Časopis Myslivost

Období zvýšené potřeby živin u naší zvěře II.

Myslivost 7/2020, str. 18  Martin Mohelský
Jen málo myslivců je natolik chovateli, aby se intenzivně věnovali sledování a podpoře holé zvěře. Platí to hlavně ve volnosti, v oborních chovech je znát podstatně promyšlenější přístup. Holá zvěř je nejen nositelem genetické hodnoty budoucího jedince stejně jako samec, ale podstatně více se podílí na jeho podmínkách vývoje.
Dovedeme si povšechně představit, že výživný stav matky má velký vliv na stavbu těla a některé konkrétní vlastnosti potomka. Záměrně se vyhnu přímým genetickým souvislostem, což není můj obor. Budeme vycházet ze známé chovatelského skutečnosti, že jedinec je ovlivněn získaným genotypem a působením prostředí.
Zásadním a nejmarkantnějším působením prostředí na vývoj jedince je dostatek využitelných živin, dietetika a zdravotní působení krmiv. Výživný stav matky a optimální vývoj plodu v závislosti na kvalitě její výživy působí na plod jako vliv prostředí a pokračuje úrovní výživy potomka samotného.
 
V prvních dvou třetinách březosti je podstatná kvalita krmiv a zejména vlákniny
 
U přežvýkavců si musíme být vědomi skutečnosti, že kromě extrémních výkyvů v kvalitě krmiv je vždy podstatný stav mikroflóry předžaludků a vyrovnanost poměru bílkovin a energie. K tomu nutně přistupuje obsah vlákniny v krmivu – a to nejen obsah, ale i její stáří.
Pojmu stáří vlákniny bychom měli spíše rozumět jako vývojovému stádiu rostliny a stupni zdřevnatění. Vláknina sama o sobě je energetická složka krmiva, je to složitý cukr, který ale rozloží na původní složky, jednoduché cukry, jen enzymy mikroflóry předžaludků. Čím je vláknina starší, tedy více zdřevnatělá, tím je menší její energetická výtěžnost.
Cukr, jak jej známe, nejspíš ve sladké a rozpustné formě, tedy mono či disacharid není na konci práce mikroflóry, ale spíše uprostřed, protože tento produkt se dále činností mikroflóry mění na těkavé mastné kyseliny a teprve ty považujeme za konečný energetický produkt předžaludků. V játrech se pak mění na tuky, ze kterých může být mléčný tuk nebo podkožní zásobní tuk. Ale na počátku rozkladu vlákniny opět stojí potřeba „rozpustného“ cukru, nebo alespoň škrobu. Je to energie pro činnost mikroflóry, ale zde důsledně platí – všeho s mírou.
Vláknina vždy bývá směsí několika složek. Energeticky významná je velmi snadno rozložitelná hemicelulóza, ta je typická pro mladé pícniny, ovoce a okopaniny. V praktické krmivařině vždy říkáme vláknina, ale ve skutečnosti je tou podstatnou složkou celulóza.
Tento pojem sice vyvolá představu výroby papíru, ale my se zajímáme o výživnou hodnotu mladé a středně staré zelené hmoty, která obsahuje této doslova a globálně životodárné složky nejvíc.
Do třetice lignin, je forma vlákniny vývojově stará, obtížně až zcela nerozložitelná. I ta je ale pro organizmus podstatná, protože se podílí na mechanickém posunu tráveniny a stimulaci pohybů celé trávicí trubice.
 
Antropomorfizace? Chyba!
 
