Časopis Myslivost

Trendy v používání kulových ráží v lovecké a sportovní praxi I.

Myslivost 6/2020, str. 76  Martin Helebrant
V Myslivosti č. 4/2020 vyšel článek našeho předního odborníka na lovecké palné zbraně a střelivo Dr. Jiřího Hanáka Trendy v používání kulových ráží v lovecké a sportovní praxi. Prezentuje v něm svůj názor na vývoj posledních let a je to jistě názor podložený jeho letitými a rozsáhlými zkušenostmi. Vážím si jeho názorů, ale vidím věc trochu jinak, byť jsou pohledy, ve kterých s Dr. Hanákem jsem zcela zajedno. Zastávám názor, že jenom v rovné odborné diskusi můžeme najít pravdu a skutečně objektivní náhled na skutečnost. Proto vám nabízím svůj náhled na danou problematiku.
 
Především vnímám jinak hnací motivy vzniku nových ráží. Nové ráže v myslivecké praxi ve zdrcující většině případů byly po dlouhou dobu nějakým způsobem spojené s vývojem vojenských ráží a tento vliv je zřejmý dodnes. Pokud byl armádní náboj přiměřený i potřebám lovce, většinou se dočkal i obliby mezi myslivci. Tady je příčina vysoké popularity náboje 8x57 JS i jeho okrajové varianty 8x57 JRS.
Náboj 8x57 JS byl ve své době jeden z nejrozšířenějších vojenských nábojů nejen v Evropě, ale na světě. Náboj vznikl původně na přelomu 19. a 20. století spolu s celou řadou dalších vynikajících nábojů, které žijí dodnes. Mezi nimi jsou i náboje 6,5x55 SE, 7x57, 30-06 Springfield, v zemích bývalého britského impéria dodnes populární 303 British (ačkoliv ten je v opakovacích zbraních znevýhodněn okrajem). V době jejich vzniku se pěšák na bojišti běžně mohl setkat s útočícím jezdectvem. Na útočící kavalerii pěšáci střílí na koně, nikoliv na jezdce. Kůň je větší cíl a pokud padne, je velká naděje, že pod sebou zalehne svého jezdce, a ještě přes něj další jezdci upadnou. Kterýkoliv z nábojů té doby tedy byl dostatečně účinný, aby rychle zabil koně (200 metrů kůň překoná za necelých 15 sekund, pokud by vyřazení koně trvalo déle, měl pěšák dost velký problém), a to dokonce i v případě, kdy kůň je zasažen zepředu. Náboj schopný rychle usmrtit i koně stačí nepochybně i na jiná velká zvířata.
Nábojem 6,5x55 SE se ve Skadinávii dodnes loví i losí zvěř, a to velmi úspěšně.
Tato „zlatá éra klasických vojenských ráží“ skončila přibližně s koncem první světové války.
Úspěšný vojenský náboj doznal velmi často dostal příbuzného prostým zaškrcením nebo roztažením krčku a úpravou ráže. Tak vznikla celá řada mauserových nábojů s délkou 57 mm, z části opět akceptovaných různými armádami.
Projevila se i snaha o maximální využití prostoru zásobníku standardní pušky – tak vznikla řada ráží s délkou nábojnice W. Berenekke s délkou 64 mm, ale zůstaly v ní mezery, které byly zaplněny až o mnoho let později (6,5x64 z roku 1988).
 
Druhá světová válka přinesla náboj středního balistického výkonu. Vojáci opustili koně a nasedli do motorových vozidel, navíc se významně zkrátila běžná vzdálenost, na kterou se palba vedla.
Jako první si to uvědomili Němci, kteří náboje středního balistického výkonu zkoumali již před válkou. Nakonec zavedli náboj 8x33 Kurz, skoro souběžně s ním vznikl náboj 30 Carbine a jen o chvíli později náboj 7,62x39 (náboj vz. 43, „samopalák“). Všechny tři vznikaly pod tlakem válečných potřeb, mimo jiné tím byla dána ráže.
Německý náboj zemřel se Třetí říší, také americký 30 Carbine byl krátce po válce překonán. Ale koncept náboje střední balistické výkonnosti zůstal. Ruský náboj žije dodnes (a je jedním z nejrozšířenějších na světě) a je používán i k lovu středně těžké spárkaté zvěře na krátké a střední vzdálenosti.
 
