Časopis Myslivost

Vybrané okruhy majetkových poměrů ve spolcích

Myslivost 3/2020, str. 89  Roman Ondrýsek
Do právní poradny dostávám poměrně často dotazy, které směřují do vnitřního dění samotného mysliveckého spolku. Ve svém příspěvku bych se rád věnoval třem vybraným okruhům, které patří mezi nejvíce frekventované. Jedná se o oblast vlastnického práva, kam spadají např. myslivecké chaty. Dalším okruhem je problematika vypořádání odcházejícího člena mysliveckého spolku, či odchod člena honebního společenstva.
 
Postupnými kroky se tedy pokusím odpovědět na první okruh problematiky vlastnického práva k mysliveckým budovám.
 
Nejeden myslivecký spolek má ve vlastnictví stavby (lovecká chata), kde se členové spolku setkávají při různých mysliveckých příležitostech. Často jsou v těchto stavbách konány zejména schůze, pořádány oslavy nebo slouží jako zázemí pro myslivecké hony. Docházelo k situacím a jistě se tak děje i v současnosti, kdy stavby s pozemkem, užíval na základě nájemního vztahu myslivecký spolek, přičemž vlastníkem (pronajímatelem) byly např. LČR. S odstupem času byla sice stavba nadále vlastněna LČR, ovšem pozemek pod ní byl vydán v rámci restituce třetí osobě. Myslivecké spolky za této situace odkoupily stavbu, která byla ve vlastnictví LČR, ale pozemek, na němž stavba stojí, je ve vlastnictví jiné osoby, se kterou jednání o případném odkoupení není úspěšné. Otázky směřují, jak v této situaci postupovat dále, např. zda nelze uplatnit vydržení k tomuto pozemku, kdy stavbu a pozemek myslivecký spolek užívá déle než 20 let.
 
Problematiku vydržení upravují ustanovení § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). S problematikou vydržení velmi úzce souvisí tzv. držba. Tu upravuje OZ v ustanovení § 987 a násl. Podle § 987 OZ je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe, přičemž následně podle § 989 odst. 1 OZ vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Na tomto místě je zapotřebí upozornit, že terminologicky nelze vydržet věc, ale vlastnické právo k věci.
 
Podle ust. § 1089 odst. 1 OZ je k vydržení vlastnického práva nezbytné, aby byla držba poctivá a zároveň podle ust. § 1090 odst. 1 OZ, aby byla držba pravá a zakládala se na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva. K těmto podmínkám zároveň přistupuje nezbytnost držet právo po určitou dobu. V případě nemovitých věcí se jedná obecně o dobu 10 let podle ust. § 1091 odst. 2 OZ.
Jinými slovy tedy, aby bylo možné vydržet vlastnické právo k pozemku (nemovité věci) pod stavbou, je nezbytné, aby vlastník budovy měl k pozemku držbu, a tato držba musí být poctivá, řádná a pravá.
 
Samotná držba se skládá ze dvou základních prvků, vyplývajících z ust. § 989 odst. 1 OZ, který říká, že „Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.“ Z toho lze dovodit, že abychom vůbec mohli mluvit o nějaké držbě, je zapotřebí, aby se 1) držitel věci ujal – tj. aby disponoval s danou věcí, měl ji ve své faktické moci (tzv. corpus possesionis) a 2) aby se věci ujal jako vlastník, tzn., že dané právo vykonává jako by mu věc patřila, chová se jako vlastník, na základě legitimního přesvědčení se v dobré víře domnívá, že je vlastníkem věci (tzv. animus possidendi).
Pokud ovšem myslivecký spolek ví, že pozemek pod budovou není v jeho vlastnictví, nemůže být splněna podmínka animus possidendi. Nemá-li k pozemku myslivecký spolek držbu, není přípustné jeho vydržení, neboť jak již bylo výše uvedeno, vydržet vlastnické právo k věci lze jen za podmínky, že osoba vůbec měla držbu vlastnického práva. V dané situaci tedy není možné konstatovat, že držba je řádná, poctivá a pravá (srov. § 991, § 992 a § 993 OZ), neboť je zjevné, že nesplňuje základní předpoklady pro to, aby se vůbec mohlo mluvit o držbě.
V tomto ohledu tak nelze použít ustanovení o vydržení vlastnického práva k nemovité věci.
 