Mohlo by se zdát, že vláknina nesouvisí s výživou matky, že její obsah v krmivu je bez vlivu na zdravotní stav a že nezasáhne do dalších stádií vývoje mláďat v těle matky a později mimo něj. Tak tomu není a pravý opak je skutečností.
Vláknina je nejen významným, či spíše zásadním energetickým zdrojem, ale i regulátorem příjmu potravy i jejího zpracování a posunu tráveniny od příjmu až do defekace. Ryze lidský pohled na vlákninu je dán jiným typem našeho trávení, je pro nás cizí, a proto se bez základních znalostí o fyziologických mechanismech i zjednodušené biologické aplikace chemie zpracování potravy zvířat se složitým trávicím traktem neobejdeme.
Posuzování krmení zvěře z ryze lidského pohledu nutně vede k řadě fatálních chyb. Bývá jimi podávání jádra bez návyku a ve větším množství, náhlé změny v předkládaném objemném i jadrném krmivu a nerespektování kompenzace nadbytku bílkovin v jarním období při pastvě na políčkách či biopásech s porosty bílkovinného typu (vojtěšky, jetele) a také ozimá řepka i obiloviny v polních honitbách.
Šťavnatá krmiva jsou velkým lákadlem a také samy o sobě by mohly zvěři velmi prospět. Jejich negativem je však snadno a rychle rozložitelná bílkovina, která v předžaludku produkuje vysoké množství čpavku.
Pokud je mikroflóra v dobré kondici a na přírodních stanovištích mladá zelená píce obrůstá postupně, pak se populace mikroflóry stačí přizpůsobit. Platí to i tehdy, že je v dosahu zvěře volně přístupný menší či větší hon jetelovin.
V takovém případě je nutnou podmínkou nabídka sena a obilovin po celou dobu vývoje mladých porostů. Pokud by zvěř byla vypuštěna na políčka s mladým porostem bez návyku, mikroflóra nedokáže zachytit prudký vývoj čpavku a dochází ke změně pH bachorové tekutiny a vymření části populace mikroflóry. Nejlehčím následkem je chronická alkalóza.
 Při vyšší intenzitě vývoje čpavku, který působí jako nervový jed, dochází jeho působením k narušení nervových zakončení podílejících se na řízení motoriky předžaludků a ochromení motoriky bachoru. Množství čpavku se rychle zvyšuje, a protože bachor byl navržen a vyvinut jako tlaková nádoba s uzávěry proti tlaku, dojde k nefyziologickému zvýšení tlaku a vstřebání čpavku do krevního oběhu. To není stav slučitelný se životem. Nazývá se akutní nadmutí, tympanidis.
Mechanizmy řízení předžaludků a poměrně silná ústojná či nárazníková (pufrovací) kapacita prostředí i schopnosti celého organizmu chrání zvěř v podmínkách výkyvů obvyklých pro přírodní prostředí. K tomu si ještě připomeňme, že prostředí bachoru dokáže do značné míry – nikoliv ale nekonečné – vyvazovat prostřednictvím redukčního potenciálu řadu škodlivin. Opět ale platí, že to dokáže jen zdravá a plně funkční mikroflóra.
 
Vraťme se k březí samici, je chráněna ona i vyvíjející se plod, ale nemůže bez následků zvládnout horší alternativu popsaných negativních vlivů. Stálou nabídkou sena, popř. senáží či siláží můžeme spolu s pravidelným doplňováním jádra nebo doplňkových směsí využít u jelenů, daňků a muflonů.
Srnec je svou okusovací specifikou poněkud problematický. Luční seno pro něj není to pravé a subtilní trávicí trakt je jako každá miniatura citlivější, než je robustní  a prostorný trávicí trakt typických spásačů či potravních oportunistů.
Ale, ani mohutný trávicí trakt zasloužilého spásače, muflona, nesnese přebytek mladé bílkovinné píce bez návyku. Oddělení know-how vývojové kanceláře přírody určilo pro většinu zvěře termín porodu až na dobu, kdy je v lučních porostech a vůbec většině vegetace přiměřený podíl vlákniny a hlavně živin.
Muflonky zvěř kladou už dubnu, i laně kladou během dubna, je to ale spíše věc genetiky a konkrétního podruhu jelenů než podmínek, kde se jelen chová. Sičí zvěř má období kladení mláďat v druhé polovině června až červenci, daňčí v červnu.
V této době vláknina stébel a listů travin už lépe chrání buněčný obsah a zároveň snižuje podíl bílkoviny. Ale stále je fermentačním procesem v předžaludcích ještě velmi dobře využitelná jako výhodný, bohatý a dieteticky působící energetický zdroj.
Podíl vlákniny se v porostech postupně zvyšuje, a to zase znamená, že rostoucí mláďata mají stimul v dostatku strukturální vlákniny k rozvíjení trávicího traktu. Zvídavému chovateli zvěře by mohla pomoci dobrá znalost vývoje předžaludků.
 