Kolem roku 1950 probíhal v anglické muničce Royal Ordnance Factory v Radway Green výzkum s cílem najít optimální náboj střední balistické výkonnosti. Osobně na Angličanech obdivuji jejich smysl pro metodičnost, který ve spojení s klidnou pragmatičností dokáže přinést vynikající výsledky. Britové zkoumali možné ráže, účinnost střel, vhodné délky a objemy nábojnic, zohlednili i výrobní aspekty a také zpětný ráz a kontrolovatelnost zbraně při samočinné střelbě.
Výsledkem byl názor, že ideální ráže je někde v blízkosti 0,260“, tj. asi 6,6 mm.
Vznikl náboj 270 British (nebo také 7x46, zůstal jen jako experimentální), který nabídli jako jednotný náboj střední balistické výkonnosti pro celé NATO. Američané ale měli v tomto hledání také svoje želízko v ohni, vytvořené na základě náboje 300 Savage. Náboj T65 vznikl v Frankfordském arzenálu a v konečném důsledku nebyl nic jiného, než zkrácený a trochu upravený 30-06 Springfield (o jeho modifikacích se mluvilo již na konci války ve spojitosti v pokrokem ve výrobě střelivin, ale armádní puška  M1 Garand byla skvělá zbraň a v průběhu války se všichni báli sáhnout na životně důležitou zbraň a náboj, které zjevně výtečně fungovaly).
Náboj T65 byl nakonec přijat do výzbroje US Army v roce 1954 a v roce 1957 i jako 7,62x51 NATO. Ačkoliv se jedná o „plnotučný“ puškový náboj, byl v době vzniku důsledně prezentován jako náboj střední balistické výkonnosti.
Okolnosti jeho zařazení do výzbroje tady nebudu podrobně rozebírat, Američané si ho doslova „vyřvali“ i za cenu švindlování s vývojovou dokumentací. Nebetyčný egoismus amerického náčelníka Výzbrojní služby (Ordnance board) René Studlera nakonec zvítězil. Navzdory skutečnému zadání a tak trochu šťastnou shodou okolností vznikl jeden z dnes nepopulárnějších nábojů, který známe v civilním provedení jako 308 Winchester.
 
