ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Výživa a parožení jelenovitých I.

Myslivost 11/2014, str. 42  Martin Mohelský
Stavba pučnic se mění podle věku zvířete. U jelenů evropských vznikají zárodečné základy pučnice už v době nitroděložního života samčího pohlaví. Po narození, obvykle ve věku dvou až tří měsíců se vytvářejí u srnců. U jelenů evropských je vznik pučnic závislý na podmínkách – dobře živeným kusům se vytvářejí ve věku asi osmi měsíců, u nedostatečně živených bývá vývoj velmi opožděný. Pučnice prodělávají různé změny spojené s vývojem paroží a věkem, každým rokem se zvětšuje jejich průměr a snižuje výška. Stavba a růst paroží je jedinečný biologický fenomén a jako takový je velmi podrobně prozkoumán. Složením je paroh prakticky identický s kostní tkání. Vytlučené paroží je kost, vystupující z těla ven. Vnější vrstvu tvoří kompaktní kostní hmota s nepravidelným systémem kanálků, uvnitř je částečně přetvořená houbovitá výplň kostní trámčiny a s pozůstatky krve.

Podrobný histologický popis vývoje parohu není pro nás atraktivní a jeho základní tkáně, ať už souvisí s vývojem a růstem nebo s vytlučeným parohem jsou dobře známy. Pro praxi a možnosti ovlivnění nás bude zajímat živinový mechanizmus růstu parohu a vůbec celá souvislost příjmu a výdeje živin, která s parožením souvisí.

Všimněme si základního faktu: vápník, fosfor a hořčík jsou v těle uloženy v kostní tkáni. Vápníku je v kostním skeletu deponováno asi 99 %, volně v organismu se pohybuje jen zbývající 1 %. Fosfor je v kostech uložen z 80 – 90 %, 10 – 20 % v měkkých tkáních.  Hořčík, jako další významný kostitvorný prvek, je v kostní tkáni uložen z 65 – 70 %, 35 – 30 % v měkkých tkáních a 1 % v tělesných tekutinách.

Podstatné je, kolik základních makroprvků má tělo k dispozici celkem – tedy z přirozeně uložených a z aktuálních zdrojů přijímané potravy. Část minerálních látek musí zvíře z těla „uvolnit“ ke stavbě parohů.

Obsah vápníku v organizmu tvoří 1 – 2 % hmotnosti těla, hořčík jen 0,05 %. Kostní tkáň dále obsahuje významné množství sodíku, železa, zinku a manganu. Kostní skelet působí jako zásobárna vápníku, fosforu a hořčíku. Právě hořčík může být limitním faktorem, je relativně špatně využitelný, z většiny anorganických zdrojů jej organizmus dokáže využít sotva z 30 % a to platí i pro hořčík uložený v zelené hmotě rostlin i obilovinách. Za organický zdroj považujeme například mléčnan hořečnatý, který má vysokou využitelnost a řadu významně kladných působení na organizmus.

Hlavní anorganickou složkou kostí je fosforečnan vápenatý.

Zdánlivě jsou minerální látky uložené v kostech téměř stálé. Ve skutečnosti je tento materiál v dynamickém stavu. Neustále se tvoří a resorbuje, z kostní tkáně odchází a zase do ní vrací. Odtud odcházejí makroprvky pro metabolické potřeby, pro stavbu těla plodu, laktaci a pro tvorbu parohu. Minerální živiny nejsou pro kostnatění (osifikaci) parohu získávány přímo z přijaté potravy, ale z převážné většiny z kostní tkáně. Důkazy o této skutečnosti byly provedeny metodou sledování pohybu radioizotopů v těle, což je nejobvyklejší a solidní vědecká metoda používaná ke stanovení a sledování pohybů většiny prvků v živých organizmech. Znamená to, že organizmus se na parožení připravuje celý rok, že jen vyrovnaná celoroční minerální výživa je předpokladem optimální osifikace parohu.

