Časopis Myslivost

Význam zajíce v dnešní krajině

Myslivost 9/2020, str. 10  Karel Zvářal
Zajíc polní byl v nedávné minulosti naší hlavní lovnou zvěří. Bylo ho v našich zemích tolik, že jsme ho mohli také vyvážet. Ve večerních zprávách se pravidelně objevovaly záběry ušáků odchycených do tenat a vzápětí putujících do transportních beden. Taková předvánoční zimní idylka dobře propagující naši myslivost. Uběhlo pár desetiletí a situace se zcela obrátila. Nejedno sdružení je nuceno zajíce nakupovat, většinou z důvodu osvěžení krve.

Ovšem vypouštět zajíce kvůli zazvěření tam, kde je jeho stav nulový, nemá valného významu. Buďto je zde krajina natolik zdevastovaná a chemizovaná, že by neměl trvalý přístup k nekontaminované potravě, nebo predační tlak tak vysoký, že jak dospělí zajíci, natož nový přírůstek, skončí v krátké době v útrobách predátorů. To jsou však poměrně krajní případy, protože zajíc je tvor značně přizpůsobivý, skromný a otužilý. Vyniká také dobrou plodností, proto ztráty vzniklé mírnou predací dokáže nahradit.

103_D2X3108-Hlavica.jpg
 
Zajíc a jeho 3K
 
Zvěř se vyskytuje na takových stanovištích, kde má zajištěn klid, krmení a kryt. Zajíc, který ve dne většinou odpočívá v loži, není na krytinu nijak náročný. Přestože rád vyhledává okraje stařiny či místo pod keřem, často ho lze vidět z dálky zalehlého v ozimu či vojtěšce. Stává se tak sice nápadnějším pro predátory, ale v případě napadení mu otevřený terén umožňuje rychle vyrazit a dravce setřást.
Pokud se týká krmení, patří zajíc mezi nejskromnější zvěř. V zimě je schopen se k potravě sněhem prohrabat, stačí mu kus zatravněné meze, ozim, a na vojtěšce má úplné hody. V létě upřednostňuje potravu bohatou na dusíkaté látky, ale kvůli dobrému trávení potřebuje i vlákninu, takže vyhledává místa se stařinou a keři, kde může okusovat slamnatá stébla, pupeny a kůru. To zejména v zimě, kdy není na kvalitu potravy tak náročný. V letním suchu mu stačí ranní rosa, aby doplnil potřebu vody krytou většinou z potravy.
Klid v honitbě je v dnešní mechanizované době pojem téměř úsměvný, přesto je zajíc i s tímto rušivým elementem schopen se vypořádat. Po generace nucený opouštět své stanoviště se během krátké doby vrací zpět, nebo se usadí nedaleko, je-li jeho rodná hrouda přes zimu obrácená a neúživná. Jako místa dočasného pobytu mu často stačí neudržovaný okraj železničního náspu, břeh potůčku zarostlého travou či rákosem, nebo sousední hon se strništěm.
 
V posledních letech si stále více uvědomuji, že to není rušení zemědělskými stroji a téměř monodietní potrava, co zajíce nejvíce početně limituje. Pokud je na polích klid od dubna do července, což je hlavní období zaječí reprodukce, mívá zde zajíc úspěšné odchovy. Zarážející je, že v místech s kdysi hojným zajícem, kde se i dnes extenzivně pase, případně seče louka, zajíci přežívají v minimálních počtech. Přitom louka je ideální biotop, kde zajíc má jak celoroční velmi pestrou potravu, tak i vhodnou krytinu! Jak je tedy možné, že v ideální krajině toliko přežívá, aniž by stavy dokázal navýšit?
Jaro a léto jsou také dobou vyvádění mláďat u predátorů, kteří místy vytváří časově i prostorově permanentní lovecký tlak. Je třeba si však uvědomit, že predační tlak na drobnou začíná už u prasat, která má většina myslivců spojena s nájezdy do kukuřice. Prase žijící v lese, na louce i v poli hledá rytím kromě žížal také hlodavce a žáby jako zdroj bílkoviny, přičemž hnízda ptáků ani mladou zvěř nenechá bez povšimnutí. Svou početností, fyzickou silou a žravostí odebírá z potravního koláče pravým predátorům, tj. šelmám a dravcům, významný díl. Jejich predační tlak v druhém sledu potom dílo zmaru dokoná.
V dřívějších dobách prakticky nemyslitelný obrázek, dnes na mnoha místech smutná realita – hojně rozbuchtovaná zem, na cestách značky šelem co pár desítek metrů signalizují, že dnes je myslivost o něčem jiném, než o drobné. Proto se nelze vůbec divit, že tam, kde před několika desetiletími se to jen hemžilo zajíci a koroptvemi, dnes o ně téměř nezavadíme. A ta drobná, která přežívá, si vypracovala takové strategie, aby nepřišla o poslední jedince svého druhu.

