Když středočeská turistka Alena Raftlová vyfotografovala přede dvěma lety skupinku tří losů nedaleko šumavského Lipna, mohlo se zdát, že není nic jednoduššího, než potkat toto mohutné zvíře v české přírodě. I přes tuto unikátní událost však zůstává los evropský (Alces alces) jedním z nejskrytějších obyvatelů tuzemských lesů.
Své o tom vědí například vědci z Mendelovy univerzity v Brně, kteří prováděli v letech 2008 až 2011 výzkum zaměřený na monitoring populace a přeshraniční migraci losů v rámci Lesní správy Vyšší Brod nedaleko vodní nádrže Lipno.
Přestože se pohybovali v oblasti, kde jsou v rámci České republiky jedny z nejvyšších stavů losů, a přestože nacházeli jejich čerstvé pobytové stopy, jako je srst nebo trus, nepodařilo se části výzkumného týmu losa zahlédnout na vlastní oči ani na okamžik.
Los patří k živočichům, jejichž přítomnost je ukazatelem naprosté klidové zóny. Vyhýbají se nejenom člověku, ale také velkým živočichům, například jelenům. Rostoucí stavy jelení zvěře v tuzemských lesích proto patří k rizikovým faktorům, které zvyšují tlak na losí populaci v tuzemské přírodě. Rozhodně však nejsou faktorem jediným ani největším. Ale podívejme se na příběh losů v českých zemích pěkně po pořádku.
Los evropský je největší příslušník čeledi jelenovitých. Dospělý samec váží od 220 do 450 kilogramů a v kohoutku dosahuje výšky 180 až 235 centimetrů. Samice jsou menší, jejich hmotnost se pohybuje od 275 do 375 kilogramů. Pro losa je typické mohutné, často lopatovité paroží, jehož hmotnost dosahuje až 20 kilogramů. Proto bývá los v zemích, kde je jeho lov legální, ceněn jako jedna z nejhodnotnějších trofejí. Ve státech, kde jsou populace těchto zvířat ohrožené, a lov není ze zákona povolen, je právě touha po trofeji častou příčinou pytláctví. Losi žijící na českém území mívají zpravidla jednoduché parohy bidlovitého typu, nicméně také u nás byly zaznamenáni losi s typickým lopatovitým parožím.
Losi jsou výborně uzpůsobení pro pohyb v měkké půdě. Jejich roztažitelné spárky na bazích umožňují vytvořit velkou našlapovací plochu. Jsou rovněž dobří plavci. Mezi typické znaky losů patří krátké tělo na vysokých běích, přečnívající horní pysk, zvláštní hrbol na větrníku a kožovitý, dlouhou srstí pokrytý lalok vyrůstající na spodní straně krku. Zbarvení zvířat se pohybuje od tmavohnědé až po téměř černé.
Pro svoji plachost a nároky na prostředí nebylo pro losa soužití s lidmi nikdy příliš jednoduché. Kvůli nadměrnému lovu pro maso a kůži byl v Evropě vyhuben ve velké části areálu svého původního rozšíření. Již ve 13. století pod tlakem člověka zmizel ze západní Evropy i na většině území Německa, jeho stavy silně poklesly také v oblasti střední Evropy.
Na území České republiky losi vymizeli mezi 12. a 15. stoletím, někteří autoři uvádějí jako letopočet ulovení posledního losa rok 1570. Příčinou byl, jako na většině jiných míst v kontinentu, nadměrný lov, změny vegetace a fragmentace krajiny.
Neutěšená situace se po několika staletích začala pro losy obracet k lepšímu po 2. světové válce. Díky přísnější ochraně začaly populace losů postupně růst. Za posledních tři desítky let se stavy losů zvýšily v Polsku na 6200 kusů z původních 18 kusů, v Litvě na 9900 z původních 90 kusů a v Bělorusku na 29 000 z původních 600 kusů. Podle současných odhadů má v Euroasii největší populaci losů Rusko se 730 000 kusy, Švédsko se 340 000 kusy, Norsko se 120 000 kusy a Finsko se 110 000 kusy. Silná populace žije také v Estonsku, kde se vyskytuje zhruba 10 000 losů.
Nyní se tedy losi vyskytují téměř souvisle v celé Skandinávii, Finsku a Karélii, v Pobaltí, na severovýchodě Polska, v Bělorusku, na severní Ukrajině a v Rusku na východ až k řece Jenisej, v severní Číně a v části Mongolska.
Původně to vypadalo, že se podobně pozitivní příběh, jako v ostatních částech Evropy, začne psát i v České republice. V roce 1957 byl zaznamenán výskyt prvního losa v okolí Ústí nad Labem. Jenže krátce na to bylo zvíře nelegálně uloveno na Teplicku.
