Časopis Myslivost

Podmínky a budoucí vývoj myslivosti a lovu v Německu (I.)

Myslivost 11/2020, str. 20  Sven Herzog
Současná situace v Německu Lovecká legislativa v Německu je založena na zásadě, že právo lovu je vázáno na vlastníka půdy. Zvláštností však je, že vlastník půdy nemůže toto právo vždy uplatnit sám. To vyžaduje minimální rozlohu, která je v Sasku 75 ha. Plochy do 75 ha jsou seskupeny do takzvaných honebních společenství. Ta musí zahrnovat minimální rozlohu alespoň 250 hektarů souvisejících pozemků. V zásadě se to týká i pozemků v držení státu (spolkové, státní nebo obecní).
Udržitelnost lovu je v Německu zaručena právními předpisy a zásadami tradiční myslivosti.
Možnosti, které vlastník půdy má, jsou rozmanité. Může právo lovu pronajmout jako celek, výkon práva myslivosti je pak zcela dán do cizích rukou. Podmínkou je zcela jasné smluvní ujednání, které upravuje práva a povinnosti nájemce, ale i vlastníka pozemku jako pronajímatele.
Výhodou tohoto řešení je stálý příjem z nájemného. Další výhodou pro vlastníky pozemků, kteří nemají zájem o lov, je, že pronájem také deleguje odpovědnost za zvěř na nájemce.
Nevýhodou pro vlastníka pozemku je při pronájmu práva lovu, že v závislosti na formě využití (to platí zejména pro zemědělství a lesnictví) mohou existovat rozpory mezi cíli nájemce a vlastníkem pozemku.
V těchto případech je možné uzavřít další dohody v nájemní smlouvě, například na pokrytí nákladů škod způsobených zvěří. Ze zákona je za náhradu škody odpovědný vlastník pozemku (nebo honební společenství). Dnes se však často stává, že náhradu škody za určité druhy zvěře přebírá nájemce.
 
Další možností je, že vlastník pozemků (nebo honební společenství) provádí výkon práva myslivosti sám. Ten může být prováděn vlastním personálem (např. zaměstnanými profesionálními lovci) nebo pozvanými loveckými hosty.
Existuje také možnost, která je dosud málo využívána, vykonávat právo myslivosti sice na vlastní účet, ale zadávat vlastní výkon práva externí společnosti (outsourcing). Vzhledem k nedostatku standardů a certifikátů se zdá, že tato možnost zatím způsobuje spíše problémy, a to většinou v tom případě, když jsou zástupci či představitelé outsourcingové společnosti splněním úkolů souvisejících s výkonem práva myslivosti zjevně zahlceni.
 
V současné době myslivost v Německu prochází intenzivními změnami. Téměř ve všech spolkových zemích  jsou patrné snahy dosud platné myslivecké zákony změnit. Vidíme dva základní směry: na jedné straně existuje jasná tendence (zde je zajímavé, že je do značné míry nezávislá na politické orientaci převládající v příslušném spolkové zemi) snížit výčet druhů, které jsou zařazeny mezi zvěř, nebo alespoň snížit počet druhů, které mohou být loveny. Totéž platí i pro omezení loveckých metod. To se týká především různých druhů ptactva a malých šelem. Trendem je zkrátit dobu lovu a omezit povolené lovecké metody (např. omezení lovu do pastí).
V případě spárkaté zvěře pozorujeme přesný opak. Existuje obrovský tlak ze strany zemědělské a lesnické lobby, která usiluje o dalekosáhlou liberalizaci lovu spárkaté zvěře. Přitom se prodlužují doby lovu (zkracuje se doba hájení), třídění podle biologických kritérií populace (pohlaví, věk, věkové třídy atd.) se z velké části ruší, postupně se krok za krokem stále více uvolňuje možnost lovu zvěře v noci. Jedním z důsledků tohoto vývoje je pak jednoznačná tendence na přechod od tradiční myslivecké péče a lovu k neetickému a „méně mysliveckému“ lovu.
 