zajecka-2-kane-pochop.JPG
 
Zaječky – obranářky

Někdy se můžeme dočíst, že zaječka se o svá mláďata nestará, vyjma doby, kdy je kojí svým hustým, výživným mlékem. Nechává je odložená a spoléhá na jejich krycí zbarvení a minimální pach.
Jenže jemný větrník lišky a ostrý zrak dravců dokáží najít i takto těžko zjistitelná a dobře ukrytá zajíčata. A že je zaječka dovede ukrýt, mistrně dokládá například skutečnost, že ač jsem v jarní přírodě nachodil mnoho tisíc kilometrů, nikdy jsem na malé zajíčky nenarazil. Zato v hnízdech myšilovné káně jsem našel každoročně vždy nějakého, velkého asi jak pěst, vedle hrabošů, krtků, žab, slepýšů, ptačích mláďat a jiné kořisti. Dravci musí být při hledání potravy úspěšní, jinak by nepřežili a nemohli odchovat potomstvo. Jsou to dokonalé výtvory přírody, které vždy s obdivem pozoruji.
 
Letošní etologické poznatky překonaly mé představy o lovecké strategii dravců i podceňované úloze zaječky. Sledoval jsem kroužícího pochopa nad nízkým ozimem, když po chvíli jsem v dalekohledu spatřil dvě káně, sedící spokojeně vedle sebe na posedu. Dravci většinou sedávají sami, aby je nikdo další nerušil. Toto zřejmě zaujalo i onoho pochopa, aby se doletěl podívat, u čeho káně společně čekají. Fotoaparát s sebou většinou nenosím, ale tentokrát jsem ho u sebe měl. Protože vyprávět tento příběh bez zdokumentování by mnohým mohlo znít jako sci-fi.
U potůčku s rákosem kladla zaječka pravděpodobně své potomstvo. Za potokem byl porost vojtěšky, na kterém se popásalo několik kusů srnčího. Ideální zavětřené místo, kde zaječka mohla ukrýt svá mláďata. Jenže v pícnině jsou i hraboši, kam za nimi v noci jistě chodí liška. Proto mláďata ukryla z druhé strany potoka, zřejmě někam pod keři k hranici ozimu a rákosiny.
Během půlhodiny se káňata ani nepohnula, zatímco pochop provedl více než patnáct otoček ve snaze zajíčata najít. Při přiblížení zaječka vždy proti němu vystartovala a pronásledovala ho. Kolik naběhala kilometrů a vydala energie, asi nikdo nespočítá, ale nebylo to určitě málo.
Do setmění chyběla ještě více než hodina, kdy se zaječka teprve odhodlá ke kojení. Asi o sto metrů dál odpočíval jiný zajíc, možná otec zajíčat, toho však vytrvalé výpady zaječky pramálo zajímaly, a ani zkušený pochop v jeho blízkosti kořist nehledal. Tento fakt mě utvrdil v tom, jak jsou zvířata chytrá, když rozpoznají, kde je ukrytá možná kořist, a kde naopak pátrat nemá cenu.
Druhý podobný případ jsem zažil asi o týden později, když mě při pomalé jízdě na skútru upoutal krkavec krouživě poletující nad zdánlivě pustou nepovláčenou oranicí. I proti němu odhodlaně vyrážela zaječka, ale ať jsem oči v dalekohledu namáhal sebevíc, přikrčeného malého zajíčka jsem neobjevil. Když jsem vyndal z batohu fotoaparát, abych scénku nafotil, krkavec, jak je jeho dobrým zvykem, se chytře vzdálil a kopíroval koruny stromů lužního lesa. Dobře věděl, že tak jak jsem dojel, stejně odjedu, a pak bude mít spoustu času ve své práci „čističe“ pokračovat.
 
