Současná doba umožňuje našim myslivcům cestovat, poznávat a lovit mnohé exotické druhy zvěře. Nemusí přitom jít pouze o klasické „africké safari“, se kterým bývá představa zahraničního pobytu nejčastěji spojena, ale může se jednat například o lov v některé odlehlé destinaci euroasijského kontinentu, kde žije zvěř příbuzná s druhy, které známe z podmínek střední Evropy. Do podobné skupiny patří i kozorožec dagestánský (Capra cylindricornis), který je v češtině znám také jako tur dagestánský.
Jedná se o jednoho z největších kozorožců žijících ve východní části Kavkazu. Od jiných druhů se liší především tvarem toulců. Ty mu vyrůstají z čelní kosti, stáčejí se do stran a obloukem směřují nad krk. Toulce mají obě pohlaví.
Trofej dospělých samců je dlouhá až 90 cm (největší ulovený dagestánský kozorožec měl rohy dlouhé 114 cm), samice mají rohy maximálně 25 cm. Toulce mají obrovské obvody a nezřídka dosahují hodnot kolem 30 cm.
Impozantně působí i celkový vzhled této zvěře. Dospělí samci mají délku těla až 2 m, v kohoutku měří přes 100 cm a dosahují hmotnosti až 145 kg.
Ve zbarvení srsti převládají různé odstíny hnědé barvy, od pískově světlé až po tmavě hnědou, v závislosti na pohlaví a roční době. Obecně platí, že samci jsou zbarvení tmavěji. Typickým znakem dospělých samců je až 15 cm dlouhá bradka.
Nejčastěji dagestánské kozorožce potkáme v nadmořské výšce od 1000 do 4000 m n.m., většina zvířat však žije ve výšce kolem 3000 m n.m. na alpínských loukách, v otevřených řídkých subalpínských lesích, říčních údolích a samozřejmě na skalnatých habitatech. Zimní a letní stávaniště jsou zpravidla v místech s bohatou a dostupnou potravou.
Po většinu roku žijí obě pohlaví odděleně. Samci i samice vytváří tlupy, které mohou mít až několik desítek jedinců.
Přirozenými nepřáteli kozorožců jsou pouze vlk, rys, medvěd a skalní orel. Dospělého jedince (nejčastěji samici) uloví pouze vlci, ostatní predátoři se přiživují na padlinách nebo loví mláďata. Říje kozorožců probíhá od poloviny listopadu do konce prosince. Mláďata jsou kladena v období od konce května do konce června. Rodí se obvykle 1 - 3 mláďata o hmotnosti 3,5 - 4,0 kg.
I když se jedná o poměrně robustní zvíře, je jeho pohyb ve skalnatém terénu bezpečný a rychlý. Zvěř má výborný zrak i sluch. Pro lovce tyto skutečnosti vytvářejí požadavek na výbornou fyzickou kondici, dokonalou zbraň a dostatek štěstí při střelbě na vzdálenost přes 300 m. Právě z těchto důvodů je trofej kozorožce dagestánského velmi vysoko ceněna.
Neúměrný lovecký tlak a ilegální odstřely jsou příčinou rozdrobení populace kozorožců do mnoha malých izolovaných částí. Pokles četnosti je patrný zejména v posledních desetiletích (jen v sedmdesátých letech klesl jeho stav z 30 000 na 20 000 jedinců). Skutečný aktuální počet populace ovšem nikdo nezná a vzhledem ke komplikované geopolitické situaci ani dlouho znát nebude.
Získat trofej kozorožce dagestánského se v loňském roce stala výzvou pro naši loveckou skupinu, pro kterou lovecký pobyt jako již několikrát zorganizovala firma Ivy Francové ze Šakvic. Termín lovu byl stanoven na první červencový týden a my se nemohli dočkat odletu do vzdálené destinace.
První červencový den jsme se letecky přesunuli do Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, kde nás převzal sjednaný zaměstnanec a zařídil sedmihodinový transport minibusem do vesnice Istisu. Největším zážitkem z cesty bylo sledování (ne)dodržování dopravních předpisů, které na Kavkaze zřejmě vůbec neexistují, nebo o nich alespoň nikdo neví. Auta jezdí v protisměru, nerespektují přednost v jízdě či dopravní značení. Naštěstí pro nás nebyl provoz tak hustý, aby dokázal přivodit nečekané komplikace dalšího pobytu.
Ázerbájdžánské vesnice kolem silnice byly celkem udržované a splňují představy o jistém „evropském standardu“. Zajímavá pro nás byla zejména výstavka zemědělských produktů přímo u silnice, včetně čerstvě poražených a stažených kusů skopového, ovoce či medu, které si mohli zájemci koupit přímo od výrobce. Skopové maso je koneckonců základem zdejší kuchyně a mezi největší lahůdky patří játra připravená po zabalení do slaniny. Součástí stolování je také nezbytný samovar na silný čaj.
