ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Tetřev od Stolové hory

Myslivost 5/2014, str. 56  Josef Trnka
Přicházelo jaro roku 1959, sníh pomalu scházel i v lesních porostech a na Kvildských pláních se objevily první zvěstovatelé květeny, krásně modré dřípatky horské. Těžební práce byly již také v plném proudu a nám nastaly nové úkoly spojené se zalesňováním a pěstebními pracemi. Při ranní poradě, jen tak mimochodem nám sdělil fořt, že dostal začátkem dubna povolenku na tetřeva. Zároveň mě požádal, zda bych se po nějakém starším tetřevu nepodíval. Pro mne to byla velká čest obeznat tetřevího kohouta, horší bylo, že jsem se sním nikdy v životě nesetkal.

Věděl jsem však, že náš lesník Láďa má velké znalosti s těmito krásnými tetřevy, a tak jsem ho požádal o pomoc a rady. Ten okamžitě souhlasil a mě spadl kámen ze srdce. A tak jsem od lesníka začal teoreticky rozum brát s tím, že se podíváme na tetřevy někdy od druhé poloviny dubna.

Cílem našeho prvního seznámení, který samozřejmě lesník podrobně znal, byla nízká mlazina a v ní stálo několik jedlových výstavků. Nad ní asi po padesáti metrech se rozprostírala velká plocha starého porostu tvořená směsí smrku, jedle a buku. Hlavním úkolem bylo, zda se nám podaří spatřit nějakého tetřeva nalétnout a zahřadovat při „zábrku" na některém stromě.

Dlouho jsme stáli, čekali, až nám z toho začala být pořádná zima. Najednou nad našimi hlavami přelétly dva černé stíny a bylo hned po chladu i zimě. Proboha, opravdu dva tetřevi a jeden zahřadoval vlevo od nás na jedli, druhý někde před námi do stěny lesa. Po malé chvilce jsme uslyšeli hlučně zahřadovat ještě třetího kohouta, někde dál v hloubi lesa.

Tetřeva na výstavku jedle jsme krásně viděli, stále se tam vrtěl, popojížděl po větvi sem a tam, jako by se nemohl usadit. A mě se podařilo zahlédnou mého prvního, skutečného živého tetřeva. Museli jsme čekat do úplné tmy a až potom se při boku mlaziny vytratit. Pro mne to byl obrovský zážitek.

Nakonec jsme s lesníkem posuzovali celou situaci, kterou jsme večer na zábrku viděli a Láďa došel k závěru, že dva kohouti, kteří přiletěli před nás a zahřadovali, byli zřejmě mladší. Domluvili jsme se, že se podíváme ráno na tetřeva, který zapadl někam do horní poloviny starého mýtního porostu.

Lehl jsem hned do postele, abych se trochu vyspal, ale dlouho jsem nemohl usnout a docela jsem se těšil na ráno. Vstával jsem v půl třetí, rychle se oblékl a šel k hájence. Lesník k mému překvapení již na mne čekal. Byli jsme připraveni vyrazit na tetřevy, ale počasí se začalo rychle měnit, začal padat mokrý sníh s deštěm a nemělo smysl do této sloty vycházet. Tak jsme si domluvili, že na tetřevy se podíváme zítra.

Jenomže počasí místo toho, aby se zlepšilo, bylo čím dál horší, takové pravé aprílové. Teprve po celém týdnu se počasí umoudřilo a déšť se sněhem ustal a dokonce nastalo slunečné, teplé počasí. Sníh také rychle mizel z polí a lesů.

Polesný o lovu tetřeva vůbec nemluvil. A tak se přiblížil konec dubna a začali jsme připravovat uzávěrku měsíce. Večer 30. dubna jsme s polesným seděli v kanceláři, on sumarizoval nějaké údaje, najednou se zvedl od psaní a povídá: „Pane adjunkt, já jsem se rozhodl, že tetřeva lovit nebudu a tu povolenku k lovu Vám přenechám."

Koukal jsem na něho dost překvapeně a zmateně odpovídám: „To přece nemůžete udělat, vždyť ta povolenka je psaná na vás a já jsem zde teprve půl roku."

„To nevadí, já to vyřídím s ředitelem lesního závodu, o to se nestarejte," odpověděl a než jsem stačil cokoli říci, opustil kancelář.

