Časopis Myslivost

Vývoj společnosti se za posledních dvacet pět let ubírá směrem, který není pro životní prostředí nijak o mnoho příznivější, než byl před Listopadem 1989, jen se změnily okolnosti. Nebudu zde vyjmenovávat, čím vším jsme přírodě a krajině škodili dříve a čím jí škodíme nyní. To si každý pozorný pozorovatel a myslivci takovými bezpochyby jsou, všimne.

Ne vždy jsou ale za tím vidět hlavní příčiny, ne vždy napadne také hned řešení, jak tomu zabránit, předejít nebo aspoň zmírnit následky. To by však vyžadovalo mnohem větší rozsah textu, spíše tlustou knihu a také tým vysoce odborných autorů a ještě by asi nebylo možné postihnout všechno, protože svět je plný různých faktorů a navzájem se kombinující vlivů a zdaleka ne všemu už jsme přišli na kloub.

Život se neustále zrychluje, co dříve vznikalo několik let, rodí se dnes během pár měsíců. Příroda má však svůj rytmus stále stejný, takže naše uspěchaná civilizace ji stále více předbíhá. A my chceme stále všeho víc. Potravin, oděvů, techniky, větší byty, rekreační areály, dálnice a auta, rychlovlaky, letiště a větší a rychlejší letadla, chceme nejen pohodlněji žít, ale také cestovat kamkoli a co nejsnáze, jíst jahody v zimě, lyžovat v létě atd.

Ostatně, když se podíváte do jakéhokoli čísla Myslivosti, sami to vidíte. Kolik se nabízí různých novinek, od zbraní, přes přístroje nočního vidění, oblečení domácí i zahraniční provenience až ke čtyřkolkám, terénním autům a lovům v nejrůznějších končinách světa.

A do té džungle nejrůznějších zájmů a životních přístupů se má vejít také opravdová myslivost, v jejímž zájmu by měla být veškerá krajina harmonickým, dostatečně pestrým a úživným životním prostorem pro co nejvíce druhů zvěře v optimálních stavech. A tato harmonická krajina by měla být prostředím pro život a existenci nepřeberného množství dalších organismů, rostlin, bezobratlých, hmyzu, plazů, obojživelníků, ptáků, ryb i savců.

A měla by plnit i jiné mimoprodukční funkce a uspokojovat jiné zájmové skupiny lidí – turisty, cyklisty, lyžaře, jezdce na koních, houbaře, amatérské badatele v různých oborech, skauty, pionýry, táborníky, mašery se saňovými psy atd.

Ač vesměs nelegálně, tlačí se do krajiny stále více vyznavačů motorizovaného ježdění v terénu, ať už auty, na motorkách nebo čtyřkolkách. Přibývá hledačů pokladů. Mnohá cenná a chráněná území se stávají cílem horolezců a jiných extrémních sportovců.

I v užívání krajiny se projevuje stále stoupající nenasytnost, sobectví a bezohlednost, podobně jako v jiných oblastech života. A přitom krajina je jen jedna a musí to všechno vydržet.

Většina těch, kteří krajinu využívají se však nerada podřizuje jakýmkoli regulacím ze strany státní správy, ať už ochrany přírody, lesního hospodářství nebo jiných státních orgánů. Všichni to berou jako omezování jejich údajných práv a svobod, ačkoli se jedná jen o nezbytnou snahu korigovat a usměrňovat všechny činnosti v krajině tak, aby se dostalo na každého aspoň něco a nedocházelo ke konfliktům jak s přírodou, tak mezi jednotlivými skupinami a jedinci navzájem a byla naděje, že se slušné životní prostředí podaří uchovat i pro ty, kteří teprve přijdou.

Bohužel respekt před zákonem je u našich občanů tradičně nízký a porušování pravidel je skoro normou. A těch, kteří jsou naopak ochotni pro krajinu a její zachování, pro aktivní ochranu přírody, něco udělat, obětovat kus volného času, nezřídka i prostředků, je jen málo a často jsou ze strany většinové populace za to ještě dehonestováni jako „zelení teroristé“, pokud jsou to dobrovolní ochránci přírody, nebo jako „bouchalové a vrazi zvířátek“, pokud se jedná o myslivce.

Svoje o tom vědí hlavně ti, kteří jsou ochotni se zapojit i do činnosti vážnější, jako je myslivecká, lesní, rybářská stráž nebo stráž přírody.

