Časopis Myslivost

Samozřejmě jsem jí vysvětlil, že i když mám zbraň i právo použít ji k lovu, nemůžu ho využívat všude. Že od toho máme honitby, povolenky k lovu, plomby atd. Ať se obrátí na místní myslivce, nebo, když u nich neuspěje, na jejich obecní úřad. Jenomže tam prý už byli. Problém je v tom, že pozemek před jejich domem je, byť zemědělský a neoplocený, bohužel zcela oddělen od pozemků ostatních a obklopen pozemky nehonebními. A jako takový je sice k provozování myslivosti vhodný, ale není přičleněn k žádné honitbě. Nemá ani zákonnou výměru na minimální rozsah honitby a tím pádem že se nedá nic dělat. Že jsem sestru Jiřinu potvrzením závěrů úřadu nepotěšil, je nasnadě. Přesto k ní na návštěvu pojedu, i když k její nespokojenosti beze zbraně. Říká se, že „divoká prasata“ jsou u nás přemnožená. Určitě to platí v řadě oblastí a tento fakt nikdo nepopře a ani nepopírá. Málo marné, naše krajina má pro ně takovou „úživnost“, že se jim v ní daří více než dobře. Zvlášť, když pro ně ještě na polích sejeme její oblíbené plodiny, skýtající jim nejenom nadbytek pro ně atraktivní potravy, ale i úkryt po mnoho měsíců v roce. Především zemědělci vědí svoje. Každoročně sčítají škody na svých plodinách ve výši pro většinu z nás těžko představitelné. A přesto jsou plochy kukuřice, řepky nebo obilí, či slunečnice na jihu rok od roku větší a to na polích už dnes tak velkých, že na druhý konec kolikrát těžko dohlédnout. Své vědí i zahrádkáři v zahrádkářských koloniích, o škodách na loukách, pastvinách, ba i na golfových hřištích nebo už i v příměstských a dokonce městských parcích ani nemluvě. Ti zahrádkáři sice, někde možná a někteří z nich, lákají divočáky předkládáním potravy ze svých zahrádek házenou přes ploty (myslím tím zeleninový nebo jiný odpad). Zemědělci zase, možná někteří, ale spíše převážná většina z nich, velikostí pozemků a pro ně atraktivní plodinou. Začíná se v této souvislosti opatrně mluvit o i spolupráci s myslivci, kteří zatím na okraji kukuřičného lánu s divočáky uvnitř stojí dosti bezmocně. I když i oni myslivci mají „máslo na hlavě“. Samy za sebe mluví hromady krmení, které se v zimě vozí na náklaďácích hlavně do lesních honiteb před posedy a kazatelny. Co bude následovat je těžko odhadnout. Dnes už máme uzavřeny nové nájemní smlouvy za nájemné, dosahující u mnoha z nich výše několika set tisíc korun. Co když ten nový nájemce bude chtít své peníze získat zpět? Bude pro něho ještě platit zákon a vyhláška? Jenomže co jinde? Neměl by ten zákon, „platící pro všechny“, vypadat třeba jinak? Nebo je to takový problém? Nebude ten nový nájemce, který nahradil nějakých dvacet třicet členů předchozího spolku, sám nebo s několika přáteli stačit na plnění naprosto nezbytného odstřelu? Nestanou se takové lokality zdrojem zvyšování počtu dalších jedinců všemi směry? Nebo mu na škodách bude vzhledem ke svému materiálnímu zázemí jenom málo záležet? Ostatně, třeba mu to bude úplně jedno, protože černá v jeho lesní honitbě škody nepůsobí a po náhradě škod, když zvěř vyjde do polí, mu nic není? Tohle neplatí jenom pro divočáky, ale i pro další druhy. Třeba pro jeleny sika, kteří navíc devastují nejenom pole, ale i lesy, ve kterých žijí. I tam uživatel honitby masové škody působené stovkami jedinců celkem úspěšně „zvládá“. A tak jsem si nad úvahami o zákonu, o přemnožených „prasatech“ i nad problémem, kam dávat posečenou trávu ze zahrádky vzpomněl i na některé další tvory, které nám začínají, nebo začnou, nebo už začali působit v naší nešťastné přírodě další „bílá místa“. Nedávno jsem