Když myslivec uloví jelena, hodnotí obvykle nejen on, ale i všichni jeho známí, především mohutnost paroží s množstvím a velikostí výsad. K ceněným loveckým trofejím patří však odjakživa i mnohem menší i nenápadnější grandle a také hubertka.
Zatímco grandle jako součást lebky, pokud si je nevyřízne lovec ihned po lovu, jsou přidávány každým preparátorem k upravenému paroží skoro automaticky, a zvláště ty hezky pálené se dají následně využít k výrobě překrásných mysliveckých šperků, hubertka, v řadě případů skryta v loveckém právu, skončí buď v kuchyňském odpadu, nebo je ponechána společně s vývrhem v lese a stane se potravou šelem, černé zvěře či krkavců.
Za dobu provozování myslivosti jsem se setkal z mnoha lovci jelení zvěře, ba dokonce i profesionálními průvodci všeho věku, kteří se nikdy o hubertku nezajímali. Někteří ani nevěděli, ve které části jeleního srdce ji mají hledat. O hubertkách bylo dostatečně publikováno v časopise Myslivost 11/2007.
Já jsem, pokud budu počítat do tohoto počtu i jeleny sika japonské a Dybovského, již ulovil více než stovku jelení zvěře. Většinou jsem si jejich srdce, jako součást loveckého práva, odnesl na loveckou chatu nebo domů, abych v klidu vyřezal, vyvařil a následně vybělil tuto malinkou kůstku připomínající nápadně svým tvarem křesťanský kříž. Některé z nich, zejména z jelenů na vrcholu svého vývoje, jsem pak nechal vložit do zlata a ozdobené zlatými dubovými lístky věnoval darem svým blízkým.
Pokud mi při lovu jelena připadla povinnost průvodce a lovec se k jeho vyvrhování neměl, pokaždé jsem okamžitě po ošetření uloveného kusu, vzdání mysliveckých poct a předání úlomku, hubertku ze srdce vyřízl. S patřičným slovním doprovodem ji pak s co nejmenší částí srdečního svalu předal lovci. Tento můj počin se vždy setkal s pozitivní reakcí.
Po následném vyvaření na chatě a odstranění zbytků měkké tkáně byla tato malinká kůstka pravidelně podnětem k bohaté debatě o tvaru, velikosti i korelaci jejich rozměrů s velikostí paroží a dalšími genetickými dispozicemi uloveného jelena.
Sám pro sebe jsem se pokaždé snažil následně porovnat její tvar i velikost s odhadovaným věkem jelena, avšak zcela netradičně podle úbrusu i barvy dentinu zadní části poslední stoličky v pravé polovině dolní čelisti.
Podle mých pozorování je zřejmé, že mohutnost hubertky s přibývajícím věkem jelena nabývá na objemu bez ohledu na bodovou hodnotu paroží. Roste nejen do délky, ale zvětšuje se hlavně její vypouklý „hřebínek“ ze zadní strany, pokud za přední stranu budeme považovat plochý tvar připomínající křesťanský kříž.
U tříletých jelenů evropských její délka dosahuje obvykle 15 mm a zadní hřebínek je skoro neznatelný, u jelenů nad 10 let je pak dlouhá okolo 30 mm a zadní hřebínek vystupuje do výšky až 3 mm. Jeleni sika japonští a Dybovského mají v porovnání s jelenem evropským hubertku méně než poloviční a hřebínek má rovněž minimální rozměry.
U nejstaršího jelena, kterého jsem kdy ulovil, byl na chovatelské přehlídce odhadnut věk 17 let. Grandle už mu bohužel někdy dříve vypadly. Hubertka však dosáhla délky v tomto věku 37,2 mm a hřebínek výšky 3,6 mm. Obojí měřeno posuvným měřidlem.
Pro názornost přikládám pár fotografií. Jsou na nich zachyceny hubertky a k nim patřící vypreparované lebky ze čtyř různě starých karpatských jelenů. Jejich věk je uváděn tak, jak byl stanoven na chovatelské přehlídce trofejí příslušnou hodnotitelskou komisí.
Hubertky a grandle z jelenů ulovených v roce kdy se narodil některý z mých vnuků, jsou pak vyfotografovány zapracované do zlata na myslivecký šperk jako památeční dárek pro ně.
Jiří ŠMOTEK