Za chvíli opět otevřou své dveře sály kulturních domů, zámků, výstavišť, škol – a my půjdeme navštívit „Chovatelskou přehlídku trofejí roku 2014“. Zamysleme se společně nad tím, co pro nás vlastně ony přehlídky v současnosti znamenají… Nevím…
Zdá se mi (možná se mi to opravdu jenom zdá), že chovatelské přehlídky, fenomén české myslivosti, jakoby se pro většinu z nás staly nějakým „nutným zlem“ nebo věcí, která nás nevýslovně obtěžuje. Proč? Vždyť pro „lovce“ to znamená jen a jen příslušnou „trofej“ přinést mysliveckému hospodáři. Ten už vlastně zařídí následující, včetně navrácení.
Obáváme se posouzení své volby? Nikdo nejsme neomylný a žádné sankce za problematický odlov nejsou snad praktikovány (tedy, alespoň o nich nevím). Vždyť udělení „červeného bodu“ budiž pro nás spíš ponaučením, i když pro jeho udělení by hodnotitelská komise potřebovala podrobné znalosti populací trofejové zvěře v té které honitbě. Možná by se to pak ale červenalo méně.
V pozitivním případě se tedy vypravíme na chovatelskou přehlídku. Pamatuji si, že pro generaci našich otců to byl a býval jeden z mysliveckých svátků, trávili zde celý den, setkávali se s přáteli, znova a znova diskutovali nad vystavenými trofejemi, ty své pochopitelně ještě několikrát „ulovili“ ve vyprávění. Poseděli u piva, kalíšku, ochutnali něco ze zvěřinové kuchyně.
Dnes jakoby každý měl maximálně pět minut času. Rychle proběhne výstavu, zkonstatuje, že „hodnotitelská komise je stejně blbá jako loni“, stejným způsobem zhodnotí případné doprovodné akce – a rychle domů.
Myslivečtí hospodáři se každý rok rozčilují nad skutečností, že „zase musí poslouchat nějakou přednášku“. Proč? Vždyť oni vlastně už vědí všechno nejlíp. „Hospodářské zkoušky“ je k tomu přeci opravňují. A tak přibíhají mezi vystavené trofeje, bez ohledu na dohodnutý čas a případné návštěvníky, honem, honem, sbalit vystavené exponáty do příslušné krabice – a rychle pryč. Je to opravdu to pravé a ořechové?
V několika uplynulých letech došlo na mnoha místech k žádoucímu posunu úrovně těchto akcí ze strany organizátorů. Součástí chovatelských přehlídek se staly výstavy výtvarného umění, výtvarné soutěže pro děti, jarní svody loveckých plemen psů, ukázky práce sokolníků, trubačů, lesní pedagogiky, prodej různých mysliveckých doplňků, literatury apod. Tyto chvályhodné aktivity proměnily „přehlídky kostí“ v určitý typ mysliveckých slavností, sloužících k neoddiskutovatelné propagaci české a moravské myslivosti. Všechna čest pořadatelům, jen houšť a větší kapky.
Ale! Nebývalý boom těchto akcí, spolu s oslavami „Června – měsíce myslivosti“ a nebo třeba podzimními svatohubertskými mšemi, způsobil, že dané akce mají velice podobný scénář. Možná by bylo dobré pouvažovat a vytvořit „scénáře“ chovatelských přehlídek třeba pět let dopředu s tím, že každý rok by mohl být věnovaný některé z mysliveckých aktivit. Jeden rok věnovat například kynologii (kromě jarního svodu uspořádat třeba minipřehlídku lokálně používaných plemen, na kynologii zaměřené výstavky kreseb, fotografií, takto orientovat i prodej doplňků, představit práci loveckých psů – vlečky, přinášení, poslušnost, pobarvená stopa). Další rok by bylo obdobným stylem možné věnovat se sokolnictví (zde by bylo žádoucí navázat naprosto konkrétní spolupráci s Klubem sokolníků), další rok myslivecké literatuře, mysliveckému výtvarnictví apod.
Lesní pedagogiky není nikdy dost, rovněž tak jako různých kvízů pro děti. Zde bych viděl neocenitelnou pomoc od tvůrců „Malé myslivosti“. Příslušné materiály se dají zcela jednoduše okopírovat a doplní-li se nějakou „poznávačkou“, úspěch bývá většinou zajištěn. Možné rezervy se jeví v oblasti zvěřinového a mysliveckého „kulinaření“.
K úspěchu obdobných akcí bych viděl nutnou přítomnost tří atributů:
Chovatelské přehlídky musí být věcí zájmu stejně nadšených pořadatelů ze státní správy myslivosti, mysliveckých sdružení příslušného regionu a neméně i příslušného okresního mysliveckého spolku.
Mělo by být věcí cti okresního mysliveckého spolku, aby tyto organizační věci „koordinoval“, připravoval organizační plán na několik let dopředu, eventuálně vytvořil jakýsi „organizační tým“, i když může operovat s tím, že chovatelská přehlídka je věcí statní správy. To se mi ale jeví jako hodně krátkozraké a kontraproduktivní.
Českomoravská myslivecká jednota, mám na mysli naše pražské ústředí, by mohlaa) připravit jakousi „kuchařku“ pro pořadatele těchto akcí, motivovat své kluby, aby spolupracovaly na konkrétních akcích v konkrétních regionech a také „zaúkolovat“ okresní myslivecké spolky, aby otázku chovatelských přehlídek jaksi vzaly za svou a byly státním orgánům maximálně nápomocny
Že bych toho chtěl příliš? Že je to utopie? Že to nikoho nezajímá? O tom o všem ale rozhodujeme jenom my. Rozhodujeme o hranici „přílišnosti“ a normálnosti, o hranici utopie a reality, o hranici zájmu a nezájmu. Jenom my, myslivci a nikdo jiný. Zamysleme se na přelomu roku, kdy plánujeme a připravujeme akce na rok příští. Uvědomme si, že i výše popsaná aktivita přispívá k dotvoření fenoménu české a moravské myslivosti, k její vysoko ceněné kulturní a historické úrovni. Ruku na srdce – někdy to vypadá, že o to vysoké ocenění ani tak nějak nestojíme. Nebo jsme o něm ještě nezaslechli? A nebo se, nedej Bože a Sv. Huberte, měníme v pouhé lovce?
Tak nevím…
Zdeněk Hlaváč