Myslivecké tradice – téma, které je na stránkách Myslivosti často skloňované a probírané v nejrůznějších souvislostech. Autoři příspěvků se pozastavují nad (ne)mysliveckým odíváním a mluvou, kterou dnes používáme. Nezřídka poukazují i na to, jak rychle opouštíme zvyky a rituály, které patří do naší historie a a tvoří součást pokladnice kulturního dědictví.
V mnohém dávám těmto hlasům za pravdu. Pro naši dobu je charakteristický všudypřítomný stres. Mimořádně rychlý rozvoj počítačových a komunikačních technologií doprovází stále masivnější individualismus. Stáváme se většími pragmatiky a máme tendenci oprostit se od všeho, co rychle nevede k úspěchu. V takovém prostředí se tradice a staleté zvyklosti dodržují nesnadno a ti, kteří za ně horují, jsou občas považováni za nepraktické snílky.
Na straně druhé v sobě ale myslivecké tradice mohou skrývat jedno nebezpečí. Mohou fungovat jako důvěryhodná zástěrka pro ty, kteří by si přáli českou myslivost co možná nejvíc zakonzervovat a zarputile oponují všem novotám.
Při přemýšlení o správném pojetí mysliveckých tradic nám může v mnohém napovědět už samotný filologický rozbor toho slova. Pojem tradice pochází z latinského výrazu traditio, který pravděpodobně vznikl spojením předložky trans (přes) a slovesa dare (dávat). Jedná se tedy o předávání poznání, schopností nebo mravů a kultury z člověka na člověka nebo z generace na generaci.
Tradice je tak již ze své samé podstaty "podezřívavá" ke všemu, co chápe jako nové nebo cizorodé. V pozitivním slova smyslu tím vytváří přirozené síto, které zaručuje, že tradicí se stává jen to, co je hodnotné a trvalé. V extrémním pojetí však může být toto síto natolik husté, že jím neprojde vůbec nic. Pak se tradice stává spíš extrémním tradicionalismem, který se sice v krátkodobém pohledu může jevit jako záslužný, v dlouhodobém horizontu však vede k degeneraci a k zapouzdření se sama do sebe.
Pojďme ale od teorie ke konkrétním příkladům. Jedním z nejčastěji diskutovaných témat je myslivecké odívání. Je nepochybné, že ruku v ruce s globalizací a s otevřeným evropským trhem i do naší země poměrně masivně vstoupila konkurence firem, které se zabývají výrobou oblečení pro lovce. Nabídka je poměrně široká – z hlediska kvality, ceny i způsobu provedení.
Je nepochybné, že oblečení, které běžně používají lovci v západní a v severní Evropě, nemá s českými mysliveckými tradicemi příliš mnoho společného. Na druhou stranu nemůžeme opomíjet, jak výrazně se změnil charakter naší myslivosti v posledních desítkách let. Místo zvěře drobné se většinou soustředíme na lov zvěře spárkaté. Hony vystřídaly naháňky, místo brokovnic daleko častěji vytahujeme ze svých trezorů kulové zbraně. O co méně lovíme na otevřených polích, tím více se pohybujeme v lesním porostu nebo v jiných krytinách.
Připadá mi proto logické, že i čeští myslivci častěji sahají po oblečení, které díky reflexním prvkům na naháňkách zvyšuje jejich bezpečnost, že se zvláště u profesionálních psovodů dostávají ke slovu materiály jako je kevlar nebo že pro individuální lov využíváme maskovací převleky. Upřímně si odpovězme, vážení čtenáři – zda je estetičtější lovecká bunda v oranžové reflexní barvě nebo vestičky z povinné výbavy automobilů, které „vyfasujeme“ na většině naháněk? Když jako hospodář na honu vidím člověka v evidentně loveckém oblečení, byť i v moderním maskovacím zbarvení, zůstávám v klidu. Když se mi ale na nástup dostaví myslivec sice v zeleném, ale zato v pořádně ošuntělém vaťáku a v černých filcových holínkách, dávám si už po letech zkušeností raději pozor. Stejně tak na kachním honu nebo na zimních naháňkách mě nijak zvlášť nepohoršují střelci v loveckých čepicích, byť uznávám, že myslivecký klobouk je zkrátka noblesa, které se sebelepší čepice nevyrovná, o problému s umístěním úlomků ani nemluvě.
