ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

O pobytových znacích srnčí zvěře

Myslivost 5/2014, str. 34  Josef Drmota
Každý živý tvor zanechává řadu více či méně trvalých svědectví o svojí přítomnosti. Tyto pozůstatky označujeme souhrnně jako pobytové znaky. Přestože mezi nejznámější patří nejrůznější stopy, tedy otisky běhů v půdě, je jich ve skutečnosti o mnoho více. Může jít o zbytky srsti, pozůstatky po konzumaci potravy, vyhrabaná lože, trus, moč, nebo o specifické značky zanechané zvěří na okolní vegetaci. Umění číst tyto nenápadné symboly patří mezi nejstarší schopnosti člověka. Mnohdy nám totiž prozradí užitečné informace o chování, věku či vitalitě dané zvěře ještě dříve, než ji vůbec spatříme na vlastní oči. Při popisu pobytových znaků srnčí zvěře musíme pochopitelně začít srnčí stopou. Tvoří ji otisk dvojice úzce sevřených spárků, které zvěř zanechává v klidné chůzi na pevnějším podkladu. Otisky s mírně vybočenými špičkami jsou v tom případě uspořádány do dvojité řady.

Podle věku a vyspělosti měří délka jednotlivé šlépěje asi 4 cm na délku a 2,5 cm na šířku. Délka kroku je kolem 40 cm. Stopní dráha napovídá podle šířky rozkroku na pohlaví – stejně starý srnec má širší rozkrok než srna.

Někteří znalci života srnčí zvěře tvrdí, že jsou schopni podle otisku spárků rozeznat pohlaví kusu, který jej zanechal. Srnec na základě obecně uznávaných pouček otiskuje stopu srdčitého půdorysu, zatímco srna zanechává obrys oválný. Kde je ale onen nepatrný rozdíl mezi srdcem a oválem, to se musí každý naučit rozeznat v přírodě sám.

Existuje ovšem ještě jedna pomůcka pro určení pohlaví stopované zvěře. Poohlédneme-li se totiž v blízkosti stopy dospělého kusu srnčí zvěře pozorně po okolí, nalezneme občas jednu nebo dvě stopní dráhy znatelně menších otisků, které doprovázejí stopní dráhu dospělé zvěře. Je potom více než jasné, že se jedná o srnu a její srnčata.

V klidném kroku vytváří srnčí zvěř dvojotisky, kdy jsou zadní šlépěje ukládány přesně do předních. Otisk zadního běhu proto překrývá pod ním uložený otisk běhu předního.

Výrazná změna, jak ve stopním obrazci, tak v pozici vzájemného uložení spárků, nastává v případě, že se zvěř pohybuje úprkem. Tehdy překonává velkou vzdálenost dlouhými skoky, zadní běhy klade před přední a obrazec v podobě lichoběžníku je tvořený oddělenými otisky všech čtyř běhů. Spárky jsou navíc ve špičkách široce rozevřené, doplněné za svými zadními okraji otiskem drobných paspárků.

Široké rozložení jednotlivé stopy vzniká i v případě, že srnčí zvěř došlápne do měkkého podkladu, například do bláta. V tom případě se snaží stabilizovat svoji polohu a spárky silně rozevře, aby se vytvořila větší plocha pro došlap. Stopa pak má tvar širokého V, doplněného o paspárky, které jsou jinak uloženy poměrně vysoko na zadní straně běhu. Že však nejde o pohyb přirozený, o tom svědčí nejlépe fakt, že v nejbližším možném kroku svírá srnčí zvěř prsty k sobě a otisk nabývá opět podobu sevřené formace.

Zajímavým pobytovým znakem veškeré zvěře je také její trus a rez (moč). Trus srnčí zvěře se v zimním a letním období liší. V zimě se jedná o samostatně uložené válečky s komolými čely a poněkud protaženou špičkou. Jejich barva je leskle černá až tmavohnědá. V létě, kdy v potravě převládají šťavnatější složky, se tyto jednotlivé válečky spojují do kompaktnějších hrudek. V případě zažívacích problémů se pak trus mění na kašovité koláče, jejichž zbarvení může přecházet od tmavých odstínů až po zelenohnědou, nevábně vyhlížející směs.

