Časopis Myslivost

Důvodem publikování, který nás stimuloval ke zveřejnění náhledu do nádorové problematiky u zvěře je především zlepšit povědomí o této problematice v širší myslivecké veřejnosti. Rádi bychom iniciovali ty myslivce, kteří se s nádorovým onemocněním u zvěře setkají, aby na tato onemocnění mysleli, přistoupili k odběru vzorků a iniciativně je zaslali na specializovaná vyšetření do některé z histopatologických laboratoří.

Dalším, neméně závažným důvodem je jeden ze základních problémů odvětví myslivosti. Je to problém odbornější informovanosti studentů středních, vyšších odborných škol a univerzit se zemědělským, přírodovědným a veterinárním zaměřením. V současné době je řada bakalářských a diplomových, posléze pak i disertačních prací, zpracovávána na základě poznatků o biologii, fyziologii, genetice, toxikologii, výživě a zdravotním stavu naší zvěře. Bohužel, mnoho výsledků a závěrů se ke studentům dostává pouze v omezené míře nebo jsou jim vzhledem k finančním nárokům ze strany zpravidla zahraničních vydavatelů odborných časopisů znemožněny.

V tomto úvodním článku chceme čtenáře Myslivosti seznámit s obecnou charakteristikou a definicí nádorů a s posouzením jejich chování vůči svému hostiteli.

Nádory tvoří neobyčejně širokou skupinu onemocnění, protože mohou vzniknout z kterékoliv buňky organizmu. Abychom se proto mohli v taxonomii a v odhadu biologických vlastností nádorů orientovat, využíváme tzv. „klasifikaci nádorů“. V této klasifikaci má každý nádor své označení slovní i číselné.

Mezinárodní klasifikace nádorů v humánní medicíně se označuje jako ICD-O (zkratka je odvozena od „International Classification of Diseases in Oncology“). Jak bylo již dříve prokázáno, lze ji úspěšně využít i pro aplikaci ve veterinárním lékařství (Karpenko A., Bukovjan K.: Nádory divoce žijící zvěře. Čs. Patol. 32(2), 78-83, 1996).

Klasifikace nádorů je založena na posouzení charakteristik nádorů metodami klasické histopatologie (vyšetřování tkání a buněk pomocí mikroskopických technik) a v posledních desetiletích je obohacovaná ve stále širším rozsahu metodami molekulární biologie a patologie na úrovni vyšetření proteinů a nukleových kyselin. Bez přesného histopatologického určení nádorů by nebylo možné nádory řádně diagnostikovat, a u člověka a ve veterinární praxi zpravidla malých domácích zvířat ani léčit.

Stručná definice nádoru

Nádor, také označovaný názvem novotvar – neoplasma (nesprávně tumor - zduření), je nově postupně vytvořené společenství buněk v rámci organizmu, jehož růst přesahuje potřeby normální tkáně k vlastní obnově a funkci a pokračuje i poté, co příčiny vyvolávající nádorové bujení již přestaly působit.

Jako příklad lze uvést kožní nádor diagnostikovaný jako melanom. Ten má zpravidla často vztah k předchozí expozici ultrafialovému záření, ale pokud nádor již vznikne, není nutná další stimulace zářením, aby dále rostl.

Nádory vznikají především poruchami genetické informace buňky a její regulace. Pokud je buňka schopná zásadní změnu svého životního režimu – tzv. buněčného cyklu přežít (např. mutacemi genů), má deregulace často za následek vznik selekční růstové výhody. Takové buňky se buď nekontrolovatelně množí, nebo naopak nejsou schopny přirozeného zániku, a tím se v těle hromadí.

Představme si to pro zjednodušení na dvou prostých a pochopitelných modelech. V prvním případě pokud necháme tekoucí kohoutek do umyvadla naplno puštěný, snadno se zahltí odpad a voda plní umyvadlo až přeteče. Stejná situace existuje u nádoru, jehož buňky se množí a hromadí se v těle, až vznikne viditelný nádor.