v televizi, myslím, že na stanici Prima ZOOM, sledoval zvláštní film o šíření kojotů ve Spojených státech. Mají pro jejich sledování a výzkum celá specializovaná pracoviště. Zjistili, že kojot má velikou schopnost „učit“ se od svých chytřejších druhů. Porovnáním DNA zjistili, že jejich kojoti jsou jaksi větší a jinak zbarvení, protože se zkřížili s vlky. O to jsou samozřejmě nebezpečnější. Šířící se populace posunula hranice rozšíření od západu po celém území USA a dosáhla již okolí hlavního města. Přes dosti opatrně vyslovovanou informaci o „snižování“ počtu jedinců „potřebným odstřelem několika nejagresivnějších jedinců“ ale šíření stále postupuje a početnost kojotů neustále roste. Horší ovšem je, že tito „vlkokojoti“, nebo „kojotovlci“ začínají napadat lidi, kolikrát bez zjevného důvodu. Závěrem tohoto filmu, i když se ve svém soudu možná mýlím, nasadila korunu celému problému nadšená vědecká pracovnice vyslovením přesvědčení, že se lidé musí naučit obraně před tímto zvířetem a že se „prostě musí naučit s kojoty žít“. Vždycky jsem si myslel, že Američané jsou pragmatický národ. Že vždycky zvolí pro ně nejlepší a navíc nejvýnosnější cestu (viz vyhubení indiánů, bizonů, otrokářství měli ještě relativně nedávno, vojenské základny mají po celém světě a já nevím co ještě). Jímá mne zvědavost, co se stane, a hlavně co bude říkat ona vědecká pracovnice, nebo jí podobní, až se kojoti od těch „úspěšných“ jedinců naučí napadání lidí jaksi „zefektivnit“, nebo až začnou šířit na člověka přenosné nemoci, třeba „obligátní“ vzteklinu. Dopadne to potom stejně, jako s přemnoženými divokými prasaty v Austrálii? Na stejné TV stanici to nedávno „dávali“. Do téhle země prasata, stejně jako velbloudy, divoké koně, králíky a další nepůvodní druhy zanesl člověk. Zprvu je chránil, pak následovalo období „mlčení těch, kteří mají vždycky pravdu“. A teď přijde další fáze vývoje problému. Když je už ale skoro pozdě a tento tvor se děsivě přemnožil, protože je v daném prostředí nový a navíc je v něm bez přirozeného nepřítele, a nehledíc vpravo vlevo šíří se dál. Když spolehlivě a později masově likviduje původní druhy, ničí životní prostředí a hrozí nemocemi, najednou je zle. Pak je každý prostředek dobrý. V oné zmíněné zemi divočáky loví z vrtulníků, nebo z aut v noci ve světle reflektorů. Ulovené kusy hezky rozporcují, každý kus masa injekčně „preparují“ jedem a letecky je rozhazují v buši. Co na tom, že otrávené a uhynulé kusy v potravním řetězci otráví další jedince, jedno jestli matku od selat (hlavně že jich bude míň). Jenomže otravou zahynou všichni masožravci, třeba včetně supů a psů dingo. Co je ale horší, je jistota, že otrava bude postupovat dále, třeba přes hmyz, o případné otravě vody ani nemluvě. Trochu mi to připomíná hubení v minulosti značně přemnožených bobrů na jihočeských rybnících. Protože fatálně poškozovali rybniční hráze, nařídil tehdejší šlechtický majitel jejich hubení všemi prostředky, v daném případě tedy mimo jiné i jedem. Trvalo jim to údajně několik desítek let, než je vyhubili úplně. A my teď bobry na našich vodních tocích znovu máme. V našem případě jsme ve fázi „mlčení“. Bude-li vývoj pokračovat tak, jako jinde a jindy, bude následovat pozdější etapa hubení všemi prostředky? Ono totiž je zjištěno, že druh, který byl vysazen do prostředí, ve kterém nemá přirozené nepřátele, se množí, pokud není nějak regulován, do určité početní hranice. Za touto hranicí pak nabere populace takovou „výdrž“, že ani drastická likvidace její množení nezvrátí. Vedle dalších dopadů na ostatní