Časopis Myslivost

Pásy života na našich loukách?

Myslivost 5/2020, str. 11  Petr ŠÍPEK, Lukáš ERŠIL, Tomáš JOR
Blížící se doba senosečí vybízí k zamyšlení, zdali nejde hospodaření na travních porostech provádět způsobem, který by omezil negativní dopady na okolní krajinu i zvířata zde žijící. Nejedná se přitom zdaleka pouze o malá srnčat a zajíčky končící svůj život pod těžkou technikou. V souvislosti s plošnou strojovou senosečí se mluví o ubývání běžných druhů hmyzu a ptáků kulturní krajiny
U dvou druhů hmyzu – žluťáska barvoměnného a kobylky zavalité – už známe přímou souvislost mezi strojovou senosečí a vymíráním jejich populací v české krajině. Plošný úbytek lučního ptactva, klesající stavy zajíců a mizející čmeláci jsou varovnými signály, že je něco špatně.
Jakákoliv lidská činnost s sebou nese dopady na naše okolí. V případě střední Evropy byla lidským hospodařením v průběhu staletí přetvořena většina území. Lidskou rukou tak vznikla mozaika polí, lesů, rybníků a sídel. Byť byla tato činnost relativně intenzivní (největší odlesnění zažila naše krajina již za Keltů), k proměně nedošlo naráz, ale postupně v průběhu staletí. Proto naše kulturní krajina umožňovala kromě lidské činnosti i přežití velkého množství organismů.
Tradiční způsoby hospodaření v krajině, jako byla pastva, vypalování stařiny či pařezinové hospodaření v lesích, pak mimoděk nahrazovaly přírodní procesy, tedy určitou krajinnou dynamiku, která generovala druhovou pestrost. Díky lokálnímu způsobu hospodaření nebyla tatáž stejná činnost uplatňována plošně ve stejnou dobu, ale byla rozprostřena v místě i čase.
Současné „průmyslové“ hospodaření v zemědělské krajině ale tento stav významně narušuje. Výkonné stroje umožňují rychlou úpravu velkých ploch, hnojiva a chemické ochranné prostředky pak velkoplošné pěstování náročných plodin a neviditelná síla dotacemi ohnutého trhu zúžila spektrum pěstovaných plodin.
Krajina se z jemné mozaiky změnila v monotónní plochu pro průmyslové zemědělství. Na jednu stranu tak připravuje vhodné podmínky pro přizpůsobivé, rychle se množící druhy (například hraboš polní), na straně druhé tento stav přímo vede k poklesu biologické rozmanitosti jak rostlin, tak živočichů.
Dlouhodobá data České společnosti ornitologické ukazují poklesy populací čejky chocholaté, koroptve polní či skřivana polního v rozmezí 80 až 90 % oproti stavu z 50. až 80. let minulého století, mizí ale i tak běžné druhy, jako jsou strnadi obecní. Podobně smutná je statistika zástřelů zajíce polního, kterého se ještě v 70. letech minulého století lovilo okolo milionu kusů ročně, v současné době to není ani 30 tisíc. Je třeba si položit otázku, zdali by si zajíc polní nezasloužil výraznější pozornost nejen mysliveckých sdružení, ale i orgánů státní ochrany přírody.
 
Jak je to ale s drobnějšími tvory, které stojí na bázi potravního řetězce a poskytují nám zásadní ekosystémové služby jako opylování či rozklad organické hmoty?
 