Během osifikace paroží odchází velmi výrazné množství vápníku a fosforu z kostry a tento odvod končí vytloukáním. V době říje, zejména u jelenů, je přijímáno naprosté minimum potravy. K vyrovnání minerální bilance je proto vhodné pouze období od ukončení vytloukání do začátku říje. Rozhodně ale není chybou podporovat organizmus v době osifikace paroží zvýšenou dávkou makroprvků.

 

 

Celý proces tvorby paroží spouští délka světelného dne a následně je regulován hormonálně spolu s hlavním vlivem a spolupůsobením vitaminu D. V literatuře se obvykle uvádí vzájemné interakce řady hormonů, zejména dostatkem růstového hormonu somatropinu, který vzniká v hypofýze, a současně útlumem hormonu pohlavní aktivity testosteronu.

Samotný pohyb minerálií je rovněž řízen hormonálně. Parathormon uvolňuje vápník a fosfor z kostí do krve, kalcitonin snižuje koncentraci vápníku v krvi a přesouvá ho do kostí. D vitamin se podílí na mineralizaci kostí.

Osifikace parohu probíhá na podkladu chrupavky. Na hrotech parohu se mění zcela specifická tkáň (embryonální fibrocyty) v tkáň kostní.

Mechanizmus vzájemného vztahu chrupavčité a kostní tkáně je složitý, pro naše pochopení nároků organizmu postačuje skutečnost, že i tvorba chrupavčité tkáně a celkové organické hmoty parohu vytváří značné nároky na obsah bílkovin v krmné dávce, zejména po stránce obsahu sirných aminokyselin.

Bílkoviny ale musí organizmus získávat z „aktuální“ krmné dávky. Jelenovití jsou přežvýkavci, mají zcela přirozeně k dispozici kromě rostlinných, tedy neplnohodnotných bílkovin také velmi hodnotnou bílkovinu z hmoty prvoků a ostatních organizmů předžaludků.

Kvalitu bílkovin posuzujeme podle obsahu esenciálních aminokyselin, neboli těch, které si organizmus živočichů sám nedokáže vytvořit. Přežvýkavci (s výjimkou např. vysokoprodukčních dojnic) jsou schopni z mikrobiální bílkoviny plně hradit vlastní potřebu bílkovin včetně optimálního poměru esenciálních aminokyselin. Tedy k vývoji, růstu, stavbě plodu, laktaci, spermiogenezi. Proto je třeba zejména v době parožení plně dbát na kvalitní dietetiku i správný poměr bílkovin a energie v krmné dávce.

Základem výživy přežvýkavců je vždy dostatek kvalitních objemných krmiv a jejich zdravotní nezávadnost. Děje v předžaludcích jsou nesmírně citlivé na jakékoliv porušení vnitřního prostředí – tato citlivost by se dala nejlépe vysvětlit nepatrnou velikostí jedinců bachorové mikroflóry. I nejlépe míněný příkrm v době parožení se může snadno změnit v dietetickou katastrofu. Například náhlým přídavkem jádra bez návyku, kdy největší riziko je jemné šrotování. Škrob obsažený v obilovinách se v předžaludcích rychle mění působením mikroflóry na jednoduché cukry, a pokud jich vzniká nadbytek, pokračuje doslova závratně rychle přeměna na kyselinu mléčnou a plyny s převahou oxidu uhličitého. Vzniká kyselé prostředí, které postupně likviduje mikroflóru, zdroj rozkladu vlákniny na energii. V závažných případech dojde kromě nadýmání k poškození sliznice předžaludků a sloupání papil sliznice. To jsou kritické akutní stavy, které v přírodním prostředí nejsou slučitelné se životem zvěře.

Ale i mírný nadbytek lehce stravitelných cukrů a nedostatek vlákniny vede k překyselení organizmu, tzv. chronické acidóze.

