ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Výlety na Alfrédku

Myslivost 5/2014, str. 73  P.S.
Motto: Na tetřeví jitra u Alfrédky se zapomenout nedá… S výlety na Alfrédku jsem začal už v roce 1980. Ještě než začnu popisovat úžasné zážitky s tetřevovitými, které se v mých vzpomínkách k této horské chatě pojí, přidám nejdřív pár slov z historie samotné chaty.

Alfrédka sloužila v osmdesátých letech dvacátého století turistice. Byla smontována z dřevěných dílů na starých základech vyhořelé chaty. Její následné užívání turistickou veřejností pak započalo roku 1972.

Stála v místech, kde se na počátku nacházel dřevěný lovecký zámeček z roku 1898 pojmenovaný po hraběti Alfrédu Harrachovi, majiteli Janovického panství. Zmíněný zámeček v nadmořské výšce téměř jeden tisíc osmdesát metrů byl původně postaven pro potřeby lovců. Od roku 1933 pak sloužil Klubu českých turistů. Neobešlo se to pochopitelně bez rozsáhlé celkové rekonstrukce. Po přestavbě na turistickou chatu však tento objekt v roce 1962 vyhořel. Celých deset let, které po zmíněném požáru následovaly, tu tedy základna pro turisty chyběla…

Nedaleko odsud je takzvaná Mravenčí cesta. Nazývá se tak úsek cesty mezi loveckou chatou Josefínkou a turistickou chatou Alfrédkou. Na chráněné lokalitě tu najdeme mohutné kupy mravenišť našeho největšího mravence. Jde to mravence lesního, lat. Formica rufa, jehož stavby tu dosahují místy výšky až jednoho metru. Okolní nádherné přestárlé porosty smrku s neskutečně mohutnými suky na bázi každé větve dotvářejí posvátnou atmosféru tohoto přírodního chrámu...

***

Tetřeví tokaniště se nacházelo nedaleko od zmíněné turistické chaty na severovýchodním svahu Malého kotle. Bylo to v nevelké vzdálenosti od předposledního pravoúhlého lomu červeně značené turistické cesty vedoucí k Jelení studánce. Do tokaniště hlušce jsme obvykle odbočovali právě z tohoto ohybu.

Nebylo vzácností, když jsme roztouženého kohouta před rozbřeskem zaslechli tokat už z tohoto místa, tedy z cesty. Stačilo sem od chaty ujít přibližně půldruhého kilometru a stát se tak majitelem pomyslné „vstupenky“ do pohádkového přírodního divadla…

 Umístění tetřevího tokaniště bylo přitom nesporně výjimečné v tom, že po skončení tetřevího toku se odtud dalo snadno vystoupat směrem k Jelení studánce nad hranici lesa. Tady, na hlavním hřebeni, jsme se mohli následně pokochat pozorováním tetřívčího toku. Bylo jen zapotřebí vědět, kde tetřívčí tokaniště na holích hledat, a vyjít ze zmíněného lomu turistické cesty do poněkud prudšího svahu, zhruba jen o půl kilometru výš.

Díky relativně malé vzdálenosti mezi oběma místy, nebyl problém vidět tu za jedno ráno tokat tetřeva i jeho menšího příbuzného, tetřívka.

 

Světla ve starém porostu pozvolna přibývalo, až se s úplným rozedněním přiblížil konec ranního představení. Nenápadně zbarvené tetřeví slípky se z tokaniště postupně kamsi vytratily a krátce poté tu hlušec zůstal sám. Ještě nějakou dobu se rozhlížel po svých milenkách, pak jako by zklamaně složil tatrč a nenápadně odkráčel někam do borůvčí. Ještě jsem tu pod korunami obrovitých smrků ani nestačil ze sebe vydýchat napětí spojené s předchozím zážitkem a už jsem měl před sebou další.

 

Začalo to pokaždé tím, že se ke mně odněkud z hlavního hřebene, donesly důvěrně známé zvuky. Zaslechl jsem vždy ono opakující se „blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu........... blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu-kučíííššs“ a po malé přestávce opět „blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu... blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu-blu-kučíííššs“. Tyto zvuky ke mně přicházely ponejvíc od Jelení studánky.

Dosud mám v živé paměti zvuky svatební písně tohoto malého, avšak nebojácného černého elegána horských plání, tedy holí. Však ho také ne bez příčiny naši slovenští kolegové nazývají „tetrov hoľniak“.

***

V pracovních dnech, kdy jsem po návštěvě tetřevího tokaniště musel hned ráno nastoupit do práce, nebylo času nazbyt. Bez dlouhého otálení jsem proto spěchal nazpátek k Alfrédce, protože odjezd se odkládat nedal... Pokud však šlo o sobotu či neděli, automaticky následoval „nášup“ v podobě dodatečné minivýpravy za tetřívkem.