Přesto si ale myslím, že bychom se neměli za každou cenu bránit trendům, které k nám přichází ze zahraničí a které oproti „tradičnímu" oblečení poskytují nemalé výhody a osvědčují se v praxi. Spíše bychom měli uvažovat o tom, co je skutečně estetické a jaké rozumné nároky budeme mít pro jednotlivé typy lovů i roční období.
Druhým konkrétním příkladem je nedávný článek o (ne)myslivecké odpovědi Lovu dík místo správné Zdar nebo Lovu zdar. Přimělo mě to, abych se nejdříve začal pídit po původu výrazu Zdar. Ke svému překvapení jsem zjistil, že z dostupných zdrojů jsem se nedozvěděl téměř nic.
Obrátil jsem se proto o radu na Ústav pro jazyk český AV ČR. Tam mi potvrdili mou původní domněnku, že se jedná o odvozeninu od slovesa dařit se, která je typická pro češtinu a podobný výraz obsahuje už jen slovenština, polština a litevština. Slovník spisovného jazyka z 30. let minulého století uvádí slovo zdar jako typický stavovský pozdrav, nicméně třeba Jungmannův slovník o století starší ještě tento výraz vůbec nezná. I na tom je vidět, jak se využívání pozdravu Zdar v čase vyvíjelo a evidentně stále vyvíjí.
Mohu se samozřejmě mýlit, ale připadá mi, že pozdrav zdar dnes v běžné mluvě využíváme jen zcela minimálně a slýcháme ho už jen ve spolcích nebo v armádě. Je tedy nasnadě otázka – jestliže dnes ve většině případů mezi myslivci na přání Lovu zdar uslyšíme okamžitou odpověď Lovu dík, jedná se o zlozvyk, který je třeba vymýtit nebo nám zde spontánně vyrostla nová tradice, kterou bychom měli reflektovat?
Je asi pravda, že se jedná o český ekvivalent německého Weidsmanndank. Na druhou stranu by to nebyla první součást české myslivecké tradice, která má své kořeny v Bavorsku nebo v jiných německy mluvících oblastech.
Můžeme diskutovat i o tom, zda by nebyla logičtější odpověď Lovcův dík (za což bych se osobně přimlouval). Nemyslím si ale, že je na místě kritizovat tuto formu myslivecké odpovědi na blahopřání, která velmi šarmantně a i po jazykové stránce citlivě vyjadřuje poděkování za úspěšný lov – ať již přímo loveckému průvodci nebo přeneseně přírodě a sv. Hubertovi...
Jak tedy rozlišit, co ještě je (nebo se může v budoucnu stát) součástí naší myslivecké tradice, která byla označena za národní kulturní dědictví a co jí naopak ohrožuje? Tuto otázku si kladou mnozí a pravděpodobně si ji budeme klást i nadále.
Mám pocit, že i v tomto směru platí, že každý extrém je škodlivý. Naší myslivecké tradici ubližuje jak bezhlavé nadšení ze všeho nového a „zápaďácky moderního“, tak i úzkoprsé obavy z každého závanu čerstvého větru novot. Pokud si zachováme cit pro krásu, touhu po opravdovém mysliveckém kamarádství a úctu k přírodě a k sobě navzájem, budeme mít čím pokladnici tradic české myslivosti doplňovat, aniž bychom při tom jakkoli ohrozili její originalitu. A k tomu si přejme: České myslivosti zdar!
Martin HORÁLEK