Mezi těmito dvěma výše popsanými směry je ale stále méně prostoru pro klasický udržitelný lov, který je součásti šetrného využívání půdy. Hrozí tedy, že bude mezi zájmy ochrany přírody na jedné straně a ekonomickými zájmy zemědělství a lesnictví na straně druhé tradiční myslivecký přístup k přírodě a zvěři  postupně zcela likvidován.
A je s podivem, že ač je v Německu právo na lov od roku 1848 v podstatě neoddělitelnou součástí vlastnictví půdy, je popisované stále větší narušování práv majitelů pozemků všemi zúčastněnými stranami (zemědělství a lesnictví) akceptováno bez jakýchkoli významných námitek. Kritici takového vývoje poukazují na tendenci vytvářet jakýsi „státní zákon o lovu“, tedy kvazi-vyvlastnění soukromého majetku ve prospěch privilegovaných jednotlivců, jako tomu bylo v době feudálního období ve prospěch panovníka nebo šlechty skrze panovníkem poskytnutá léna. Místo šlechty by v budoucnu nahradily orgány veřejné správy a privilegovaní státní úředníci nebo jimi určení jednotlivci, jako již dnes vidíme například v Nizozemsku.
V Německu se tento problém týká na jedné straně chráněných druhů (např. vlka a bobra), na straně druhé také nepůvodních druhů. V obou případech se ohledně jejich lovu (právo vlastníka půdy) v současné době zřizují rozsáhlé státní paralelní struktury.
V této souvislosti také ne náhodou propuknul intenzivní boj o suverenitu interpretace lovu. Kromě loveckých spolků se snaží především lesnické spolky a spolky ochrany přírody uplatňovat v zájmu jejich členů významný vliv na myslivecké zákony a předpisy. Stále více můžeme pozorovat tendence, aby „lov“ již nebyl vykládán jako nezávislé právo vlastníka půdy, ale jako služba zaměřená na zájmové skupiny (lesnictví, ochrana přírody).
 
Kromě toho ale existují další dva další důležité společenské proudy, které lov v jeho dosavadní roli jako společenský úkol zpochybňují.
Na jedné straně se jedná o rostoucí urbanizaci, kdy v rámci stále se zmenšujícího prostoru pro zvěř v krajině se zcela pomíjejí tradiční dosavadní přístupy pro zlepšení podmínek pro život zvěře a nahrazují se mnohdy zcela abstraktními a nic neřešícími představami o právech zvířat podobných lidským právům. Jakoby byla snaha, aby se zvěř stala součástí lidské společnosti.
A k tomu se navíc přimyká dilema mezi touhou zachovat občanské svobody v právním státě na jedné straně a extrémní potřebu bezpečnosti ve společnosti na straně druhé, což se například projevuje například extrémním omezováním týchž občanských svobod, tentokrát ale ve vztahu k legálnímu vlastnictví zbraní. I drobné správní delikty mají dnes obrovské důsledky, včetně odnětí loveckých licencí a zbrojních povolení. Tedy nejen proto je lov jako občanské právo momentálně pod obrovským tlakem.

DSC_3902_Jaeger_M-Migos-1.jpg
 
Cílem tohoto příspěvku je objasnit fenomén tradičního lovu z různých úhlů a ukázat na příkladu lovu v Německu, jak vnitřní a vnější změny lov a myslivost jako tradiční, osvědčenou rozsáhlou a udržitelnou formu využívání půdy zpochybňuji.
 