Něco jako retro

Jsou ale místa, resp. honitby, kde vidět něco podobného, je prakticky vyloučeno. Tedy poměr dravce a kořisti v poměru 3:1. Navštívil jsem lokalitu, kde na asi dvaceti hektarech ozimu se honcovalo okolo šedesáti zajíců. V průběhu hodiny mi nad hlavou proletěl luňák hnědý, tj. nedravý, mrchožravý dravec, někde v dáli volala tokající poštolka. Jelikož do těch míst jezdím pravidelně za nočním kroužkováním kalousů, vím, že liška, kuna, šedivka či straka zde nejsou vítány, a prasata v polních bezlesých honitbách na jaře nežijí.
Minimální výskyt predátorů se tady promítá do relativně vysokých stavů zajíce, ale i bažanta a dnes jinde vzácné koroptve. Píšu to proto, že krajina je jinak relativně pustá, tzn. žádné meze, jen velké hony s obilím, řepkou a kukuřicí. Jediným krajinotvorným ekologickým prvkem je zde železniční násep a břehový porost říčky. Na blízké farmě ale nevídaná myslivecká péče s příkrmem a napaječkou v letním horku. Zde si člověk připadá jako na safari, resp. hozený několik desetiletí zpět. Takže i v dnešní zdevastované a fádní krajině lze chovat drobnou zvěř, ovšem za předpokladu důsledné kontroly predátorů a celoroční péče o zvěř.
Zmiňuji tyto dva příklady proto, aby si uvědomili zejména ti kritici dnešního zemědělství z řad ekologů, že ne za vše může devastace krajiny. Jelikož mi nikdo z nich nedokáže vysvětlit, proč v ideální krajině s loukou a pastvou je minimální výskyt historicky hojné drobné zvěře, zatímco v krajině intenzivně obhospodařované je zajíců a bažantů deseti až patnáctinásobně více. Chápu to tak, že problém predace vnímají, ale nechtějí o tom raději mluvit. A nebo je to tak, že vytrvávají ve svém svatém přesvědčení, že predace nemá zásadní vliv?
Snad popsané dva příklady s naprosto „nelogickým“ hojným výskytem zvěře v intenzivně obhospodařované krajině, a na druhé straně s její absencí v ideálním biotopu, kde v nedávné minulosti bývala hojná, jim něco napoví o vlivu predace na početnost zvěře.
Shodneme se asi všichni na tom, že v krajině s pestrou mozaikou mezí, luk, remízků a vodotečí je předpokládaný výskyt zvěře všeho druhu mnohonásobně větší, než mezi stohektarovými lány kukuřice a řepky. Přesto tomu může být, jak vidno, zcela obráceně.
Je třeba si uvědomit, že výskyt kořisti láká predátory, což je například možné pozorovat u koncentrací káně na porostech pícnin v zimním období. Káně se živí z valné části hraboši, a zaslouží si proto naši ochranu. Sporný moment vidím v tom, zda by to měla být její ochrana absolutní, a to z prostého důvodu. V době latence hraboše, který přichází po gradaci a zpravidla v průběhu zimy, je káně nucena se orientovat na jinou kořist. Vedle krtků, hryzců, žab apod., to je často i drobná zvěř, tedy například chráněná koroptev, kterou je káně nucena lovit.
Jiný názorný příklad vlivu predace nám ukazují lidská sídla, včetně velkých měst. V nich jsou populace městských kosů a drozdů několikanásobně početnější než ty lesní. Tam jim hnízda plení nejen sojky a straky, ale často také káně, dospělce loví jestřáb, krahujec a puštík. A toto je podle mého názoru i důvod, proč například hřivnáči a kachny divoké preferují rušné městské prostředí před klidem lesa.
Ten klid lesa je totiž zdánlivý, viděný pohledem městského člověka. Dospělé hřivnáče tam loví plachý jestřáb, špatně ukrytá hnízda vyplení káně. Co je už pro straku těžká kořist, pro káni znamená porci na celý den. Proto trend posledních desetiletí, kdy v městském parku hnízdí někde až desítky párů hřivnáče, prakticky semikoloniálně, naznačuje, že zvěř reaguje na predační tlak změnou hnízdní strategie, a tudíž volbou méně nepřátelského prostředí.
Za potravou je hřivnáč schopen si zaletět jak z městského parku, stejně jako z lesa. Tento v minulosti neznámý jev se více méně kryje s uzákoněnou ochranou dravců, kdy jejich stavy v přírodě násobně vzrostly, na což některé druhy reagovaly osídlením měst.
 
