Časopis Myslivost

Formálnost mysliveckého plánování v následujícím rozhovoru potvrzuje Ing. Kamler z Ústavu myslivosti Mendelovy univerzity v Brně. Pokud výsledkem současného mysliveckého plánování je situace s černou a sičí zvěří a kromě toho jsou téměř pravidelně překračovány normované stavy ostatní spárkaté zvěře, logicky by mělo následovat zhodnocení situace a přijetí opatření k nápravě. Zatím tomu ale tak není a místo toho sledujeme zhruba od roku 1998 strmý nárůst úlovků černé a sičí zvěře, jsme svědky nárůstu škod jak na lesních, tak na polních kulturách, slyšíme nářky nad úbytkem drobné zvěře a pozorujeme početní růst domácích i zavlečených druhů predátorů.

A znovu si kladu otázku, jestliže tento stav je výsledkem mysliveckého plánování, je to v pořádku?

Je tento stav opravdu výsledkem zákona o myslivosti a jeho prováděcích vyhlášek? Měl toto na mysli zákonodárce? Asi ne.

Zajímavou odpověď na otázku, co měl zákonodárce na mysli v případě zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti, najdeme v Nálezu Ústavního soudu (49/2007 Sb. N 226/43 SbNU 541 - kolize mysliveckého práva a práva vlastnického v bodu 68. Citace: Podstatnější pro posouzení povahy práva myslivosti z hlediska souladu s ústavními garancemi jsou však jiné atributy, jež byly právu myslivosti zákonem propůjčeny. Myslivost není definována jako výrobní činnost či podnikání, ale jako vztah k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Právo myslivosti tak nelze rozdělovat na „komerční“ a „nekomerční“ část, jednak proto, že zákon stanoví všechny složky jako integrální součást myslivosti, ale zejména proto, že jde o dvě strany téže mince; jednou je ochrana zvěře a péče o ni a druhou významně omezované právo lovu, jehož prvotním cílem je především regulace stavu zvěře. Zákon o myslivosti implikuje mechanismus, podle nějž by výnosy z myslivosti měly přibližně pokrýt náklady, jež vznikají v souvislosti s realizací povinností uložených zákonem. Rovněž pro tento důvod nelze rozdělovat skupiny činností realizovaných v rámci práva myslivosti na ty, jež slouží veřejnému zájmu a jež mu neslouží.

Tyto řádky by měli mít denně na očích jak myslivečtí hospodáři, tak i členové mysliveckých sdružení a vlastně všichni nájemci a majitelé honiteb. Přidám k nim ještě zaměstnance Ministerstva zemědělství, hlavně úseku lesního hospodářství a zejména odboru státní správy lesů, myslivosti a rybářství. Současný stav v myslivosti nejenže neodpovídá výše citovaným řádkům, ale mnohde jsme svědky doslova pohrdání právem. Nelze se pak divit nedodržování pravidel.

Obnova nájemních smluv a způsob „boje“ o honitby na přelomu let 2012 a 2013 jasně ukázaly směr, kterým česká myslivost vykročila – komerce!

Vše začalo soutěžemi o honitby LČR – v naprostém v protikladu s citovaným článkem nálezu Ústavního soudu. Pronajímatel (LČR) zcela selhal a v podstatě určil komerční směr myslivosti. Pokud by vycházel ze zásad mysliveckého plánování, které stále platí, musel by určit jasně cenu nájmu na základě přesného počtů kusů zvěře v honitbě. Ty počty jsou totiž uvedeny v plánu mysliveckého hospodaření, který je přece současným základem mysliveckého managementu zvěře!

K čemu soutěž a navyšování nájemného, když na základě plánu je zřejmé, kolik zvěře v honitbě je? Pokud vítězný nájemce přihodí jednou tolik, kde prostředky vezme? Z mysliveckého hospodaření těžko.

Otázku navrácení DPH a „utopení“ nájmu za honitbu ve firemních nákladech nastínil příspěvek Ing. Pavla Sedláře v SM 12/2013, toto je v kompetenci finančních úřadů. Nepředpokládám jejich jakoukoliv aktivitu v tomhle směru. Pak ale nelze hovořit o „čestné soutěži“, neboť hráči nemají rovné podmínky.