Přestože myslivecký spolek nemůže vlastnické právo vydržet, OZ pamatuje na situace, kdy je vlastník pozemku odlišný od vlastníka stavby, která stojí na tomto pozemku. Občanský zákoník ve svém ust. § 3056 odst. 1 zřizuje vzájemné předkupní právo těmto vlastníkům. Myslivecký spolek jako vlastník stavby na cizím pozemku tak má předkupní právo vůči vlastníkovi pozemku pod touto stavbou. Na druhou stranu tak má vlastník pozemku předkupní právo ke stavbě ve vlastnictví tohoto mysliveckého spolku.
 
Druhým okruhem je problematika možnosti ukončení členství v honebním společenstvu, finančního vyrovnání za užívání pozemku, případného pronajmutí jinému HS či mysliveckému spolku.
 
Pro ilustraci uvedu jeden příklad. Vlastník honebních pozemků vystoupí z HS a vypoví nájem těchto pozemků. Tyto pozemky jsou ovšem nadále v užívání uživatele honitby ke komerčním účelům, např. poplatkové lovy trofejové zvěře, přičemž vlastník honebních pozemků od uživatele honitby nedostává žádné protiplnění. Vlastníkovi honebních pozemků vznikají jen škody způsobené zvěří.
Orgán státní správy myslivosti v obci s rozšířenou působností ani krajský úřad nestanovil výši nájemného, které by uživatel honitby musel uhradit, a to s odůvodněním, že neexistují tabulky, ze kterých by nájem bylo možno vypočíst. Uvedené správní orgány nechtěly ani vystavit potvrzení, že je přičleněným vlastníkem.
Cílem vlastníka honebního pozemku je vymanění se z nájmu a užívání jeho honebních pozemků uživatelem honitby.
 
Pokusím se tedy postupně danou problematiku rozklíčovat. Na tomto místě uvádím, že již v minulosti jsem se okrajově danou oblastí zabýval ve svém příspěvku v čísle 8/2017, str. 28-30 „Náhrada škody způsobené užíváním honitby“. Přesto si dovolím danou problematiku více dopodrobna osvětlit a nastínit její úskalí a nedostatky.
Aby bylo dosaženo zamýšleného cíle, tj. zamezit užívání honebních pozemků, je řešením tzv. „vyjmutí“ pozemku z honitby, resp. prohlášení honebního pozemku za nehonební. ZoM totiž připouští v § 17 odst. 2, aby orgán státní správy myslivosti z důvodu zájmu vlastníka prohlásil za nehonební i jiné pozemky, než pozemky nehonební – tzn. správní orgán, může jako nehonební pozemky prohlásit i pozemky honební.
Tímto krokem prakticky dojde k „vyjmutí“ takového pozemku z honitby, neboť honitba může být podle § 17 odst. 2 tvořena toliko pozemky honebními.
Zákon o myslivosti předvídá i skutečnost, že po určité době pomine důvod, pro který byl dříve honební pozemek prohlášen za nehonební a podle § 17 odst. 3 je možné, po pominutí takového důvodu, aby správní orgán prohlásil se souhlasem vlastníka pozemku takový pozemek opět za honební. Příslušnost správního orgánu pro podání návrhu na prohlášení pozemku za nehonební je podle § 59 odst. 1 písm. d) ZoM krajský úřad.
Při podání žádosti je třeba uvést náležitý důvod, pro nějž navrhovatel žádá prohlášení pozemku za nehonební. Zde odkazuji na článek Dr. Ing. Rudolfa Nováka na webovém portále časopisu Myslivost (http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/ 2004/Leden---2004/K-prohlasovani-honebnich-pozemku-za-nehonebni ), ve kterém se autor zabývá otázkou, jaké důvody by podle jeho názoru vedly k nevyhovění návrhu na prohlášení pozemků za nehonební.
 