Poté následovaly tři migrační vlny. První v letech 1957 až 1966 přinesla jen sporadický a krátkodobý pobyt losů. Druhá vlna začala na přelomu 60. a 70. let především v souvislosti s růstem polské populace. V roce 1973 se na Jindřichohradecku narodilo první mládě a od té doby se los na našem území opět pravidelně rozmnožuje. Do roku 1987 se v jindřichohradecké oblasti narodilo 23 losích mláďat a losi se alespoň krátkodobě objevili zhruba na třetině území České republiky. V roce 1980 žilo v Česku přibližně 30 až 50 losů, z toho na Jindřichohradecku 20 až 30 kusů.
V době největšího rozšíření vzniklo na území České republiky celkem pět populací losů. Kromě zmíněné Jindřichohradecké, která sahala od jihovýchodního okraje Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko po oblast Člunku a Kunžaku, patří k významným lokalitám výskytu losa také Lipensko. Tři další, výrazně menší populace vznikly na Táborsku, Bechyňsku a Nymbursku, především v souvislosti s třetí migrační vlnou v polovině 80. let.
Po roce 2000 však došlo k útlumu migrace losů, především kvůli nastavení příliš vysokých kvót lovu v sousedním Polsku. To vedlo spolu s negativními vlivy na českém území k vyhynutí losů ve třech menších populacích. Zbývající populace se pak zmenšily. Odhaduje se například, že na Jindřichohradecku poklesly početní stavy losů o polovinu až o dvě třetiny.
I když některé zdroje z posledních let připouštějí znovuobnovení nymburské populace, není situace losů v České republice příliš růžová a její trend jde proti vývoji ve většině zemí Evropy, kde losů v posledních desetiletích přibývá.
Proč se u nás losům nedaří?
Příčin je několik. Kromě již zmíněného nepříznivého vývoje populace v Polsku se nepochybně projevilo také odstranění hraničních zábran po roce 1989. To umožnilo losům migrovat dále za hranice. Tam je pro ně rizikové především prostředí v Rakousku, kde k odstřelu losů panuje velmi benevolentní přístup.
Projevily se i další nepříznivé vlivy, jako nárůst turistického ruchu v oblastech s výskytem losa. Krajina se rovněž stále potýká s dědictvím minulých desetiletí, kdy došlo v rámci meliorací k odvodnění mnoha podmáčených míst a nahrazení původních porostů vrb v těchto místech kosenými loukami nebo ornou půdou. Právě vrby, stejně jako další dřeviny s křehkým dřevem, představují pro losy důležitou součást jejich jídelníčku.
Mezi další rizikové faktory ohrožující losy patří především střety na silnicích a železnicích a nelegální lov. Zatímco dopravní nehody jsou příčinou přibližně 38 procent úmrtí losů na našem území, nelegální odstřel a pytláctví se podílí na 36 procentech úmrtí.
Vzhledem k výraznému poklesu losí populace hrozí v současné době při pokračování popsaných negativních trendů losům v České republice vyhubení.
V loňském roce se proto zformovala expertní skupina, která začala pracovat na krocích, které by měly pomoci losy v Česku zachránit. Vedle ochranářské společnosti Česká krajina ji tvoří vědci z Jihočeské univerzity, kteří v roce 2010 zformulovali Záchranný program losa evropského (z něhož čerpá většina dat uvedených v tomto článku), experti z Biologického centra Akademie věd ČR v Českých Budějovicích, Mendelovy univerzity v Brně, Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR v Brně. Ke spolupráci byli přizvání také odborníci z Českomoravské myslivecké jednoty a Podkrušnohorského zooparku v Chomutově.
Na základě prvních jednání byly stanoveny priority pro následující období. Mezi ně patří například iniciativa k zavedení nové dopravní značky „Pozor los!“, která by měla pomoci snížit počty úhynů losů v důsledku dopravních nehod, ale také omezit potenciální rizika pro řidiče. V zahraničí totiž končí vysoké procento nehod s těmito zvířaty smrtelnými zraněními. Přestože v Česku zatím k podobným následkům v případě střetů s losy nedošlo, je osvěta rozhodně na místě. Na základě svých instinktů totiž los v případě nebezpečí zůstane stát na místě. Strategie, která se mu osvědčila ve volné přírodě, však může mít na silnicích vážné důsledky.
Dalším krokem je navázání spolupráce s odborníky v Bavorsku a v Rakousku. Čeští losi jsou součástí takzvané jihozápadní evropské populace. Bez dat a koordinace s odborníky ze sousedních zemí proto není možné účinně chránit ani losy na našem území.
Pro efektivnější ochrany losů je rovněž třeba zlepšit legislativu v oblasti náhrady škod způsobených těmito chráněnými živočichy. Ta dosud lesníkům neumožňuje čerpání kompenzací při opakovaném poškození lesních porostů, stejně jako zatím není možné čerpat dotace na opravy a údržbu vybudovaných losích oplocenek až do věku 30 let porostu.
Tyto a další kroky by měly vést nejprve ke stabilizaci a později snad opět k růstu populace losů v České republice. Tento plachý velikán českých lesů si to určitě zaslouží.
Dalibor DOSTÁL
(autor je ředitelem ochranářské společnosti Česká krajina)
www.ceska-krajina.cz
www.facebook.com/CeskaKrajina