Trávicí trakt přežvýkavců prodělává vývoj od mléčného období až po vyvinutého přežvýkavce.
 
U novorozených mláďat je kapacita slezu (pravého žaludku) troj až čtyřnásobná než kapacita předžaludků. Po narození roste nejvíce slez. Jeho hmotnost se za jeden až dva týdny řádově zdvojnásobí, kdežto hmotnost předžaludků se úměrně zvětší za dva až tři týdny. Teprve v dalším období se růst slezu zpomaluje a rychleji se zvyšuje objem bachoru. Až ve dvou měsících je objemový poměr bachoru a slezu zhruba stejný, ve třech měsících věku dosahuje bachor více než dvojnásobnou kapacitu než slez.
Mláďata postupně navykají na příjem pastvy, což vede k rozšiřování předžaludků a pozvolnému nástupu jejich funkčnosti. Osidlování předžaludků potřebnou mikroflórou se děje příjmem „žvyků“ matky.
Stojí za zmínku, že mléko se do předžaludků nedostává, neboť kojení, tedy pití se zvednutou hlavou, navozuje využití žlábkového a dalších reflexů, čímž vtéká mléko rovnou do slezu.
Bílkoviny rostlinného původu, které mláďata přijímají hravým napodobováním matky jsou ze začátku tráveny sotva ze čtvrtiny, a během pokročilého vývoje předžaludků zhruba ze dvou třetin.
 
Mléko a kojení
 
Proces laktace je pro samici veliká metabolická zátěž. A jako všude i tady pro většinu živin platí, kde nic není, ani čert nebere. Naštěstí nikoliv pro základní živiny, bílkoviny a hlavně vápník, i tuky se uvolňují z tělesných rezerv. Dostatek vápníku v mléce by vzhledem k nárokům mláděte nemohl být zajištěn z pastvy, chovatel by řekl z aktuální krmné dávky. Kosterní aparát má kromě podpůrné funkce i významnou úlohu rezervy kostitvorných prvků. Vápník je velmi disponibilní a může se ze specifické vazby uvolňovat právě pro tyto účely.
Platí to i pro potřeby parožení samců. Ale víme, že se jedná o skutečnou zápůjčku s pravidly velmi podobnými bankovnictví. Neuděláme chybu při představě, že pokud je zdroj minerálních látek k obnově v kostní tkáni po vytlučení parohů nedostatečný, kostní banka bude v příštím období poskytovat půjčku minerálních látek s menší ochotou.
Mějme tedy na paměti: po ukončení laktace a po vytlučení parohů stojí organizmus před nutností z dostatečné výživy vápník a další kostitvorné prvky do kostry vrátit.
Musíme proto reálně zvážit skutečnou přirozenou úživnost prostředí a pak přikrmování, nebo alespoň podávání minerálních lizů. Kromě jiného nám může pomoci znalost geologického původu půd – dobré podmínky budou například v oblasti Moravského krasu s převládajícími vápenci, ještě lepší v dolomitických oblastech navíc s dobře přístupným hořčíkem a naopak horší v oblastech typických žulovými horninami. Je to většina Českomoravské vrchoviny, Jeseníky, Krkonoše, Krušné hory…. Tím se ovšem nechce říci, že se v těchto oblastech neloví kapitální jeleni.
Louky a pastviny v oborách by se měly pravidelně vápnit. Nejen pro zvýšení obsahu i usnadnění využitelnosti vápníku pro rostliny, ale také pro jeho funkci ve struktuře půd. Taková podpora ovlivní i udržitelnost vody v půdním komplexu. 
Při nedostatku bílkovin se do určité míry coby rezerva využívají i svalové tkáně, ale tento proces nepovažujme za přirozený a metabolicky bezproblémový. V silně kritických obdobích se svalová tkáň stává i energetickou rezervou, ovšem za cenu uvolňování ketonů, což jsou látky blízké acetonu a organizmus poškozují.
 
