Časopis Myslivost

Z vývoje vzešla ráže 5,56 x 45 NATO, v civilní terminologii 223 Remington. Lákadlo lehké, velmi rychlé střely, která bude převracením a nestabilním chováním v cíli působit rozsáhlá poranění podpořená hydrodynamickým šokem bylo velmi silné.

Postupem času se ukázalo, že tahle teorie není úplně samospasitelná a že skutečná účinnost není až taková, jak si vojenští páni slibovali. Potvrdilo se to i poté, co náboj přejali lovci. Hydrodynamický šok není sám o sobě smrtící, ale může znehodnotit zvěřinu a ztráta stability střely v cíli může zapříčinit nedostatečnou průbojnost, zejména v případě těžší zvěře či šikmých zásahů. Prostě pro větší zvěř není malá rychlá střela spolehlivá.

Rychlá lehká střela na větší vzdálenosti rychle ztrácí na rychlosti i energii a je citlivá na boční vítr a na překážky typu tráva, větvička apod. Má ale i svoje výhody. Kratší doba letu omezuje riziko pohybu cíle mezi výstřelem a dopadem střely. Náboj je lehký a většinou je lehčí i zbraň. A zdaleka ne všechny rány jsou stříleny na těžší zvěř. Zejména v USA je populární tzv. varmint – lov drobných hlodavců a malých predátorů. A tady se ráže 223 Remington uplatnila dokonale.

Je pravda, že 223 Remington se v USA používá i k lovu drobné spárkaté zvěře, dokonce i k lovu divokých prasat, ale to se většinou jedná o náboje s relativně těžkou střelou, která neztrácí tak rychle po dopadu do cíle stabilitu.

Armádě to ale bylo pořád ještě málo. Pro vojáky, kteří neslouží přímo v první linii, vytvořili novu kategorii zbraní, tzv. PDW = Personal Defence Weapon = sebeobranná zbraň jednotlivce. Lehounkou zbraň někde mezi pistolí a karabinou a pro ní vznikly nové mikroráže. Ujaly se dvě: 5,7 x 28 (vytvořená pro samopal FN P90 a pistoli Five Seven) a 4,6 x 30 (pro samopal Heckler & Koch MP7). Obě ráže se vyznačovaly nemalou průbojností v neprůstřelných vestách a účinným odstřelem kolem 200 metrů.

Tušíte správně, střely obou ráží spoléhají na ztrátu stability střely po dopadu. V případě 5,7 x 28 byla dokonce vyvinutá speciální střela s asymetrickou špičkou, která měla zajistit rychlejší roztočení střely kolem všech tří os. Koncept PDW vznikl na konci 80. let 20. století, náboj 5,7 x 28 v roce 1990 a 4,6 x 30 v roce 1999. V roce 2006 firma FN uvolnila svůj náboj a samonabíjecí verzi samopalu P90 pro civilní trh. Ačkoliv firma Federal od roku 2012 nabízí tento náboj i pro civilní uživatele, v lovecké praxi se neujal.

Svůdný koncept našel svého následovníka i v ČR, kde Vlastimil Libra vyvinul v roce 2000 náboje 17 Libra (4,38 x 30 Libra) a 17R Libra (pro zbraně s lůžkovým závěrem). Podobně jako armádní předchůdci i Librovy náboje jsou se středovým zápalem, základem pro nový náboj byl náboj 22 Hornet.

Zbraň kategorie PDW ve spolupráci s Librou vyvinula slavičínská firma Czech Weapons, ale vývoj nebyl plně dokončen a zbraň se nedostala do sériové výroby. Libra ve své ráži 17 Libra postavil i kulovnici s válcovým odsuvným závěrem (ostatně, základem byla zde zmíněná CZ 527), jenže žádná velká zbrojovka se neujala sériové výroby. Ale koncept tu byl, sám jsem z této kulovnice střílel a musím uznat, že minimální zpětný ráz spolu s vysokou přesností mě již tenkrát oslovily. Jen pro úplnost uvádím, že střela 17 Libra vážila 1,5 gramu, měla úsťovou rychlost 910 m.s^-1 a úsťovou energii 620 J.