Konflikty v jihovýchodní Asii ukázaly, že 7,62x51 (tedy 308 Winchester) je v samočinné armádní pušce příliš výkonný a Američané přešli z jednoho extrému do druhého extrému. Vytvořili koncept Smal Caliber High Velocity (SCHV) – malá ráže s velmi rychlou střelou, která měla být lehčí s přitom si udržela svoji účinnost díky šokovému účinku a rychlé ztrátě stability střely v cíli. Vznikl náboj 5,56x45 – v civilním provedení 223 Remington.
Tento náboj měl být původně jen dočasným řešením, konečným cílem bylo přejít na šipkové náboje SPIW, extrémně lákavý koncept, který se ale nikdy nepodařilo dovést do praktické podoby.
Náboj 5,56x45 nebyl konstruován jako univerzální ráže, vznikl pro boj v jihoasijských džunglích a ve městech. Navíc v průběhu jeho používání docházelo ke změnám laborace a tím pádem i jeho vlastností. Počáteční nadšení nad vysokou účinností a „explozivním účinkem“ (cit. gen. Curtiss LeMay při zavádění do výzbroje USAF, 1963) střely na hranici stability vyprchalo poté, co se ukázalo, že ne zrovna ideálně stabilní střela ztrácí i na přesnosti. Náboj přesto standardizovalo v roce 1970 NATO.
Jak rostly nároky na náboj, rostly i problémy a prakticky s každým ozbrojeným konfliktem se vracela otázka, zda není čas na jeho výměnu. Ta se odkládala z logistických důvodů, ale zdá se, že nyní nastal čas, kdy je jeho náhrada opravdu na spadnutí.  
Opakované diskuse o účinnosti tohoto náboje vedly k diskusím o podstatě účinku střely z palné zbraně na živou tkáň, došlo k rozvoji terminální a ranivé balistiky.
Již v minulosti se hledaly různé nástroje, jak zhodnotit potenciální účinek střely na živý cíl. Vznikla celá řada teorií, které se snažily popsat účinnost konkrétní ráže popsat nějakým jednoduchým způsobem, ideálně v podobě jednoho jediného čísla, kterým by bylo možné účinnost popsat. Tyto ukazatele obecně pracují buď s energií střely nebo hybností.
Jednou z nich je i Taylorův index zlomení v ohni (Taylor Knock-Out Index – TKO), se kterým pracuje Dr. Hanák ve svém článku.
Ale existoval také Bekkerův index zlomení v ohni – Bekker Knock-Out Index, který násobil dopadovou hybnost střely průřezovým zatížením a speciální konstantou odvozovanou od míry deformace střely.
Můžete narazit i na koncept Optimal Game Weight – optimální hmotnost zvěře pro danou ráži, který pracoval s třetí mocninou rychlosti střely násobenou druhou mocninou její hmotnosti.
J. Wooters navrhl Lethal Index - smrtící ukazatel – který násobil kinetickou energii, průřezové zatížení a průměr střely.  
Žádná z těchto metod ale nedává úplně uspokojivé výsledky, ačkoliv se pro orientaci dají použít dodnes.  Pokud je ale použijete na více ráží a porovnáte je podle indexů, zjistíte, že ráže vám seřadí ve značně odlišném pořadí. Indexy většinou ignorují typ střely a všechny pomíjejí umístění zásahu.

TKO.jpg
 
Ke zlomu v ranivé balistice došlo na sklonku 80. let 20. století, když Dr. Martin L. Fackler z amerického Armádního Lettermanova Výzkumného Střediska publikoval svoji výzkumnou zprávu č.  239 What’s wrong with the wound ballistics literature and why.  (Co je špatně v literatuře o ranivé balistice a proč) z června 1987. Ačkoliv jeho zkoumání bylo zaměřeno primárně na člověka, má platnost na všechny vyšší živé organismy, lovnou zvěř nevyjímaje.
Fackler se napřed zeptal na celkem banální otázku: proč vlastně tvor, v našem případě zvíře, zemře? Odpověď je prostá: protože mu přestane fungovat centrální nervový systém.
Toho se dá spolehlivě dosáhnout jen buď fyzickou destrukcí centrálního nervového systému nebo jeho odříznutím od dodávky kyslíku. Destrukce centrálního nervového systému, tj. zásah do mozku, většinou není z hlediska rizika poškození trofeje přijatelná a obecně se považuje za neetický.
Soustřeďme se tedy na přerušení  dodávky kyslíku. Toho v praxi lze dosáhnout buď destrukcí srdce přímým zásahem, nebo zásahem vitálních orgánů (plíce, játra) s následným vykrvácením či pneumothoraxem – splasknutím plic. Tedy zásahem na komoru.
Pokud má být pokles krevního tlaku a následná zástava oběhu rychlá, musí být rychlé i vykrvácení. Z tohoto hlediska je žádoucí, aby průstřel měl dostatečný průřez (lidově: musí to být dostatečně velká díra), v ideálním případě vést přes tepny či krví co nejlépe zásobované orgány (například plíce, játra, …) a je žádoucí, aby krvácení bylo urychleno úplným průstřelem. Pokud se nepodaří věř prostřelit, pak i smrtelná rána může krvácet dovnitř, vstřel má poměrně malý průměr a kůže jej může při pohybu zvěře překrýt, takže zvěř odchází daleko od nástřelu, jen velmi málo barví a dosled je problematický, mnohdy je podmíněný vycvičeného psa – barváře.