Rez nacházíme ve stopní dráze srnčí zvěře pouze v zimě na sněhu. Podle trusu nelze pohlaví srnčí zvěře odlišit, nicméně způsob vzájemného ukládání rzi a trusu nám její pohlaví určí relativně dobře. Srna si totiž při ukládání rzi poněkud „přidřepne“, podobně jako to vidíme u feny. Rez je uložena na stejném místě jako trus, tedy mezi otisky zadních běhů. Srnec se naproti tomu při vyprazdňování mírně rozkročí, jako to dělají mladí psi. Rez je potom uložena před trusem, s paprsky rozstříknutými směrem kupředu.

Srnčí zvěř zanechává i různě výrazné pozůstatky po svojí přítomnosti na okolní vegetaci a půdním pokryvu. Mezi nejznámější patří výtlučky a hrabánky teritoriálních srnců, o kterých již byla řeč na jiném místě.

V místech, kde srnčí zvěř zaléhá k odpočinku a přežvykuje, si nejdříve vyhrabe předními běhy lože. To má tvar okrouhlé sníženiny zbavené hrubších částí povrchu, v zimě s roztátým sněhem.

Velmi výrazné jsou srnčí ochozy, které v podobě vyšlapaných chodníčků křižují honitby a po kterých srnčí zvěř s oblibou přetahuje mezi zdroji potravy, na místa odpočinku a do úkrytů.

Je zajímavé, jak je srnčí zvěř ochozům věrná i po mnoho generací. Je dokázáno, že se jich drží i v případě, že se v daném místě dramaticky změnil vegetační pokryv. O této problematice se již napsalo poměrně hodně. Jako jedna z teorií uvedeného jevu se nabízí schopnost zvěře sledovat podzemní vodoteče či geopatogenní zóny a reagovat citlivě na výkyvy v zemském magnetizmu. Nakolik je ale podobný výklad reálný, se můžeme prozatím pouze dohadovat.

Specifický typ pobytových znaků srnčí zvěře představují stopy po konzumaci potravy. V myslivecké praxi se jim obecně říkává požerky. V případě srnčí zvěře se bude jednat o ukousnuté koncové výhonky, letorosty nebo samotné listí.

Vzhledem k velikosti srnčí zvěře a výběrovému způsobu stravování obvykle nepůjde o masívní plošnou konzumaci, která by byla patrná na první pohled. Uvedené stopy tedy najdeme ve zvýšeném počtu především tam, kde se koncentruje větší množství zvěře v zimním období, nebo na místech, kde se zvěř pohybuje pravidelně. Většinou se jedná o blízkosti často používaných ochozů, okraje pasek a zarostlé lemy houštin.

Samotných stop po konzumaci potravy si všimneme především v letních měsících. Typickou skupinu stromů a keřů, na jejichž olistění jsou znaky nejlépe vidět, představují bez hroznatý, jeřáb, maliník nebo javor. Zvěř tyto dřeviny s oblibou vyhledává. Všechny navíc mají listy uspořádané na výrazných řapících. Právě holé řapíky, trčící na okousaných větvičkách do všech stran, nás většinou upozorní, že něco není v normálu. V zimních měsících nás pak na stolování srnčí zvěře navedou zkrácené letorosty listnatých dřevin, zakončené tupými silnými vrcholy, které zůstávají po uhryznutí měkkých vrcholových partií.

Zvláštní kapitolou dané problematiky jsou pravidelně okusované semenáčky. V případě smrků se okus terminálních výhonů sazenic odrazí v jejich znásobení, jak se rostlina snaží pomocí náhradních pupenů vykompenzovat ztrátu nejdůležitější vrcholové části. Na vzrostlejších stromcích pak lze bez problémů pozorovat okus bočních výhonů, který se projeví výrazně zúženým půdorysem koruny, často až do výšky kolem jednoho metru. V tom případě bývá velice markantní rozdíl mezi větvemi, které jsou srnčím pravidelně omezovány v růstu, a mezi těmi, na které už zvěř nedosáhne.

