ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Pohádkový princ a dechovkový král

Myslivost 5/2014, str. 71  Jaroslav Šprongl
Součástí doprovodných programů květnové Mezinárodní výstavy myslivosti, rybářství a včelařství Natura Viva na Výstavišti Lysá nad Labem jsou vždy i vystoupení předních českých a moravských dechovek. Vystřídaly se tam za ty roky desítky známých kapel a neméně špičkových interpretů mezi myslivci oblíbeného žánru, jen jedno jméno – a to snad největší – nám pořád chybělo. Po letošku to ale už platit nebude – přední uměleckou osobností programu v sobotu 24. května bude herec, zpěvák, konferenciér, nekorunovaný král současné české dechovky Josef Zíma.

 

Pepo, Ty jsi asi musel nějaké ty myslivecké písničky nazpívat, protože tvoří významnou část „dechovkového“ repertoáru – kterou z nich máš nejraději?

Nazpíval jsem jich opravdu dost a těžko se vybírá jedna, to asi znáš. Ona leckterá ta myslivecká písnička, a v oblasti dechovky je jich vážně spousta, je celý román – mladý lesní adjunkt, krásná panna, utajovaná schůzka v nočním lese … Tak třeba bych mohl jmenovat „Do lesíčka na čekanou“, to je klasika se vším všudy. Nebo některá o pytlácích … No – teď ses zamračil, jako že beru myslivce a pytláky, jak se říká, jedním vrzem? Ale vždyť oni k sobě tak trochu patřili – tedy v dobách, kdy pytláci jen přilepšovali jídelníčku svých početných rodin a ctili ještě přírodní zákony, jako nestřílet srnu od čerstvě narozených srnčat. Z těch dnešních, co jdou jen po tvrdém byznysu, se člověku zvedá žaludek …

 

Zpíváš také pro myslivce na jejich akcích?

Musím se přiznat, že to moc ne. Ale víš, je to tím, že já totiž vůbec málo vystupuji na plesech a tanečních zábavách, spíše prostě koncertuji nebo hraji divadlo. Takže s myslivci se potkávám na vysloveně jejich akcích spíš výjimečně – jako když jsem byl před léty v Benešově hostem finálového koncertu soutěže nových mysliveckých skladeb „Písničky pro Huberta“.

 

Jaký vůbec máš vztah k myslivosti, k přírodě, byl někdo z Tvých blízkých myslivcem?

No – jestli je hajný taky myslivec, tak ano. Můj dědeček z tatínkovy strany byl hajným v jižních Čechách, nedaleko Soběslavi. Z maminčiny strany, a to byla z devíti dětí, nikdo myslivost nepěstoval, i když většinou se živili prací v lese nebo na poli. Ale že by mě děda do lesa a zvěře nějak zasvětil, to zase ne. Nejdřív jsem byl na chození s ním moc malý, a když přešla válka, tak už zase byl děda moc starý.

Ovšem k myslivosti jsem nakonec stejně, jak se říká, přičichnul. To bylo tak. Mne vždycky bavila sportovní střelba, vzduchovka, malorážka. Na vojně jsem si dokonce vystřílel mimořádnou dovolenou a dodnes mám někde schované diplomy a ceny pro nejlepšího střelce vojenského uměleckého souboru. No a pak jednou přišli Alja Nosek a Saša Rašilov, režisér a kameraman, s kterými jsme připravovali televizní „Vlachovky“, že si udělali myslivecké zkoušky a že je to paráda - chodit na hony, pak se veselit při posledních lečích, ale třeba i starat se v zimě o krmelce. A abych do toho také šel. No – v nějaké slabé chvíli jsem jim kývnul a následně jsem nejen absolvoval kurs pro uchazeče o lovecký lístek, ale úspěšně jsem složil i zkoušky. A ty jistě dobře víš, že to není žádná legrace!