Další tři hodiny transportu jsme absolvovali na korbě nákladního auta KAMAZ, který nás dopravil do základního tábora. Ten sestával z ubytovacího domku, polní kuchyně a přístřešku fungujícího jako venkovní jídelna. Po večerním rozdělení loveckých skupin a doprovodů jsme unavení ulehli na více než spartánská lůžka, v nichž nechyběli ani další živočišní spolunocležníci. I s takovými podmínkami ale musíme na lovu v odlehlých lokalitách počítat.
Za zvěří do přidělené lokality vyrazila naše skupina ve složení Sláva, Michal, Iva a čtyři průvodci na koních. Lovecká destinace se nacházela asi dvacet kilometrů daleko a jízda do zde zřízeného polního tábora trvala dalších sedm hodin. Nadmořská výška lovišť se zde pohybuje nad 2500 metry nadmořské výšky.
Cesta na koních vysokohorským terénem je značně dobrodružným zážitkem. I když platí plně pořekadlo „lepší je se špatně vézt, než-li dobře šlapat“, představovala pro nás koňská sedla po několika hodinách malé utrpení. Zejména zbraně, které jsme vezli na zádech, vážily po té dlouhé době skoro metrák a ostře se zařezávaly do svalů. Největší problémy zažil kolega Michal, který má s ovládáním koně nejmenší zkušenosti. To se mu málem stalo osudným, protože jeho kůň vybočil z dráhy karavany a srazil jezdce o větev. Naštěstí to odnesl jen pohmožděninami a pár škrábanci. Mnohem hůř bohužel dopadla pažba jeho kulovnice, která náraz nevydržela, praskla, a tím pádem se stala nepoužitelnou.
Po zbudování stanového tábora jsme se vydali na dvouhodinový výšlap po okolí. Krajina je v těchto částech Kavkazu úchvatná, stejně jako pestrost bohaté bylinné vegetace.
Hned první den jsme uviděli také první dagestánské tury. Přestože to byly „pouze“ samice s mláďaty, stačilo toto setkání na vzbuzení důvěry ve zdárný výsledek lovu a přidalo nám chuť do dalších výprav. Bohužel nám příliš nepřálo počasí a do spacáků jsme uléhali značně provlhlí. Zažil jsem jednu z nejhorších nocí v malinkatém stanu, do kterého jsem se svým proviantem a zbraní sotva nasoukal. Psychika a celonoční déšť způsobily, že jsem ani já, ani moji kolegové celou noc nezamhouřili oka.
Zato naši průvodci, kteří spali ve dvou dalších stanech, podobný problém rozhodně neměli, protože se z jejich přístřešků ozývalo jenom mohutné chrápání. Jsou na podobné situace nejspíše zvyklí. Noční bouřka byla určitě tou nejhorší, kterou jsme my Češi zažili venku v horách. Blesky a hromy burácely až do pěti do rána.
Po nekonečně dlouhé noci jsme unavení v sedm hodin ráno vyrazili na první lov. Rychlý výstup byl tím jediným, co nás dokázalo zahřát. Počasí bylo stále nepřejícné a sychravo s mlhou nás provázely celé dopoledne.
Rozmanitost zdejších hor byla neuvěřitelná a mnohdy až nahánějící děs. Pohledy dolů z kilometrových svahů se sklonem snad osmdesát stupňů nebyly vůbec příjemné. I když si myslím, že jsem dost otrlý, byl jsem rád, že jsem mohl našlapávat přesně do stop průvodce, který šel stále o krok přede mnou. Často totiž stoupal na místa, kam bych se já nikdy neodvážil udělat krok. Na první pohled však bylo jasné, že naši průvodci jsou v podobném prostředí jako doma a naše důvěra v jejich schopnosti rostla každých okamžikem.
První lovecký den nebyl příliš úspěšný. Zvěře jsme sice pozorovali mnoho, ale vždy na velkou vzdálenost. Kvůli cárům mlhy, které celý den hatily naše plány, jsem se na loveckou vzdálenost ani jednou nepřiblížili. Mlha a hory tedy nakonec zvítězily.
Ač je to nyní těžko uvěřitelné, ani druhou noc nikdo z naší skupiny nezamhouřil oka. Důvod nespavosti nikdo neznal. Nejspíš se jednalo o kombinaci nadmořské výšky, adrenalinu a nesmírné únavy. Byli jsme tedy nakonec rádi, že přišlo ráno, uvařili jsme si čaj, posnídali a vyrazili na další den lovu. Lokalita, ve které jsme se pohybovali, patřila do národní rezervace a nesla název Mulk. Lov zde probíhal zcela podle místních pravidel na základě sestavovaných plánů lovu.