Stejně zásadní chybou je podání nekvalitního objemného krmiva. Není nijak vzácné, že v krmelcích vidíme plesnivé až nahnilé seno, že se zvěři zkrmuje obilovina zcela podřadné až nekrmitelné kvality. Mikroflóra takto narušených krmiv a toxické látky rozkladu rovněž zcela ochromí činnost předžaludků, přinejmenším závažně poškodí populaci zde žijící mikroflóry.

Dalším závažným rizikem je opak acidózy – alkalóza. Vzniká při překrmení přežvýkavců snadno rozložitelnou bílkovinou. Typickým reprezentantem je velmi mladý porost jetele, vojtěšky či ozimé řepky. V bachoru dojde k prudkému rozkladu bílkoviny na čpavek, který částečně nebo zcela ochromí mechanoreceptory předžaludků. Jak je o čpavku známo, horlivě se rozpouští v tekutinách. Takto vstupuje do krevního oběhu a poškozuje jaterní a nervovou tkáň.

Podle množství přijatého krmiva může být alkalóza chronická. Většinou nastává, když si na jaře a na podzim zvěř takovou pastvou pouze přilepšuje. Pokud zvěř přijme větší množství takového krmiva, následuje vysoký vývoj plynů, čpavek zcela ochromí a zastaví mechaniku pohybu předžaludků. Tlak v bachoru postupně roste, a protože jeho uzávěry se blokují na principu „proti tlaku,“ dojde k akutnímu nadmutí a většinou úhynu.

Bez dostatku kvalitní vlákniny předžaludky nefungují – nevytváří podmínky pro život a činnost mikroflóry. Deficit vlákniny znamená nedostatek bílkovin i energie a kromě toho schází i vitaminy skupiny B a řada životně důležitých enzymů. Je zcela samozřejmé, že se v takových případech kvalitní trofeje nedočkáme. Nedostatek a špatná kvalita objemných krmiv je u přežvýkavců zásadním pochybením a v dlouhodobém přetrvávání chybou s nutně fatálními následky.

 

Na minerální složení parohu má zásadní vliv výživa, tedy prostředí. Budeme-li brát za příklad jelenovité ve volnosti, bez cíleného přikrmování, pak je jednoznačně a dopředu dána kvalita trofeje obsahem minerálních látek v půdě a jejich využitelností pro rostliny. I pro tvorbu parohu platí Liebigův zákon minima: faktor prostředí, který je v minimu, omezuje život organismu (například pro pouštní živočichy je voda limitujícím faktorem, ačkoli ostatní podmínky života mohou být optimální).

Bude-li mít zvěř i přes vysoký obsah dobře využitelného vápníku nedostatečné zdroje hořčíku, pak vzhledem k jeho nízké rezervě kostře nebo deficitu v organizmu bude paroh mineralizován jen na úrovni jeho aktuálního množství v krmivech a kostře včetně snížené tvorby hmoty, související s metabolickým deficitem jeho růstu a později osifikace. Totéž bude platit o zinku, který úzce souvisí s tvorbou kožních a kostních útvarů (srst, žíně, rohy, parohy, paznehty…) i všech kostitvorných prvcích a faktorech.

Celková úroveň výživy v době parožení má nemalý vliv na tvorbu parohu, jeho velikost i hustotu (měrnou hmotnost) a mechanickou odolnost. Rozhodně ale nestačí přikrmovat jen krátce před začátkem parožení.

Má-li organizmus dostatečnou rezervu živin po celý rok, umožní regulační mechanizmy organizmu a intenzita látkové výměny tvorbu parohu stejně jako všechny ostatní projevy dobré kondice a zdravotního stavu. Tedy hustou srst, dobré osvalení, zdravotní odolnost, plnohodnotnou spermiogenezi i dostatek energie v době říje.