Hlavní tetřívčí tokaniště se nacházelo na temeni Břidličné, kde tokalo několik tetřívků, ale kohoutci v těch dobách tokávali i na Jelením hřbetě a na Velkém Máji. Jednotlivá tokaniště během toku střídali tak, že mezi nimi přelétali po hřebeni. Zdaleka bylo vidět přelétnuvšího kohoutka, který se v dohledu zavěsil na jeden ze zakrnělých smrků nad hranicí lesa... Jen o kousek dál se přitom po místy ještě zasněženém hřebeni pohybovaly tlupy kamzíků.

 

Na Alfrédku to bylo z Loučné nad Desnou po silnici něco málo přes čtyřicet kilometrů. Můj kolega Láďa, který v té době bydlel v Sedmidvorech, mne na zmíněné tokaniště vozíval autem. Naše výlety jsme praktikovali tak, že jsem o půl třetí ráno vyjel na motorce z Loučné nad Desnou, abych následně přijel za ním do Sedmidvor. Vzdálenost mezi našimi bydlišti jsem překonal po bývalé okresce vedoucí lesem z Loučné přes Vlčí sedlo do Sedmidvor a dále do Vernířovic a Sobotína. Po příjezdu jsem přisedl k Láďovi a jeho autem jsme pokračovali na Alfrédku. Někdy s námi jel i náš kamarád Jarek, kterého jsme cestou přibrali v obci Sobotín.

Nechtěl jsem zneužívat Láďovy dobroty a chtít po něm, aby mne na vzdálené tokaniště pokaždé vezl svým autem. Proto jsem později víckrát podnikl cestu k Alfrédce a zpět sólo na své Jawě 250, což nakonec mívalo svůj zvláštní půvab. Zmíněné motovýlety mi nikdy nevymizí z paměti.

***

Časné vstávání, sotva hodinu po půlnoci a k tomu rozhodující vykouknutí z balkónu paneláku. Byl obrácen směrem k Mravenečníku, tedy k východu, a bylo zapotřebí nejprve prověřit, zdali toho rána nefouká vítr. Když foukalo, vrátil jsem se hned do ložnice a pokračoval ve spaní. Pokud však bylo bezvětří, nastaly horečné přípravy.

Po nezbytné ranní hygieně jsem skromně posnídal a pak nastalo velké oblékání. Kromě vlněných podvlékaček to byly ještě zvláštní vlněné kamaše, které mi kdysi upletla moje máma. Celkovou ústroj doplňuji vatovanými kalhotami. V úzké chodbičce panelákového bytu pak následuje horečné chystání batohu s magnetofonem. Zbývá už jen seběhnout po schodišti z druhého patra dolů, před panelák, a nastartovat motorku…

Z místa bydliště jsem vyjížděl obvykle zhruba ve dvě hodiny po půlnoci. Při těchto samostatných výletech jsem jezdíval ze středu obce Loučná nad Desnou směrem k Šumperku. Na výjezdu z Loučné, v osadě Filipová, jsem pak odbočil k Maršíkovu. V tomto exponovaném úseku bylo zapotřebí dávat si dobrý pozor, protože mi tu pod kopcem Motnberg (dnes Lužný) téměř pokaždé zkřížila cestu karavana vysoké. Její zdánlivě nekonečné procesí chodívalo husím pochodem zprava doleva. Vracelo se od otevřené silážní jámy u maršíkovského kravína.

Světla zvěře, ozářená reflektorem, zelenkavě světélkují do okolní tmy. To dodává situaci poněkud strašidelný nádech. Střet motorky s kusem vysoké by pro mne určitě nedopadl dobře. Obyčejně proto v těchto místech zastavuji a trpělivě tu čekám s běžícím motorem.

Ve světle reflektoru přicházejí zprava další a další kusy. Zdá se, že moje přítomnost jim vůbec nevadí. Drobnými krůčky tu v klidu po jednom přebíhají přes cestu a teprve na jejím levém okraji poněkud zrychlí, aby se od krajnice mohly zadními běhy výrazně odrazit. To proto, aby zdolaly prudší úpatí svahu ve směru, kam pokračuje vyšlapaný ochoz.

Motor ve volnoběžných otáčkách klidně přede a zvěř, která se předtím u maršíkovského kravína nasytila siláže, nespěchá. Jako kdyby si byla vědoma své převahy nad osamělým motocyklistou, bez hlesu mírným klusem nepřetržitě přechází napříč přes úzkou silnici a vzápětí mizí v porostu listnáčů na úpatí zmíněného kopce. Přízračné defilé po téměř pětiminutovém stání končí. Průjezd je konečně volný a já se pomalounku znovu rozjíždím směrem k Maršíkovu. Tolik tedy ranní „safari“.