„Tvrdá“ data o úbytku hmyzu nemáme k dispozici, neboť hmyz se v zásadě nedá spočítat, nicméně rámcovou představu o vývoji hmyzích populací v Evropě nám poskytují práce entomologů z Německa a Holandska, které dokumentují až 75% úbytek létavého hmyzu za posledních 30 let.
Detailnější výzkumy pak ukazují, že úbytek hmyzu je daleko rychlejší v otevřené zemědělské krajině než v lesích. Mezi nejvíce postižené skupiny patří například denní motýli, čmeláci či samotářské včely (i když to může být způsobeno jen tím, že se dobře dokumentují), ubývají ale prakticky všechny skupiny hmyzu.
Podobně jako v případě hraboše ale existují i příklady hmyzích druhů, kterým současný stav krajiny vyhovuje. Tyto druhy se šíří často na úkor ostatních, jedná se například o invazní slunéčko východní nebo blýskáčka řepkového.
Mezi nejvýznamnější stanoviště pro hmyz v zemědělské krajině patří především trvalé a do jisté míry i přechodné travní porosty, které jsou využívány pro produkci sena. Tyto louky jsou sklízeny strojově, podle klimatických podmínek dvakrát až třikrát za rok, přičemž termíny sklizně jsou vázané na proplácení dotací a jsou stanoveny Státním zemědělským intervenčním fondem (SZIF).
Jednorázová strojová seč dopadá na hmyz hned několika způsoby. Asi každého napadne, že pokud se pokosí louka, skokově zmizí pastva pro včely, čmeláky a motýly. V případě mobilních druhů to nemusí být až zase takový malér, včela medonosná se prostě poohlédne po jiném zdroji potravy. Drobné včelky samotářky mají již větší problém, řada z nich je vázaná na konkrétní druhy rostliny (např. zvonky, hvozdíky, pryskyřníky) a pokosení louky pro jejich potomstvo znamená existenciální otázku.
Podobně na tom jsou motýli, kterým se kosením zničí živná rostlina pro housenky. Právě z tohoto důvodu v České republice vyhynul i již zmíněný žluťásek barvoměnný.
Strojová seč usmrcuje bezobratlé živočichy i přímo. Jedno kosení louky zabije 40 % jedinců sarančí a kobylek, dalších 40 % je zlikvidováno sušením a balíkováním sena. Obdobně na tom jsou i neviditelní predátoři naší přírody, pavouci.
Různé typy sekacích zařízení znamenají různou míru přežívání bezobratlých. Lištové sekačky jsou šetrnější než rotační, z pohledu hmyzu jsou ale nejhorší mulčovače, protože nejen že rozsekají vše živé, ale vrstva mulče má i neblahý dopad na složení lučních rostlin v následujícím roce.
Obrovský vliv má i doba seče, některým druhům nevadí brzká seč, jiné s ní mají problém.
 
Na druhou stranu, jedná se přece jen o produkční hospodářské plochy, které mají poskytnout v těchto suchých letech tolik žádané krmivo pro dobytek. Takže je otázka, proč bychom měli brát na přírodu ohled a škodit svým ekonomickým zájmům?
V přírodě ale existuje obrovské množství příkladů, které dokazují, že přestavba ekosystémů na čistě produkční systémy vede v delším časovém měřítku k vysokým ekonomickým ztrátám. Ty jsou často způsobeny zpětnou vazbou jednotlivých organismů na změněné přírodní podmínky. Naše smrkové monokultury jsou toho zdárným příkladem.
Živočichové ve volné krajině jsou totiž zapojeni do složitých potravních sítí, o kterých my lidé nemáme vlastně ani přehled, složitost těchto vztahů ale zajištuje výše zmíněnou regulaci „škůdců“ a „plevelů“, opylování nebo rozklad organické hmoty. Že je něco špatně, zjistíme ale, až když je vychýlená přírodní rovnováha a nám vzniká problém. Správné propojení potravních sítí v krajině tedy zajišťuje neviditelnou službu téměř nevyčíslitelné hodnoty (za kterou nikdo neplatí).
Můžeme se jen dohadovat, jak velká by byla loňská hraboší kalamita, kdyby byla naše krajina pestřejší, je ale jasné, že pokud by v krajině existovalo dost prostoru pro potenciální predátory, mohla být spotřeba nebezpečného Stutoxu II výrazně nižší.
 