Nabízí se obligátní otázka, kdo za to může?

Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná. Příčin je více. První místo podle mě patří s velkým náskokem Ministerstvu zemědělství, jehož dosavadní „činnost“ (přesněji nečinnost) nemá daleko k Šípkové Růžence. Jeho Metodiky ke snižování stavů zvěře... jsou jediným výsledkem, který lze nalézt a mají podle představ (iluzí) zaměstnanců MZe vyřešit problémy.

Nikoliv. Metodiky mají pouze doporučující charakter. Osobně jsem za posledních deset let jsem nezaznamenal žádnou podstatnou změnu, žádný smysluplný návrh z dílny MZe, který by něčemu napomohl a který by znamenal vyřešení jakéhokoliv dílčího problému. Pamatuji si pouze fráze z říše přání, pohádek a snů, které se týkaly NLP I. a II., pamatuji si, jak v těžkých porodních bolestech přišla na svět slavná Dřevěná kniha a k tomu posledních 15 let poslouchám dlouhohrající desku o škodách zvěří na lesních porostech a polních plodinách. Za tu dobu pak stále narůstají počty ulovené zvěře…

Vrátím se k rozhovoru Ing. Kamlera v SM 11/2013, kde říká, že je zastáncem silné role státu na úseku myslivosti. Když to jde v zahraničí, proč by to nešlo u nás. Moje otázka tedy směřuje na Mze - proč to nejde u nás v ČR? A znovu se mi vybavuje článek 68 v Nálezu ÚS…

S nečinností MZe přímo souvisí „činnost“ státní správy myslivosti na úrovni obcí. Ta by měla plnit funkci rozhodčího – pravidla máme (legislativa), hráče také (myslivci, zemědělci, vlastníci pozemků) a hřiště také (honitby, honební pozemky). Dnes však to vypadá tak, že rozhodčí sedí v kabině a na hřišti probíhá sportovní utkání. V případě sporu přicházejí hráči za sudím pro radu do kabiny. Ten jim něco doporučí, jindy čeká a přemýšlí (mezitím se situace zklidní, emoce vyšumí), ale na hřiště nepřijde. Hra se postupně mění v legální anarchii – aktéři mají pravidla, ale díky absenci arbitra spoustu nefér situací taktně falešně ututlají a vyřeší mezi sebou. Připomíná Vám to něco?

Na další příčku stavím mysliveckou stavovskou ČMMJ, jejíž vedení zřejmě usnulo na vavřínech po prohlášení české myslivosti za součást národního kulturního dědictví. Nynější stav ve mně vyvolává asociaci s knihou B. Němcové V zámku a v podzámčí. Myslivost nedokázala zareagovat na největší změnu po roce 1989, a tou byla změna vlastnictví pozemků. Místo spolupráce s vlastníky pozemků na mnoha místech přetrvávaly staré zvyky a výsledkem byla až vzájemná averze.

Myslivost se změnila ve velkochov zvěře ve volné přírodě na pronajatých pozemcích s cílem maximálního loveckého vyžití, a to bez jakékoliv kontroly. Vše bylo zastřešeno zmiňovanými formálně opisovanými plány mysliveckého hospodaření. Vlastníci pozemků se dostávali do situace až téměř utlačovaného jedince.

Po nabytí účinnosti zákona č. 449/2003 Sb. o myslivosti pokračovala česká myslivost v duchu „tradic“. Myslivců se bezprostředně nedotýkaly spory a jednání s vlastníky pozemků, neboť restituční proces byl v plenách. Nikdo v té době nedohlédl dále. Ani obnova nájemních smluv kolem roku 2003 neprobíhala ve většině honiteb dramaticky. Už tehdy se však nahlas mluvilo o škodách zvěří na lesních porostech a také místy o škodách na polních plodinách. V průběhu deseti let (2003 - 2013) však myslivci tyto signály nevzali dostatečně na vědomí. Podceněním situace a nedomyšlením následků došlo někde ke zbytečnému vyhrocení vztahů mezi myslivci a vlastníky pozemků. Výsledek – soudní spory, zánik některých mysliveckých sdružení, ukončení nájemních smluv s honebními společenstvy.