Je bohužel pravda, že sklon k extremismu se nevyhýbá ani jedné zájmové skupině, takže i mezi nevládními ochranářskými aktivisty se najdou, stejně jako mezi myslivci a rybáři takoví, kteří svůj zájem a životní názor považují za jediný správný a nic jiného nejsou ochotni připouštět a tolerovat. Ti však neškodí většinou ani tak přírodě a krajině, ale bohužel poškozují jméno sobě i ostatním, normálním a rozumným ze své zájmové skupiny.

Tento povahový rys ale nesouvisí s oborem, kterému se věnují. Takové osoby najdeme všude, bohužel často i v politice, a proto se jen zřídka podaří najít takové řešení společenských problémů, které by vyhovovalo všem a bylo dlouhodobě platné. A to platí i o problematice užívání přírody a krajiny. Příkladů je mnoho. Navíc se za zdánlivě odbornými názory často schovávají pohnutky zcela jiné, vesměs osobní nebo skupinové zištné zájmy.

Pan kolega Horálek projevuje ve svém článku oprávněnou pochybnost o smysluplnosti dotační politiky v zemědělství, kdy se ze stejných zdrojů dotují činnosti které přírodě a krajině neprospívají i činnosti k přírodě šetrné, někdy i prospěšné. V tomto směru se markantně projevuje úspěch nátlakových skupin, např. těch, kteří vydělávají na tzv. biopalivech nebo takových podnikatelů v zemědělství, kteří vydělávají na stálých platbách na plochu obdělané půdy, bez ohledu na erozi, degradaci půdy a devastaci krajiny. Ano, jen správný a k přírodě a krajině šetrný způsob hospodaření na půdě, produkující nejkvalitnější (tedy především zdravou, bez reziduí chemie) potravinářskou produkci a podporující ekologickou rovnováhu a druhovou pestrost krajiny, by měl být dotován z veřejných prostředků, protože pak je to opravdu ve veřejném zájmu.

Řepka na biopaliva, kukuřice do bioplynových stanic, rychle rostoucí dřeviny na energetickou štěpku do elektráren apod. produkty jsou dobrým obchodním artiklem, ale nikoli krajinotvorným opatřením. Podobně si podnikavci ve fotovoltaice vylobovali dotace a výhodné ceny jejich produkce energie, která nemá pro životní prostředí žádný skutečný kladný efekt, naopak znehodnotila velké plochy zemědělské půdy a volné krajiny.

Bohužel pan kolega Horálek spojuje tyto negativní jevy se sdruženími ochránců přírody a různými zelenými hnutími. A to je další neblahý důsledek činnosti uvedených lobbistických skupin, které se kvůli prosazení svých zájmů označují často za ekology (už to by mělo být všem podezřelé, protože ekologie je vědní obor a nikoli nějaký politický směr), ačkoli jejich činnost je čistě zištná a s životním prostředím nemá nic společného. A pomáhají k tomu i média.

Zvláštní je, že když tzv. „ekonom“ dovede podnik, neřku-li celou zemi, do špatné hospodářské situace a sám na tom zbohatne, není označen za „ekonomického teroristu“, ačkoli za jeho činností zůstávají zavřené továrny a zástupy nezaměstnaných odkázaných na sociální dávky. Ale ten, kdo varuje před nesprávně vyprojektovanou a protizákonně stavěnou dálnicí přes CHKO, případně jinými podezřelými investicemi a činí i potřebné kroky, aby takové stavbě zabránil, je za „ekoteroristu“ označen i z úst prezidenta.

Když se pak prokáže, že měl pravdu a že jeho návrhy a požadavky by vedly k lepšímu řešení a zabránily by mnohamilionovým až miliardovým škodám, není posléze ani veřejně uznán natož pochválen.

Zatímco škody, způsobené přírodě a krajině i celému životnímu prostředí nesprávnými rozhodnutími politiků, často prohlašovaných za „odborníky“ a jejich kamarády, realizátory veřejných zakázek, jdou do miliard, vytváří se dojem, jakoby nevládní neziskové organizace pracující ve prospěch přírody, a tedy nás všech i našich potomků, utrácely bůhvíjaké obrovské částky na úkor společnosti. Tyto spolky, pane kolego Horálku, žádné škody nepáchají.

A je pravda, že i mnohé myslivecké spolky mohou být a každoročně jsou, realizátory řady akcí placených z programu Péče o krajinu Ministerstva životního prostředí po celé České republice. Záleží jen na jejich aktivitě a schopnosti se domluvit s místně příslušným pracovištěm Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, tedy správou CHKO nebo krajským střediskem. Potřeba takových akcí je veliká, např. výsadby stromů a keřů a následná péče o ně, kosení travních porostů na botanicky cenných plochách, realizace prvků územního systému ekologické stability, či přímo zapojení do záchranných programů ohrožených druhů živočichů. Určitě by se našla i celá řada dalších akcí, se kterými je možno se o zapojení do krajinotvorných programů (patří i nim ještě program Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny a podprogram Správa nezcizitelného majetku státu ve zvláště chráněných územích) hlásit.