V roce 2002 do hry vstoupila jedna z nejkreativnějších muniček dneška, firma Hornady. Šéfbalistikem téhle firmy je jistý Dave Emary, muž s velkou představivostí, mimořádně kreativní a zdravě posedlý ochotou bořit zavedená klišé. Navíc sám velmi dobrý střelec a nadšený lovec varmintu.

Koncept náboje pro PDW ho zaujal. Vyšel z výkonnější sestřičky malorážkového náboje, z náboje 22 WMR a zaškrtil jej na 0,17 palce (4,318 mm). Inspirací mu mohl být dnes beznadějně zapomenutý náboj 5 mm Remigton Magnum Rimfire, který vznikl podobnou cestou. Jeho potenciál ale nikdy nebyl pořádně využit, nikdy pro něj neexistovala opravdu kvalitní, přesná a aerodynamicky účinná střela. Navíc dno náboje 5 mm RMR mělo jiné rozměry než 22 WMR, a to komplikovalo přerážování stávající zbraně.

Firma Hornady v ráži 17 vyvinula a následně začala vyrábět velmi kvalitní a přesné střely V-Max, odvozené ze sportovních terčových střel větších ráží. Dno 17 Hornady Magnum Rimfire je shodné s 22 WMR, a tak přerážování opakovací kulovnice většinou nevyžaduje nic víc než výměnu hlavně.

Majitel a ředitel firmy, Steve Hornady, napřed nechtěl s Emaryho výmyslem mít nic společného, ale nakonec nadšení paličatého Emaryho podlehl. Dohodl se ale s firmami Ruger a Marlin, že pro novou ráži budou komorovat své zbraně. První se dostaly na trh roce 2002.

Nový náboj posunul možnosti okrajového náboje pro lov drobné škodné daleko za 150 metrů, tedy do oblasti, která byla pro 22 WMR pouhým snem. Původní 17 HMR měl střelu 17 grainů těžkou (1,1 gramu) a úsťovou rychlost 775 m.s^-1 a úsťovou energii 330 J. Náboj 17 HMR je sice o trochu dražší než 22 WMR, ale určitě je levnější než jakýkoliv do té doby používaný středozápalový náboj pro varmint.

Trh novou ráži přijal s nadšením, které Hornadyho zaskočilo. Dnes vyrábí náboj 17 HMR celá řada firem, mimo jiné CCI, Remington, Winchester, PMC a také český Sellier & Bellot. Pro některé uživatele může být nepříjemný fakt, že v ráži 17 HMR se zatím nepodařilo zkonstruovat spolehlivou samonabíjecí zbraň.

O dva roky později, roce 2004, se Hornady pokusil zopakovat svůj úspěch s dalším novým nábojem, se 17 Hornady Mach 2. Cílem nového náboje nabídnout v balení malorážkového náboje ultrarychlou střelu (dvojnásobek rychlosti zvuku). Tenhle projekt si prosadil Steve Hornady, Emary ho údajně zrealizoval pouze na výslovný pokyn a nikdy mu příliš nevěřil.

První reakce trhu byly příznivé, ale počáteční nadšení poměrně rychle upadlo. Náboj se sice vyrábí dodnes, ale příliš se nerozšiřuje. 17 grainová (1,1 gramu) střela má úsťovou rychlost kolem 640 m.s^-1 a úsťovou energií 225 J. Na malého hlodavce to stačí ještě na asi 140 metrů. Přínosy náboje 17 HM2 nebyly tak výrazné, aby daly základ trvalé oblibě.

Spolupráce Hornadyho s firmou Ruger ale byla (a možná je dodnes) mnohem širší. V roce 2003 vyvinuli u Hornadyho výkonný revolverový náboj 480 Ruger pro populární revolvery Ruger Redhawk. O rok později, souběžně s nábojem 17 HM2, představil Hornady náboj 204 Ruger. Tento náboj leží svým výkonem někde uprostřed mezi 17 HMR a tradičními varmintovými rážemi jako je 222 Remington Magnum nebo 223 Remington. Původní 204 Ruger má střelu o průměru 5 mm těžkou 32 grainů (2,1 gramu) a dokáže ji vyhnat z hlavně rychlostí 1288 m.s^-1. tj. s energií 1742 J. Tenhle úžasný výkon ale umožňuje speciální prach, který není volně v prodeji.

Pokud jste v Americe varmintový lovec, pak přebíjíte – na varmint se dá vystřílet spousta nábojů. A tak laborace pro přebíječe nabízí rychlosti „pouze“ kolem 1200 m-.s^-1.