Superpredátor představuje rovnováhu

Význam tzv. superpredátorů, tj. predátorů lovících predátory, nebývá zpravidla náležitě doceněn. Klasickým superpredátorem je například výr velký. Někteří myslivci mu zazlívají lov mladých zajíců a pernaté zvěře. Ano, výr má drobnou zvěř ve své potravě. Ale tu větu je třeba doříct celou, ne jen tu polovinu, co se mi účelově hodí. Výr má totiž ve svém potravním spektru celou škálu predátorů! Tím fakticky kompenzuje ztráty způsobené vlastním lovem.
Žádný jiný pták či savec nemá v potravě tolik ježků jako on. Přitom ježek při svém nočním pátrání po žížalách a slimácích vyplení nejedno ptačí hnízdo. Výr také dokáže ulovit velké množství dravců, krkavcovitých a sov. A je vcelku pravděpodobné, že své potravní konkurenty loví cíleně, byť to někomu může znít jako antropomorfismus. Podle mého názoru dobře ví, na co útočí, a že tato kořist se dokáže velmi účinně bránit, přesto jde do riskantního lovu. Jenže noc a moment překvapení mu nahrávají. Proto mu to také krkavcovití a dravci ve dne náležitě vracejí a útočně na výra dotírají, kteréžto vlastnosti bylo v minulosti využíváno k lovu na výrovce.
Výr má své potravě také velké množství potkanů, kteří v jarních měsících žijí i na březích rybníků a řek, kde často plení ptačí hnízda. Takže lovem kachen si výr pouze vybírá svou daň za ochranu před potkanem a ondatrou.
Hlavní složkou potravy výra z hlediska četnosti je však hraboš polní. V letech jeho latence proto většina párů hnízdění vynechává, zbylé odchovají po jednom, nanejvýš dvou mláďatech. Dospělého zajíce výr nezdolá. Tím, že loví v noci, nevidí malá nehybná zajíčata na louce, jako kroužící káně či pochop, ale vypátrá až odrostlá pasoucí se mláďata. Proto je na výra nutno nahlížet komplexně, ne toliko jednostrannými argumenty.
Dalším takovým superpredátorem, který si zaslouží tu nejpřísnější ochranu, je orel skalní. Tento dravec je početnější v horských oblastech Slovenska, kde hnízdí okolo osmdesáti párů. U nás to je zatím jen jeden pár, a to díky záchrannému programu ochranářů z Bartošovic na Moravě. Tento majestátní dravec byl u nás v minulosti vyhuben, ale zásluhou nadšenců se vrátil po více než sto letech do naší přírody.
Orel skalní má své potravě kromě drobné zvěře také velké množství predátorů. Uloví spoustu toulavých koček, ale i kuny, psíky mývalovité, liščata, dospělý sehraný pár si troufne zaútočit i na dospělou lišku. Bohužel, orel se často stává obětí otrav, protože padliny vyhledává a může se na nich bez námahy několik dní krmit. Podobně jako i luňák červený, jinak vzácný a bezproblémový dravec, který také doplácí na lidskou neznalost a zaujatost.
Není to tak dávno, co byl v doslova v hodině dvanácté zachráněn orel bělohlavý, národní symbol Spojených států amerických. Z kdysi půlmilionové populace zbylo v padesátých letech něco kolem čtyř set párů. A to jedině „zásluhou“ člověka, tj. používáním DDT a jiných pesticidů, včetně otrávených návnad na vlky, kteří působili ztráty farmářům chovajících skot. Snad si z tohoto smutného příkladu se šťastným koncem vezmeme poučení a nedopustíme, aby se u nás něco podobného opakovalo.
 