Lov a udržitelnost
 
V jakém kontextu se vztahuje současně mediálně silně nadužívaný výraz „udržitelnost“ k tomu, co bylo dosud o myslivosti a lovu řečeno?
Nejprve je třeba se podívat do historie. Až do raného novověku žili lidé v „dřevěném věku“. Dřevo bylo hlavní surovinou, bez níž by lidské společnosti nemohly existovat, což zároveň s tehdy obvyklými lesními pastvinami a silným využitím půdního pokryvu vedlo k masivnímu nadužívání lesů a postupně k nedostatku dřevní hmoty na některých místech. Vřesoviště a suché louky, které jsou dnes tak důležité pro ochranu přírody, jsou stále svědectvím této doby. Výsledkem těchto skutečností byla první velká energetická a nakonec hospodářská krize moderní doby. Poučením bylo, že dřevo by nemělo být používáno ve větší míře, než lokálně naroste.
Vyzval k tomu již v roce 1713 saský hornický hejtman Hans von Carlowitz ve své základní práci Ekonomie lesního hospodaření. Založil tak prostřednictvím lesnické literatury pojem ekonomické udržitelnosti lesnictví. Stejně tak v Německu učinil Georg Ludwig Hartig, takzvaný „lesní klasik“, který také významně přispěl k prosazení koncepce udržitelnosti lesnictví, navíc právě on se také zabýval udržitelností v otázkách lovu zvěře. Ve své dvousvazkové lovecké učebnici vydané v letech 1811 a 1812 se kromě jiných témat zabývá také péčí o zvěř. Hartig definuje myslivost jako „zachování a péči o zvěř jakéhokoli druhu“.
Pokud se nad touto myšlenkou zamyslíme, uvědomíme si, že se v mysliveckém pojmu péče zcela jasně objevují kořeny ochrany přírody, která se dnes jeví především jako ochrana druhu a přírodních stanovišť. Oba pojmy byly v Hartigových úvahách již pevně stanoveny.
Hartig se tak stává jedním ze zakladatelů nosných myšlenek na ochranu druhů a udržitelnost lovu v době, kdy kromě lovců téměř nikdo nepřemýšlel o ochraně přírody. Dodnes je výraz péče spojen s ekonomickou (ochrana před nadužíváním) a na druhé straně s ekologickou udržitelností (ochrana druhu a přírodních stanovišť). Bohužel ale dnes skupiny, které jsou proti lovu, se snaží zdiskreditovat výraz péče o zvěř a nechat ho zmizet i z právních předpisů, zcela pomíjejí historické souvislosti a vybírají si pouze jednu stranu mince.
 
Od principu udržitelnosti lesnictví se do současné doby vyvinula komplexní koncepce hospodaření společnosti s jejími přírodními zdroji, v níž dnes obvykle zahrnujeme tři rozměry udržitelnosti založené na definici od Brundtlanda: ekonomickou, ekologickou a sociokulturní udržitelnost.
Pokud se podrobně zamyslíme nad zásadami výkonu práva myslivosti podle tří zmíněných rozměrů udržitelnosti, zjistíme, že v závazkem k péči, což v podstatě znamená ochranu druhů a přírodních stanovišť, je realizována ekologická udržitelnost lovu. Příklady zahrnují právní předpisy o době lovu, hospodaření s mnoha druhy podle loveckých plánů, ale také povinnost dodržovat požadavky péče o krajinu, přičemž péče o krajinu se týká nejen ekonomických, ale také ekologických aspektů, které se nacházejí v přírodě blízkém lesním hospodářství. Péče tedy implicitně zahrnuje povinnost podporovat tyto požadavky prostřednictvím loveckých opatření, která však nezahrnují pouze splnění plánu lovu.
Ekonomická udržitelnost je patrná zejména na národohospodářské úrovni. Zatímco ochrana životního prostředí musí být financována z téměř 100 % veřejných financí, tj. z peněz daňových poplatníků, je lov financován výhradně soukromě, a proto není závislý na veřejných převodech finančních prostředků. Lov bude proto nadále poskytovat své služby ekosystému i v době, kdy je třeba výrazně snížit prostředky na ochranu životního prostředí, například proto, že budou v budoucnu jiné problémy považovány za závažnější.
V praktickém provozu myslivosti se v současnosti setkáváme s „rekreačním lovem“. Je ale důležité jasně rozlišovat mezi ním a takzvaným „hobby lovem“. Rekreační lov (s zodpovědností nájemce nebo vlastníka) je nejvíce porovnatelný skrze jeho právní i vnitřní požadavky s volnočasovými aktivitami v civilní ochraně, záchranářském nebo hasičském sboru. Ekonomickou udržitelnost na provozní úrovni lze považovat spíše za individuální cíl (zachování druhově bohaté a zdravé volně žijící populace) než za peněžní výnos. Péče o zvěř je tedy nejen ústřední složkou ekologické, ale také součástí ekonomické udržitelnosti.
A konečně sociokulturní udržitelnost zahrnuje i další části myslivosti. Jak již bylo zmíněno, v popředí stojí především myšlenka ochrany životních podmínek zvířat, která v tomto ohledu slaďuje lov s obecnými sociálními normami. Kromě toho hrají rozhodující roli v sociálně-kulturní udržitelnosti také lovecké zvyky a myslivecká kultura.