Přímá a nejefektivnější posila parožení nespočívá v příkrmu obilovinami ani v podávání krmných směsí, třebas určených k podpoře parožení, ale správném posouzení úživnosti prostředí. Teprve na ně má navazovat sestavení krmné směsi, aby byly kompenzovány nedostatky živin z přírodního prostředí.

Nápovědou je mimo jiné poměr mezi vápnomilnými a vápnostřeznými rostlinami, přírůstky či letorosty v lesním porostu i celkový stav dvouděložných bylin a trav na loukách a pastvinách. Jsou obory a honitby na kvalitních půdách, hlubokých a s geologickým původem, který je zárukou dobrého obsahu živin. Vždy je to znát na zdravotním stavu zvěře, kondici, trofejích i celkovém tělesném rámci.

Přírodní prostředí neposkytuje v době parožení jelenovitých kvalitní a dostatečnou výživu, nejhůře je na tom jelen a nejlépe daněk. U srnců probíhá tvorba paroží podle věku od asi poloviny prosince až do února, nejsilnější srnci vytloukají počátkem března a ročci často i v polovině května.

Ve většině klimaticky průměrných let neposkytují ani srncům ve volnosti přirozené potravní zdroje dostatek živin. Srnec má obecně méně výkonné předžaludky než jelen, má intenzivnější metabolizmus a lépe využívá koncentrovaná krmiva (obiloviny, krmné směsi či podobné příkrmy).  Jeho subtilní trávicí trakt je velmi citlivý na dietetické příhody, zejména negativní následky příjmu mladého porostu ozimé řepky, posledních obrostů jetelů a vojtěšek. Z úvah a postřehů řady myslivců vyvstávají obavy, zda chemizace a razantní změna v pěstovaném sortimentu polních plodin nepovede ke stejnému snižování stavu srnčí zvěře, jako u bažantů, koroptví a zajíců.

Může se naskytnout otázka, proč nelze trofeje ze současné doby porovnávat s obdivuhodnými exponáty ze zámeckých či muzejních sbírek, například s nejmohutnějšími jeleními parohy Evropy z 16. – 19. Století, které jsou ve sbírce v Moritzburgu v Německu. Je zřejmé, že kromě provádění zcela jiných chovatelských zásad než dnes – tedy podstatně zodpovědnějšího zacházení s genetickým materiálem, oprávněné hrdosti na stav a kvalitu zvěře, skutečného vztahu k majetku a existenci tradic v rodinách majitelů významných honiteb byl také jiný přístup k lesním porostům než nyní. Rozlohy lesních porostů minimalizovaly rušení zvěře, za pytláctví hrozily tvrdé či spíše kruté tresty a zvěř se mohla bez ohrožení pást na obdělávaných polích.

Kupodivu v době minulé byly bezpochyby uplatňovány základní zásady odchovu způsobem sice jednoduchým, ale velmi účinným. Můžeme jen závidět osvícený přístup k výživě březích a kojících laní i kolouchů a uvědomělého, důsledně prováděného poznatku, že o kvalitě jedince se vždy rozhoduje o generaci zpět.

Jedinečným a bez nadsázky geniálním způsobem dokázal chemik Franz Vogt spojit souvislost zdrojů živin z prostředí s jejich potřebou pro organizmus. Úvahou, že organizmus musí dostat živiny v takovém množství a poměru, v jakém jsou v něm obsaženy, s velikým náskokem předběhl dobu a vytvořil první základy norem živin a jejich naplnění.

Paradoxem je, že o osmdesát let později řada majitelů obor i honiteb odmítá přijmout nejzákladnější chovatelské zásady a ignoruje nikoliv vědecké, ale dávno do praxe uvedené jednoduché poznatky o množství živin, potřebném pro organizmus podle jeho růstu, vývoje a reprodukčního stádia.