V zájmu zvýšení loveckých příležitostí bylo s povděkem kvitováno rozšíření (mnohdy cílené) areálu černé zvěře a byla vítána její přítomnost v honitbách. Zde vidím jednu z prvotních příčin současných stavů, neboť situace se zakrátko vymkla kontrole.

Výmluvy na způsob zemědělského hospodaření vnímám jako liché, neboť k nárůstu odlovu černé zvěře došlo od roku 1998. Boom bioplynových stanic a boom řepky přišel až později. Ale tohle myslivci neradi slyší.

Problém se sikou, který také popsal profesor Koubek, vznikl obdobným způsobem. Měnící se způsoby zemědělského hospodaření (které se zcela podrobilo dotačním titulům) dokonaly dílo zkázy.

Zemědělství samo by vydalo na tlustou knihu. Chemizace, vznik obrovských půdních bloků, pro ty, kteří si to nedokáží představit – zajeďte si v zimě na okraj 500ha podmítnutého zasněženého lánu, pěšky dojděte do jeho středu a tam si představte, že jste srna či srnec nebo zajíc. Možná až pak pochopíte děsivou až hororovou realitu.

Jak dlouho ještě bude myslivost v iluzích a lžích pokračovat a fungovat?

Pokud nedojde ke změně přístupu, pak nás nejspíš čeká epidemie prasečího moru, do té doby úbytek srnčí a drobné zvěře a postupný nárůst zmiňovaných predátorů (kvalitní článek Karla Zvářala v Myslivosti), další nárůst počtů siky se všemi negativními důsledky včetně křížení s jelenem evropským.

Nemohu se nezmínit o dnes hojně medializovaném „problému s přemnoženou“ černou zvěří. Zde myslivost plně nechala průchod svému pokrytectví. Myslivci rádi hlasitě svalují vinu na zemědělce a vyjmenovávají důvody, proč tomu tak je. Velké a stále rostoucí plochy zejména řepky, kukuřice a atraktivních olejnin. Obtížný až téměř nemožný lov černé zvěře právě v kukuřičných lánech a k tomu malá ochota zemědělců spolupracovat.

Zemědělci naproti tomu obviňují myslivce z úmyslného šetření černé zvěře, aby měli co lovit.

Pravda bývá zpravidla někde uprostřed, leč zde tomu tak není. Dovolím si tvrdit, že za rozšíření černé zvěře a zvýšení její početnosti mohou jednoznačně myslivci. Důvodů je několik:

1) Lovecké vyžití a zvýšení loveckých příležitostí. Černá zvěř byla na mnoha místech vítána jako zpestření v honitbách, kde dominovala zvěř srnčí a kde ubývala zvěř drobná. Snadnější, než řešit úbytek drobné zvěře bylo věnovat pozornost adaptabilní a dobře se množící černé zvěři.

2) Ekonomický přínos a dobrá zpeněžitelnost do té doby nepříliš časté zvěřiny. Úmyslné zašetřování bachyní s cílem „produkce“ selat za účelem organizování zimních poplatkových naháněk – velký nešvar současnosti.

3) Nezvládnutí a alarmující dlouhodobé podcenění situace

4) Katastrofálně nefunkční a nevýkonná státní správa

Výmluvy myslivců na plochy kukuřice jsou liché! Z přiloženého grafu, který ukazuje nárůst osevních ploch kukuřice je zřejmé, že početní nárůst černé zvěře nastal dříve, než kukuřičný boom.

Ještě v roce 2000 nebyla osevní plocha kukuřice v ČR ani na úrovni roku 1990, zatímco v roce 2005 již byla téměř dvojnásobná. K nárůstu ploch řepky docházelo vcelku lineárně od roku 1991. K prvnímu razantnímu nárůstu počtů černé zvěře však došlo podle údajů myslivecké statistiky v roce 1998.

Další významný nárůst ulovených kusů nastal v roce 2004, zde se již zřejmě promítl vliv kukuřičných ploch. Následující roky vzala režii „do svých rukou“ příroda. Dlouhá zima 2005/2006 nastavila nekompromisní zrcadlo pokřivenému a lživému mysliveckému plánování a hospodaření – velkochovu ve volné přírodě. Výsledkem bylo obrovské množství padlin a nářků. Nic nebránilo myslivcům většinu později padlé zvěře odlovit v letech 2004 a 2005 či ještě dříve a ekonomicky ji zhodnotit.