Jenže můj problém byl, že bych sice mohl snad i takový hon přes den absolvovat, ale pak bych se omluvil a jel na představení do divadla nebo na koncert. A to by nejen bylo nezodpovědné vůči místním myslivcům, co by si se mnou chtěli večer zazpívat, ale bylo by to i neslušné, v rozporu s tradicemi. Takže ve finále jsem lovecký lístek měl, ale nikdy jsem si neopatřil loveckou zbraň a nikdy na nic živého nevystřelil.

Tedy abych byl úplně přesný, jako malý kluk jsem vzduchovkou nějakého toho vrabčáka dostal, ale to není myslivost ...

 

Máš nebo měl jsi psa?

U nás byli psi vždycky. Ale nečekej lovecká plemena, v našem příbuzenstvu byli vždy preferováni psi hlídací. A pořádní – žádný jokšir nebo jezevčík! Teď například máme bernského salašnického psa, ale už je to starý pán, přes deset let. Dobrák od kosti … Před tím jsme měli hovawarta, to byl tvrďák, správný hlídač.

 

Zahrál sis někdy roli myslivce na divadle, ve filmu nebo v televizi?

No – první, co mne napadne a co jsem hrál v divadle dvě stě čtyřicetkrát, je hajný Štětivec z klasické lidové Benešovy operetky „Na tý louce zelený“.

 

Ty jsi, jak vím, „vystudovaný“ herec, zahrál sis spoustu zajímavých – a úspěšných – rolí. Třeba film „Princezna se zlatou hvězdou“ běží v televizi dodnes několikrát do roka. Tvým prvním pěveckým „hitem“ asi bylo Suchého Blues pro Tebe. Jak se z pohádkového prince a muzikanta swingaře stane pěvecká jednička v oblasti dechovky a lidovky?

To by bylo na delší povídání. Na jedné straně je to takový vývoj jako na divadle – od milovníků přes charakterní role po dědečky. V osmdesáti nemůžeš poskakovat při rokenrolu. Pak tomu nahrál trochu osud. Ale jedna věc je důležitá – já, jako Jihočech, jsem měl k dechovce vždycky vztah, pozitivní vztah. Zábavy, poutě, bály, kdy jsme jako malí špunti nakukovali oknem do sálu, jak to tam páry při kapele roztáčejí. Nebo mám takový zážitek: je mobilizace, u nás na návsi mají naši vojáci stany, já žebrám o cvočky z nárameníků a k tomu zní Vackova „U našich kasáren“ nebo Hašlerovy „Pětatřicátníci“. Respektuji všechny žánry a pohybovat se mezi nimi mi nikdy nedělalo problém. A umožnilo mi to i dělat takzvanou dechovku s určitým nadhledem, což se asi právě líbí …

 

Jak se cítíš dva roky po osmdesátce? A jaké máš aktuální plány?

Cítím se přiměřeně tomu číslu – leccos pobolívá, hůř se hojí, déle se rehabilituje, obě kolena mám plechová, ale, musím zaklepat, pořád mohu dělat svou milovanou muziku, pořád mohu jezdit za jejími fanoušky, kteří mne pořád chtějí. A plány? Já jsem nikdy nic moc neplánoval, nevymýšlel rozsáhlé projekty – ony ty příležitosti a zajímavé nabídky tak nějak přicházely samy. A to platí pořád.

Zajímavé je, že – pravda – člověk sice stárne se svým publikem, nebo ono s ním, ale na našich koncertech vídám, hlavně na Moravě, i řadu mladých tváří. Jak já říkám: můžeš hrát na housle nebo na saxofon, na dvě doby nebo na čtyři, ale musí být v té muzice srdíčko. A to lidi poznají …

 

Poslední otázka, Pepo – jak se těšíš do Lysé nad Labem za myslivci?

Těším. Opravdu a moc! Už jsem tam párkrát vystupoval, tedy na jiných výstavách, a vždycky to bylo příjemné. A s družnými myslivci, to vím z vlastní zkušenosti, je vždycky radost posedět, popovídat i nějakou tou skleničkou si na svatého Huberta ťuknout – a pak si společně zazpívat. Třeba „Do lesíčka na čekanou“ …

 

Otázky kladl Jaroslav ŠPRONGL

Zpracování dat...