Z příkladu je nicméně patrné, že tazateli vadí i otázka finančního vyrovnání za užívání pozemku – podle slov tazatele „uživatel honitby neplatí žádný nájem“. Tuto situaci řešil Ústavní soud ve svém Nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007, a to zejm. v bodech 31 a násl. (text rozhodnutí naleznete na oficiálních stránkách Ústavního soudu v přiloženém odkazu – http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=54648&pos =1&cnt=1&typ=result ).
Zjednodušeně lze konstatovat, že při vystoupení vlastníka honebních pozemků z HS, má tento vlastník podle § 26 odst. 4 ZoM právo na vypořádací podíl. Vyplacením vypořádacího podílu však dochází pouze k vypořádání jeho zaniklé účasti v HS. Nároky vlastníka pozemku plynoucí z majetkových vztahů k pozemku (typicky náhrada za užívání pozemku) zůstávají nadále nedotčeny. Nárok na vyplacení vypořádacího podílu však není jediným majetkovým právem vlastníka.
Ústavní soud taktéž uvedl, že vystoupením z HS nedochází k žádné změně ve vymezené honitbě, ta zůstává nedotčena. To znamená, že honební pozemky vlastníka zůstávají i nadále (po jeho vystoupení z HS) v uznané honitbě (samozřejmě pokud nedošlo k výše uvedenému postupu podle § 17 odst. 2 ZoM), neboť honitba byla jako celek uznána správním rozhodnutím a je takto tvořena konkrétními souvislými pozemky. Nepřichází proto v úvahu následné přičlenění takového pozemku, neboť vystoupení člena z HS nezpůsobuje „vyčlenění“ jeho pozemku z uznané honitby.
Podle zákona o myslivosti má vlastník honebních pozemků právo podle § 30 odst. 2 na náhradu za přičlenění svých pozemků k honitbě. Vlastník pozemku má takové právo vůči držiteli honitby (tj. osoba, které byla rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti honitba uznána – viz § 2 písm. m) ZoM).
 
Z výše řečeného je však evidentní, že pokud při vystoupení z HS nedochází k „vyčlenění“ honebních pozemků z honitby, logicky pak ani není možné jejich následné přičlenění. V takovém případě tedy není splněna podmínka podle § 30 odst. 2 ZoM, (tj. přičlenění) a nevzniká tak právo na náhradu za přičlenění. Jedná se o zákonnou mezeru, kdy právní úprava obsahuje tzv. slepá místa a neupravuje určité situace – je to neplánovaná neúplnost zákona.
Právo však zná nástroje, jak takové problematické situace řešit a Ústavní soud pro řešení této situace zvolil výkladový nástroj zvaný analogie. Jedná se o metodu, kdy se na určitý skutkový stav, který není upraven zákonem, užije právní úprava, která upravuje obdobné případy. Pro vhodnější pochopení níže uvádím krátkou citaci z nálezu Ústavního soudu:
„Postavení vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenstva a jejichž pozemky jsou jimi nadále využívány k výkonu práva myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím správního orgánu přičleněny. Proto rozlišování mezi nimi co do poskytování náhrady za užívání jejich pozemků k výkonu práva myslivosti chybí vskutku rozumné opodstatnění a bylo by v rozporu s ústavně zaručenou zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 (ve vztahu k čl. 11 odst. 1) Listiny, jak je standardně traktována v judikatuře Ústavního soudu [srov. sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. II. ÚS 192/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 73), sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 20, vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.) a další); vyloučit z náhrady vlastníky, jejichž vlastnické právo zůstalo dřívějším začleněním do uznané honitby omezeno, představuje i riziko kolize s čl. 11 odst. 4 Listiny, jenž nucené omezení vlastnického práva poskytnutím náhrady právě podmiňuje.
 