Lze předpokládat, že při „normální“ zimě by byl odlov černé zvěře zhruba stejný. Ztráta jen černé zvěře tedy v roce 2006 představovala asi 60 000 kusů. Při průměrné dodávkové hmotnosti kusu jen 25 kg a při ceně 40 Kč/kg tedy teoretická ekonomická celková ztráta jen u černé zvěře činila 60 milionů korun (opomíjím mortalitu jarních selat 2006, je to čistě teoretická úvaha).

Myslivecká statistika usvědčuje myslivce ještě z dalšího pokrytectví – šetření bachyní. Ačkoliv hlasitě deklarují snahy o účinné snižování stavů černé zvěře, skutečností zůstává, že se bachyně cíleně a úmyslně šetří, a to za účelem loveckého vyžití a za účelem ekonomického profitu. Organizátoři placených naháněk na černou zvěř často důrazně varují účastníky před ulovením bachyní. Z grafu je zřejmý rozpor slov a činů a je vidět dlouhodobý trend šetření bachyní. Od roku 1986 do roku 2011 nebylo oproti plánům mysliveckého hospodaření uloveno celkem 34 227 bachyní, které zůstaly zašetřeny. Jak na to reagovala státní správa nevím.

Pokrytectví dovršují mnohá vyjádření samotných myslivců. Na jedné straně hovoří o úctě k černé zvěři a hovoří o ni jako o rytířské zvěři. Na druhé straně ji někteří staví až do role zvěře myslivosti škodící a chovají se k ní leckdy opravdu jako k praseti.

Dalším pokrytectvím je držení neúnosných stavů zejména v lesních honitbách. V zimě je zde černá zvěř vítaným terčem loveckého vyžití. S příchodem léta „zmizí“ v polích a myslivci loví ostatní spárkatou zvěř. Pokrytecky se vina svaluje na zemědělce, avšak myslivci si nejsou ochotni (důvod je většinou jednoduchý – závist) a ani nechtějí pomoci s individuálním lovem (například podle německého vzoru). Mimo realitu jsou návrhy řešit situaci pomocí legalizace nočního vidění (to akorát prospěje prodejcům, ale nezmění se vůbec nic, neboť špatný princip zůstane).

Na posledním grafu jen přiblížím výsledek mysliveckého „hospodaření“ se sikou, které také zmínil profesor Koubek v SM 11/2013. Komentář si doplní každý sám.

Existuje nějaké řešení?

Myslím, že ano. Jen se musíme smířit s tím, že je pět minut po dvanácté, a proto kroky musejí být rychlé a razantní.

S nástupem nového ministra zemědělství (v době psaní těchto řádků ještě probíhají už únavná a příliš dlouhá jednání o podobě nové vlády) by měla urychleně přijít radikální a nemilosrdná obměna zaměstnanců MZe. Ti totiž za posledních 15 let neudělali téměř nic jak pro lesy, tak pro myslivost.

MZe musí po radikální personální rekonstrukci (nepochybuji, že přijdou noví pracovití lidé) ve spolupráci s akademickou obcí a s výzkumem, profesními komorami a stavovskými organizacemi neprodleně obnovit práce na kvalitní legislativní úpravě zákona o myslivosti s hlavním cílem – vybudovat funkční a silnou státní správu.

Do doby než se dočkáme novely zákona o myslivosti by mělo MZe neprodleně začít konat – například zavést zástřelné za ulovenou černou zvěř. Nenechávat vše na krajích, ale situaci účinně koordinovat. Vše s jediným cílem – nezhoršovat již tak vážnou situaci.

Zvážit alespoň dočasné zřízení škodních komisí za účelem řešení škod zvěří. Komise by škodu zadokumentovala, navrhla opatření k nápravě a snažila se dovést obě strany ke kompromisu. Státní správa by následně prováděla kontroly, v případě nesplnění opatření by následovala opatření uložená státní správou (například účast jiných lovců na „řešení“ situace, popř. sankce aj.)

