Po včerejším škaredém a větrném počasí je tady pěkný den a bílé mráčky na obloze jen zdůrazňují modř slunečné oblohy. Začíná pěkný den sedmého prosince 2013.
Slunce svítí i na nastoupených šedesát lovců a dvě desítky honců včetně psovodů. Všechny přivítal vedoucí naháňky na černou zvěř pořádané MS v Hlavnici a seznámil je s podmínkami lovu. Pak s přáním Lovu zdar! dal pokyn vedoucím křídel k nástupu na prvou leč.
Šedesát lovců, šedesát nadějí na úlovek. Mezi nimi i moje naděje. Říká se, že naděje umírá poslední, ale ta moje dnešní naděje na úspěšný lov skončila na začátku druhé leče.
Kamarád J., který mě na naháňku pozval, vede křídlo a staví mne v této leči jako třetího střelce u smrčku v pasece po levé straně lesní cesty. Na její pravé straně těsně u kraje končí smrková houština. Spodní větve krajních smrků dosahují až na kraj cesty.
K sousednímu střelci ve směru leče mám asi 30 metrů. Pokud by černá vyšla tady, musela by vyběhnout do prostornější paseky s dobrým výstřelem pro mě i souseda.
Stavím se ke smrčku, který mě asi metr převyšuje, kryje mne proti světlé obloze, ale brání mi ve výhledu na souseda z druhé strany. Proto s ním navazuji vizuální kontakt a ukazuji mu, kde stojím. Ke smrkové houštině to nemám dále než pět šest metrů. Těším se, že mi přijde nějaká zvěř, třeba i černá, a když nebudu střílet, budu moci alespoň pozorovat.
V leči již padly tři rány. Držím zbraň v loveckém postoji, když se z houštiny po předchozím tichém zalámání vynoří silný kňour a jistí. Na takový kus nebudu střílet, ale pro jistotu, aby nevědomky na mě při opouštění leče nevyrazil, mu mírným pohybem dávám najevo svou přítomnost. Jeho reakci jsem však neočekával.
Můj pohyb okamžitě zaregistroval a než jsem mohl zareagovat jinak, než nastavením pažby před sebe, byl u mě a na pažbě mi nechal pěknou, ostrou rýhu. Dál si toho moc nepamatuji. Po prvním seknutí jsem spadl na zem a snažil jsem se stočit do klubíčka. Další seknutí parákem do svalů stehna pravé nohy nevnímám, ale bolestivé kousnutí do stehna mě zase vrací do reality a já s ulehčením pozoruji vlnění vypaseného zadku a výsměšné(?) mávání pírka odbíhajícího kňoura. Vše se odehrálo v naprostém tichu, že dokonce ani nejbližší sousedé nic nezaregistrovali.
Chvíli se vyrovnávám s realitou a začínám zkoumat poškození. Kozlice leží zapíchnutá v klestí, cítím kňourovo kousnutí na stehnu pravé nohy, vnímám potrhané kalhoty (a to jsou letos nové!) a krev na ruce, když si osahávám stehno pravé nohy. Tepna naštěstí zasažena není.
Cítím, že se sám nepostavím, i když vím, že nohu zlomenou nemám. Natahuji se pro zbraň a vybíjím ji. Už uvažuji normálně a sahám pro mobil. Volám kamarádovi J. a sděluji mu, že mě napadl kňour a že jsem zraněný. Pro jistotu volám i dceři, ať se takovou zprávu nedozvídá z druhé ruky.
Kamarád mi hned posílá na pomoc kolegu L. a s ním přichází i sousední střelec. Když vidí můj stav, pomáhají mi na nohy. Kolega L. odbíhá pro auto, které je shodou okolností nedaleko a za chvíli mě již odváží do Mladecka, kam má přijet záchranka z Opavy. Ani nevím, kdo z nich ji volal.
Než záchranka dorazila, kolega L. mi nohu ovázal, aby snížil krvácení. Dorazil i kamarád J. a já mu předávám zbraň a průkaz zbraně.
Dorazivší záchranáři se tváří ustaraně a mi dochází, že zranění asi nebude lehké. Volají vrtulník a než přiletí, mají se mnou dost práce. Let vrtulníkem si moc nevychutnávám. Z polohy vleže toho moc nevidím.
A pak už jsem ve FN v Ostravě-Porubě na traumatologickém oddělení. Jak je svět malý – ošetřuje mě syn myslivce (to ale zjišťuji později), se kterým jsem v sedmdesátých letech minulého století začínal ve zkušebním senátu okresu Ostrava jako zkušební komisař pro zkoušku z myslivosti.
Chtěl bych tímto vyjádřit svůj dík nejen kolegům a kamarádům, kteří mi poskytli první pomoc, ale v neposlední řadě opavským záchranářům a kolektivu lékařů a sester oddělení traumatologie FN v Ostravě Porubě.
Šestnáctidenní pobyt v nemocnici mi dal dost času k přemýšlení. Musím konstatovat, že naši novináři mají bujnou fantazii, ale o lovu neví skoro nic. Jinak by nemohli napsat, že „rozzuřený kňour napadl vyděšeného myslivce“. Kdyby byl kňour rozzuřený, tak by mi asi už nebylo třeba volat záchranku. A kdybych já byl vyděšený, tak bych kňoura akorát svým chováním provokoval k dalším útokům.
Dospěl jsem k názoru, že kňour byl gentleman. Já jsem asi udělal chybu a překročil tzv. kritickou vzdálenost, kdy se zvěř blízkostí člověka již cítí zaskočena a on mě jen odstranil z cesty. Že to odstranění pro mě skončilo dost ošklivým zraněním, tomu se není co divit, když kňour podle mého odhadu měl možná dvojnásobek mé váhy.
Možná by z toho mělo vzejít ponaučení, že není radno podceňovat onu kritickou únikovou vzdálenost zvěře a při stavění střelců na naháňkách na černou zvěř stavět střelce dál od houštin.
Ing. Miroslav KUPČA