 

Po zdolání serpentin nad Maršíkovem a následném sjezdu do údolí Merty, odbočuji na výjezdu z lesa doprava, do obce Sobotín. Na nejbližší křižovatce pak zabočím doleva a pokračuji po široké hlavní silnici přes Rudoltice a Klepáčov až na sedlo Skřítek. Odsud mi už zbývá jenom sjezd na bruntálskou stranu hřebene, dolů do Staré Vsi. Kožené manžety motoristických rukavic mám přetaženy vysoko nad konce rukávů lesnického hubertusu. Přesto během jízdy na každém metru cítím, jak mi horní půlku těla obtéká chladný vzduch…

Nebýt tohoto „automatického chlazení“ a faktu, že Jawa citlivě reaguje na každé pootočení rukojeti plynu, připadal bych si za širokým plexištítem jako bych plul ve snu...

Široká asfaltka mne už zanedlouho vynáší až na sedlo Skřítek. Odtud pokračuji dolů na bruntálskou stranu a nakonec přijíždím k hornímu okraji obce Stará Ves. Tady nesmím ve tmě přehlédnout nepatrnou odbočku doleva. Je poblíž autobusové zastávky a vede do osady Žďárský potok.

Povedlo se a následně po úzké klikaté cestě opatrně projíždím mezi několika domky a rekreačními chatami. Posléze opouštím tuto miniaturní osadu s rekreační zástavbou a hned na výjezdu odbočuji prudce doleva na úzkou asfaltku. Pokračuje do kopce proti proudu horské bystřiny a dovede mne až k turistické chatě Alfrédce.

 

Mnohokrát se stalo, že jsem v těchto zrádných předjarních dnech ke svému cíli nedojel. Bylo to tehdy, když k ránu napadla v nejvyšších polohách nadílka sněhu. Pouhých dvacet centimetrů sněhové pokrývky stačilo k tomu, abych se k chatě nedostal. V nadmořské výšce zhruba tisíc metrů pak obvykle nastal malér. Zbývalo mi zdolat už jen poslední ostrou pravotočivou zatáčku, když mi motorka v tomto kritickém místě odmítla poslušnost…

Znovu a znovu jsem se ji zoufale pokoušel donutit, aby tento kritický úsek překonala, bohužel pokaždé marně. Nikdy nezapomenu na stresující výjevy, jak tu do ticha dubnové noci řve ve vysokých otáčkách motor mého stroje. Během osamělého zápasu s motocyklem tu jeho reflektor střídavě osvětluje skupinky smrčků okolních mlazin hned napravo, hned zas nalevo. Zadní kolo motorky se přitom smýká po asfaltovém podkladu zleva doprava a zpět. Ani hrubý vzorek pneumatik mi v sypkém sněhu nepomůže. Nemám šanci vyjet nad ostrou zatáčku. Přitom protlačit motocykl strmým úsekem je dočista iluzorní…

V této nadmořské výšce se s takovou překážkou prostě musí počítat. Letmý pohled na hodinky se svítícím ciferníkem mi říká, že je půl čtvrté ráno. K chatě mi zbývají ještě dva kilometry chůze. Úzká asfaltka je v těchto místech z obou stran sevřena hustou smrkovou mlazinou a zaparkovat se tu nedá. I kdyby se mi tu zaparkování stroje nakonec nějakým zázrakem povedlo a já bych dál pokračoval pěšky, bylo by to stejně k ničemu. Ve snaze stihnout termín začátku „tetřevího představení“ bych propotil své svršky skrz naskrz a k Alfrédce bych přišel beztak pozdě. Nezbývá tedy, než se na úzké cestě opatrně otočit a ujetých čtyřicet kilometrů si zopakovat opačným směrem, co se dá dělat...??

***

Ne všechny motorkářské výlety však končívaly tak neslavně. Stávalo se, že zmíněná zatáčka zasněžena nebyla, a menší vrstva sněhu na rovném úseku nad ní, už mi tolik nevadila. Motorka mne v takových případech konečně dovezla ke spoře osvětlené chatě. Během parkování motocyklu mne tu pokaždé vítá hluboké „buff---buff---buff“. To místní čuvač upozorňuje majitele chaty na příjezd vetřelce. Musí přece svému páníčkovi aspoň symbolicky předvést, že ho tu nedrží nadarmo.

Neohrabaně vycházím kousek do svahu nad chatou a začínám se postupně odstrojovat. Nejdřív jdou dolů vatované svářečské kalhoty, po nich vlněné pletené kamaše od maminky a rychle následují další svršky. Všechno nepotřebné oblečení teď hbitě nacpu do pytle ze silného polyetylenu a spolu s přilbou a motoristickými rukavicemi ukryji pod spodní větve malého smrčku. Po celou dobu tohoto svlékacího manévru hlásí mou přítomnost místní chlupatý hlídač.

Konečně vyrážím s batohem na zádech do odlesněného svahu nad chatou. Tlumok skrývá přenosný magnetofon s mikrofonem a amatérskou kameru. Bafání čuvače pomalu ustává, až ustane docela. Po překonání stráně nad Alfrédkou, křížím teď červeně značenou turistickou cestu a pokračuji po ní doleva. Vede až k Jelení studánce, ale tak daleko dneska nejdu. Ve světle baterky sleduji stopy lyží i stopy pěších turistů, kteří tu šli přede mnou.