Střela působí v cíli následujícími mechanismy:
- drtí tkáň, která jí stojí v cestě – tedy destruuje. Tento mechanismus je posílen deformací střely, která se při dopadu na tkáně začne pěchovat a nabývá v ideálním případě průměr až dvou ráží. Aby prorazila až k vitálním orgánům zvěře, potřebuje si podržet maximum své původní hmotnosti a musí mít dostatečnou setrvačnost (nic jiného, než setrvačnost střelu tkáněmi nežene, nic jiného není) – tedy musí mít potřebnou hmotnost a rychlost.
- rozhání tkáně v rámci jejich pružné deformace do stran – vzniká tzv. kmitající dutina o příčném rozsahu až asi desetinásobku průměru ráže a pokud zasáhne oblasti organismu bohaté na nervová zakončení, masivně je dráždí až k šokovému účinku. Ale šok sám vůbec nemusí být smrtící.
- hydrodynamický šok – prudkým stlačením velkých tepen a žil může dojít k rázovému, prudkému zvýšení tlaku tekutiny v nich a jejich rozervání. Tento efekt ale nastává jen nepravidelně a musí být masivní. Tepny jsou rozervané ve velkém úseku, vykrvácení je velmi rychlé. Jenže hydrodynamický šok také způsobí masivní podlití okolí průstřelu a znehodnocení zvěřiny.
- střepinový efekt – nastává, když se střela nebo její část rozpadne na malé fragmenty, střepiny, které pokračují dál každá po vlastní trajektorii, byť tyto dráhy rámcově sledují směr původního vletu do cíle. Jelikož ale mají jen zlomek hmotnosti původní střely, mají střepiny jenom omezenou průbojnost a vůbec nemusí dosáhnout až na vitální orgány.
 
