Časopis Myslivost

Jak se člověk chová, tak ho příroda odmění

Myslivost 12/2020, str. 48  Marcela Kasinová
Nejen pro mne bylo velkým překvapením, že po dlouhých letech, poprvé od roku 1947, vyhrál prestižní Memoriál Karla Podhajského pointer. Ale nebylo to překvapení jediné, vůdce byl překvapivě mladý, překvapivě se k titulu dopracoval jako náhradník a vůbec celá jeho cesta k titulu byla velmi pozoruhodná. O tom už ale více v rozhovoru s Petrem Glozou. Momentálně sedím v suterénu, resp. síni mysliveckých tradic, v domku ve Veselí nad Moravou, hladím si žlutobílého Astona z Raklesu a napjatě poslouchám.
 
Je mi 27 let, myslivecké zkoušky jsem složil v roce 2011 na lesnickém učilišti, kde jsem se já i můj bratr vyučil. V současné době pracuji na Povodní Moravy ve Veselí nad Moravou. Ke kynologii jsem se dostal náhodou, myslivec je táta i brácha. Psi mě bavili vždy, ale výcviku jsem se nijak víc nevěnoval. Prvního psa jsem měl v devíti letech, byla to jezevčice, ale cvičil ji táta, já s ní chodil jen na procházky.

Gloza-web.jpg

 
No a kdy se tedy objevili ohaři?
 
V roce 2012 se u našeho mysliveckého hospodáře, který má chovnou stanici, narodil Atos ze Vnorov, to byl můj první kraťas. Když jsem se byl podívat na štěňata, Atos ke mně sám přišel a dal mi pac. Říkám „Tati, toho si bereme“, ale o jeho výcvik jsem nějak nejevil zájem.
Ale Atos za mnou stále chodil, kam jsem se hnul a taťka říkal „Máš čas, bude tvůj“. Tak jsem si po čase řekl, že to zkusím. No a s tímto psem jsem složil dvoje všestranné zkoušky s oceněním nejlepší les.
Pak jsem měl Silvra z Mešínské hájovny, ten pes mi moc nesedl, udělal jsem zkoušky vloh a podzimní zkoušky a pak jsem ho prodal zájemci, který ho chtěl využívat na lovech.  
 
Ale pořád nejsme u pointra…
 
Nebojte, už tam budu. Já totiž pořád snil o pointrovi, protože jsem přesvědčen, že oproti kraťasovi je pointer prostě hlava. Všichni mě sice zrazovali, ale já, když si za něčím jdu, tak až do konce. V roce 2017 se narodil Aston, možná to je osudová náhoda, ale já zrovna v tu dobu pracoval při zakládání parku zámku v Dolním Němčí, kde se letos konal Podhaják.
Teď předběhnu – když jsem letos, tedy za další tři roky, Podhaják vyhrál, hned jsem si říkal, že je to asi osud, vždyť já ty stromy sázel a vrátil se na místo činu.
A jak psal i pan Šrámek v minulém čísle Myslivosti, že mě štvalo, když se mi nepovedl Knoll, nemohl jsem se kvalifikovat přímo tam, kde to mám vlastně kousek od domu.
 
Takže jste se ani nechtěl jet na MKP podívat jako divák?
 