První tury vhodné k odstřelu jsme zahlédli asi po dvou hodinách šoulání ve zcela kolmé protější stěně. Zabývali se olizováním minerálů vyplavovaných po povrch skály vodou. Skupina čítala na první pohled šest jedinců, ve skutečnosti byl však tento počet o mnoho vyšší.
Průvodce mi dal pokyn ke střelbě. Kulovnici v ráži 6,5/68 jsem měl nastřelenou na tři sta metrů a vybavenou bipodem pro větší stabilitu. Ten však nešel v dané poloze vůbec použít a naopak mi ve sklopené poloze při zamíření překážel. Přestože byla vzdálenost zvěře podle laserového dálkoměru jen o pár metrů nad výše uvedenou hranicí, způsobily složené nožičky nepříjemný kontakt zbraně s podložím a kulka se neškodně rozbila o skálu za vyhlédnutým cílem.
Stoprocentní příležitost k dosažení vysněného úlovku tak byla v mžiku pryč a my museli postupovat dále do hor. Naneštěstí se ani ten den neumoudřilo počasí a mlha i nízko ležící mraky všechno dále komplikovaly.
Další tury jsme uviděli na nepříjemnou vzdálenost přes pět set metrů. Nyní nám však měla nečekaně pomoci právě mlha, která náš přesun skryla před jejich spolehlivým zrakem. K vyhlédnuté tlupě se nám tak podařilo přišoulat až na neuvěřitelných padesát metrů. Bohužel, právě tato vzdálenost se nám stala osudnou. Ostré písknutí, podobné, jaké známe od muflonek, obrátilo zvěř na úprk.
Naštěstí se až tak moc nestalo a sv. Hubert, či snad jiný ázerbájdžánský patron lovu, nám přinesl obratem štěstí. Po výstupu na vrchol hory, na jejímž snahu se celá příhoda udála, jsme totiž zahlédli stejnou tlupu, která kopec obcházela dokola po vrstevnici. Na samém vrcholku skály jsem si tentokrát poctivě připravil dobrou polohu ke střelbě, sňal jsem nešťastný bipod a zbraň si raději podložil batohem.
Tlupa se přesouvala po stezce pod námi ve vzdálenosti 220 m. V klidu jsem si mohl zvolit toho správného silného tura a s velkým respektem odmáčknout spoušť. Značení zvěře bylo nepřehlédnutelné. Zásah shora přes hrudník směrem k lopatce se zdál být dobrým. Tur prudce vyrazil kupředu a tím se nám ztratil z dohledu. Za pár sekund jsem ho uviděl proběhnout přímo pod sebou a stihnul jsem tak ještě jednou vystřelit. Šance byla v pohybu na obrovskou vzdálenost malá, nicméně naši průvodci nás nabádali k opakování střelby za každé situace.
Jeden z průvodců se okamžitě vydal směrem za odbíhající zvěří a již po chvíli oznamoval křikem, že je vše v pořádku a tur je zhaslý. Sestup z téměř kolmé stráně, ke kterému nás vyzval druhý průvodce, byl dalším adrenalinovým zážitkem, nicméně touha dotknout se prvního úlovku byla silnější než strach a zdravý rozum, který nabádal k opatrnosti. Určitě to byl jeden z nejnebezpečnějších okamžiků celého našeho pobytu v těchto horách a zvládnout jej bez horolezeckého vybavení mohli jenom blázni. A pak samozřejmě domorodí průvodci, kteří se po skalách pohybují stejně mrštně jako samotní tuři.
Ve stopní dráze i v prvním zálehu byla spousta barvy, nicméně tur se z posledních sil po výkřiku průvodce zvedl a zatáhl hlouběji do skal. Doprovod nás však dál nepustil z důvodu bezpečnosti a po barvě se vydal sám. My se zatím vrátili stejně nebezpečným výstupem na původní místo a zde jsme nervózně čekali, jak se vše vyvine.
Neustále jsem dalekohledem ohmatával skály pod námi a vyhlížel vytoužený pohyb. Konečně jsem se dočkal! Po stezce postupovali oba průvodci a z batohu na zádech jednoho z nich trčely rohy mého prvního tura! Pořád jsem nedokázal pochopit, jak se mohou tak snadno pohybovat po skalách a kde berou fyzické i psychické síly k podobným výkonům.
Z trofeje jsem měl obrovskou radost a byl jsem opravdu šťastný. Horalé zde na lovu nedodržují žádné tradice, po úspěchu následuje pouze vřelé objetí a pevný stisk ruky. Vzhledem k místu, kde tur zhasl, nebylo možné vynést nahoru celý kus, a proto průvodci odřezali pouze hlavu s kůží k preparaci. Jediné, o co jsem tak byl připraven, jsou fotografické památky u zhaslého kusu. S ohledem na podmínky a bezpečnost nás všech toho však ani v nejmenším nelituji.