Chvíli jsem ještě něco psal v kanceláři, ale pořád jsem si v hlavě promítal, co mi řekl pan polesný ohledně lovu na tetřeva, nakonec jsem práci skončil a šel se poradit s Láďou do jeho hájenky. Když jsem mu vysvětlil, o co se jedná, hned na to zareagoval slovy: „Proč bys tuto nabídku od polesného nevyužil, vždyť se ti takový lov už v životě nemusí poštěstit. Fořt tě má rád!" Po těchto slovech jsem se jen zeptal: „Mohu tě požádat o lovecký doprovod, sám si jít na takový lov netroufám."

„Jasně, že s tebou půjdu a už se na to těším," odpověděl a začali jsme se domlouvat, kdy se na lov vypravíme.

Věděli jsme, že musíme 30. dubna dělat na uzávěrce měsíce, 1. května budeme ještě pokračovat v práci. Nakonec rozhodl lesník: „Na zábrk 1. máje už nepůjdeme, na tetřeva půjdeme ráno 2. května." S tím jsem samozřejmě hned souhlasil.

Všechno časově proběhlo, jak jsme se domluvili, takže jsme 2. května ráno v půl třetí nejprve popojeli kousek na motorce a potom pokračovali dál pěšky k tokaništi po stejné trase jako před první návštěvou této lokality na „zábrku..“ Znovu jsme postupovali velice opatrně, krůček po krůčku, tentokrát rovnou nad místo, kde jsme poprvé zaslechli zahřadovat našeho tetřeva na výstavku jedle. Bylo to asi sto metrů nad mlazinou, kde jsme zůstali stát. Všude bylo ticho, jen se mi zdálo, že z údolí slyším šumět slabounce Vltavu.

Čekali jsme asi půl hodiny, když se ozvalo hlučné otřepání. Lesník mně vysvětlil, že se probudil tetřev, kterého jsme dobře viděli na zábrku. Po chvilce byl tetřev již v plném toku. Pokračovali jsme bez zastavení opatrně dál a před námi se začal ozývat tetřev, který byl někde v horní části porostu. Tok jsme slyšeli zatím velmi slabě, byli jsme ještě zřejmě od tetřeva dost vzdáleni. Teprve asi po stu krocích jsme slyšeli pukáni, které přecházelo postupně v trylek, ozval se výlusk a ten již byl slyšet hlasitě. Těsně po něm se slaběji ozvalo broušení.

Začali jsme tedy „přiskakovat." Měl jsem od Ládi pokyny, jak tetřeva ošálit, při broušení tři kroky vpřed a zůstat bez pohybu stát, někdy i čtyři. Musel jsem se v duchu smát, protože kdyby nás viděl nezúčastněný člověk, tak nás má za dva blázny. Tak jsme pokračovali trpělivě a s napětím dál.

Nakonec jsme se dostali k silnému buku a zřejmě tetřev tokal za vysokou jedlí, částečně krytou rozložitým bukem bez listů. Byl jsem s lesníkem domluven, že se pokusím sám dostat pod tokajícího tetřeva na jedli, což se mi nakonec podařilo.

Rychle se rozednívalo, bude určitě krásné jitro a tetřev stále někde ve větvích vytrvale „zpíval" své verše. Co tak přemítám, najednou se ve větvích cosi pohnulo a tetřev doslova vyjel po větvi tak, že se objevil v celé své kráse, otočen ke mně. Teď jsem ho viděl v plném lesku, slyšel pukání přecházející v trylek, hned nato výlusk, který se rozlehl lesem, a nakonec závěrečné broušení. Krasavec pokračoval sloku za slokou. Vypadal při toku strašně veliký a mně připadalo, že mne s nataženým krkem a hlavou pozoruje.

Stojím nehybně, bojím se, že když zvednu pušku, odletí. Tetřev to naštěstí neudělal, ale najednou chvilku přestal tokat a potom prudce sjel k zemi šikmo od nás. Teď jsem měl tetřeva před sebou v plné kráse asi dvacet pět až třicet metrů. Kohout nejprve po dvou metrech začal poletovat, jako by si chtěl protáhnout tělo, to vše činil se spuštěnými letkami, listí kolem něho létalo na všechny strany, tatrč rozevřenou a péra v ní poskládaná jako od nějakého umělce.