živočichy, nebo na životní prostředí nás všech. Oni to u nás ale nejsou jenom bobři. Máme tu kormorány, krkavce, norky, psíky mývalovité, nutrie, ze severu k nám postupuje mýval severní, z jihu reálně kojot a u všech jmenovaných druhů to zřejmě platí, nebo možná platit za nějakou dobu bude. Ostatně, má černá zvěř do oné hranice ještě daleko? Nebo je již u ní? Nebo dokonce za ní? Jestliže máme divočáky na hranicích velkoměst, nebo dokonce v nich, jak je na nehonebních pozemcích budeme „regulovat“? Tak, jako lišky, které ve městech již jsou? Nebo potkany, kteří jsou ve všech městech už dlouho a které deratizátoři hubí celé desítky let a ti jejich snahám stále dál a dál úspěšně odolávají? V USA již výše uvedení „vlkokojoti“ běhají po ulicích a lezou do sklepů a garáží. Ale oni Američané mají proti nám nespornou výhodu. Oni se s nimi už teď „učí žít“. Ostatně podobně se chovají i Kanaďané či obyvatelé měst na Aljajšce. Mají tam „osvětu“ jak se při setkání s tamějšími hojně se vyskytujícími losy chovat. Proti srážkám s nimi na silnicích staví ploty a podchody pod nimi a požadují od výrobců automobilů zesílení čelních prvků na autech. I když i zde, jak se zdá, nějaká „regulace“ existuje. Vedle lovu na „licenci“ se některé kusy musí odlovit, a to především ve městech, ve kterých se už pár jedinců vyskytlo. Jeden los na „zregulování“ čekal v řece protékající velkoměstem prý osm hodin než se „dočkal“. Loví se tam malou ráží, je to přece „mezi lidmi“, a střelci přitom mají zákonem nařízeno používat na zbrani tlumič! Losů je nejenom tam, ale i ve Skandinávii, mnoho a jejich počty stále rostou. Říká se, že los „sežere“ les. Jestli je to pravda, co by asi, kdybychom losy měli i u nás, říkali naši lesáci, kterým vadí třeba jeleni nejen počtem, ale byli by nejraději, kdyby jako druh vyhynuli. To samé platí o kamzíku v Jeseníkách. Tamější pracovníci ochrany přírody měli donedávna zcela jasno. Není to náš původní druh, do naší přírody nepatří. Vyhubit! Copak to, co se k nám valí, nebo co už u nás máme, je původní? Vždyť těch nepůvodních, nebo nepůvodně původních druhů u nás začíná být nějak mnoho. A tak se ptám: „Co když ona rovnice populačního šíření druhu platí? Co potom? Myslíte si, že je normální, když potkám břehy řeky pustošícího norka (že to umí dobře, to víme najisto, po něm na tom břehu řeky totiž nezůstane živá ani žába), abych k zásahu volal mysliveckého hospodáře nebo člena přísežné stráže? Myslíte, že ten norek na ně počká? Sám totiž, abych neporušil zákon, když nejsem ani to a ani ono, zasáhnout nesmím. Nebo bych měl raději zavolat poslance, který tento paragraf vymyslel a do zákona prosadil? Myslíte, že ten norek, když nepočkal na ty dva předchozí oprávněné, počká na svého poslaneckého „příznivce“ aby mu za svoji ochranu poděkoval? Měl bych návrh. Co takhle při tvorbě zákonů a norem zapojit mozek. Nebo alespoň zdravý selský rozum. A tak nad tím dumám horem dolem a snažím se sám sebe přesvědčit, že se mezi poslanci najde alespoň jeden, který jedno nebo druhé dokáže používat a se „zákonnou ochranou“ norků, psíků mývalovitých, kormoránů a výhledově mývalů severních a kojotů, konečně i výše uvedených bobrů, bude umět skončit. Co myslíte, najde se? Nebo počkáme a za pár let zvolíme onu drastickou regulační cestu jako kdysi na jihočeských rybnících? Nebo najdeme vzor v daleké Austrálii? Bude to včas pro už dnes masivně zdecimovanou původní faunu? Nebo je nám to jedno, protože to naši nešťastnou přírodu stejně nezachrání? Co myslíte? Ing. Jan HART Myslivecký spolek „Skalka“ Dubicko