Zrovna procházím místem, kde je turistická cesta, rovnoběžně sledující koryto Podolského potoka, této vodoteči nejblíž. Již tradičně se tu na chvilku zastavím a nábožně naslouchám. Z hluboké rokle po mé levici sem výrazně doléhá monotónní šum horské bystřiny. Noční ticho ho ještě znásobuje. Několik minut tu stojím bez hnutí a vychutnávám si zdejší posvátné prostředí. V tichu spícího horského pralesa si tu připadám jako v pohádce…

 

Vajíčka, larvy a kukly našeho největšího druhu mravence patří k oblíbené potravě tetřevích kuřat. Přestárlé porosty smrku jsou tu rozvolněné a jejich bylinné patro je tvořeno borůvčím. Tyto partie byly od nepaměti něčím, čemu se dnes říká klidová zóna. Zdejší lesnický personál tu na přelomu devatenáctého a dvacátého století intenzivně lovil lišky a kuny, stejně tak i pernaté dravce. Divoká prasata v těch dobách k místní fauně ještě nepatřila a psík mývalovitý tady také nežil. Tetřeví dorost zde měl po všech stránkách optimální podmínky pro svůj vývoj. Však se tu také tato vzácná zvěř náležitě rozmnožila. Ještě kolem roku 1900 nebylo vzácností, když lovečtí hosté ulovili na zdejším tokaništi během jediné sezóny několik tokajících kohoutů.

***

Dá se říci, že moje výlety na Alfrédku se jeden druhému podobaly jako vejce vejci. Stručně se tedy zmíním jen o těch, které se v dlouhém řetězu jednotlivých zážitků na této lokalitě něčím výrazně odlišovaly od těch obvyklých.

 

Jedenáctého dubna 1981 jsem byl na Alfrédce se svými dvěma přáteli Láďou a Jarkem. Přijeli jsme autem a zaparkovali ho u turistické chaty. Na tokaništi, které se nachází na severovýchodním svahu Malého kotle, se teď kocháme tokem staršího tetřevího kohouta. Dočkáme se i jeho slétnutí na zem, kde pokračuje v toku. Překvapí nás však tím, že v určité fázi rituálu, který už probíhá na zemi, zničehonic znovu vyhřaduje na strom. Něco takového zde vidím poprvé v životě. Světla postupně přibývá a tetřeví tok končí. Pojednou k nám shora, od hlavního hřebene, zalétne pár povědomých zvuků. Poznávám v nich tetřívčí bublání.

Tetřívčí kohoutek nás dlouho zvát nemusí. Jeho pozvání jsme přijali jednomyslně. Všichni tři teď nedočkavě stoupáme starým porostem zpět, až na červeně značenou turistickou cestu. Po ní zakrátko vystupujeme nad horní hranici lesa. Zrovna ve chvíli, kdy z okraje horských smrčin vycházíme na holý hřeben, zřetelně zahlédneme přelétat tetřívčího kohoutka. Letí zleva, tedy z Břidličné, přes Jelení hřbet směrem na Velký Máj. Po temeni Jeleního hřbetu se teď opatrně krademe k němu. Kohoutek tu právě hřaduje na jednom ze zakrslých smrků po dobu asi pěti minut, pak odlétá. Na Jelením hřbetě pozorujeme ještě skupinku napůl krotkých kamzíků, kteří tu jsou na přítomnost člověka zvyklí.

 

V neděli třetího května 1981 bylo sněhu méně, nežli při poslední návštěvě Alfrédky. Vyjíždím tedy tradičně „v plné polní“ na své motorce, která mne činí samostatným, respektive nezávislým na dopravních prostředcích mých přátel.

Na tradičním tokaništi tu zastihnu jednoho tetřevího kohouta a nahrávám ho při toku na zemi. Broušení dalšího hlušce zaslechnu jen z dálky, ale nejdu za ním.

Protože teď mám po stránce dopravy větší svobodu rozhodování, rozhodnu se dnešní výlet prodloužit. V blízkosti Jelení studánky proto vystupuji na hlavní hřeben a pokračuji dále po holích až na Velký Máj. Tady scházím chodníčkem kolem skály s plaketou barona Franze Kleina až k Františkově myslivně. Je tu ještě sníh a cesta je namáhavá. Od myslivny pak sestupuji po stezce až k chatě Jezerné v sedmidvorském polesí.

V bezprostředním sousedství chatky se nacházejí nádherné válcovité kmeny původního jesenického smrku, které tu stojí jako vojáci na stráži. Poblíž nich nacházím čerstvé stopy vysoké. Ta už s jarem zavítala i do těchto vyšších poloh. Rád bych v tomto posvátném prostředí zůstal déle, ale je zapotřebí pomýšlet na návrat.