Ve třech z výše popsaných mechanismů hovoříme o šoku. Šok je porucha krevního oběhu a vůbec vitálních funkcí zvěře, způsobená masivním podrážděním nervových zakončení a případně i rychlou ztrátou krve, která výrazně omezuje možnosti volního jednání zvěře. Občas bývá i uváděn jako samostatný smrtící mechanismus.
Ano, šok může v některých případech zvěř usmrtit – způsobí takové podráždění centrálního nervového systému, že ten přestane být schopen plnit svoji funkci. Ale je to mechanismus krajně nespolehlivý.
Facklerovy výzkumy ukázaly, že to podstatné je především umístění zásahu a dále pak trvalá dutina způsobená střelou. Přitom se jasně ukazuje, že tvar trvalé dutiny se i v rámci jedné ráže a shodné dopadové rychlosti může docela dramaticky měnit střelu od střely.
Destrukce – tedy trvalá dutina – musí zasáhnout vitální orgány a vyřadit je z funkce. Velikost, tvar a objem trvalé dutiny se dá velmi dobře posuzovat pomocí balistické želatiny nebo glycerinového mýdla. Ty dávají výsledky, simulující s dostatečnou přesností chování živé měkké tkáně při zásahu střelou. Z želatinových bloků lze tedy velmi dobře usuzovat, jak se bude střela chovat při dopadu a zda vytvoří trvalou dutinu, která zasáhne až k vitálním orgánům.
Jako víceméně standard se dnes ujaly zkušební bloky želatiny o hloubce 40 cm. Hloubka 7,5 cm se považuje za simulaci hloubky vitálních orgánů srnčí zvěře těžké asi 15 kg při bočním zásahu, hloubka 15 cm reprezentuje černou těžkou asi 50 kg, hloubka 25 cm jelení zvěře o hmotnosti 100 a 40 cm představuje 150 kg medvěda a podobnou velkou a potenciálně nebezpečnou zvěř.
Největší příčný rozměr trvalé dutiny má rozměr několikanásobně přesahující ráž střely. To je dané tím, že střela se v určité fázi svého průletu cílem roztočí kolem všech tří os a může na sebe materiál (či tkáň) nabalit a ničit ho v rozsah větším, než je její vlastní největší rozměr. 
Na velikosti a tvaru trvalé dutiny má velmi významný vliv použitá střela. Její tvar, konstrukce, průřezové zatížení (= hmotnost střely / její čelní plocha (g/mm2)) a energetické zatížení (= dopadová energie střely / její čelní plocha (J/mm2)), občas označované též jako energetická hustota, určují chování střely v cíli, její účinek a jak ukazují výzkumy s balistickou želatinou, mezi střelami i v rámci jedné jediné ráže existují velmi významné rozdíly. Tyto rozdíly se týkají jak celkového objemu trvalé dutiny, tak jejího umístění v hloubce terče a maximálního radiálního rozměru dutiny.
Obecně platí, že čím vyšší jsou hodnoty průřezového zatížení, tím střela lépe překonává odpor vzduchu a tím lepší má předpoklady i pro potřebnou hlubokou průbojnost (střelu vzduchem i do tkáně cíle žene jenom její setrvačnost, žádný jiný pohon na ní nepůsobí).
Čím vyšší je energetické zatížení, tím lepší má střela schopnost materiál cíle drtit a vytvářet trvalou dutinu. 
Souhlasím s Dr. Hanákem, že klasické jednoduché konstrukce střel z jednoho kusu olověné slitiny zalisované v plášti o konstantní tloušťce jsou již dnes překonané. Bez ohledu na to, že naši předci s takovými střelami lovili roky, lovili úspěšně a mnozí z nás s náboji se střelami tohoto typu loví úspěšně dodnes.
Již před 2. sv. válkou vznikly náboje s jádrem složeným z olova o různé tvrdosti (např. dnešní RWS TIG a TUG). A vývoj pokračoval. Přinesl náboje se sofistikovanější střelou, s jádrem uzamčeným v plášti prolisem nebo příčkou, s jádrem spojeným s pláštěm pájením, či přechod na náboje z monolitického materiálu s definovanou deformací.
Změna střely může přinést dramatickou změnu v terminální účinnosti používané ráže. A neplatí to jenom o konstrukci střely, platí to i o jejím tvaru. Obecně platí, že střely s tupou přídí mají lepší zastavovací účinek než střely s ostrou přídí, ale také mají velký odpor vzduchu a nejsou vhodné pro střelbu na velké vzdálenosti.
Pokud shrnu výše uvedené – máme dnes možnost pracovat s typem střely. Například pokud pojedu lovit srnčí do Maďarska, do volného, otevřeného prostoru, kde očekávám střelbu na opravdu velké vzdálenosti, vezmu si náboje se špičatou střelou a vysokým balistickým koeficientem. Ostatně, i pokud mi lovený kus poodejde o pár desítek metrů z nástřelu, není to v otevřené, přehledné krajně problém.
Pokud jdu na naháňku, pak si vezmu náboje s „tupým čumákem“. Rozdíl nastřelení bude na vzdálenosti běžné na naháňkách asi zanedbatelný, „tupé čumáky“ mají i o něco menší riziko odražení, tím si zmenšuji i ohrožený prostor, ale hlavně, podle (nejenom) mé zkušenosti – na divoké prase mívají účinek porovnatelný se solidní řeznickou palicí.
Myslím si, že je škoda, že mnozí z nás o „správnosti“ střely neuvažují, případně uvažují v kategorii hledání jedné, univerzálně použitelné střely.  Takové pochopitelně existují, osobně miluji ve své ZKK 600 v ráži 7x64 střelu Hornady 162 grainů SST, kolega nedá dopustit ve svém Saku 308 Winchester na náboje Federal Fusion, další již před nějakou dobou přišel ve staré „zetce“ v 8x57JS na chuť monolitickým střelám Barness 200 grainů TSX.
Nic proti univerzálům, ale určitě není na škodu se alespoň zamyslet, zda by vás nějaká „střela specialistka“ nemohla posunout zase o krůček dál. Současně je dobré si uvědomit, že fungování střely se mění s dopadovou rychlostí. Již rozdíl 100 m.s-1 v dopadové rychlosti může znamenat dramatický rozdíl v chování střely. To samé platí o velikosti cíle, zejména jeho hloubce. Cituji kamaráda při diskusi o účinnosti nejmenovaných monolitních střel: „Velký prase to sráželo na zem jako když ho praštíš pantokem. Jenže sele to jen propíchlo a tomu nějak vůbec mu nedošlo, že je mrtvý. Hledal jsem jak blbec.“
 
