Málokterá naše zvěř má takový pestrý osud jako divoký králík. Ano, píši naše zvěř, ačkoliv se jedná o živočicha, jehož původní domov se nachází v jihozápadním Středomoří, ve Španělsku. Ostatně i starý název „Hispania“ je polatinštělým fénickým „i – saphan – im“, poloostrov králíků. Odtud byl postupně přenesen do Francie, do Německa a nad někdy ve 13. století k nám. Původní obyvatel tzv. „leporárií“, výběhů obklopených vysokou zdí, se během několika málo staletí rozšířil do volné přírody (u nás asi v 16. století) a stal se velmi cennou lovnou zvěří.
Nerozšířil se však do všech koutů a oblastí, jeho doménou byly teplejší oblasti s vhodnou, písčitou půdou a dostatečným krytem. Díky svým reprodukčním schopnostem se králíci brzy stali škůdci zemědělských a lesních kultur. Za příklad může posloužit rozšíření králíka v Austrálii, kde první pár byl vysazen roce 1859 a už v roce 1890 se odhadoval jejich stav na 20 miliónů.
Škody na vegetaci byly i příčinou králičí katastrofy. Francouzskému veterináři dr. Dellileovi vadila neúnavná činnost divokých králíků na jeho zahradě natolik, že jim naočkoval zárodky myxomatózy, infekční epidemie s původem v Jižní Americe. Tato epidemie zakrátko postihla celou Evropu a v říjnu 1954 se objevila u nás. A dr. Dellileo? Soud ho odsoudil k peněžité pokutě, město Maillebois ho vyznamenalo „zlatou medailí za zásluhy a les a pole“, neboť prý vyhubením králíků zachránil milióny stromků lesních kultur, čímž se v budoucnosti velmi podstatně zvýší těžba dřeva…
I přes uskutečněné dovozy „odolných“ králíků ze Španělska se naše bývalé stavy této zvěře ale patrně neobnoví. Ostatně, nedokážu si představit, v době dnešního intenzivního pěstitelství (spíš vykořisťování půdy a krajiny), jak by činnost tohoto živočicha byla posuzována.
S králíkem divokým jsem se setkal třikrát v životě. Poprvé doma, když se náš povedený tatínek snažil introdukovat tuto zvěř, pomocí okolních zarostlých zahrad a rumišť, do damníkovské honitby. Že to jako první odnesla matčina pracně vyšperkovaná zahrádka je jaksi nasnadě. Podruhé se při honu na Kyjovsku mihnul vinohradem šedý blesk – prý to byl králík. Třetí setkání proběhlo na bývalém holešovském letišti, kdy z keřů živého plotu vyrazila šedohnědá kulička s bílým pírkem…
Lov králíků měl své nadšené příznivce i zavrhovatele. V dobách historických prý býval výsadou dvorních dam, neboť zde odpadalo nebezpečí, že se poraněné zvíře vrhne na lovce, což se mohlo stát při lovu zubrů, praturů, losů, divočáků, ba i jelenů. Můj otec skončil s králičími lovy ve Rvišti po ulovení březí ramlice.
O dřívější hojnosti králíků svědčilo i kamarádovo vyprávění, když se jako malý kluk vypravil se zkušeným myslivcem na králíky. Brokový náboj tehdy stál tak asi korunu, ale zkušený matador prý uděloval rozklepanému mladíkovi důležité rady. „Ještě chvíli počkej, ještě, ať na jednu ránu střelíš alespoň tři“.
A tak už jen s trochou nostalgie procházím tučapskou honitbou a fotografuji místa, kde králíci měli své nory. Z vysoké meze obvykle vyskočí mohutný zajíc, z velkého keře ostružiníku se ozve bažantí kohout. Kdyby se tak ozvalo to pověstné králičí dupnutí! Určitě by bylo veseleji. I bez „tří na jednu ránu“.
Zdeněk HLAVÁČ