Časopis Myslivost

Od koroptví a bažantů k celoživotnímu poslání

Myslivost 3/2020, str. 48  Oldřich Koudelka
S čerstvým sedmdesátníkem Jardou Hrubým, dnes členem Dozorčí rady Českomoravské myslivecké jednoty, jsem se poprvé setkal někdy v polovině osmdesátých let, když jsem dělal v Posázaví adepturu a připravoval se ke složení zkoušek z myslivosti. On už tehdy byl zkušených myslivcem a mysliveckým funkcionářem.
Když i já se posléze stal členem Hubertovy družiny a „sousedili“ jsme honitbami, spřátelili jsme se a začali se setkávat nejen při mysliveckých akcích našich sdružení v terénu, ale rovněž na akcích kulturně společenských, při jednáních okresních orgánů, setkáních lektorů a zkušebních komisařů či chovatelských přehlídkách trofejí.
Později k tomu přibyla setkávání se při jednáních Sboru zástupců ČMMJ i dvou mysliveckých sjezdech.
Jelikož se Jarda jeden z nejzkušenějších praktiků, ale i teoretiků české myslivosti, rozhodl jsem se ho u příležitosti životního výročí požádat o rozhovor.
 
Jak se cítíš jako novopečený sedmdesátník?
„Snažím se nepřipouštět si to. Ostatně mám pořád tolik práce a roztodivných činností, že nevím, kam dříve skočit. Myslím si, že činorodí důchodci nemají čas stárnout a přemýšlet nad bolístkami života. Ale co ti mám povídat, znáš to sám.“  
 
Jardo, jsi dlouholetý a zkušený člen Hubertova cechu. Prozraď na sebe, jak jsi se vlastně k myslivosti dostal?
„Protože jsem pocházel z lesácké, rolnické a myslivecké rodiny nastoupil jsem po absolvování základní školní docházky na Lesnické odborné učiliště Píska u Křivoklátu. V té době to byl jakýsi přestupní můstek, podmínka pro možnost studovat střední lesnickou školu. Zkoušku na píseckou lesárnu, kam mě to neskutečně táhlo, jsem poté úspěšně absolvoval, ale pro velký počet uchazečů jsem nebyl přijat. Zájem byl tehdy enormní, jelikož v době, kdy jsem se hlásil, byla učňovská podmínka zrušena, ale žel my, kteří jsme ji předtím řádně splnili, jsme nebyli ani pramálo zvýhodněni.“ 
 
Co po těch lehce krkolomných začátcích následovalo?
„Byla mi doporučena jiná střední škola se zaměřením na zemědělství. Takže jsem v září 1967 nastoupil na Střední zemědělsko-technickou školu v Březnici, obor pěstitel, chovatel. Maturoval jsem v roce 1971. Po absolvování vojny jsem nastoupil v rodné Libři jako střediskový agronom do zemědělského podniku, kam jsem jako student chodil o prázdninách na brigády. V tomto podniku, který se v průběhu let sloučil s Zemědělským družstvem Zvole, jsem pracoval do roku 1983.
Tehdy mi profesor Bohumil Ševčík, se kterým jsme se znali přes myslivost, nabídl funkci provozního technika ve Výzkumném ústavu biofaktorů a veterinárních léčiv Biofarm Pohoří – Chotouň nedaleko Jílového u Prahy. Zde jsem pracoval v oblasti zajištění technického zázemí pro výzkumnou činnost. Tam jsem se jeho prostřednictvím, neboť byl vášnivý myslivec, dostal z velké části i k záležitostem týkajícím se zvěře a myslivosti.
Po roce 1989 jsem po změnách ve vedení podniku Biofarm odešel do privátního podnikání v oblasti prodeje zemědělské techniky a založil jsem firmu zabývající se ukládáním bioodpadů a kompostováním. Od roku 2002 navíc působím v Libři jako starosta.“   
 