Je stále mnoho nelegálních skládek odpadů k asanaci, je třeba pečovat o naučné stezky a jinou návštěvnickou infrastrukturu, provádět různé práce při péči o maloplošná chráněná území, památné stromy apod. A ne všude jsou k dispozici dobrovolníci z řad Českého svazu ochránců přírody a jiných podobných spolků.

Myslivecká sdružení, tedy nově spolky, však působí prakticky celoplošně. Péče o krajinu je velmi blízká i jejich zájmové činnosti, protože tím mohou pečovat a zřizovat kryt pro zvěř, zlepšovat úživnost honiteb, předcházet škodám na lesních porostech a spojit tak, jak se říká, příjemné s užitečným. Neřku-li, že si tím významně mohou zlepšovat jméno mezi veřejností, což také není k zahození. Ačkoli myslivecký spolek, který se tradičně ve své honitbě chová odpovědně, nezneužívá svého postavení, komunikuje s veřejností a vlastníky pozemků, občas uspořádá nějakou společenskou akci apod., ten jistě žádné vylepšování pověsti nepotřebuje.

V současných poměrech se myslivecké spolky dostávají do tvrdého konkurenčního prostředí. Zejména tam, kde se vlastník honitby rozhodne hledat nájemce veřejnou soutěží. Slušné honební společenstvo by ale nemělo hledět jen na peníze a mělo by také zohledňovat jiné přínosy, např. aktivní péči o stav honitby, které od nájemce honitby lze očekávat. A protože ve většině honebních společenstvech hrají významnou roli obce, a to nejen rozsahem obecního majetku, ale také svým hlasem zvolených zastupitelů, měly by mít místní myslivce, vedle hospodařících zemědělců, za hlavní partnery při péči o své správní území.

A tím se už dostávám až do sféry územního plánování. Bohužel mnoho územních plánů se omezuje na rozšiřování zastavitelného území obce a o volnou krajinu příliš mnoho péče neobsahují. To svědčí o velmi omezených zájmech zastupitelstev, která nedohlédnou dál než za humna, ačkoli je jim svěřeno často i několik katastrů s mnoha sty hektary rozlohy. A přitom lze v územním plánu připravit řadu prospěšných opatření, jejichž realizace buď může čekat na příhodnou dobu, kdy se podaří získat dotaci z krajských nebo celostátních zdrojů, nebo naopak je lze realizovat postupně, nízkonákladově, pomocí dobrovolníků, místní občanů a také myslivců. Takto realizovaných akcí si pak všichni mnohem více považují, přijmou je za své a zajistí jak následnou péči o ně, tak je předají dalším generacím s patřičným zadostiučiněním a hrdostí na své dílo, což je pro kontinuitu života v obci velmi důležité. Různé „aleje předků“ apod. jsou toho příkladem.

Bohužel není všeobecně platný výrok jednoho politika, který v jedné z debat, kde proti sobě stály argumenty prezentované jako názor myslivecké veřejnosti a odborná stanoviska ochrany přírody, prohlásil myslivce za lepší ochránce přírody než všichni ti státem placení ochranáři. Kéž by tomu tak opravdu bylo.

Naopak je stále častějším jevem, že myslivci sami přírodě při své činnosti škodí. Příkladem mohou být různá krmeliště a vnadiště s metráky shnilé siláže, starým pečivem (často i v plastových obalech) nebo zadinou, ze které se šíří do často botanicky cenných lokalit, invazní plevele. Nemluvě o ježdění myslivců terénními auty a čtyřkolkami bez povolení správce lesa, nebo majitele pozemku až pod posedy a jiných nešvarech.

Aktuálně jsem zaznamenal klasický příklad. Na stromech jsou cedulky, kterými místní myslivci děkují jménem zvěře za klid a o pár metrů vedle roste pomalu divoká skládka odpadků. A ti myslivci s tím nedokáží nebo ani nechtějí něco udělat. A určitě mezi nimi je dost takových, jejichž slovo v blízké obci může něco platit. A vždy je lepší několikrát za rok ten nepořádek uklidit, než ho tam nechávat, protože to láká další neukázněné lidi, aby pokračovali dál v ukládání odpadů do přírody, kam nepatří.