Náboj byl poměrně dobře přijat, mimo jiné i proto, že je možné v něm poměrně snadno komorovat i samonabíjecí zbraně z rodiny AR-15. A ať se vám to líbí nebo nelíbí, tahle platforma americkým puškám dnes vládne čím dál víc. Jediné, co tak trochu kazí radost je malý sortiment nabízených střel, 5 mm je prostě atyp.

V roce 2011 Hornady přinesl další novou ráži. Respektive vzkřísil koncept slavného amerického přebíječe a lovce a střelce, P.O. Ackleyho. Ten vytvořil již na počátku 50. let 20. století náboj 17 Hornet – prostě o trochu víc zaškrtil lahvicovou nábojnici 22 Hornet a pak ji výstřelem rekalibroval a prodloužil na upravený tvar nábojové komory. Vznikl poměrně velice šikovný, vyvážený náboj, ale ve své době nenašel výrobce a přebíječi trpěli nedostatkem kvalitních střel.

To se změnilo s nástupem Hornadyho V-Maxů. 17 Hornady Hornet má nábojnici nepatrně tvarově odlišnou od původního Ackleyho provedení, dosedací kužel je nepatrně jiný (Ackley použil 30°; Hornady 25°) a drobně se liší délka nábojnice. S 20 grainovu (1,3 gramu) střelou V-Max firma udává úsťovou rychlost 1113 m.s^-1 a úsťovou energií 805 J. Ten výrazný nárůst rychlosti oproti 17 HMR je daný faktem, že náboj má středový zápal, při jeho iniciaci nemusí úderník deformovat okraj nábojnice a může tedy pracovat s výrazně vyššími tlaky.

Náboj 17 Hornady Hornet dál rozšířil účinný dostřel drobounké střely V-Max až za 300 metrů. Navíc se ukazuje, že náboj má velmi dobrý přesnostní potenciál. Velkou výhodou je, že zbraně komorované v ráži 22 Hornet, zejména s válcovým odsuvným záběrem, lze snadno přerážovat na 17 Hornady Hornet.

V roce 2013 přinesla svoji novu „malou a rychlou“ ráži také firma Winchester. Její 17 Winchester Super Magnum je náboj s okrajovým zápalem a 20grainová (1,3 gramu) střela má úsťovou rychlost kolem 914 m.s^-1, tj. 543 J na ústí. Nový náboj má nábojnici založenou na nábojnici z nastřelovací pistole, která je v porovnání s nábojnicí 17 HMR skoro o polovinu silnější a je schopna snést tlaky potřebné k dosažení uvedené rychlosti. Pikantní je, že nová ráže používá střely Hornady. První zbraně v nové ráži nabídla kupodivu firma Savage, kulovničku s válcovým odsuvným závěrem.

Na závěr muniční části tohoto článku mi dovolte pár slov k použitelnosti nových ráží v českých honitbách. Všechny zmíněné „sedmnáctky“ jsou použitelné na škodnou typu liška, jezevec, toulavý pes a kočka, ale také tetřívek nebo drop a další zvěř podobné velikosti. Na spárkatou zvěř zákon v ČR požaduje minimální energii E₁₀₀ 1000 J na srnčí zvěř a E₁₀₀ 1500 J na ostatní spárkatou zvěř. To z nových rychlých ráží má pouze náboj 204 Ruger. Ten je určitě použitelný k lovu srnčí zvěře. Pokud jste soudní, nebudete jej ale používat na těžší zvěř, s třicetikilovým prasetem si ještě asi poradí, ale u vzrostlejšího letošáka již mohou nastat potíže.

Na usmrcení srnčí stačí poměrně málo, uvádí se, že nějakých 700 J, v minulosti prý dokonce pytláci lovili srnčí malorážkou. Nábojem 17 Libra s jeho asi 620 J údajně byl uloven i kus srnčí zvěře. Sám V. Libra tvrdil, že tato ráže sice srnčí zvěř dokáže usmrtit, dokonce i humánně a rychle usmrtit, ale že je nutný přesný zásah.