Přínos prací Franze Vogta nespočíval jen v teoretickém i praktickém obohacení výživy, tedy známém zařazení pokrutin (bílkovinných zbytků po lisování olejnatých semen) do krmné dávky. Výsledky jeho krmivářských pokusů jej vedly k systematickému sledování a zvyšování porodní hmotnosti kolouchů a cílevědomé aplikaci této skutečnosti do chovatelské praxe.

 

Výživa je skutečně komplexní věda a nelze ji redukovat na výpočet množství živin v přijatém krmivu, ani porovnání s ověřenými poznatky o potřebě živin není dostatečné. U každé přírodní látky, v našem případě zdroje energie, bílkovin, minerálních látek a vitaminů musíme znát kromě obsahu v krmivu také využitelnost v živočišném organizmu. S každou živinou organizmus hospodaří a často se podle její formy využitelnost velmi liší.

Kromě toho si musíme uvědomovat postavení zvěře v komplexu přírodních podmínek. Stresy z rušení, klimatických extrémů a dalších negativních vlivů může úživnost honitby či úroveň výživy v oboře zcela nebo částečně vyrovnávat, nebo také zhoršovat.

U přežvýkavců je prvořadou podmínkou využití koncentrovaných příkrmů (obiloviny a krmné směsi či doplňky) dostatek objemných krmiv. Budeme-li hledat souvislost mezi archeologickými nálezy koster a velikostí paroží jelenovitých, pak je vysvětlení v podstatně vyšším obsahu živin v objemných krmivech v prehistorické době a mimořádně tvrdém přírodním výběru včetně přirozeného a vysoce účinného působení predátorů. Tato skutečnost podle některých úvah o jeho práci byla jednou z inspirací F. Vogta k jeho pokusům. Příkrm, který podával jelenům (sezamové pokrutiny) doplňoval živiny, které chyběly ke zvětšení tělesného rámce a vytvoření dostatečné zásoby živin včetně minerálních rezerv v kosterním skeletu k tvorbě paroží jelenů.

V současné době a v duchu poznatků F. Vogta není obtížné počítačovou optimalizací odvodit a naplnit veškeré potřeby živin, ať už se jedná o bílkovinnou a energetickou bilanci nebo minerální látky. Sezamové pokrutiny nahrazujeme extrahovanými šroty sóje, řepky a slunečnice, doplňujeme řadou dobře využitelných minerálních krmiv. Do výpočtů zahrnujeme potřeby růstu, tedy vývin měkkých tkání i kosterního aparátu a k tomu potřeby minerálních živin na tvorbu parohu, která je částečně teoretická, protože jak už bylo zmíněno, zčásti je hrazena z tělesných rezerv.

V době říje jelenů dochází ke snížení tělesné hmotnosti o 30 – 60 kg. Tuto ztrátu musí jelen nahradit během 3 – 4 měsíců do počátku nasazování nového paroží. Je tedy nutno s ohledem na tuto skutečnost umožnit jelenům přístup ke kvalitnímu zdroji objemných krmiv. Základem by mělo být luční seno podávané ad libitum.

V podmínkách pečlivě vedených obor lze využívat kukuřičné siláže nebo senáže ze zavadlých travních a jetelových nebo vojtěškových porostů. Platí zde zcela obvyklé zásady výživy a krmné techniky hovězího dobytka. Silážní nebo senážní hmotu je nutné podávat bezprostředně po odebrání z profilu, aby nedocházelo ke druhotnému kvašení a následnému rozkladu hmoty. Rozumné podávání kukuřiční siláže se sušinou do asi 35 % a senáží ze zavadlých pícnin pohybuje v rozmezí 1 – 2 kg na 100 kg živé hmotnosti. Při dostatku sena a stálé nabídce solných lizů není kompenzace silážních kyselin problematická, lze ji řešit také přídavkem uhličitanu sodného (asi 0,5 – 1 % z hmotnosti siláže). Složení krmných směsí je vždy vhodnější řešit na základě konkrétních poměrů a požadavků chovatele.

Martin MOHELSKÝ

Zpracování dat...