Jak již jsem uvedl, ideálním nástrojem pro posouzení ranivého potenciálu je zkoumání průstřelů balistické želatiny. K balistické želatině se normální člověk dostane ale jen těžko, ale k novinový papír se sehnat dá. Svažte si jej provázkem do bloků vysokých kolem 10 cm.  Nejjednodušší test je do suchého bloku silného asi 30 cm.
Pokud střela prorazí aspoň 15 cm do hloubky a zůstane sice deformovaná, ale vcelku, pak ji osobně považuji za dobře použitelnou v našich honitbách. Suchý papír se z hlediska odolnosti vyrovná zásahu kosti – pokud střela probije papír, aniž by se roztříštila, projde i kostí.
Jen o trochu složitější je střelba do mokrého papíru. Vezměte svázaný blok papíru a nechte do důkladně nasáknout vodou – klidně jej nechte ve vodě 24 hodin. Pak svazek položte naplocho na podlahu a nechte vytéct přebytečnou vodu. Nechte svazek ležet tak 20 minut. Poté z mokrých svazků postavte testovací blok a střelte do něj.
Se svazky a bloky se lépe pracuje, pokud je vložíte třeba do mikrotenového pytle na odpadky a celý blok si umístíte do nějakého držáku – korýtka, které bude držet blok ve vzpřímené poloze. 
Mokrý novinový papír se chová podobně jako živá tkáň. Univerzální náboj by měl mít průbojnost v mokrém papíru aspoň 30 cm, ale raději víc. Postupným rozebíráním zkušebního bloku poznáte, jak vypadá trvalá dutina. Nebojte se porovnávat bloky nastřelené různými rážemi, zejména pokud alespoň u některých znáte jejich skutečnou terminální účinnost.
 
Pokračování v další čísle
Ing. Martin HELEBRANT
 
obr-s-popisky.jpg

Taylorův index zlomení v ohni – Taylor Knock – Out index (TKO)  vyvinul John Howard „Pondoro“ Taylor (6. 1. 1904 – 31. 3. 1969) Taylor, jeden z posledních velkých lovců slonoviny, uznávaný africký lovec (ale také usvědčený pytlák), který po skoro 30 let lovil v Africe, ulovil přes 1000 slonů a nespočet další zvěře. Na základě svých zkušeností formuloval zde jmenovaný index TKO = hmotnost střely (gram)xrychlost střely (m.s-1)xprůměr střely (mm) / 1000. To metrická verze, původní byla v britských imperiálních mírách. Za minimální hodnoty metrického TKO jsou považovány 15 pro srnce, mladá černá zvěř a kamzík 30 a dospělá černá zvěř a další dospělá spárkatá zvěř 40. TKO index je v zásadě funkcí hybnosti střely, ale má tendenci preferovat velké průměry střel a těžké střely. Nebere v potaz umístění zásahu a konstrukci střely. Taylor na sklonku života říkal, že jeho index funguje na velkých afrických zvířatech, hlavně na tlustokožcích, ale že jeho aplikovatelnost na zvěř jako jsou jelenovití je jenom omezená. Přesto někteří autoři tento index dodnes uvádějí, většinou ale s dodatkem, že není úplně spolehlivý a že je třeba považovat jej za pouhou volnou indikaci a uvažovat v širších souvislostech. 
Zpracování dat...