Miniaturní ráže prostě neodpouští chyby a navíc, při střelbě na kratší vzdálenost, způsobí hydrodynamický ráz podlití části zvěřiny barvou. Jádrem problému je u mikroráží například zásah velkých kostí – lehká střela sice třeba kost nebo kloub zničí, způsobí velké a rozsáhlé poranění, ale usmrcení (pokud k němu vůbec dojde) je pomalé a bolestivé.

Dalším bolestivým střeleckým scénářem je šikmý zásah, kdy střela má k vitálním orgánům dlouhou cestu a svojí průbojností nemusí stačit. Díky minimálnímu zpětnému rázu ale tyto ráže dokáží být nečekaně přesné a posunuly možnosti lovu škodné až ke 200 metrům, v případě 17 Hornady Hornet i dál, ke 300 metrům. Jenom pro úplnost je připojena tabulka, která přehledně rekapituluje tabulkové hodnoty podstatných ráží uvedených v textu:

Všechny Hornadyho nové ráže ve svých zbraních komorovala nebo komoruje i naše Česká zbrojovka Uherský Brod. Dokonce lze říci, že je jedním z prvních výrobců, kteří novou ráži použili u sériových zbraní. Má k tomu dvě vynikající platformy – malorážku CZ 455 (pro 17 HMR a 17 HM2) a „malý mauser“ CZ 527 (pro 204 Ruger a pro 17 Hornady Hornet).

Obě zbraně jsou opakovací kulovnice s válcovým odsuvným závěrem, a protože Hornady se snaží držet průměry dna nábojnic shodné s již existujícími náboji, rekonstrukce nebývá tak složitá.

Když Hornady představil 17 Hornady Hornet, byl jsem upřímně zvědavý, co tahle ráže dokáže, a tak jsem s potěšením přijal nabídku České zbrojovky, abych si v této ráži vyzkoušel zbrusu novou CZ 527.

Dovolte mi na úvod pár slov ke zbrani samé. Je následníkem původně brněnské kulovničky ZKW 465 Hornet. Tady jsou kořeny toho sice miniaturizovaného, ale jinak plně funkčního a mauserovského závěru se všemi atributy, které k němu patří: tj. dva masivní uzamykací ozuby, dlouhé pero vytahovače, vyhazovač nesený v těle závěru a napínání úderníku při otevírání závěru. To vše dohromady znamená plně řízené podávání náboje do komory, jeden z důvodů, proč jsou mauserovské závěry dodnes populární.

Zbraň má německý napínáček (tj. má uvnitř lučíku dva jazýčky).

Výroba této zbraně byla v roce 1967 převedena do Uherského Brodu. Kulovnička se osvědčila a byla úspěšná, proto ji v Brodě zrekonstruovali v roce 1971 na výkonnější ráži 222 Remington. Vznikl model ZKB 680, ale zbraň je známější pod označením Fox. Foxky se vyráběly až do roku 1989.

V. Polanský a B. Brožek tenkrát kulovničku kompletně rekonstruovali. Rekonstrukce závěru byla spíš rozměrová, tak, aby závěr mohl pracovat s větším rozsahem ráží (z dnešního ohledu to byl velmi moudrý krok). Zejména to jsou ráže středního balistického výkonu 223 Remington a 7,62 x 39, používané v dnešních armádních útočných puškách. Ale umožňují i použití různých novinek, jako jsou právě popisované 204 Ruger a 17 Hornady Hornet.

Druhá část rekonstrukce je snad ještě důležitější: puška dostala zcela nový spoušťový mechanismus, který vycházel z mechanismu velké kulovnice CZ 537 a CZ 550. Některé díly spoušťového mechanismu malého a velkého mauseru jsou dokonce vzájemně zaměnitelné. Spoušťový mechanismus umožňuje seřízení odporu i délky chodu spouště a lze tedy nastavit jak pro potřeby lovce, tak pro potřeby sportovního střelce.

Zásobník CZ 527 je pětiranný, jednořadý, jeho záchyt ovládá tlačítko na pravé straně zásobníkové šachty. Hlaveň je plovoucí, pojistka je na pravé straně zbraně, hned za kořenem kliky závěru. Odjišťuje se posunutím hmatníku směrem vzad. Při zajištěné zbrani nelze otevřít závěr.