Po krátkém občerstvení a potěšení se s trofejí jsem zapůjčil zbraň Michalovi, který o svoji přišel při nešťastném pádu z koně a v předchozích hodinách vše dokumentoval jako kameraman. Role jsme si tedy měli nyní vyměnit.
Točit kamerou autentické záběry z lovu není přitom vůbec jednoduché. Často není možné zabrat přesně zvěř, na kterou lovec střílí. Kameraman má vždy o trochu jinou pozici. Neví, na který kus lovec míří a často proto nedokáže zachytit chování zvěře po výstřelu.
Obloha se opět zatáhla a my zůstali sedět na místě, kde jsme před několika hodinami nechali našeho nákladního koně. Zhruba po hodině čekání v obrovské mlze se doprovod rozhodl pro návrat zpět do lokality, kde jsem ulovil svého tura. O pár set metrů níž zde prý zvěř chodí na minerály a je tedy velká šance na setkání s ní. Tento plán se nám zpočátku vůbec nezdál, ale nakonec jsme i přes hrozbu nebezpečného pochodu dali na zkušenost průvodců. A ti se opravdu nemýlili.
Na místě jsme čekali jenom asi dvacet minut, když vítr konečně odvál cáry mlhy a nám se otevřel výhled pro bohy. Na skalnatém útesu jsme spatřili velkou tlupu turů, kteří tam leželi a odpočívali.
Cesta na místo převisu, na kterém Michal zaujal pozici ke střelbě, musela být naprosto bezhlučná, protože tuři leželi jen něco málo přes sto metrů pod námi. Michal si podložil batoh pod pušku a v nepříjemné pozici s hlavou nasměrovanou téměř kolmo dolů vystřelil na silného tura.
Po prvním výstřelu se tlupa dala do pohybu a teprve teď bylo vidět, jak ladně se tuři po skalách pohybují. Pár skoků a byli o sto metrů dál. Michal na nic nečekal a ještě dvěma pokusy střelbu opakoval. Já stál přikrčený nad ním a snažil se vše natočit. Nemívám strach, nicméně v této poloze jsem se opravdu bál. Stačil by jen malý neopatrný pohyb a následoval by pád ze stometrového útesu dolů do skal.
Když zazněl poslední výstřel, vyrazil náš průvodce bez váhání do míst, kde tuři leželi, aby prověřil nástřel. Ten nakonec nenašel a nic nenasvědčovalo tomu, že by Michal zvěř zasáhl. V podobné poloze se nebylo ani čemu divit. Ležet hlavou dolů přímo nad propastí je více než náročné. I bez potřebného zamíření a střelby.
Naše nálada spadla pod bod mrazu a návrat do tábora vzdáleného více než 12 km z nás vytáhnul i poslední zbytky sil. Nejen fyzických, ale především psychických. Lov v těchto podmínkách je opravdu neskutečně náročný, plný nebezpečných situací.
Na naše průvodce jsme pravděpodobně udělali dojem, protože, jak se později přiznali, brali nás i do míst, kam s jinými výpravami vůbec nechodí. Celá řada hostů prý také po prvním dnu odpadne a v lovu nechtějí pokračovat. Případně si nechají pouze ulovit zaplacenou zvěř od doprovodu.
Náladu nám v táboře zvedla teprve kolegyně Iva, která svého tura ten den také ulovila. Zbytek sil jsme pak vyčerpali na výměnu dnešních zkušeností a horkých novinek.
Celý pobyt v nádherných horách Ázerbájdžánu pro nás připravil ještě mnoho dalších zážitků. Svého tura se po několika smolných peripetiích dočkal nakonec Michal i další členové naší výpravy. Čas některým zbyl i na potřebnou vysokohorskou relaxaci a dokonce na další výpravu za kamzíky, byť neúspěšnou.
Poslední den našeho pobytu po tradiční snídani sestávající z míchaných vajec s rajčaty následovalo hromadné focení, balení věcí a přesun do civilizace. Hotel, ve kterém jsme strávili pár hodin spánku a hlavně provedli důkladnou hygienu, pro nás byl po dalším celodenním trmácení doslova vysvobozením. Oficiální závěr loveckého dobrodružství proběhl u večeře při ochutnávce vybraných ázerbajdžánských jídel a místních vín.
Lov dagestánských turů byl pro všechny zúčastněné obrovským, i když chvílemi opravdu nebezpečným, dobrodružstvím. Všem nám na něj zůstanou bohaté a silné vzpomínky. Zejména proto, že jsme si v oněch červencových dnech sáhli opravdu až na dno svých sil.
Bohuslav DOLNÍČEK