Tetřev dál pokračoval v toku a začal se otáčet, vykrucovat a také roztáčet jakousi spirálu, jako baletka v Labutím jezeře, ovšem tmavě zbarvená. Dál začal znovu předvádět své poskoky, přískoky a potom své taneční kreace. Znovu to s úžasem pozoruji a zapomínám, proč jsem vlastně tady. Tetřev se pohybuje stále asi tak dvacet pět až třicet pět metrů od mého stanoviště, zvedám pušku, čekám, až se malinko při svém tanečku proti mně natočí... a pak padne hromová rána.

Prořízla doslova to velebné ticho, přerušované pouze tokajícím tetřevem, a rozléhá se do všech stran. Tetřev se po ráně zhoupl dozadu a pokoušel se odletět, ale už to nezvládl, zamával z posledních sil letkami a zhasnul.

Pomalu jsem k němu kráčel, kleknul na koleno, pušku přes pokrčenou levou nohu a konečně jsem se zblízka mohl na tohoto krasavce podívat.

Klovec žlutý, pod krkem rozčepýřenou bradu sahající až na prsa, ta mají lesklou tmavozelenou barvu jako nejkrásnější šperk. Poušky nad světly rudé, letky hnědé a jednotlivá peříčka v nich plná malých světlých vlnek. Tatrč s dlouhými silnými pery, nahoře ubroušenými do roviny a tuto krásu podpírají silné stojáky. Určitě již v této době splnil svou milostnou povinnost vůči svému tetřevímu rodu a tetřeví slepice s ním asi byly na výsost spokojeny.

Byl jsem tetřevem tak zaujat, že jsem si nevšiml, jak můj lovecký doprovod Láďa mezitím odešel k blízkému nárostu a vrací se ke mně. Beze slova přistupuje k tetřevu a vkládá mu do klovce poslední zob. Potom mi upřímně blahopřeje k odstřelu tetřevího kohouta a dává mi úlomek, který si dávám za služební čepici.

Zvedá tetřeva za stojáky a prohlíží si ho důkladně. Potom přenesl tetřeva ke dvěma vzdáleným pařezům v porostu, na které jsme usedli. Obracím se k lesníkovi se slovy: „Láďo, děkuji ti za výborný lovecký doprovod, bez tebe by to v žádném případě tak úspěšně nedopadlo." On na to jenom odpověděl: „Já jsem opravdu rád, že jsi ho střelil ty, zkušenosti s ním budeš potřebovat. Ten kohout je dobře střelen, je starý a mimořádně pěkně vybarvený, doufám, že si ho necháš preparovat." Tím byl určen budoucí osud tetřeva.

Jsou to nezapomenutelné chvíle, když sedíte s mysliveckým kamarádem a povídáte si o průběhu právě proběhlého úspěšného lovu. K tomu vám probleskují vrcholky stromů sluneční paprsky a člověk si připadá mezi těmito lesními velikány jako v nějakém obrovském chrámu, obklopen vzrostlými smrky, jedlemi a buky, které jako by podpíraly klenbu modře zbarvených nebes nad námi.

Seděli jsme ještě chvíli a dívali se střídavě na tetřeva a na les. Potom dal můj lovecký doprovod pokyn k návratu. Svázal tetřevu stojáky a sám ho nesl celou cestu.

Pan polesný nás za provedený odstřel pochválil a viděl jsem, že má z tohoto úlovku sám radost. Poblahopřál k ulovení tak starého pěkně vybarveného kohouta.

Láďa se sám nabídl, že mne odveze i s tetřevem na Hlubokou nad Vltavou. Tam byl odborník, který tetřevy, tetřívky i jiné opeřence preparoval. Toho jsem požádal o provedení úpravy tetřeva. On si tetřeva znalecky prohlédl a souhlasil. Potom prohlásil, že je dobře střelen a práce na něm bude bez problémů. Také tetřeva zvážil a hlásil: „Má pět a čtvrt kila, je opravdu kvalitní." Preparátor byl skutečně umělec a vzdávám čest jeho umění.

Tetřev ještě dnes se stále pyšně předvádí v plném toku na větvi, i když borové - krk i hlavu nataženou, letky spuštěné dolů, tatrč rozevřenou do půlkruhu a v ní osmnáct dlouhých per rozložených do vějíře. Prodělal se mnou, ten první klenot ze Šumavy, sedm služebních stěhování po jižních Cechách, ale pořád je stejně pěkný a neporušený. Jen sloky a verše jeho písní mi hodně chybějí a napodobit je nedokážu.

Ing. Josef TRNKA

Perokresby Oldřich Tripes

Zpracování dat...