Vraťme se ale k úpravě seče luk. Již dnes platí několik opatření k minimalizování škod na zvěři. Zemědělci mají povinnost hlásit seče uživatelům honiteb, kteří mají za úkol zajistit ochranu zvěře. Ročně je podle údajů Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa takto zachráněno na 40 tisíc kusů srnčí zvěře, dalších zhruba 50 tisíc toto štěstí nemá.
Zemědělci jsou rovněž nabádáni, aby kosili louky od středu směrem ven a tím umožnili únik alespoň dospělým zvířatům (to se děje ale velmi málo, neboť se zvyšuje spotřeba paliva).
Pro řadu menších živočichů, včetně čejek, chřástalů nebo právě hmyzu, však tato opatření nemají efekt. Řešením by byla časově rozrůzněná seč (tj. sekat jednu louku postupně, v několikadenním odstupu), což by ale s sebou přineslo navýšení nákladů na pohonné hmoty i prodloužení seče.
Jiným řešením je nechat malou část (5 až 10 %) louky nepokosenou po celou sezónu. Neposečený porost pak může hospodář nechat na pozemku až do první seče následujícího roku, mnoho druhů v něm tak přezimuje. Již dnes tato povinnost platí pro zemědělce zapojené do agroenvironmentálně-klimatických opatření v rámci programu rozvoje venkova při výměře luk větších než 12 ha. Těmto zemědělcům jsou náklady a ušlý zisk propláceny ve formě dotací. O příslušnou platbu mohou požádat též zemědělci, kteří se dobrovolně rozhodnou ponechat neposečené plochy i na menších loukách.
 
Aby se potvrdila efektivita tohoto opatření na komerčních lučních plochách v ČR, nechala si Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) vypracovat studii, která se zabývala dopadem pásové seče na několik skupin bezobratlých, na níž se podíleli i autoři tohoto článku.
Studie probíhá od roku 2018 a jednoznačně ukazuje pozitivní účinky pásové seče. Jako největší překvapení výzkumu lze hodnotit fakt, že opatření vedlo k pozitivním změnám jak v množství (biomase) odloveného hmyzu a pavouků, tak i k změnám společenstev na druhové úrovni (zvyšování biodiverzity) již v prvním roce realizace. Biologická společenstva na změnu hospodaření totiž obvykle reagují s jistým zpožděním.
Jsme přesvědčeni, že ponechání nesečených pásů bude mít pozitivní efekt i na další obyvatele naší krajiny včetně ptáků a savců. Pásy zajistí životní prostředí pro celou plejádu druhů, které slouží jako regulátoři potenciálních hrozeb.
 
Založení „pásu života“ není nic těžkého, stačí vynechat při kosení asi 6 až 12 metrů široký pás, jenž by neměl být u okraje pozemku, ale spíše uprostřed, a pásů by v ideálním případě mělo být vícero, tak aby pokrývaly minimálně 5 až 10 % výměry pozemku.
Ideální je založit pásy tak, aby pokrývaly různé přechody na pozemku (například od vlhké části do suchého trávníku). Pás by měl v ideálním případě vydržet až do jara následujícího roku. Při podzimní sklizni by totiž mohlo dojít ke zničení zimujících stádií a účinek pásu by byl přesně opačný! Je nasnadě, že z takto založených pásů nebude profitovat jen hmyz, ale i další obyvatelé luk včetně drobných obratlovců.
 
Události poslední doby nám ukázaly, jak nebezpečná je jednostranná orientace na praktiky, které se jeví být ekonomicky nejvýhodnější. Problém je hlavně v měřítku, zatímco ekonomika počítá zisk v rámci hodin, dní a roků, krajina počítá čas na roky až staletí. To, že nám jednu až dvě generace procházejí čistě komerční postupy hospodaření v krajině, stále ještě neznamená, že jsou tyto z dlouhodobého hlediska nejekonomičtější!
Intenzivní zemědělství totiž negativně ovlivňuje i ostatní krajinné funkce jako je udržení vody v krajině, opylování plodin a udržování přírodní rovnováhy včetně vyvážení dopadů klimatických změn. Je načase popřemýšlet, jak si tyto „neviditelné dary“ přírody udržet a zda neexistuje způsob, jak jim aktivně napomáhat.
 
Zpracování dat...