Kanada kromě lovu na její typickou zvěř, jako jsou medvědi, losi, jelenci atd. nabízí i lov na méně „atraktivní“ druhy. V momentě, kdy držíte v ruce luk, se rozdíl mezi atraktivní a méně atraktivní zvěří maže. Samozřejmě, že pokud vyrazíte na lov do velmi vzdálené destinace, jako prioritu budete vždy brát hlavní zvěř, kterou jste si určili jako cílovou. Čas na ulovení hlavní zvěře nebývá zrovna dlouhý, takže je samozřejmé, že veškeré úsilí věnujete vysněnému úlovku.
Mnohdy se ale zadaří dřív a zbylý čas je možno využít různým způsobem. Ne každý dokáže slavit úlovek týden v kuse a ten, kdo má zájem užít si lov až do konce, má možnost třeba rybařit, a nebo se pokusit o lov druhů jako jsou kojoti nebo bobři. Tyto dva druhy jsou často považovány za škodnou a je dobré si dopředu ověřit, zda je na místě možné získat licenci na jejich lov. Pokud ano, máte o další zážitky postaráno.
Kojot má podobnou pověst jako u nás liška nebo šakal v Africe. Patří mezi významné predátory zejména mláďat kopytníků. Kojot je stejně jako liška nebo šakal šelma všemi mastmi mazaná. Často jsem je slyšel při jejich typickém vytí, ale spatřit je, je dílem náhody, štěstí nebo velkého loveckého umu. Spíše však spojením všeho dohromady.
Bobři, sympatičtí stavitelé hrází, jsou hojní snad na všech mokrých místech v Kanadě. Ne všude jsou však jejich stavitelské schopnosti vítány. Bohužel jejich plány s vodou jsou často v rozporu se záměry lidských obyvatel. Viděl jsem na vlastní oči, co dokáže malá přehrada vybudována bobry v blízkosti cesty při náhlém přívalovém dešti, o které není v Kanadě nouze. Během krátké chvilky cesta prostě přestala existovat. Voda cestu totálně vymlela a to může mít za následek dlouhodobé odříznutí tamních obyvatel od civilizace.
V tak odlehlých končinách proto není těžké pochopit, proč zde přetrvává určitá nevraživost vůči těmto hlodavcům. Pochopitelně jsme využili možnosti si nějakého toho bobra ulovit. Jirka měl štěstí, hned první večer střelil slušného bobra, který však zůstal kus od břehu.
Druhý den ráno jsme ho prutem na ryby vylovili. Očekával jsem, že po Jirkově Lapui 338 bude pro preparaci nepoužitelný, ale naštěstí jsem se mýlil. Jirka je známý odborník na laborace střeliva všech druhů, takže při použití tvrdší střely za velké úsťové rychlosti došlo jen k minimálnímu předání energie, tím pádem se jednalo o téměř hladký průstřel. Pouze noc, kterou ulovený bobr musel strávit ve vodě ve mně vyvolává obavy, zda se nezapařil. Vždy je lepší úlovek ošetřit hned po ulovení vyvržením, vychlazením, stažením, nasolením a uložením do chlaďáku.
To jsme si uvědomovali i se Zbyňkem, když jsme se posledního deštivého kanadského podvečera vydali na bobry i my. Zbyňa s kulovnicí, já s lukem. Šance na sebe nedala dlouho čekat. Prvního bobra jsme natrapírovali na stejném místě, kde už lovil Jirka.
Bobr plaval, nad vodou měl pouze hlavu, takže rozhodnutí bylo bleskové, střílet bude Zbyňa. Pečlivé zamíření, výstřel, vodní exploze, na jejímž vrcholu, asi metr nad vodou, roloval přesně zasažený bobr. Tak toho si vycpi sám, zněla má reakce na to, co jsem viděl. Jako preparátor jsem si dokázal vybavit to puzzle, které budu dávat dohromady. Springfield 30.06 udělal své…
Protože se rychle stmívalo, nechali jsme bobra ve vodě s tím, že ještě za tmy se pro něj vrátíme, abych jej mohl stáhnout a zachránit před zapařením. Toužil jsem totiž ještě využít šance ulovit bobra lukem. Mrzelo mě, že jsem s lovem bobrů nepočítal. Vybavil bych si luk zařízením sloužícím speciálně pro tento druh lovu, kdy bobr je jakoby harpunován šípem propojeným s lukem vlascem. Dá se tím ušetřit spoustu následovných starostí, kdy ztráta šípu je to nejmenší.
Nicméně vydal jsem se na boj, tak budu bojovat. Podařilo se mně přiblížit k pořádnému „mackovi“ na 17 metrů. Pobýval na malém ostrůvku a v momentě, kdy jsem jej měl na široko, jsem vypustil šíp.
Bylo mně jasné, že od té chvíle nesmím spustit z očí nic, co mi bude ukazovat směr jeho pohybu po zásahu s vědomím, že si zaplavu a zapotápím. Šíp prolétl komorou, byl nenávratně ztracen a já už jen sleduji vlnu, kterou tvoří potopený bobr vzdalující se od nástřelu.