Druhý model je pak založen na situaci, kdy necháme odpad umyvadla zašpuntovaný. Pak stačí i jen kapající kohoutek, aby po čase umyvadlo stejně přeteklo. Tak vzniká nádor, jehož buňky žijí déle, než mají normálně naprogramováno, a pak se v těle nekontrolovatelně hromadí.

Většina nádorů vzniká kombinací obou uvedených fenoménů. V obou, respektive ve všech třech uvedených verzích vzniká nežádoucí akumulace buněk, tedy novotvar - nádor.

Za normálních okolností jsou buňky v těle až na výjimky postupně obnovovány, staré zanikají, nové vznikají. Tyto děje jsou vyvážené a přesně regulované. Patologické změny v buňkách umožňují nadbytečnou akumulaci buněk v těle a jejich postupnou relativní nezávislost na fyziologických růstově regulačních stimulech organizmu (prorůstových i růst tlumících – inhibičních). Tím se hrubě narušují přirozené podmínky rovnováhy vzniku a zániku buněk.

Nádorové buňky se dokáží vymanit z regulačních vlivů a během procesu tzv. nádorové transformace si počínají nezávisle na okolí a na vlivech kontrolujících přirozenou obnovu buněk. Nádory tedy získávají určitý stupeň nezávislosti – autonomie na tkáni nebo orgánu v místě svého vzniku, případně v místech vzdáleného – metastatického rozsevu.

Autonomie nádoru však není absolutní. Každý nádor svého hostitele potřebuje k dodání živin, kyslíku z krve a také růstových faktorů, včetně hormonů (například steroidních hormonů typu testosteronu nebo estrogenů) a místních růstových faktorů.

Co je tzv. klonalita nádorové populace buněk

Většina nádorů pochází z jedné mateřské buňky, ve které prvotně vznikly změny umožňující deregulovanou proliferaci (množení, prodloužené přežívání nebo obojí) do buněk dceřiných a následně pak i do dalších generací nádorových buněk. Nádory tedy považujeme, alespoň v naprosté převaze případů, za konglomerát generací buněk pocházejících z jedné buňky. Proto nádory označujeme jako tzv. monoklonální onemocnění.

Dělení nádorů podle jejich základních biologických vlastností a jejich názvosloví

Z hlediska biologických vlastností nádory dělíme na nezhoubné, tzv. benigní a nádory zhoubné, tzv. maligní. U benigních nádorů předpokládáme, že jejich vývoj je ve vztahu k jejich nositeli příznivý a pokud například netlačí na životně důležité tkáně v těle, nezpůsobují vážnější komplikace. Často je lze poměrně snadno chirurgicky odstranit.

Benigní nádory se většinou označují koncovkou „oma“, v českém názvosloví „om“, připojeném k příslušnému buněčnému typu, ze kterého nádorové buňky vznikly. Benigní nádor z buněk chrupavky (řecky chondros) se tedy nazývá chondrom, z hladké svaloviny leiomyom, z tukové tkáně lipom. Existuje velké množství dalších případů, ale také výjimek z pravidla. Benigní nádory z buněk výstelek (z epiteliálních buněk), např. trubicových orgánů (žaludek, střeva) nebo ze žlázových orgánů, mají označování složitější. Benigní epitelové nádory žlázového původu se označují jako adenom.

Maligní nádory jsou takové, které jsou schopny svého hostitele usmrtit lokálním růstem s postupným ničením orgánů a tkání v okolí svého vzniku nebo v kombinaci s rozsevem do vzdálených míst od místa vzniku nádoru, tedy metastázami.

Maligní nádory z mezenchymálních buněk (například z pojivové tkáně, svaloviny, kostí a chrupavek) se nazývají sarkomy. Většinou lze nádorový původ buněk sarkomu rozpoznat a tyto nádory se pak označují podle buněčného typu. Sarkom z buněk chrupavky se tedy nazývá chondrosarkom, sarkom z buněk hladké svaloviny leiomyosarkom, z tukové tkáně liposarkom atd.