Zajíc také patří do přírody

Tato věta, jakkoliv zní zbytečně až banálně, tak úplně od věci není. V posledních letech poklesly stavy zajíce na historické minimum, a to zejména z výše popsaných důvodů. O vlivu velkoplošného zemědělství a účincích pesticidů toho bylo napsáno již mnoho. Nemá význam si nadále zastírat, že predační tlak na drobnou zvěř je dnes mnohde takového rozsahu, že ačkoliv je tato zvěř nadaná vysokou plodností, ztráty způsobené silným predačním tlakem nahradit nedokáže.
Zajíc polní se asi těžko dostane do pozornosti enviromentalistů, tak jako koroptev, tetřev či moták lužní, protože jeho početnost není zdaleka ještě kritická. Přesto zasluhuje plné pozornosti, už jen proto, že to kdysi bývala vlajková loď naší myslivosti.
A zde bych doplnil větu z úvodu: zajíc patří do přírody, a proto potřebuje naši ochranu. Většinou je totiž vnímán jako cosi obyčejného, samozřejmého, co tu vždycky bylo a bude stále. Přestože ve většině honiteb není zajíc již předmětem lovu, jsou jeho stavy nízké, podobně jako u pernaté drobné. A právě to je důvod, či spíše výmluva, proč se řada myslivců nevěnuje dostatečně lovu lišky, kuny a jiných predátorů z řad srstnaté škodné. A pokud se někdo snaží nahradit poctivou čekanou na lišku pokládáním otrávených návnad, dělá medvědí službu myslivosti. Úhyn orla skalního či mořského, luňáka a jiného vzácného dravce, je nesmírnou ztrátou pro naší faunu.
 
Z výše uvedeného zatím jako by vyplývalo, že význam zajíce dnes spočívá v jeho zapojení do potravního řetězce predátorů. V podstatě tomu tak bylo odjakživa, jen ta příroda dříve vypadala poněkud jinak, než je tomu dnes, byla vyváženější. Dříve vzteklina decimovala stavy šelem, v důsledku čehož stavy jimi lovené zvěře se dokázaly rychle obnovit. V dnešní době je to psinka a prašivina, pravděpodobně spolu s cyklicky nízkými stavy hlodavců a následným hladověním, co rovněž lokálně způsobuje dočasné vymizení lišky, jakožto největšího predátora mladých zajíců.
O vlivu pernatých predátorů na početnost zajíce rovněž není sporu, byť jejich vliv není zdaleka takový jako u lišky. Přesto stojí za zamyšlení, zda například krkavec, dnes již hojný druh naší fauny, potřebuje celoroční ochranu.
Vzpomínám na časy, kdy byl k vidění jako vzácný host ze Slovenska. Po třiceti letech ochrany vzrostly jeho stavy natolik, že jsou dny, kdy je nejčastěji pozorovaným pěvcem, jehož zabijácký klovec nahání drobné zvěři hrůzu. Osobně bych ho zařadil do stejného režimu, jako straku či šedivku.
Krkavcovití ptáci jsou natolik inteligentní, že i přes lovecký tlak jsou schopni se úspěšně množit, a to například v městských parcích či na sídlištích, což je rovněž vcelku nový jev.
Také výše zmíněná káně se spolupodílí na kontrole stavů zajíce a jiné drobné zvěře, proto i u ní by uměřená regulace stála za úvahu. Její druhové jméno je poněkud zavádějící, protože v lese nedosahuje takových hustot, jako v členité krajině. Její místo myšilova v ekosystému dokáže snadno nahradit kalous, poštolka, ťuhýk šedý, nebo lasičky, tak jak tomu bývalo dříve, kdy bývaly stavy dravců regulovány.
I když jsem pro uměřenou regulaci hojných pernatých predátorů, o to více bojuji za přísnou ochranu vzácných dravců. Zastávám názor, ani ne tak zvěř škodí člověku, ale spíše člověk škodí přírodě. Už jen tím, jak ji prakticky celou předělal a doslova přeoral k obrazu svému, tj. bezcitného megalomanského hospodáře. A když už tedy dnešní zemědělci nehledí na nic jiného, než jak z přírody vytěžit maximální zisk, měl by aspoň rozvážný a znalý myslivec představovat jakousi záchrannou brzdu poškozeného ekosystému. Nejen tím, že bude o zvěř celoročně náležitě pečovat, ale bude také dobře znát postavení každého predátora v ekosystému.
A přestože dnes hlavní lovnou zvěří je zvěř spárkatá a lov přemnožených predátorů není pro řadu sdružení prioritou, tam, kde se mu věnují, pomůže opět stavy zajíce i jiné drobné zvěře navýšit. Také budování biopásů a zvyšování ekologické diverzity je spíše výjimkou než pravidelným jevem. Nevím, jak pro koho, ale pro mne je toto ta pravá myslivost. Proto všichni, kdo vynakládají značné úsilí na pomoc přírodě, zaslouží velké uznání.
Karel ZVÁŘAL


Zpracování dat...