Zakotvit povinné členství myslivců v ČMMJ nebo jiné stavovské organizaci.

Myslivost není jen lov! Je úkolem právě ČMMJ či dalších stavovských organizací nastínit a vytýčit směr, kterým se bude myslivost ubírat. Komerční podoba myslivosti není žádoucí!

Myslivost a krajina spolu úzce souvisejí. Na to spousta myslivců zapomíná, ač je tento požadavek zakotven v zákoně o myslivosti. Jak tyto aktivity skloubit ukazuje v praxi názorně například Ing. Petr Marada, jehož jméno bude nade vší pochybnost v budoucnosti spojováno právě s přeměnou „moderním zemědělstvím“ poznamenané krajiny v pestrou a úživnou krajinu, která je domovem mnoha živočišných druhů, pro které v obrovských mnohasethektarových půdních blocích dnes není místo.

Dnes dominují škody zvěří. Je čas se zamyslet i nad škodami na zvěři. I zde se čeká na výkonnou státní správu.

Znovu a znovu si připomínat bod č. 68 výše zmíněného Nálezu ÚS.

Myslivost stále jen čeká na kvalitní koncepci myslivosti – srozumitelný jízdní řád na budoucí léta.

Mnohé čtenáře jistě napadnou další a další body. Vzhledem k tomu, že současná situace v myslivosti je ve stavu legální anarchie (máme legislativu, ale nevýkonnou státní správu) si však nemyslím, že iniciativa „zezdola“ neutěšenou situaci vyřeší. Podpisy více než 10 000 myslivců pod Peticí za zachování zemědělské krajiny svědčí o tom, že pouze asi každý osmý držitel loveckého lístku nemyslí jen na lov a není mu jedno, v jaké krajině žije zvěř. I proto současná situace je taková, jaká je.

Zcela úmyslně jsem se nezmínil o zemědělcích, protože jednak by si měl každý nejprve zamést před vlastním prahem, a jednak na to nemám sílu.

Ověřil si některý majitel pole, které pronajal zemědělskému subjektu, v jakém stavu je jeho půda, která nepoznala 10 let ostří radlice pluhu a na které se střídá pšenice, řepka a kukuřice? Pod 10 – 15 cm slupkou, která je jednou za rok či jednou za dva roky prokypřena diskem nebo perem kultivátoru, je extrémně utužená vrstva s téměř nulovou absorpční schopností a bez půdní fauny. Co následuje v případě silného deště si každý domyslí sám.

„Zemědělská činnost“ by tak někde spíše zasloužila pozornost orgánů činných v trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu obecného ohrožení (§ 272 odst. 1 TZ) nebo trestného činu poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293 odst. 1, odst. 2 písm. c) TZ).

Ve stínu medializovaných problémů české myslivosti pak zůstávají stovky „bezejmenných“ obyčejných myslivců, dále myslivců, kteří se věnují práci s mládeží, úspěšných střelců aj. Ve stínu zůstává spousta pedagogů a studentů lesnických škol, kteří udržují a předávají dále myslivecké tradice. Ti všichni zůstávají příslibem do budoucna.

Myslivost má na čem stavět. V dnešní době orientované na spotřebu a na výkon je stále těžší nalézat „oázy relaxace a klidu“. Myslivost je jedna z činností, kdy má člověk blíže k přírodě a tím i ke svým kořenům.

Je na nás, kam myslivost do budoucna nasměrujeme, zda to bude komerční pojetí ovlivněné penězi, ziskem, kde dominantní činností a cílem je lov, anebo zvítězí modernější styl – myslivost spojená s péčí o krajinu, aktivně se podílející na tvorbě krajiny pestré, kde vedle sebe najdou společně místo jak zemědělci, tak ostatní „uživatelé“ – rekreační návštěvníci, turisté, myslivci a hlavně zvěř, která do krajiny patří. Zatím je v naší krajině dost míst, která jsou některým druhům zvěře díky průmyslovému necitlivému pojetí zemědělské výroby téměř zapovězená. Budoucnost myslivosti záleží na i tom, kdy si konečně přestaneme lhát a začneme konat tak, jak nám ukládá zákon o myslivosti.

Pavel ŠTĚPÁN, MS Straník

stepanpavel@seznam.cz