Vyrážím tedy nad chatu a proti svahu stoupám k hřebeni, abych následně zkřížil neznačenou cestu vedoucí z Vřesníku k Františkově myslivně. Cestou narazím na čerstvou stopu tetřeví slepice, která po svahu sešla až k chatě Jezerné. Konečně protnu hřebenový chodník a zjišťuji, že jsem se dostal na lokalitu, které se říká „Na Bahnech.“ Ze stop ve sněhu lze vyčíst, že tetřeví slípka sestoupila k chatě právě odsud, z těchto podmáčených míst. Ta se nacházejí poblíž hranice dvou sousedních polesí. Lokalita „Na Bahnech“ už patří rejhotickému polesí.

Není to poprvé, co zde nacházím stopy samotné tetřeví slepice. Svědčí o smutném faktu. Kohouti zde už vymizeli a osamělé slepice budou v těchto místech ještě po nějakou dobu přežívat dál. Za takových podmínek se tu tetřeví zvěř pochopitelně udržet nemůže. Jak by také mohla, když slípky každoročně zasednou na snůšku neoplozených vajec. Nic naplat, prognóza je smutná, místní populace tu do několika let vyhyne...

Stoupám nyní po chodníčku od Františkovy myslivny na Velký Máj. Opět míjím skálu s plaketou dávného místního hodnostáře. Zjišťuji přitom, že toho dneska mám po fyzické stránce tak akorát dost. Konečně vystupuji na holý hřeben a jsem rád, že cesta k Alfrédce odsud vede už jenom s kopce...

 

Ani další den mne nemůže nechat klidným. Období tetřevího toku trvá a to je pro mne určující. Můj příjezd k Alfrédce na motorce byl tentokrát poněkud dramatický. Nečekaně mne totiž přepadl těžký průjem a mám teď hodně napilno, abych se včas vysoukal ze svého motoristického oblečení…

Ve čtyři je nebezpečí zažehnáno a konečně vyrážím od chaty k tokaništi. Po chvilce dosahuji hřebínku nad Alfrédkou a na poměrně plochém úseku turisticky značené cesty k Jelenímu hřbetu si ve světle baterky chystám přenosný magnetofon. Pokračuji po cestě a ještě těsně před jejím prudkým lomem zaslechnu zprava tokat tetřeva.

Nezaváhám ani chvilku. Už z této trasy začnu přiskakovat a zapínám nahrávání. Dostávám se do blízkosti kohouta a opět nahrávám, aniž ho vidím. Při jednom z doskoků mi ve sněhu výrazněji „vrzne“ pata. Stalo se tak patrně už ve fázi mimo broušení, protože kohout se rázem odmlčí. Jako naschvál teď stojím v nestabilní poloze. Už z toho dostávám křeče, ale nezbývá mi, než toto trápení vydržet. Na začátku zmíněné nedobrovolné pauzy byl v lese klid. Malí zpěváčci dosud mlčeli. Během dlouhé odmlky, která trvá snad už celých deset minut, se drobní pěvci postupně dali do zpěvu.

Až teď! Kohout po dlouhé pauze začíná pomalu, jakoby rozvážně, počítat… Palcem posunu tlačítko mikrofonu a zapínám tím nahrávání.

Hlušcovo „klyp......klyp......klyp“ slyším naprosto zřetelně. Ještě chvíli se takto pomalu, rozvážně, procvičuje v počtech, když tu pojednou zničehonic hřmotně slétne na zem. Při tomto manévru se mu povede ulomit suchou větévku, jak to zachytil citlivý mikrofon mého přístroje. Bezprostředně po přistání přidá trylek – výlusk – broušení. Sláva, pomyslím si v duchu, v mžiku si přitom srovnám nohy a vydechnu ulehčením. Na malé světlince už na našeho amanta čeká jeho vyvolená.

Tetřeví nevěsta trpělivě přešlapuje na místě a z lidského pohledu se chová tak cudně, jako by se jí ranní kohoutovo dvoření netýkalo ani v nejmenším.

 Starší hlušec tu teď na zbytcích sněhu předvádí doslova taneční rej. Chvílemi si počíná podobně jako bažantí slípka, ve chvíli, kdy se usilovně snaží odlákat predátora od svých ohrožených kuřátek. Nakloněn na stranu chvíli vleče levou letku po zemi. Jeho nenápadně zbarvená družka stojí přitom opodál a jakoby udiveně sleduje neobvyklé chování svého nápadníka. Chová se zdánlivě nezúčastněně a svým „naivním výrazem“ mi připomíná vesnickou babku v šátku, jak jsem si tehdy poznamenal do svého deníku. Do téhož zápisníku jsem si naskicoval i neběžný pohled na tokajícího kohouta zezadu.

Tatrč, která je tvořena dlouhými ocasními pery se zarovnanými konci, je nyní křečovitě roztažena do své maximální šířky. Tím, že není složena, odkrývá teď pozorovateli neobvyklý pohled. Zorné pole dalekohledu mi poskytuje obrázek silně připomínající záběr kamery, která najela na detail.