Strecke-Damwild-Sauen-Werner-Nagel-1.jpg
 
Jaké jsou současné problémy v Německu?
 
Les a zvěř
 
„Jeleni sežerou náš les na padrť“ byl nedávno zveřejněný titulek v jednom bulvárním tisku. Tento hlavní nadpis ještě zdůrazňuje obrázek lovce nadhánějící strach, neboť má zbraň připravenu ke střelbě. Přibližně ve stejnou dobu se objevil v médiích článek představitele státních lesů, který informuje o „silném úderu, který musí být proti zvěři veden“. A výsledek? Nezaujatý a neinformovaný čtenář se jen diví, proč se děje něco tak špatně, zvěř je tedy velkým nepřítelem lesa!
Jelení zvěř, v ten moment ale v podstatě zosobňujícící všechny divoké přežvýkavé sudokopytníky, je tak postavena do role zlého soupeře lesníka, porovnatelné s rolí vlka a medvěda v drobném zemědělství na počátku moderní doby. Tento jev má jistě i psychosociální stránku, která by sama o sobě zasluhovala detailnější samostatnou sociologickou studii.
Konflikt mezi loveckými a lesnickými zájmy ale není nový a základní otázkou je, proč doposud nebylo možné vyřešit základní problémy a konflikty mezi různými zájmy uživatelů.
Myšlenka velmi vysoké stavy volně žijící zvěře snížit na úroveň udržitelnou pro les byla v sedmdesátých letech minulého století jistě opodstatněná. V důsledku pasečného hospodaření ve smrkových a borových lesích bylo na mnoha místech dosaženo kapacitního limitu přírodních stanovišť pro jelení zvěř. Zatímco srnčí zvěř z této hospodářské formy profitovala, mýtiny a později husté příkrovy, stejně jako jejich okrajové linie jim asi tři desetiletí (i když jen na části lesní plochy) poskytovaly pastvu a kryt, byly tyto lesní porosty pro jelení zvěř velmi nevhodné. Jelení zvěř jako druh polootevřených krajin byla ve druhé polovině 19. století v této krajině masivně decimována, takže našla útočiště ve velkých lesních oblastech, kde žije dodnes v neoptimálních stanovištích. Nemělo by tedy nikoho překvapit, že se potravní nároky tohoto druhu rychle rozrostly do masivních ekonomických škod.
Je zajímavé, že se dodnes reaguje na škody v lese způsobené zvěří pravidelně a téměř reflexivně jediným požadavkem stavy zvěře co nejvíce a nejrychleji snížit. Bohužel je ale často právě ze strany lesníků problémem, resp. snahou  cíle a metody v hospodaření se zvěří zkazit. Cílem lesníka přece musí být vhodný rozvoj lesní skladby a udržitelnosti stabilních lesních porostu, k čemuž mohou přispět různé metody managementu se spárkatou zvěří. Pokud se tedy někdo ve smyslu cílů správného lesního hospodaření soustředí jen na otázku snížení populací spárkaté zvěře, pak je něco v jeho uvažování zásadně špatně.
 