Myslivost není jen záliba, ale životní styl. Souhlasíš  s tímto pohledem? 
„Určitě, ale snad bych to nazýval jinak. Jak jsem již předeslal, pocházím z lesácké a rolnické rodiny. Byl jsem od malička veden v lásce k přírodě, zvěři a myslivosti. Můj otec Miloslav byl aktivním myslivcem a funkcionářem ve stávajícím spolku. Od útlých dětských let jsem se s ním a bratrem Mirkem seznamoval s  praktickou myslivostí, s lidmi mysliveckého cechu a pobytem v přírodě. To byl jen krůček k tomu, abych se stal členem stavovské myslivecké organizace. To se stalo v červnu šedesátého sedmého roku, kdy jsem složil jako sedmnáctiletý zkoušku z myslivosti. V té době to byla výjimka, kdy tuto zkoušku mohli mít absolventi lesnických učilišť již o rok dříve než ostatní zájemci o myslivost.
Záhy jsem se stal členem Mysliveckého spolku ve Zvoli, ve kterém jsem byl do roku 1975 a po přestěhování členem Mysliveckého spolku Libeř. V roce 1978 jsem byl zvolen předsedou tohoto spolku a jsem jím dodnes.
Od té doby se pro mě stala myslivost každodenní záležitostí, nezbytnou součástí života. Stal jsem se členem myslivecké rady Okresního mysliveckého spolku  Praha - západ, od roku 1987 dělám předsedu OMS Praha - západ a několik volebních období jsem byl  členem organizačně-právní komise ČMMJ. V současnosti zastávám funkci člena Dozorčí rady  Českomoravské myslivecké jednoty.
Víš, nemám příliš rád vzletná slova, ani ta o životním stylu či životní filozofii. Myslivost je především každodenní náročná práce, která, aby měla smysl, musí být vykonávána s láskou a pokorou.“
 
Jakou zvěř máš nejraději? Čím tě přitahuje a proč?
„Těžko to říci jednoznačně. Dlouhá léta jsem se ale věnoval chovu drobné zvěře, bažantů, koroptví a zajíců. Jsou  to druhy, které do naší přírody neodmyslitelně patří, dotvářejí kolorit české a moravské krajiny. Úbytek stavů následkem prudkých a s globalizací spojených změn v zemědělském hospodaření, překotným nárůstem automobilové dopravy, ale i početních stavů černé zvěře a některých predátorů znamenal téměř fatální snížení počtů drobné zvěře, což jsme se v naší myslivecké společnosti snažili alespoň částečně eliminovat voliérovým chovem.
Vybavení pro tyto chovy bylo finančně a pracovně náročné. Postavili jsme odchovnu se správní budovou mysliveckého spolku, sehnali chovné hejnko koroptví a později bažantů, naučili se s touto nádhernou zvěří chovatelsky zacházet, např.  vzhledem k párování, popasovali jsme se s odchovem koroptvích kuřat či se pokusili poznat taje techniky vypouštění do volné přírody. Bažanty jsme nakupovali jednodenní od Kooperačního líhňařského střediska Skuheř, kde jsem v té době mj. dělal správce.
Potom už to bylo na nás, všech těch, kteří byli ochotni věnovat svůj čas a péči nejistým výsledkům. Nejednou nám v tom pomáhaly manželky a rodinní příslušníci, děti. Když si dnes na to vzpomenu, pociťuji úžasnou hrdost i drobné zklamání současně. Výsledky totiž byly díky obrovskému nasazení kolektivu skvělých lidí relativně dobré, ale vypouštěná populace přesto nesplňovala naše představy, aby se stavy této zvěře ve volné přírodě Posázaví udržely. Vnější vlivy byly prostě silnější, než jsme si připouštěli a mohli vůbec překonat. 
Později jsem se hodně zaměřil na zvěř mufloní, která v naší oblasti našla dobré životní podmínky, počátkem devadesátých let se zde bezproblémově aklimatizovala a dnes přináší radost v podobě kvalitních trofejí.“
 
Právo myslivosti jsi vykonával a vykonáváš převážně v romantickém prostředí toku řeky Sázavy. Na jedné straně bohatství zvěře, na straně druhé enormní turismus. Snoubí se to vůbec dohromady?
„Myslivecký spolek Libeř hospodaří jižně od Prahy směr Jílové u Prahy, tj. směr k Posázaví. To znamená velkou frekvenci rekreantů a chatařů. Vzájemné soužití je o míře kompromisu, který se nám v převážné míře daří zachovat. Pokud na jedné i druhé straně existuje pochopení, nalezneme ve vztahu k přírodě mnoho společného.
Postoj laické veřejnosti k nám, myslivcům, stejně jako postoj myslivců k chalupářům, se odvíjí od kultivovanosti konkrétních lidí, od jejich životních postojů, schopnosti vnímat jeden druhého a sousedské tolerance. A v tu jako člověk, který většinu svého života strávil na venkově, věřím. Více vzájemné tolerance by si zasloužila celá naše společnost.“
 