Je to pohled zezadu do prostoru nezakryté kostrče, který se pozorovateli běžně nenaskytne. Ježí se tu nepoddajná kratičká černá a bílá pírka. Celek obrázku doplňují doširoka rozkročené stojáky velkého ptáka. Je to postoj neklamně vyjadřující sílu a sebevědomí. Spuštěná levá peruť dotváří jeho asymetrii. Černý rytíř ji v milostném roztoužení táhne po zemi a konce křečovitě napjatých křídel přitom svými pery slyšitelně škrtají o zmrzlý sníh. Do svého stručného zápisu jsem si tehdy poznamenal: „…kohout vleče levou letku po zemi a je celý nakloněn na levou stranu, jakoby byl postřelen…“

Hlušce jsem pozoroval triedrem 7x50 na vzdálenost asi sedmdesáti metrů. Vytrvale kroužil kolem přikrčené, nenápadně zbarvené slepičky. Po celou dobu tohoto rituálního dvoření měl tatrč doširoka rozevřenou. Hlavu, s mohutným klovcem, přitom držel nepřirozeně, strnule vztyčenou do výšky a poněkud zvrácenou dozadu. Opticky se jevila o černou načepýřenou bradu výrazně širší, nežli v klidovém stadiu.

Křečovité škubání hlavy dokreslovalo nejvyšší roztoužení velkého ptáka. Tok občas přerušil a bez hlesu chvilku stál na místě. Avšak ani během těchto krátkých přestávek nádhernou tatrč nesložil.

Dalekohledem jsem zřetelně viděl, že konce ocasních per má zarovnané, byl to tedy starší hlušec. Ve čtvrt na šest svůj tok pojednou netradičním způsobem ukončil. Místo toho, aby opustil tokaniště po zemi, vyhřadoval náhle na strom a ranní představení na své lesní scéně tím pro dnešní ráno uzavřel.

Tetřev dnes slétl na zem o půl páté a svůj tok skončil o tři čtvrtě hodiny později, poznamenal jsem si do deníku.

 

Uplynuly dva dny a mně to opět nedá. Hodinu po půlnoci mne budík vyžene z rozehřáté postele do květnové noci. Opatrně se vyplížím na chodbičku, abych manželku zbytečně nevzbudil. Jsou dvě hodiny po půlnoci, když si chystám u paneláku motorku. Mám já to ale koníčka...

Nechtě se tu následně stanu objektem nežádoucího zájmu třech „radílků“. Vracejí se zrovna z nějaké oslavy a zkoušejí se mnou navázat rozhovor. Svým teplým oblečením jim zřejmě silně připomínám nějakou komickou figuru. Snad sněhuláka nebo astronauta ve skafandru. Navíc s batohem na zádech. Nedivím se, že jsem je svým neobvyklým vzezřením zaujal. Nemám však zájem nikomu vysvětlovat, proč jsem tak neobvykle ustrojen a kam vyjíždím v tento noční čas. Tím méně, když se jedná o „kamarády z mokré čtvrti“.

Na Alfrédku přijíždím ve tři čtvrtě na čtyři. Stoupám pasekou do svahu a k pravoúhlému lomu červeně značené turistické cesty vedoucí na Jelení hřbet mi chybí už jen asi sto metrů. Pojednou zprava zaslechnu broušení. Je krátce před půl pátou. Slyším teď tetřevího kohouta ve fázi, kdy už poletuje po zemi. Odhaduji, že je právě na plochém nevýrazném hřebínku Jelenky. Ten sem jakožto jakýsi „poloostrov“ vybíhá od Jelení studánky z hlavního hřebene jihovýchodním směrem. Zmíněný hřebínek tu tvoří po mé pravici jakýsi nezřetelný val, oddělující turistickou cestu od prudšího svahu spadajícího do Malého kotle. Přiskakuji a ještě stačím zahlédnout kohouta, jak rychle odchází z tokaniště pryč. Zdá se, že je to tentýž starý hlušec, kterého jsem tu spatřil v pondělí.

Ale to už zaslechnu tokat dalšího!! Druhý kohout je však už za hřebínkem na severovýchodním úbočí Malého kotle. Jeho píseň lásky je nyní špatně slyšet, v tichém lese do toho právě křičí lindušky.

Je pět minut po páté a já se přiskakováním dostávám na vzdálenost něco málo přes padesát metrů od stromu, kde hřaduje. V tom se však hlušec zvedá a letí přímo na mne!! Hlučně přetáhne nade mnou a přistává na zemi, asi dvacet metrů za mými zády. Za chviličku po přistání se zde roztoká. Pomalinku po něm otáčím hlavu. Zahlédnu ho, jak odchází po zemi s doširoka rozevřenou tatrčí. Během dnešního rána tu tedy tokali dva kohouti.