Ale to víte, že jsem chtěl, ale měl jsem v tu dobu nemocnou mamku, zápasila s koronavirem, rozhodl jsem se, že na memoriál nepůjdu, nechtěl jsem riskovat kvůli mamce. V pátek ráno jsem byl cvičit s Astonem na vodě, zavolal jsem Zuzaně Matějkové, se kterou spolu chodíme cvičit, že nikam nejedu, ona se naštvala a položila mi telefon. Pořád jsem ale přemítal, jestli jet nebo nejet, přece jen jsem byl náhradník.
No, nedalo mi to, ve dvě odpoledne jsem se sbalil a vyrazil do Dolního Němčí. Prvního jsem viděl Vladislava Banáse, v tu chvíli jsem nevěděl, že je vyloučený. Slováci přijeli, nemám tedy šanci. A tak jsem si na chatě sednul a vtom mi zazvonil mi telefon, Zuzana mi volala, ať okamžitě přijedu, že startuju na Podhajáku jako náhradník, protože slovenští účastníci nebyli k soutěži puštěni od veterinářů. V tu chvíli se mi rozzářil celý svět, aspoň budu mít los, důkaz, že jsem byl na Podhajáku. Měla byste vidět tu radost, když jsem přijel domů, a řekl jsem tátovi, že startuji na Memoriálu Karla Podhajského. Ale jinak víc jsem to neřešil, buď to vyjde nebo ne.
Ale je pravda, že jsem jistou výhodu měl, když pes může spát doma ve svém prostředí. Například když jsem byl v Trutnově na Knollovi, to nebylo ono, Aston tam nedělal ani z polovičky tak, jak umí dělat doma. Já jsem ho sice trénoval na spánek v cizím prostředí, ale trochu jsem podcenil jinou stravu. Musím poděkovat, že mi pomohl a poradil pan Korelus, je to zkušený a hlavně inteligentní a přející vůdce.

IMG_2164.JPG
 
Takže jsme na memoriálu…
 
V sobotu ráno bylo větrno a vichřice, ale já nervy moc neměl, byl jsem rád, že se vůbec mohu zúčastnit, měl jsem poslední los. Ale celý den mi vše vycházelo, akorát jsem dostal jednu trojku z barvy, protože nám tam vyběhlo srnčí. Každou chvíli jsem si říkal  buď v klidu, nic se neděje, Atos pracuje, nesmím ho znervózňovat, hlavně abychom prošli až do konce.
Když jsme se vrátili v sobotu domů, nakrmil jsem psa a jel jsem na chvilku zpátky a odjel zase domů.
V neděli zase pršelo, všude voda, hned z domova jsme jeli na malé pole, to nám vycházelo, na vodu jsme šli jako poslední. Chtěl jsem psa před vodou namočit, ale on mi tam vůbec nechtěl vlézt. Hodil jsem mu do vody větev, Aston je vášnivý aportér, tak se nakonec namočil, najednou se vedle mrsknul kapr, Aston hned vyrazil a jel, ještě jednou jsem mu větev hodil, on se rád předvádí… Přitom vodu jsem ho musel učit po malých krocích, on si moc nevěřil, ale to je normální, navíc jsem ho jako nezkušený vůdce nutil asi moc brzo, já jsem po něm chtěl moc, asi byla chyba na něj tak tlačit. Pointr dospívá později.
Ale zpět k neděli, nakonec paráda, nahánění v rákosí bylo také dobré, měl tam střet s živou kačenou a všichni se divili, že jsem zapískal a Aston okamžitě poslechl a přišel ke mně.
Z vody ve čtverkách jsme šli na velké pole, to je nejtěžší. Sedl jsem si na lavičku a už jsem nemluvil, říkal jsem si jen v duchu, že to snad vyjde. Bylo tam moc lidí, blížili jsme se na velké pole, ale já byl uzamknutý, aby to vyšlo, že už je to blízko. Věděl jsem, že mám fígle, co mám dělat a co ne na poli. Jakmile rozhodčí vyhlásili známky, Zuzka Matějková mi skočila kolem krku, byl to nezapomenutelný okamžik.

23-966.JPG
 
Co je Astonova parádní disciplína? Z čím jste měl problémy, co se musel učit víc a co měl v sobě?
 
Jeho baví aporty, je špičkový aportér, ale v lese je vidět, že to není jeho priorita. Velké pole, to je jeho a voda. Ale to pole musí s ním v první řadě zvládnout vůdce. Já jsem přemýšlel ve dne v noci, v kuse tři roky, jak pole cvičit, ale jak, to neprozradím nikomu, možná svým dětem, jak jsem cvičil. Voda a velké pole, to jsou prostě teď jeho parádní disciplíny, nesmím opomenout také aporty.  
 
Byl jste na vrcholné akci poprvé, nezkušený, jste mladý vůdce, měl jste nějaký vzor nebo jste čerpal informace z kynologické literatury?
 