Maligní nádory vzniklé z epiteliálních buněk se nazývají karcinomy. Karcinomy patří mezi nejčastější zhoubné nádory u člověka. Laicky jsou často a nesprávně označovány jako rakovina.

Nádory (benigní i maligní) sledují ve většině případů jednu linii buněčné diferenciace (například diferenciace v chrupavku). Méně často se mohou diferencovat do dvou nebo více směrů. V takovém případě hovoříme o smíšených nádorech. Příkladem je skupina často se vyskytujících nádorů, které vznikají z embryonálních (zárodečných) buněk. Ty jsou schopné buněčné diferenciace v buňky napodobující struktury všech tří zárodečných embryonálních listů, tj. ektodermu (např. kůže a její deriváty, tkáně mozku), entodermu (např. zažívací ústrojí) a mezodermu (chrupavka, kost, svalová a tuková tkáň). Tyto nádory se označují se jako teratomy. V jednom nádoru nacházíme pak různé chaoticky uspořádané tkáně od tkáně mozkové, po tkáně epitelové, chrupavky, kostní tkáně, části žlázových orgánů a další. Často se v nich vytvářejí dutiny – cysty. Teratomy se vyskytují ve vaječníku nebo ve varleti, ale i v jiných partiích těla. Blíže o teratomu u zvěře pojednáme v jedné z dalších kapitol.

Lokální růstové vlastnosti nádorů a metastazování

Nádory benigní rostou v místě svého vzniku expanzivně a ohraničeně (často bývá opouzdřen), podobají se svým vzhledem tkáni, ze které vycházejí (jsou diferencované), a zásadně nezakládají dceřiná ložiska v těle – metastázy (viz níže).

Maligní nádory nebývají opouzdřené a jsou charakterizovány neohraničeným růstem v místě svého vzniku – invadují a obvykle tkáň v okolí ničí – destruují. Mají tendenci k šíření na vzdálená místa - metastazují. Lokální invaze a destrukce vlastních tkání nádorem je vedle metastazování jedním z nejspolehlivějších znaků maligního (zhoubného) chování nádoru. Tyto vlastnosti jsou popsány detailněji v následujícím textu.

V naprosté většině případů lze nádory jako benigní nebo maligní diagnostikovat s velkou mírou přesnosti histopatologickým vyšetřením. Pro nádory, které nelze zařadit jako jednoznačně benigní nebo maligní používáme označení „nádor potenciálně maligní / semimaligní“. Jsou však v rámci výskytu podstatně méně časté než obě předchozí kategorie.

Dceřiná ložiska vzniklá zavlečením nádorových buněk do vzdálených míst od vlastního nádoru se označují jako metastázy. Ne všechny maligní nádory však mají stejnou schopnost metastazovat, a to i nádory vzešlé ze stejného orgánu a stejného histologického typu.

Maligní nádory metastazují třemi způsoby a tyto způsoby se mohou u jednotlivých případů kombinovat. Metastazování se uskutečňuje rozsevem nádoru v tělních dutinách (implantační metastazování), šířením lymfatickými cévami a šířením krevní cestou.

Implantační šíření nádoru, také nazývané jako porogenní, nastává rozsevem zhoubných nádorových buněk z nádoru ležícího v blízkosti nebo prorůstajícího na serózní blány v těle. Nádor se tak šíří v dutině břišní, v pohrudničních dutinách, v osrdečníku a také po měkkých plenách mozkových. Prostým okem implantační metastázy pozorujeme jako čočkovité, zpravidla jen několik milimetrů velké uzlíky. Bývají mnohočetné, někdy hustě rozeseté vedle sebe. Velmi často vedou k produkci tekutiny do postižené dutiny.

Tímto způsobem metastazují zejména karcinomy – například karcinom vaječníků, žaludku a dalších orgánů dutiny břišní. Jsou dobře viditelné, a tedy na nádorové onemocnění lze, po vyloučení infekčního původu ložisek např. při tuberkulóze, pomýšlet.

