K hodnocení kvality srnčí zvěře je možno použít několik různých ukazatelů, jedním z nich je i bodová hodnota srnčích parůžků. Vyhodnotil jsem výskyt medailových srnců hodnocených oficiální metodou CIC na Pardubicku během chovatelských přehlídek za posledních 28 let. Navíc jsem toto hodnocení provedl samostatně pro různé typy honiteb, tj. lesní, smíšené a polní.
Původním biotopem srnčí zvěře byly sice lesní komplexy smíšených lesů, ale srnčí zvěř se postupně adaptovala i na život v polních podmínkách, kde vytvořila samostatnou populaci polní srnčí zvěře (Myslivost 6/2007). Postupně na Pardubicku docházelo k výraznému zvyšování stavů srnčí zvěře, a tím i odlovů (graf č. 1). Během sledovaného období je patrné, že od roku 1975 do roku 2009 se zvýšil odlov srnčí zvěře z původní hodnoty okolo 800 kusů ročně na více než 2100 kusů, což přestavuje nárůst lovu o více než 160 %.
Po roce 2009 je již patrný určitý pokles stavů, a tím i lovu, za tyto poslední 4 roky se slovitelnost snížila o 500 kusů, což představuje pokles lovu o minimálně 30 %.
Na zvyšování stavů se hlavně podílely polní a částečně i smíšené honitby, výraznější nárůst stavů v lesních honitbách nebyl pozorován. Také snížení výše slovitelnosti srnčí zvěře je nejnižší v lesních honitbách, ale s podivem se největší pokles jejich lovu projevil v honitbách smíšeného typu.
Výskyt medailových trofejí byl nejčastější v polních honitbách (graf č. 2). Trofeje s bodovou hodnotou umožňující přidělení bronzové medaile (105 – 114,99 b. CIC), byly zaznamenávány téměř každoročně, navíc jejich početnost přibližně do roku 2005 prudce narůstala, pak nastal patrný pokles. Téměř stejný průběh byl patrný i u výskytu trofejí s hodnotou odpovídající udělení stříbrné medaile (115 - 129,99 b. CIC). Nejvyšší bodová hodnota, tj. nad 130 b. CIC (umožňující udělení zlaté medaile), byla za sledované období v polních honitbách zjištěna u 5 srnců.
Relativně podobný průběh výskytu medailových srnců bylo možno zaznamenat i v honitbách smíšených (graf č. 3), s tím, že oproti polním honitbám byla přítomnost medailových srnců výrazněji nižší. V jednom roce se pouze ojediněle vyskytly dvě (jedenkrát i tři) bronzové trofeje, stříbrných za celé sledované období bylo pouze sedm a zlaté jen dvě.
Nejnižší výskyt medailových srnců byl v honitbách lesních (graf č. 4). V jednotlivých letech byla zaznamenána vždy maximálně jedna medailová trofej, z toho za celé sledované období pouze pět bronzových, jedna stříbrná a tři zlaté.
Vyhodnotil jsem také poměr výskytu všech medailových srnců z celkem hodnocených v jednotlivých typech honiteb od roku 1975 do současné doby (graf č. 5). Opět nejvyšší procento medailových srnců bylo v honitbách polních a nejnižší v lesních. Abych získal trend vývoje jejich procentuálního zastoupení v průběhu sledovaného období, vyjádřil jsem jejich procentuální výskyt v lineárním proložení.
Ukázalo se, že do roku 2003 dochází k výraznému zvyšování procenta kvalitních trofejí, jak v polních, tak i smíšených honitbách. V následujících letech již ale procento medailových srnců v těchto typech honiteb prudce klesá. Do konce 80. let minulého století procento medailových srnců ve všech typech honiteb bylo prakticky shodné a udržovalo se okolo 0,2 % z hodnocených trofejí. V lesních honitbách toto procento zůstalo více méně zachováno po celé sledované období. V polních honitbách do roku 2003 přesáhlo procento medailových srnců z předložených hodnotu 2 % a ve smíšených honitbách se přiblížilo k hodnotě 1,4 % z hodnocených trofejí.