Zbraň, kterou jsem měl k dispozici, měla jednoduchou, ale perfektně funkční americkou pažbu, poměrně těžkou hlaveň dlouhou 65 cm a byla osazená zaměřovacím dalekohledem Meopta MeoStar R1 4 - 16 x 44. Na jednu stranu to není žádné extrémně velké „bago“ a drobné kulovničce vysloveně slušel, na druhou stranu – velké zvětšení a hlavně korekce paralaxy umožnily plně využít potenciál zbraně i náboje.

Celková délka zbraně je přiměřených 1120 mm. Je to tedy sice lehká kulovnička, ale jinak plnohodnotná zbraň, žádná kapesní miniatura a poměrně dlouhá hlaveň dává naději na plné využití potenciálu náboje.

Zbraň sama nebyla nová, něco již měla nastříleno, což se projevilo v praxi hladkým chodem závěru i pojistky. Závěr neměl nadměrné vůle, jeho vedení bylo velice jisté a příjemné. Polohy pojistky byly jisté a spolehlivé. Tedy stav, který bych popsal slovy: dobře zaběhnutá kulovnice.

Jako první krok jsem proměřil spoušťový mechanismus. Výsledky potvrzují dobrou pověst zbraně, na příznivém výsledku se asi podepsala i skutečnost, že zbraň již byla zaběhnutá. Spoušť určitě plně vyhoví i požadavkům sportovního střelce.

Následně jsem se vydal na střelnici, vybaven hradly Oehler 35 se třemi čidly na bázi 2 stopy (609,6 mm), terčem a zbraní s náboji. Byl mírně podmračený den, teplota kolem 24° Celsia, v podstatě bezvětří. Ideální podmínky pro zkoumání přesnosti zbraně. K testu jsem použil náboje Hornady Superformance Varmint s poloplášťovou střelou V – Max o hmotnosti 1,3 gramu, střílel jsem vleže, s oporou. Výsledky měření přehledně ukazuje připojená tabulka.

Průměrná rychlost není tak vysoká, jak ji firma Hornady deklaruje, ale pořád je velmi úctyhodná. Směrodatná odchylka je nepatrně vyšší než bych rád viděl, ale budiž.

To správné překvapení ovšem nastalo až s příchodem k terči. Rozptyl pětiranných nástřelek na 50 metrů se většinou pohyboval do 10 mm, tj. lze čekat, že ještě na 300 metrech můžete mít rozptyl pod 10 cm. Takový rozptyl opravdu i na tuto vzdálenost umožňuje účinnou střelbu i na cíl velikosti toulavé kočky.

Pokud ale na takovou vzdálenost chcete střílet, pak opravdu vřele doporučuji zaměřovací dalekohled s korekcí paralaxy. Přitom zbraň má minimální zpětný ráz, i se zaměřovacím dalekohledem má hmotnost pouhých asi 4 kg (zbraň sama má hmotnost 3,3 kg, zaměřovač asi 0,69 kg plus něco málo na montáž) a o hmotnosti nábojů je směšné mluvit. To už budu mít spíš problém je v kapse najít.

Pokud shrnu testování zbraně – v našich podmínkách je „varmintění“ asi výjimečné, ale systematické tlumení škodné již tak mimořádné není. Spárkatou zvěř s nábojem 17 Hornady Hornet sice lovit podle zákona nelze, ale na škodnou a pro radost na střelnici se nám možnosti výrazně posouvají.

Puška, zaměřovací dalekohled i ráže předvedly velice dobrý výkon. O kvalitách „malého mauseru“ z Uherského brodu ostatně svědčí i nejedna medaile, kterou s ním získali naši střelci v praktických loveckých střeleckých soutěžích, mnou testovaná zbraň svou dobrou pověst plně potvrdila.

Pokud tedy máte chuť (a to je základ každé potřeby) na nějakého „sviště“, pak je CZ 527 v ráži 17 Hornady Hornet zajímavá volba s velmi příznivým poměrem výkon / cena.

Ing. Martin HELEBRANT

Střelba na velkou vzdálenost se zvláštním přihlédnutím k paralaxe

Při střelbě na velkou vzdálenost se nám do hry dostává celá řada aspektů, které lze nablízko směle zanedbat. S rostoucí vzdáleností pochopitelně rostou nároky na optickou kvalitu zaměřovacího dalekohledu, je to nutné již z toho důvodu, abychom mohli vůbec cíl nalézt a správně přečíst a určit. Dobrý přenos světla je příjemný, ale není tak kritický, jak by se mohlo zdát. Na velké vzdálenosti se střílí za šera jen výjimečně. Poměrně významný je při střelbě na dálku ale vliv paralaxy.