Mým vzorem je pan Hasta, má devadesát dva roků a on si vždy přál a vykládal mi vždy o Podhajáku. On vedl v 70. letech šestkrát svého psa jako oznamovače. Oni mu psa přivezli, nevěděli si s ním rady, chtěli dokonce psa zastřelit, a pan Hasta to s ním dotáhl až na Podhaják, samé čtyřky. Ale při poslední disciplíně - vlečka s liškou, pes zkolaboval a přišel o Podhaják. Častokrát mi to vyprávěl a já jsem si přál, aby se pan Hasta jednou vítězství dožil. Snad ani neumím popsat ten pocit, když při vyhlášení stál za mnou a plakal radostí, že se toho konečně dožil. Ještě teď mi běhá mráz po zádech!
Kamarádi i zcela neznámí lidé měli neskutečnou radost, při vyhlašování plakali, ženské, chlapi, prostě tomu nikdo nevěřil, a i rozhodčí za mnou přišli, že to není možné, tak mladý a navíc po takových letech s pointrem.
A když pak hrála naše hymna, já jsem si v té chvíli vybavoval práci s Astonem od prvních začátků, hlavou mi proletělo vše, co a kdy jsem s ním dělal, co vše jsem musel překonat a kolik času jsem při výcviku strávil. Prostě paráda, člověku to nedojde hned, spíš jsem se držel, abych se taky nerozbrečel. Nahrnulo se na mě pak tolik lidí, tolik gratulací, to jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu.
 
Rodiče Astona měli nějaké úspěchy?
 
Otec má všestranné zkoušky ve druhé ceně, které s ním složil Miloš Knotek.  Ara z Kunčiny vsi, matka Astona, má zkoušky podzimní, vodní a lesní. Mrzí mě, že nemá všestranné zkoušky, protože ona je fakt dobrá.
Ale došlo k dobrému spojení rodičů, hlavně matky, která má dobré nervy. Aston, co mu řeknu, to dělá, ale byly to dva roky práce. Kolikrát jsem ani nemohl, měl jsem i jiné starosti, onemocněla mi mamka, když jsem byl na jedné soutěži, byla mamka doslova na umření a já jsem byl psychicky úplně na dně, Aston mi přestal dělat, normálně to vycítil.

23-844.JPG
 
Jak to máte s výcvikem? Vy jste v mysliveckém spolku? Kde cvičíte?
 
Jsem členem v Mysliveckém spolku Vnorovy. Mohu tam cvičit, jsou ke mně tolerantní, jezdím ale i ke kamarádce do Lipové, to je na Valašsku, musejí se střídat terény, aby Aston  poznal různá prostředí. Jezdím také na Bzenec, dělá tam hospodáře Ivan Pavlík, ale jezdím i na jiná místa.
 
Jste příznivcem výcviku přísnějšího nebo přátelského?
 
Jak mi vždy říkal pan Hasta, poznej povahu, pak teprve můžeš jít cvičit. První to vysvětli psovi, teprve až to chápe, když to dělá sám, nechej ho být, ale drž ho zkrátka. Já nemám rád, když si pes dělá z pána srandu, ano, buďme kamarádi, ale budeš mě poslouchat, vůdce musí mít respekt. S trochou nadsázky, já jsem před odjezdem na Podhajáík Astonovi řekl, že ho prodám, pokud nedoběhneme Podhaják v jakékoliv ceně, když mě tam naštve, tak to dám pryč. On mi snad rozuměl!
 
A to jste fakt myslel vážně?
 
Jo, já jsem ho chtěl fakt prodat, mě baví výcvik psů, mám ještě dva mladé kraťasy, tak bych cvičil je.
 
Jste vůdce mladý, ještě jste toho tolik neprošel, ale už snad můžete porovnat pointra s kraťasy nebo s dalšími psy z hlediska výcviku a náročnosti…
 
Ta cesta, kterou s pointry až k titulu prošli pánové Knoll a Steinitz byla jiná, než je teď, nebyl tehdy Memoriál Richarda Knolla, nebyla nominační soutěž, teď je to těžší. Já se nechválím, je to o štěstí. Německý krátkosrstý ohař je určitě těžší na výcvik.
 
Pointr se tedy  cvičí líp?
 