Pokles výskytu kvalitních trofejí po roce 2003 je velmi výrazný a do roku 2013 se snížilo procento medailových srnců v polních honitbách pod 1 % a ve smíšených na původní hodnotu okolo 0,2 %.
Jaké faktory mohou vést ke změnám ve výskytu kvalitních trofejí u srnců?
Vedle genetického základu, má velký význam na tvorbu paroží kvalita a složení potravy, hlavně v době, kdy dochází k růstu parožní hmoty. Lesní honitby na Pardubicku jsou tvořeny komplexy lesů tvořených převážně smrkovými a borovicovými monokulturami. Srnčí zvěř patří do skupiny okusovačů, to znamená, že k využití potravy potřebuje pestrou paletu různých travin a bylin a výhonky s minimem vlákniny, je schopna přijímat i jadrné krmivo. Z kulturních plodin srnčí vyhledává jetel, řepu, obiloviny, proso apod. V lesních monokulturách listnáče s mladými výhonky k ohryzu nejsou příliš přítomny a pastva v okolí lesů na zemědělské půdě také neumožňuje dostatek vhodné potravy. Navíc uvolnění pozemků na vytvoření zvěřních políček je v současné době dosti obtížné.
Nemůžeme se proto divit, že intenzívně obhospodařované lesní monokultury nevytvářejí pro srnčí zvěř optimální potravní podmínky, takže v lesních honitbách se dlouhodobě udržuje relativně velmi nízké procento výskytu medailových srnců.
Zemědělská krajina svou pestrou potravní nabídkou vedla k tomu, že u polní srnčí zvěře se začala zvyšovat kvalita, a to jak v oblasti hmotnosti, tak i parožení. V posledních 10 až 15 letech dochází ale ke změně zemědělské činnosti. Na Pardubicku byla postupně zrušena živočišná výroba, což vedlo k tomu, že se přestaly pěstovat jeteloviny, zrušeny byly travní plochy, zastavena byla výroba cukru zbouráním cukrovaru, a tím i pěstování řepy cukrovky a dominantními plodinami se staly kukuřice, řepka olejná a slunečnice. Tyto plodiny se pěstují na obrovských plochách, došlo k maximálnímu snížení roztroušené zeleně, důsledně se vysekávají okraje remízků, větrolamů a vodotečí.
To všechno vede k tomu, že potravní nabídka nejen pro srnčí a drobnou zvěř je snížena na minimum, mizí ale i polní ptactvo, motýli, hmyz apod. V důsledku tyto změny prostředí vedou k tomu, že se prudce a významně snižuje nejen početnost srnčí zvěře, ale i její kvalita.
Prakticky shodně se tento trend projevuje i ve smíšených honitbách, ve kterých je stejný způsob obhospodařování jejich zemědělských částí. Lesní části smíšených honiteb jsou tvořeny často lesy s vysokou příměsí listnáčů a většinou navazují na města a větší obce.
K jakým závěrům předložené výsledky směřují?
Současná mechanizace a chemizace zemědělské činnosti, včetně specializace pouze na energeticky a finančně výhodné plodiny, má významně negativní vliv nejen na drobnou zvěř, ptactvo, hmyzí společenstva apod., ale jak je patrné, již i na zvěř srnčí. Snaha Evropské unie o ozdravení zemědělské krajiny snížením velikosti jednotlivých lánů, včetně navrácení zeleně (tj. vytvoření travních ploch a křovin místo původních mezí mezi jednotlivými osevními plochami) je tedy nanejvýš oprávněná a potřebná. Cílem má být o snaha o zadržování vody v kulturní krajině, včetně obnovení vodního režimu v zemědělské krajině (tj. příkopy, stoky a menší vodoteče). Všechny tyto snahy ale stále narážejí na neochotu spojenou hlavně s možným vznikem určitých finančních problémů s následným snižováním potenciálního zisku.
RNDr. Ivo SÝKORA, CSc.