Přinejmenším tam, kde je vlastnictví půdy a myslivost v jedné ruce, bychom měli předpokládat, že v minulosti skutečně došlo k odpovídajícím a potřebným zásahům do populace zvěře. V Německu by tedy mohl být problém ve státních lesích, ale i ve středně velkých a velkých soukromých lesích během několika let vyřešen. Toto se však zjevně neděje a ukazuje se, že tradiční přístup reagovat na škody jen velkoplošným snížením stavu jedinců samo o sobě účinné není. Stavy zvěře totiž nejsou v žádném případě jediným a možná ani rozhodujícím faktorem škod.
Mezi další důležité faktory, které jsou dodnes mnohými opomíjeny, patří lokální koncentrace jelení zvěře, klid zejména v zimě, rekreační využití území, potravní nabídka zejména v zimě a na jaře, stres a v neposlední řadě také zemědělské podmínky mimo les a další vlivy. Toto však mnozí nechtějí nebo neumí vidět.
Podíváme-li se do lesnických podniků, kde les dobře funguje společně se spárkatou zvěří, obvykle najdeme dvě věci: dobře promyšlený lesnický přístup s jasnými cíli a strategiemi, které jsou mu přizpůsobeny, a zároveň inteligentní lovecký management, který je zase přizpůsoben lesním cílům s ohledem na lovecké strategie a metody.
Volání z lesních lobby skupin jsou však stále odlišná, stále a neustále je zásadní redukce spárkaté zvěře  vykládána jako jediné řešení, a to i v situaci, kdy je možné konfrontovat tento nesmyslný přístup s mnohem lepšími zkušenostmi a přístupy jinde v okolí. Důvody jsou do značné míry nejasné. Je to opravdu jen sobecký zájem konkrétních jednotlivců nebo skupin napojených na obchod s dřevní hmotou? Nebo snad vidí tyto skupiny uplatnění práva na výši lovu jen jako ekvivalent vysokých cen nájemného? A nebo je to vlastně jen tak, že cíl lesnické politiky přestavby lesa ze současných monokultur na lesy smíšených druhů v co nejkratším čase mnoho lesnických společností zahlcuje a nemají chuť, čas a náladu vůbec uvažovat o přístupu ke zvěři jako k součásti hospodaření ve změněných lesích? Pak je jednoduché jen poukázat na vysoké stavy zvěře a škody s tím, že za zvěř přece mohou jiní, myslivci, tak ať to řeší.
Neodbytně se v této souvislosti nabízí otázka, zda je vůbec mezi současnými lesníky, soustřeďujícími se pouze na produkci dřeva a ekonomické aspekty, dostatek znalostí o biologii zvěře a managementu populací volně žijících živočichů. Možná i toto by si zasloužilo samostatný výzkum.
Současná situace má za výsledek, že úzká vazba mezi lovem a lesnictvím v Německu, která ještě před několika desetiletími existovala, byla přinejmenším na politické úrovni z velké části zničena. Skutečná partnerská spolupráce funguje už pouze na lokální úrovni a mnohdy jen v některých oblastech spolupráce. Lesníci a myslivci bohužel již na mnoha místech ztratili možnost konstruktivně spolupracovat ve prospěch lesa a přírody. Neměli by se tedy obě strany zamyslet a začít spolu zase více komunikovat?
Lesnická sdružení a subjekty se toto snaží kompenzovat spojenectvím s jinými zájmovými skupinami, většinou ze spektra ochrany přírody, ale například přetrvávající diskuse o druzích stromů jako je dub červený nebo douglaska nebo diskuze o podílu lesů, které mají být vyřazeny z hospodaření, jasně ukazují, že z dlouhodobého hlediska i tato spojenectví mají svůj vlastní konfliktní potenciál.
 

Zpracování dat...