Kvalitní výživa matek během konce březosti a v průběhu laktace je vždy krokem ke zvýšení chovné hodnoty populace
 
Vývoj zvířete je komplexní proces. Jednotlivé orgány by se měly vyvíjet vždy na základě vzájemné harmonie vývoje jedince, a to předpokládá harmonickou výživu s dostatkem i správným poměrem živin. Tedy bílkovině vůči energii, přiměřeného poměru vlákniny v sušině přijatého krmiva a také mezi minerálními látkami – nelze nepřipomenout správný poměr mezi vápníkem a fosforem 2 : 1.
Podstatný je i hořčík, který se kromě výstavby kostní tkáně podílí i na regulaci nervové dráždivosti. Při jeho nedostatku se zvyšuje reaktivnost svalových vláken, a to bývá příčinou jarní pastevní tetanie.
Také špatný poměr mikroprvků i při jejich absolutní dostatečnosti v přijatém krmivu může být příčinou jejich nevyužitelnosti, a tedy nedostatku pro látkovou výměnu rostoucího organizmu.
Minerální lizy s širším spektrem obsahu makro i mikroprvků je třeba podávat zvěři na základě skutečné znalosti jejich potřeby, nejlépe po konzultaci s odborníkem. Také občasný rozbor krmiv není nemístným výmyslem, ale věcným zhodnocením úrovně výživy.
Rozvoj jednotlivých orgánů má svá typická období. Už zmíněný rozvoj trávicího traktu je dobrým příkladem, jak lze výživou kvalitní po stránce dietetiky i obsahu živin dobrat dostatečné kapacity trávicího traktu, což je skutečně základ pro optimální živou hmotnost a přiměřenou robustnost zvěře.
Platí, že při dobrém přístupu je šance zvyšovat tyto vlastnosti každou generací, protože dobře založený organizmus matky umožní odchov přinejmenším stejně silných a robustních potomků.
 
Stav přírody a prostředí za nás řeší otázku, zda přikrmovat…
 
Rychlý a nepříznivý vývoj klimatu, stále velké plochy půdních bloků a chemizace rostlinné výroby i monokultury zasahují do životního prostředí zvěře bez možnosti jejího přizpůsobení.
V honitbách s větším podílem lesních porostů je zvěř považována za silně nežádoucí faktor vzhledem k obnovám porostů po kalamitě způsobené lýkožroutem, ani škody působené zvěří na polních kulturách nejsou zanedbatelné. Zvýšený počet střetů se zvěří v silničním provozu ukazuje na zvyšování stavů zvěře i přes nepříznivé podmínky. Ale ne ve všech oblastech Česka se stavy zvěře zvyšují.
 
Příkrmy jsou velmi žádoucí z pohledu zdraví zvěře a podpoře její populace jako celku. Doba zvýšené potřeby živin, tedy konce březosti, laktace a vývoje mláďat i parožení se vzhledem ke změnám v přírodě, klimatu i lidského vlivu vymanila z přirozené a přírodní regulace. Pomoc člověka myslivce, chovatele a hospodáře v jedné osobě musí znamenat stálou, pravidelnou a kvalifikovanou péči o krmení zvěře. Přímo s ní souvisí a navazuje zdravotní prevence, selekce populace a regulace stavů naší zvěře.
Ing. Martin MOHELSKÝ
 
 
Zpracování dat...