Nejvíce je ale pravidelný okus malých stromků patrný na listnáčích. Nacházíme jej zejména pod semennými buky, kde nebývá přirozené zmlazení ošetřováno repelenty. Pravidelný každoroční tlak na letorosty vede k úplnému zastavení výškového růstu, k místnímu zbytnění kmene i větví a k vytvoření zvláštní zakrslé formy, kterou bychom mohli s trochou nadsázky nazvat bonsají. Právě přítomnost podobného úkazu nás nejlépe informuje o skutečnosti, že se nacházíme v lokalitě srnčí zvěří opravdu dlouhodobě vyhledávané.

V zimních měsících, kdy napadne souvislá sněhová pokrývka, nacházíme na různých místech polí i lesa vyhrabané dolíky, které svědčí o snaze, se kterou se srnčí zvěř snažila dostat ke zbytkům zelené potravy. Tam, kde je jí dostatek, se shromažďují často i desítky kusů. Pobytové znaky jsou zde patrné na první pohled i naprostému laikovi. V současnosti se jedná zejména o pole s ozimy, nezaorané kukuřičné lány, stromořadí se spadanými plody a v lesích pak o souvislé porosty ostružiníku.

 

Z praxe:

Poškození vegetace strouháním nacházíme na nejrůznějších místech. Občas se říká, že čím je srnec starší, tím otlouká slabší proutky. Jako důvod se udává, že se vyspělému srnci silnější kmínek „nevejde mezi parůžky“.

S laskavou omluvou vůči původnímu autorovi tohoto výroku si dovolím s jeho tvrzením polemizovat. Abych byl přesnější, nepopírám vazbu mezi věkem srnce a mohutností poškozovaného předmětu. Polemizuji pouze s druhou částí tvrzení. Velikost paroží totiž nemá s daným jevem mnoho společného.

Strouhání kmínků se děje jak vnitřní stranou lodyh, tak jejich vnější částí. Navíc každý, kdo měl někdy možnost sledovat srnce při pachovém značení teritoria, si zajisté všimnul, že srnec tak činí nejen parůžky, ale že se o předměty mnohdy otírá i tvářemi a krkem.

V dané souvislosti je rovněž zajímavé, že některé stromy nesou znaky mnohaletého používání. Troufám si proto zapochybovat o tom, že by autorem těchto označení byl jeden a tentýž srnec, který by se na stejná místa vracel. Spíš si dovolím vyslovit hypotézu, že srnci přirozeně preferují některé výrazné body v krajině. Může jít o lomy ochozů, přehledné vyvýšeniny, terénní zlomy nebo o stromy vybíhající do okrajů pasek.

Pokud se týká vazby mezi věkem a zvýšeným zájmem o větší předměty, musíme připomenout skutečnost, že mladší srnci jsou mnohem více agresivní, resp. dávají svoji sílu velmi okatě najevo. Projevuje se to útoky proti silnějším stromům nebo ulámaným větvím ležícím na zemi.

Opakovaně jsem byl svědkem prudkých útoků srnce proti kmenu řádově stoletého smrku, který byl parůžky poškozen v uvedené výšce kolem dokola po celém obvodu.

Stejně tak jsem několikrát nalezl oloupané stromky o průměru přes patnáct centimetrů. U slabších kmínků, které je mladší srnec skutečně schopen vsunout mezi parůžky a „zapáčit“, má jeho činnost destruktivní charakter a srnec je občas vyvrací nebo láme.

Za nejefektivnější si ovšem dovolím považovat ataky vůči suchým smrkovým vrcholům ležícím ve vzrostlém lese pod stromy. Mnohokrát jsem pozoroval skutečně agilního srnce, který podobný vrch, přesahující rozměry jeho vlastní velikost, nabíral na parůžky, převracel, přehazoval a doslova přes něj metal kotouly.

Bylo-li v předchozích odstavcích řečeno, že podobné agresivní chování je vyhrazeno mladším srncům, měl jsem na mysli především srnce středně staré, tedy po třetím a čtvrtém roce života. Tito srnci jsou již dostatečně fyzicky zdatní pro obhajobu vlastního teritoria. Srnci dvouletí a roční na tuto činnost ještě nestačí.