Při metastazování lymfatickou cestou jsou nádorové buňky zachycovány v lymfatických uzlinách v povodí vlastního nádorového ložiska. Mohou se šířit i do dalších skupin lymfatických uzlin na značnou vzdálenost od primárního nádoru. Lymfatické uzliny bývají pak nápadně zvětšené. Zvětšení lymfatických uzlin však může mít také zánětlivé nebo reaktivní příčiny, což lze odlišit pouze histopatologickým mikroskopickým vyšetřením.

Metastazování krevní cestou vzniká proto, že zhoubné nádory mají schopnost v místě svého vzniku prorůstat do krevních cév. Častěji pronikají do žilního než do tepenného systému. Poté se nádorové buňky dostávají s krevním tokem do místa prvního kapilárního řečiště stojícího v cestě. Zde se mohou uchytit a růst. Nejčastěji bývají metastázami krevní cestou postiženy plíce a kosti (například obratle), u orgánů, ze kterých je krev odváděna portálním (vrátnicovým) řečištěm vnikají často metastázy v játrech. Jak v plicích, tak v játrech jsou patrné jako různě velké uzly nejčastěji bělavé, šedobílé nebo nažloutlé barvy.

U zvěře se většinou přijde na onemocnění nádorem při vývrhu a následném zpracování úlovku, zejména tzv. drobů. Nápadným znakem celkového vlivu zejména zhoubného nádoru na jedince bývá vyhublost zvěře (kachexie), která je pak často i příčinou úhynu.

Vlastní nádor nebo jeho metastázy jsou patrné jako uzly nepřirozeně zasazené ve tkáni, s odlišným vzhledem, tuhostí a s odlišnou barvou. Při nepozornosti se však mohou přehlédnout. Na dvou ilustrativních fotografiích (foto MVDr. F. Kostka, SVÚ Jihlava) ukazujeme nepřehlédnutelný nádor kůže a podkožní tkáně u srnčí zvěře jako velký patologický útvar porušující běžnou kontinuitu tkáně. Jedná se o nezhoubný nádor, tzv. fibropapilom. Často bývá mnohotný, tzv. fibropapilomatóza. Tento typ nádorového onemocnění je vyvolán virovou infekcí, a ta je na zvěř přenášena vektory. V současné době se jedná o relativně častý nález u srnčí zvěře v České republice, který má význam i pro lokální úbytek jejích stavů. Tato ilustrace dokladuje, že i nezhoubné nádory, zejména jsou-li mnohotné, mohou mít nepříznivý důsledek na celkový stav zvěře.

V následujících krátkých sděleních dalších čísel časopisu Myslivost uvedeme příklady nádorů diagnostikovaných u zvěře, které jsme měli možnost vyšetřit, klasifikovat a posoudit jejich vliv na hostitele. Uvedeme postupně příklady epitelových nádorů v podobě karcinomu ovaria u jezevce, sarkomu u jezevce a dalších nádorů u lišek, zajíců a spárkaté zvěře.

Již v této úvodní části se omlouváme některým čtenářům časopisu za relativní odbornost příspěvků. Výskyt nádorů u zvěře není v současné době zanedbatelné banální téma a vysvětlit stručně problematiku není možné bez použití odborných výrazů i textu. Jedná se o civilizační choroby společné jak zvěři, domácím i hospodářským zvířatům, tak i lidem. Nutno si uvědomit skutečnost, že životní prostředí a kontaminace ekosystémů je pro ně shodná, a tak je výskyt nádorů mezi skupinami organizmů podobný až identický.

prof. MUDr. Roman KODET, CSc.,

Ústav patologie a molekulární medicíny,

2. lékařská fakulta UK a Fakultní nemocnice v Motole

doc. MVDr. Karel BUKOVJAN, CSc.,

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., Strnady - Jíloviště