 

V pátek osmého května jsem „změnil lokál“ a zajel se podívat jinam. Šlo tentokrát o tokaniště pod Vozkou. Obě lokality jsou od sebe vzdušnou čarou vzdáleny přibližně patnáct kilometrů. S kamarádem Jirkou jsme ze čtvrtka na pátek přespali na Velké Furmance. Kohouta jsme na tokaništi v Pingu pod Vozkou slyšeli tokat po dobu půl hodiny na vzdálenost asi sedmdesáti metrů. Zahlédli jsme ho však až při odletu. Bylo čtvrt na šest.

 

Je sobota devátého května. Na tandemu motocyklu vezu svou sestru. Směřujeme na tokaniště poblíž Alfrédky. Máme štěstí, protože na Klepáčově nás předjíždějí dvě osobní auta s našimi známými a zastavují. Odstavuji motorku a po jednom přisedáme do každého z nich. Je krátce před třetí hodinou ráno. Celkem teď ve dvou vozidlech směřuje k Alfrédce devět osob. No to tady ještě nebylo!!

Cestou k tokaništi se po kratinké dohodě s Láďou střídáme ve vedení výpravy našich sedmi hostů. Docházíme k pravoúhlému ohbí červeně značené turistické cesty. Zde se ujímá vedení Láďa. Jsou čtyři hodiny ráno a kohout už toká!

Disciplinovaně za ním přiskakujeme do porostu podle signálů jeho baterky. Drží ji v dlani za svými zády. Světlo kapesní svítilny svítící dozadu znamená „Přiskakovat !“, jeho zhasnutí znamená „Stát !“. Takhle tuto signalizaci narychlo vymyslel můj přítel a funguje naprosto bezchybně... Naše neuvěřitelně početná skupina přiskákala až k velkému koláči smrkového vývratu. Tady, v zákrytu za ním, jsme vyčkali až do chvíle, kdy hlušec slétl na zem. Nešli jsme blíž, abychom nerušili průběh toku, pouze jsme poslouchali jeho svatební píseň. Tak se stalo, že nikdo z nás toho rána kohouta nezahlédl, všichni jsme ho pouze slyšeli. Přesto byli všichni účastníci bez výjimky s výsledkem výpravy navýsost spokojeni.

 

Sestra nám pohlídá děti, takže hned nazítří mohu na Alfrédku vyrazit znovu – tentokrát s manželkou. Jedeme na Jawě a přijíždíme k Alfrédce už ve čtvrt na čtyři ráno. Kohout tentokrát netoká na stejném tokaništi jako při včerejším „procesí“. Dnešního rána si zřejmě vybral jiné místo…

Pojednou se nám ohlásí hřmotným příletem a hlučným zahřadováním přibližně o půl páté. Ve srovnání s včerejškem je to o něco blíž k Alfrédce. Vzápětí po příletu začne tokat. Přiskakujeme k němu až na dvacet metrů. Je to neuvěřitelné, ale ke zrazení tetřeva stačilo, aby mi zakručelo v břiše...

Bylo to nejspíš mimo fázi broušení. Hlušec nadlouho zmlkl. Přesto, že jsme ho následně už nijak nerušili, po patnácti minutách se pojednou zvedá a odlétá. Stojíme pak se ženou na místě ještě celou čtvrthodinu, ale už se nám neozve. Nedá se nic dělat, rozhoduji se, že tokaniště opustíme. Sotva však uděláme první kroky, opět zaslechneme hřmotně odlétat tetřeva. Zvedl se tentokrát ze stromu ve vzdálenosti sto metrů od původního tokaniště. Do deníku jsem si toho rána poznamenal: „Dobrá nahrávka kohouta, v pauze toku kukačka.“

***

Přišel přelomový rok 1982. Byl pro mne přelomový ze dvou důvodů. Jednak proto, že se mi v té době dostalo jiného pracovního zařazení (stavbyvedoucí obory pro jelení zvěř) a jednak proto, že byl neobvyklý po stránce převažujícího počasí. Veškerá vegetace měla toho jara minimálně čtrnáctidenní zpoždění. Platilo to samozřejmě i pro partie těsně pod hranicí lesa, ve kterých dosud tokali tetřevi. Tehdy jsem pochopitelně nemohl tušit, že zakrátko hlušci z okolí Alfrédky zcela vymizí, vždyť v roce minulém tady tomu ještě nic nenasvědčovalo...

 

Toho roku se sníh držel mimořádně dlouho. Při svých motocyklových výletech na Alfrédku jsem se dvakrát musel vrátit, aniž bych dojel k cíli. Jednou jsem se nejdál dostal jen ke krmelci pro vysokou, který se nacházel hluboko v údolí Podolského potoka. Bylo to v nadmořské výšce pouhých 800 m, poblíž zatáčky lesní asfaltky. Uvízl jsem tu s motocyklem v hlubokém sněhu, neohrabaný jako potápěč ve skafandru. Dalo mi tehdy opravdu hodně práce, než se mi povedlo vyprostit odsud Jawu i sebe...