Je více názorů, každý vám řekne jiný pohled. Já nechci říct obecně, že je kraťas třeba  hloupější, to je individuální jako u lidí, ale pointr, to je podle mne nejlepší plemeno na světě, může mě za to někdo kritizovat, ale ta jeho vrozená inteligence, to je úplně něco jiného. Prostě když se povede pointr, tak na něho žádné jiné plemeno ohařů nemá, v něm je rychlost, hlava, je tam i chuť k práci, když se tyto tři věci spojí, máte perfektního psa, pointři jsou prostě  zároveň elegantní i inteligentní.
 
Už se vám také hrnou nabídky na krytí?
 
Aston není chovný, chybí mu P1.
 
Říkal jste, že máte také kraťasy? Takže další úspěch na memoriálu bude s NKO?
 
Fenka od pana Knotka je exteriérově pěkná, pracovně nemá chybu, je to takové šídlo, je opravdu nadějná. Ale co by kdy mohla zvládnout, to se říci nedá, je jí rok a půl. Mám ještě jednoho psa od pana Knotka, je to chytrý pes, ale darebák první třídy. Mám teď kromě Astona další tři kraťasy, na jaře si dovezu dalšího pointra. Mě prostě baví cvičit.
 
Kolik vůbec času věnujete výcviku? Máte nějaké fígle?
 
Výcvik prostě musím stíhat, jsem člověk, který nevydrží sedět. Asi jako mnozí další kynologové bych nerad prozrazoval a popisoval detailně metody výcviku. Jedno ale dodržuji - já se pravidelně v neděli seberu k rybníku, před výcvikem si tam sednu, přemýšlím, vykládám si se psem, on se dívá na mě, já na něj, uklidníme se oba dva a pak jdeme cvičit. Nejhorší je vyjít z auta ven, během půl hodiny vše rychle udělat a jet domů, to je špatně. Já se psem žiju a prožíváme vše společně, to je jiný výcvik. Ne nabouchat do psa potřebné cviky, ale užít si to s ním. Někdo má psy jen na kšefty, rychle vycvičit a pryč s ním, ale to není ono, nás společný výcvik baví a je to o souhře člověka se psem, o vzájemném souznění a pochopení, v tom je základ.
 
Jak vás teď berou v okolí sousedi? A co myslivci?
 
Dobře, rozumíme si, v pohodě, někteří i pogratulovali. Ale od místních myslivců mi nedošla ani jedna gratulace.
 
Myslíte si, že to je tím, že jste mladý?
 
To asi taky, ale spíš to bude tím, že když jsem se snažil udělat všestranky, třikrát jsem vypadl, ale nevzdal jsem to, jel jsem dál. Pomohlo mi tu sice několik lidí, kteří nejsou ve spolku, ale jiní pomlouvali za mými zády, že nikdy nebudu umět cvičit psy. A teď jsou asi překvapení, že na jejich slova nedošlo.
 
Máte vůbec čas na běžný výkon práva myslivosti?
 
Především mě baví chov zvěře, tady je zažité jen lovit, lovit, tlouct do srnčího. Příroda, jak se k ní člověk chová, tak se mu odmění. Já jsem dva roky po sobě jezdil doplňovat napáječky po celém revíru, s Felicií, s barely vody za sedadly, ostatní šli raději na zvěřinové hody. Samotný lov, to je třešnička na dortu, to je odměna. Mě baví úplně všechno, co je myslivost, ne jen vzít flintu a bít do zvěře, já si rád zalovím, rád chodím na divočáky, mám uloveného jezevce, lišky, já se tím ale nechlubím, já o tom mlčím, to je moje věc. Chodil jsem i na čekané, ale i jen tak do lesa bez flinty, sedl jsem si na pařez, díval jsem se do stromů a relaxoval. Les je od toho, aby tam člověk nalezl svoji duši, toto jsem dělal i při výcviku, abych se uklidnil, protože když je člověk nervózní, tak nemusí vůbec na lov nebo i na výcvik se psem chodit.
 
S poděkováním za rozhovor
připravila Marcela KASINOVÁ

Zpracování dat...