Paralaxa je označení pro zdánlivý posun cíle vůči záměrné osnově v situaci, kdy oko není přímo v optické ose zaměřovače. Zaměřovací dalekohled totiž pracuje s několika obrazy. Záměrný obrazec leží v jedné rovině, jeho umístění je dáno polohou záměrné destičky. Cíl se zobrazuje v rovině, která v ideálním případě splývá s rovinou záměrné destičky. Tato rovina se ale vůči rovině záměrné destičky podle vzdálenosti od cíle posouvá dopředu a dozadu. Pokud jsou obě roviny shodné, pak posun oka z osy zaměřovače nezpůsobí žádný posun obrazce po cíli. Čím větší je vzdálenost mezi oběma obrazy, tím je zaměřovač citlivější na správné vystředění oka.

Většina mysliveckých zaměřovacích dalekohledů dneška má paralaxu nastavenou na 100 metrů a v rozmezí asi 50 - 150 metrů není vliv paralaxy nijak výrazný, v rozmezí 70 – 130 m není pozorovatelný vůbec. S rostoucí vzdáleností se vliv zvyšuje a i malý „měsíček“ v zorném poli se již projeví na terči.

Kromě vyrovnání oka s osou zaměřovače je pochopitelně také třeba znát balistiku své zbraně a použitého náboje. Musíte znát pokles dráhy letu střely a být schopni ho správně kompenzovat. Přitom je velice platnou pomůckou záměrná osnova s nějakými pomocnými značkami na svislé niti. I ty na záměrném obrazci v testu použitého dalekohledu Meopta MeoStar R1 4-16 x 44 najdete. Osobně preferuji kříž s dílcovými značkami (MilDot), ale v zásadě je jedno, jaký typ osnovy zvolíte. Musíte se s ním naučit pracovat a znát balistiku své zbraně.

Nevýhodou dalekohledu s možností seřízení paralaxy je potřeba přeostřovat při změně vzdálenosti cíle. Okulár vám poskytuje ostrý obraz záměrného obrazce. Posun roviny obrazu cíle z roviny záměrného obrazce tedy způsobí jeho rozostření. Tento vliv je tím větší, čím větší je celkové zvětšení zaměřovače. Zaměřovače s možností seřízení paralaxy jsou určené pro střelbu na velké vzdálenosti a většinou mají poměrně velké maximální zvětšení a tak přeostření bývá žádoucí, ne-li přímo nutné.

Zkoumal jsem v minulosti opakovaně vliv nastavení paralaxy na přesnost střelby a přínos korekce je zřetelný a docela výrazný, zejména v případě, kdy střílíte na velké vzdálenosti, přes 200 metrů. Zkoušel jsem to mimo jiné právě s Meoptou MeoStar R1 4 - 16 x 44 namontovanou na opakovací kulovnici v ráži 223 Rem.

Na 300 metrech dokázalo správné nastavení paralaxy stáhnout rozptyl z 15 - 16 cm (střelba na 300 m při nastavení paralaxy na 100 metrů) na pouhých 11 - 12 cm (při nastavení paralaxy na 300 metrů). Vždy stříleno pět ran vsedě a s velmi stabilní opěrou.

Správným nastavením paralaxy zmenšujete chybu zamíření, typicky se vám podaří odstranit ty jednotlivé „ulítlé“ zásahy, které například čtyřranou skupinu s rozptylem 5 cm otvírají na konečných 7 cm. Většina z nás má tendenci tyhle „ulítlé“ rány nepočítat, statisticky mají pravdu, ale v praxi nelze počítat se statistikou, tam platí (respektive neplatí) každá jednotlivá rána. I se správně nastavenou paralaxou vám zásah může uletět, ale stane se to méně často.

Pokud lovíte třeba v horách, nebo naopak v plochých nížinách, kde prostě na velké vzdálenosti střílet musíte, pak je dobré možnost korekce paralaxy alespoň uvážit. Není nezbytně nutná, ale dokáže pomoci, a pokud potřebujete velkou přesnost na velkou vzdálenost, korekce paralaxy je něco, co se podle mého názoru vyplatí.