Uběhl týden a s ním podstatně ubylo sněhu. Mně v důsledku toho poněkud otrnulo... Zatáčku u krmelce jsem tentokrát šťastně projel a rozehřátá Jawa mne spolehlivě vyvezla výš. Jenže poslední prověrka v krizovém místě s pověstnou zatáčkou v nadmořské výšce tisíc metrů mne teprve čekala. Příroda je tvrdý examinátor a já v této zkoušce tentokrát opět neobstál, bohužel...

 

Ojedinělý zážitek jsem při svých nekrvavých lovech na Alfrédce zaznamenal dne 23. května 1982. Při tak vysokém datu tok tetřeva hlušce v Jeseníkách obvykle končí. Jenže letošní rok byl natolik netypický, že ani jesenická příroda si tentokrát nepočínala podle zaběhnutých pravidel...

V posledním květnovém týdnu sněhu výrazně ubylo a já přijel k Alfrédce opět na motocyklu. Jako mnohokrát předtím i dnes stoupám do odlesněného svahu a napojuji se na červeně značenou turistickou cestu k Jelení studánce. Tradičně se na své pouti na chvilku zastavím ve svém „meditačním místě“. Do nočního ticha monotónně šumí vody Podolského potoka utopeného v hlubokém žlebu po mé levici. Je jasná měsíční noc, pro rozjímání jako stvořená...

 

Ale nejel jsem na Alfrédku proto, abych tu před rozbřeskem prováděl meditační cvičení… Z okouzlení se rychle probírám do reality a velmi soustředěně teď naslouchám hlasům okolní horské přírody. Měsíční kotouč v úplňku jakoby nyní sledoval mé utajené počínání poblíž lomu červeně značené turistické cesty...

 

Náhle postřehnu, že nedaleko odsud se proti jasné obloze zřetelně rýsuje černá silueta tetřeva!! Toká... Je to na nejvyšším přeslenu jednoho z nevysokých okolních smrků tak typických pro porost těsně pod hranicí lesa. Snažím se k němu přiskákat, jenže... Kohout sice zřetelně odrecituje celou sloku zakončenou broušením, na počátku následující sloky však toká méně výrazně, jakoby přemýšlel o tom, má-li pokračovat... V momentě, kdy ho při tomto měsíčním toku na vrcholku smrku konečně zahlédnu již zcela zřetelně, se zničehonic zvedá a odlétá...

Je mi z toho moc smutno, myslím si totiž, že jsem si ho nenapravitelně zradil. Jenže kohout neodlétl daleko, zavěsil se někde poblíž.

V ranním lese není slyšet ani živáčka. Rozednívá se a pořád nic. Zůstávám na místě a dobře činím. Pojednou zaslechnu ono důvěrně známé „klyp... klyp... klyp“, přerušované dlouhými pomlkami. To se odlétnuvší kohout rozpomněl na svůj part, který předtím poněkud ošidil. Teď chce zřejmě napravit to, co zameškal...

Pukání se ozvalo se stromu už za světla. Tyto zvuky, kterými se ohlásil kousek ode mne, skutečně patří tetřevovi... Sedí na smrku tentokrát nevysoko nad zemí a počítá...

Je konec toku, tetřeví kohout proto v současné době přelétá a hledá slepice. Ale kde byl předtím? Kde byl před dvacátým květnem, když bylo tolik sněhu? Kde se odbýval tok tehdy a kde při takovém množství sněhu zahnízdily slepice?

To je celá řada otázek, které mne napadly hned na místě. Toho dne jsem ještě netušil, že tento MĚSÍČNÍ TOK, jak si ho jednou provždy nazvu ve svých vzpomínkách, byl mým posledním zážitkem s tokajícím hlušcem na Alfrédce...

***

Tetřevi na této lokalitě postupně vymizeli, přestože tu měli teoreticky lepší podmínky, nežli na tokaništi pod Vozkou... Těžko říci, který vliv na tom má největší vinu... Můj přítel Láďa, který mne za hlušcem na Alfrédku naučil chodit, postupně přešel do mé péče. Mohl jsem se mu tak v dobrém odvděčit stejnou mincí. Na tokaništi pod bájeslovným Vozkou byl od roku 1984 tento můj Učitel mým milým hostem, neznám většího zadostiučinění...

 

Přestože jsem v té době měl dvě malé děti a s nimi spoustu starostí, bezpečně jsem si uvědomoval dvě zásadní věci. Za prvé, že tetřevů nezadržitelně ubývá a za druhé, že už nikdy nebudu mladší, jenom starší...

 

Když si dnes, téměř po třiceti letech představím, že bych měl jet za předjarní noci více než čtyřicet kilometrů na motorce a tutéž vzdálenost zase zpátky, nejel bych ani za milión. Zůstaly mi nádherné vzpomínky na neopakovatelná rána v lesích poblíž Alfrédky. Díky Osude, že tehdy, v dobách mého mládí, byl ze mne takový nadšenec...

Zpracování dat...