Hladina se uklidnila, když několik metrů do pravého úhlu, vlevo od místa, kde jsem ztratil vodní stopu, začala voda vřít. Dobré znamení. Bobr zhasíná. Já nelením, sundávám oblečení, Paul mně dává jeho holiny a já se brodím pro svého prvního bobra uloveného lukem. Po dvou krocích zjišťuji, že holiny mám jen pro parádu. Zahučel jsem tam až po trenky a vyhlídky nebyly lepší.
Nakonec jsem však plavat nemusel, voda byla maximálně do půl pasu. Bobra po chvíli šmátrání pod vodou nacházím a návrat k břehu si vychutnávám tak, jak to nejde ani popsat. Radost je převeliká.
To jsem ale netušil, že příležitost si zaplavat mně ještě dá Zbyněk ulovením dalšího bobra. Opět mistrná rána a bobr zůstává v ohni. Je tma a my potkáváme Jirku, který se jako šílený vrací pro nás na čtyřkolce. Vidíme, že veškerá jeho výzbroj je ještě v lese, takže dedukce je jasná, má medvěda. Haleluja, vždyť je poslední večer lovu.
Bobra necháváme opět ve vodě a hurá pro medvěda. Při baterkách ověřujeme nástřel, barvy je dost a po chvíli jej nacházíme. Čistá komorová rána. Šíp s mechanickým hrotem odvedl svoji práci opět dokonale.
Medvědovi vzdáváme poslední poctu, Jirkovi všichni gratulujeme a vydáváme se na základnu s tím, že musíme vyzvednout oba Zbyňovi bobry. Je tma, prší a s čelovkou na hlavě bobra spíš tuším, než vidím. Je mi jasné, že tentokrát musím opět do trenek a při vstupování do vody mně dno rychle mizí někde hluboko pod nohama. Zvláštní pocit plavat v noci někde v Kanadě v černé vodě za deště s milióny komárů někam do neznáma, kde možná leží střelený bobr.
Čelovka mně záhy umožňuje rozeznávat objekt ležící na kraji okraji malého ostrůvku. Modlím se, ať je to on, ať neplavu zbytečně. Když jsem k objektu na dosah, rychle jeho směrem hrábnu pravou rukou a mezi prsty ucítím srst. Super, mám ho!
Způsobem ne nepodobným záchraně tonoucího jej transportuji ke břehu. Na půl cesty na mě Zbyňa nadšeně haleká, že mně uděluje „čtyrku“ za aport z hluboké vody. Později to doplňuje poznámkou, že pokud ještě projdu výstavou alespoň jako velmi dobrý, mohl bych být i uchovněn. Hned můj život nabývá nový smysl…
Druhý bobr byl už jen rutinní práce. Rychlé přebrodění a hurá na základnu, kde nás čeká jednak oslava a mně pak spousta práce skoro do rána při stahování úlovků.
Pak přichází Jobova zvěst. Zbyňa dostal zprávu, že jsme získali novou destinaci v Zimbabwe. Náš klient by tam měl lovit slona za podmínek hodných opravdové Afriky.
Kdo si myslí, že sloni se v Africe loví jako na běžícím pásu, je na omylu. Vše podléhá přísným zákonům a licence se udělují individuálně na konkrétní slony, kteří jsou v daných oblastech nějakým způsobem problémoví. To znamená nebezpeční, přestárlí, nemocní, zranění pytláky atd. Je to obrovská výzva, která mě tentokrát mine. Pár dnů před odletem do Kanady se nám narodila dcerka a já jako novopečený taťka mám prioritu jasnou. Zůstanu s rodinou. Nepochybuji, že Zbyňa celou akci zvládne sám a to na jedničku, jako vždy. Do Afriky musí odletět záhy po návratu z Kanady.
Závěr už je velmi stručný. Malá Eliška mně sedí na klíně, když volá Zbyněk. Zdar kámo, právě jedu z letiště. Jeho nadšený hlas dával najevo, že celá akce se zdařila. Klient ulovil slona, ne zrovna malého, v končinách, kde český lovec ještě nelovil. Revír, který máme k dispozici, je padesát tisíc hektarů velký a je to opravdové safari. Za jiných okolností by mě hodně mrzelo, že jsem tam tentokrát nemohl být. Budiž mi útěchou, že cestu tam máme otevřenou a věřím, že se najdou další lovci toužící poznat opravdový lov na opravdového slona v opravdové Africe. V dalším čísle Myslivosti budou mít čtenáři možnost prožít tento lov ještě jednou v podání přímého účastníka lovu a úspěšného lovce v jedné osobě.
A abych mohl výčet doplňkových možností uzavřít s čistým svědomím, musím se zmínit i o rybolovu. Ač nejsem rybář, tuto možnost vždy uvítám. Dvoudenní licence stojí 30 kanadských dolarů a denní limit je 10 štik na osobu. S Láďou, který rybolovu na jezeře Ministikwan Lake totálně propadl a s Milanem, který rybaří i u nás, pravidelně vyrážíme na jezero s motorovým člunem a pokoušíme štěstí tzv. na přívlač. Měníme nástrahy a snažíme se tyto vodní dravce vyprovokovat k záběru. Málokdy jsme se vrátili s prázdnou a na štičí filety, které nám k večeři připravovala Karla, budeme dlouho vzpomínat.
Text a snímky Alexandr VRÁGA