Za léta myslivecké praxe jsi se setkal a spolupracoval s řadou významných mysliveckých osobností. Na koho z nich nejraději vzpomínáš a čím pro tebe byly tyto persony inspirující?
„Je tomu tak. Jak jsem již výše uvedl byl to zejména prof. MVDr. Bohumil  Ševčík, DrSc., Ing. Jan Kupka, Mirek Zámečník, prof. Ing. Josef Hromas, CSc., Ing. Jiří Janda, CSc., Ing. Petr Ziesgrosser, Martin Honzík, Josef Burianek, Zdeněk Strnad, Franta Novák, Ruda Hejna, mnoho a mnoho dalších. Tímto bych jim chtěl poděkovat za jejich spolupráci a trpělivost ,když jsme se třeba někdy rozcházeli v názorech na řešení konkrétních úkolů mysliveckého dění.
Při té příležitosti si vzpomínám na velmi zajímavou etapu mé myslivosti, a to pobyty v zahraničí - Kanada, Rusko, Polsko a Jihoafrická republika. Nejdelší a nejzajímavější ze všech zahraničních lovů byla Kanada, kde jsem první pozvání dostal od kamaráda, který tam v roce 1951 emigroval.
Provincii Ontario a Quebeck jsem následně navštívil více než desetkrát a byla to pro mne velká škola loveckého, osobního i podnikatelského života. Hlavně jsem si tam uvědomil, že osobností v jakémkoliv oboru se člověk nerodí, ale stává, což samozřejmě platí i o myslivosti a ochraně přírody. V praxi nerozhodují tituly a funkce, ale pracovitost, zápalení pro věc, dlouholeté zkušenosti, trpělivost naslouchat a láska k řemeslu.
Dalším velkým zážitkem pro mě byl lov tetřeva a tetřívka v Rusku. Této možnosti jsem využil hlavně ze zvědavosti, protože mi můj praděda kdysi vyprávěl, že když sloužil v Brdech na fořtovně v Teslínech, tak ho tok tetřeva a tetřívka po léta okouzloval. Vyprávění ve mně zanechalo nesplněný sen prožít to osobně, což se mi nakonec splnilo.
Prostě myslivost je o setkávání se s báječnými lidmi, z nichž každý je svým způsobem osobností. Jsem rád, že takových lidí je stále ještě dost, což je dle mne zárukou pro budoucnost naší myslivosti.“
 
Současná myslivost se potýká s nejedním problémem. Generačním, ekonomickým, chovatelským, ochranářským. V čem jako dlouholetý myslivecký funkcionář spatřuješ cestu k jejich řešení?
„Vnitřně mne uspokojuje, že jsem mohl  většinu svého mysliveckého života zasvětit práci pro Českomoravskou mysliveckou jednotu po boku velkých odborníků a vynikajících lidí a možná tak i napomáhat výchově nových mysliveckých generací. Proto se přikláním k těm, kteří chápou, co znamená udržet si svůj cech myslivosti, společnou a životaschopnou organizaci s bezmála stoletou tradicí. Je naší povinností ji udržovat a rozvíjet v podmínkách, které s sebou přináší počátek jednadvacátého století.
Jsem si vědom složitosti dnešní doby, ve které lavinovitě mizí zdravý selský rozum, který  je k pochopení této činnosti obrovsky důležitý. O to více musíme my všichni, kterým nám na tradiční české myslivosti záleží, napnout síly a nenechat se odradit dílčími nezdary, mediálním a často i politizovaným tlakem okolí.“
 
Roků nám nějak rychle přibývá. Co nová generace? Vedeš k myslivosti své potomstvo?
„Zajisté. Vzhledem k tomu, že život plyne rychle jako horská řeka, tak bych to viděl jako povinnost každého myslivce, každého rodiče či prarodiče. Láska k přírodě má mimořádný rozměr, stejně jako láska k člověku. Práci s mládeží považuji v současnosti za jeden z prioritních úkolů naší stavovské organizace. Byť přenášet zkušenosti z generace na generaci není úkol jednoduchý. Ale co je v životě člověka jednoduché?“
 
Děkuji za rozhovor.
připravil Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky archív Jaroslava Hrubého
Zpracování dat...