U starších srnců se životní zkušenosti zúročí a odrazí v mnohem racionálnějším chování. Právě proto se u starších srnců setkáváme s  méně nápadnými projevy. Samozřejmě, že si svoje teritorium značí obvyklým způsobem, nicméně tak činí mnohem jemněji. Jakoby sami věděli, že i nepatrné značky postačují pro varování jedinců téhož druhu a je tedy zbytečné plýtvat energií. Respekt si tito srnci v případě potřeby dokáží zjednat jiným způsobem. Staří srnci žijí skutečně skrytým životem na neuvěřitelně malé ploše.

Josef DRMOTA

 

Publikace „Povídání o srnčí zvěři“

V těchto dnech přichází na pulty knihkupectví nová publikace, která potěší zejména  milovníky srnčí zvěře. Nese název „Povídání o srnčí zvěři“ a jejím autorem je Mgr. Josef Drmota, člen Redakční rady časopisu Myslivost, místopředseda Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě, lektor, zkušební komisař a dlouholetý myslivecký hospodář.

Autorův nejnovější počin vychází z úspěšného titulu „Srnčí zvěř v našich honitbách“ (Grada, 2007), na které pracoval jako vedoucí autorského kolektivu spolu s dalšími členy Redakční rady - RNDr. Jiřím Zbořilem a MVDr. Zdeňkem Kolářem. Posledně jmenovaný je pod nově vznikající publikací rovněž podepsán jako odborný lektor. Fotograficky knihu doplnili svými snímky Jan Veber a Jaromír Zumr st.

Titul „Povídání o srnčí zvěři“ je, jak již sám jeho název napovídá, výrazně přepracovanou, odlehčenou a čtenářsky zatraktivněnou formou klasické populárně-naučné publikace.

Autor byl při práci motivován mnohaletými pedagogickými zkušenostmi a vycházel ze současného stavu vnímání myslivosti i ze současného přístupu mladé generace k problematice vzdělávání. Odborné pasáže z těchto důvodů zredukoval na vysvětlení nejdůležitějších pojmů a jejich interpretaci na konkrétní příklady z praxe. Zájemce o hlubší studium popsaných jevů jsou pravidelně odkazování na další autory a odborné texty.

Obsah knihy výrazně oživují zážitky a zkušenosti, stejně jako některé vyslovené hypotézy a podněty k zamyšlení. Podobnému pojetí se výborně přizpůsobilo i renomované nakladatelství Grada, které během grafického zpracování zvýraznilo a odlišilo odpovídající pasáže.

Vznikla tak vzhledově i obsahově přitažlivá knížka určená širokému spektru čtenářů - praktickým myslivcům, uchazečům o první lovecký lístek, studentům mysliveckých oborů i držitelům honiteb. Cílí ovšem také na majitele dílčích honebních pozemků, subjekty hospodařící v krajině, organizátory veřejného života na venkově, milovníky přírody i všechny zájemce o reálné dění v jejich bezprostředním okolí. Jim všem srozumitelně vysvětluje nejen problematiku chovu srnčí zvěře, ale také principy utváření honiteb, stanovení únosných stavů zvěře i způsob jejího mysliveckého obhospodařování.

Autor v rámci celé publikace představuje srnčí zvěř jako nedílnou součást ekosystémů současné kulturní krajiny a životního prostředí lidské společnosti. Jednotlivé kapitoly věnuje biologii, etologii, početním stavům, mysliveckému chovu i lovu srnčí zvěře. V závěru publikace vyzdvihuje celkový hospodářský význam tohoto živočišného druhu a uvádí základní návody na ošetření, zpracování a kuchyňskou úpravu srnčí zvěřiny. 

Hlavní myšlenku díla v sobě zřejmě nejlépe odráží motto publikace: „Krajina je naším domovem. Není ale naším vlastnictvím. Ostatním živým tvorům na ni dnes přiznáváme v lepším případě stejný nárok. A to i přesto, že tu byli mnohem dříve nežli my, lidé…“.

Ing. Jiří KASINA

Zpracování dat...