V článku pana kolegy Horálka se pak projevuje zažitý myslivecký přístup ke zvěři, jako k majetku. On se tam ptá, řečnickou otázkou samozřejmě, proč se myslivci nemohou domáhat náhrady škod na zvěři, způsobených jinými subjekty, zemědělci, motoristy apod. Především proto, že ta zvěř není jejich. V okamžiku, kdy ji např. zabije auto na silnici nebo poseká zemědělec při sklizni úrody, je ta zvěř státu, resp. veřejným statkem (bohužel tato kategorie není u nás zákonně definována).

Bylo by ale teoreticky možné, domáhat se náhrady ušlého zisku, protože by tuto zvěř mohli myslivci řádně ulovit a zhodnotit. V našem „právním“ státě by z toho mohl být velmi zapeklitý soudní případ. Obávám se však, že by náklady takového soudního řízení daleko převýšily jeho případný efekt pro vítěznou stranu. Podobně jako spory o škody zvěří na zemědělských pozemcích.

Příroda, krajina a vše co se v ní přirozeně vyskytuje, včetně půdy, vody a ovzduší, nemůže být soukromým vlastnictvím, ale je veřejným statkem. Veřejný statek neznamená, že to je všech a každý to může užívat, jak se mu zlíbí.

Způsob nakládání s veřejným statkem a jeho užívání musí mít ale jasná pravidla, jejichž dodržování musí být také vymahatelné, případně určitým způsobem ocenitelné a nedodržování musí být postižitelné. Nikdo nesmí veřejný statek užíváním poškozovat a mít z něho prospěch na úkor ostatních. K veřejnému statku by se všichni měli chovat „s péčí dobrého hospodáře“! Jak jsme však tomuto ideálu vzdáleni.

Je třeba si přiznat, že současný systém organizace myslivosti není dobrý a dlouhodobě udržitelný. Rozhodně by bylo dobré se nad ním zamyslet a reorganizovat ho do podoby, která by v naší pestré krajině umožnila i pestřejší přístupy. Jsem toho názoru, že myslivost v rozsáhlých lesních komplexech by měla být mnohem více navázána na řízení lesního hospodářství, a ve státních lesích organizována na profesionální úrovni. U velkých soukromých lesních majetků to ani jinak nejde. Těžko si představit, že by některý z šlechtických vlastníků půdy rozparceloval své lesy na malé kousky, každý pronajal někomu jinému a nechal je tam hospodařit podle svého, jako to udělal stát prostřednictvím Lesů ČR. Není asi tajemstvím, že v některých oblastech vynáší pronájem honiteb Lesům ČR víc než vlastní lesní hospodářství.

Ostatně i naše myslivecké tradice, na které jsme tak hrdi a rádi bychom je zařadili mezi nehmotné památky UNESCO, pochází z doby, kdy myslivost byla profesionální činností na šlechtických panstvích. Také myslivost na nelesních plochách by měla být řešena nově, a to hodně v závislosti na místních podmínkách. Neměl by převládnout ani zájem myslivecký, mít v honitbě co nejvíce zvěře, ani lovecký, tedy jí hlavně co nejvíce ulovit, ale ani zemědělský, tedy nemít tam pokud možno žádnou, aby nemohla škodit.

Musí jít o stav relativně rovnovážný, který by měl především podporovat co největší pestrost krajiny, ve které by mohly, bez velkých škod na zemědělských a lesních kulturách, prosperovat kvalitní a zdravé populace domácí spárkaté zvěře a také zvěř drobná, včetně přiměřených stavů predátorů.

Každý účastník užívání krajiny by měl mít vymezeny své podmínky, kam by měly patřit jak povinnosti a práva, tak hlavně jasně vymezená odpovědnost.

Bohužel tržní podmínky, složité vlastnické vztahy k pozemkům, nesoulad mezi počty vlastníků a reálných hospodářů na půdě a mnoho vedlejších zájmů silných a vlivných osob a skupin, tzv. napříč politickým spektrem, takové systémové řešení těžko umožní. Jak ukazuje současná situace (velmi vysoké stavy černé zvěře, vyšší stavy vysoké zvěře, zejména velké rozšíření areálu jelena siky japonského a dalších geograficky nepůvodních druhů), současný způsob organizace myslivosti není perspektivní a prakticky neumožňuje skutečné plánování a řízení chovu a lovu zvěře.

Dříve nebo později dospějeme k bodu, který bude zlomový. Nebude-li na to myslivecká veřejnost, vlastníci i nájemci pozemků, ale především legislativci a ministerstva připraveni, budeme čelit velkým problémům a hledat drastická řešení. Pak už ale nepůjde o myslivost, resp. ta opravdová myslivost půjde stranou.

Ivan KASALICKÝ