Instrument k potlačení těchto důsledků je však k dispozici již v rovině podústavního práva a představuje jej standardní výkladové pravidlo v podobě analogie legis, jež umožňuje právní poměr výslovně normativně neupravený posoudit podle pravidla v normě zakotveného pro případy blízké, resp. svojí povahou obdobné. Z předchozího plyne, že toto - analogicky použitelné - pravidlo lze spatřovat v ustanovení výše citovaného ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Jeho aplikace v posuzovaných vztazích se klade naléhavě též proto, že honební společenstvo po zániku členství vlastníka honebních pozemků přestává objektivně respektovat zásadu, že k výkonu práva myslivosti je povoláno v honitbě tvořené pozemky svých členů (případně pozemky přičleněnými správním rozhodnutím), a že právě dodržení této zásady je významným důvodem závěru, že úprava výkonu práva myslivosti i ve vztahu k právu vlastnictví z hlediska ústavněprávního může obstát. Uplatnění principu náhrady, vyjádřeného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, má též ideovou základnu (nikoli přímo aplikační) v institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku.
 
Analogické použití ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti se přirozeně musí obejít bez tam založeného správního režimu, neboť nelze nárok na náhradu vlastníku, jehož členství v honebním společenstvu zaniklo, vystavit nejistotě, zda se příslušný správní orgán pro přičlenění jeho pozemků k honitbě rozhodne, zejména když pro takový postup chybí výslovná zákonná opora. To však nic nemění na oprávnění (a povinnosti) soudu o takovém nároku rozhodnout, neboť nic nebrání jej posoudit (již) jako nárok ze soukromého práva, jemuž je povolán poskytnout ochranu právě soud (srov. zásadu vyjádřenou v § 4 větě druhé občanského zákoníku).“
 
Lze tedy učinit závěr, že lze se tak rozhodnout pro dva postupy. Buď podat návrh na prohlášení pozemku za nehonební, tento postup však vyžaduje náležitý důvod, viz výše odkaz na člena Dr. Ing Nováka.
Nebo ponechat honební pozemek v honitbě a žádat náhradu podle § 30 odst. 2 ZoM, neboť za užívání těchto pozemků náleží vlastníkovi náhrada podle § 30 odst. 2 ZoM. Náhradu je povinno tomuto vlastníkovi hradit honební společenstvo, ze kterého tento člen vystoupil. Náhradu tedy neplatí nájemce honitby, typicky myslivecký spolek.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že nárok na úhradu náhrady podle § 30 odst. 2 ZoM je majetkové právo, které se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě, která činí 3 roky. Splatnost náhrad je podle § 30 odst. 2 určena do 31. března běžného roku zpětně.
Vzhledem k tomu, že se jedná o občanskoprávní nárok, ponechává zákonná úprava v prvotní fázi na vlastníkovi pozemku a HS, aby si mezi sebou ujednali výši náhrady, tj. způsob výpočtu je naznačen v ust. § 30 odst. 2 ZoM.
V případě, že se strany nedohodnou, určí výši náhrady autoritativně svým rozhodnutím orgán státní správy myslivosti, na který je třeba se v takovém případě obrátit. Pokud ani orgán státní správy nebude konat svou povinnost, je nezbytné se obrátit na jemu nadřízený správní orgán a případně následně i na příslušný soud, s žalobou na nečinnost správního orgánu, nebo s žalobou na nezákonnost správního rozhodnutí. Zvolený prostředek ochrany je závislý na tom, jak správní orgán postupoval.
Lze také říci, že je taktéž možné zvažovat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podle občanskoprávních předpisů, neboť dochází k užívání pozemků bez adekvátní úhrady finanční částky za takové užívání, přestože právní řád normuje za takové užívání náhradu, viz výše k problematice náhrad podle § 30 odst. 2 ZoM.
 
Závěrem bych rád na tomto místě poděkoval ČMMJ, že mohu svými články přispívat pomoci základním kamenům ČMMJ, jimž bezpochyby myslivecké spolky a honební společenstva jsou. Domnívám se, že ČMMJ by měla svou činností vytvářet maximální podporu těmto subjektům. Nepřehlednost a přebujelost legislativní činnosti našich zákonodárců vytváří značné potíže při aplikaci těchto norem, a proto by měla podpora směřovat zejména do organizační a právní pomoci.
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
Autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
působí na katedře teorie práva
Právnické fakulty Masarykova univerzita v Brně
advokát 
 
Zpracování dat...