Myslivost má u nás unikátní tisíciletou tradici, kterou nám v jiných částech světa právem závidí. Zatímco mimo středoevropský region je myslivost vnímána pouze jako lov či sport, u nás lze mysliveckou filozofii vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Naše myslivost zahrnuje řadu aktivit a tradic s lovem a péčí o zvěř spojených, zejména: chovy zvěře, obornictví, bažantnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, osvětu, mysliveckou kynologii; myslivecké zvyky a tradice jako je myslivecké odívání, používání myslivecké mluvy, dodržování myslivecké etiky, konání výřadů a výloží, pasování, lovecké troubení, myslivecké svatby a křtiny aj.
Tisíciletá tradice naší myslivosti
Myslivost má u nás unikátní tisíciletou tradici, kterou nám v jiných částech světa právem závidí. Zatímco mimo středoevropský region je myslivost vnímána pouze jako lov či sport, u nás lze mysliveckou filozofii vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Naše myslivost zahrnuje řadu aktivit a tradic s lovem a péčí o zvěř spojených, zejména: chovy zvěře, obornictví, bažantnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, osvětu, mysliveckou kynologii; myslivecké zvyky a tradice jako je myslivecké odívání, používání myslivecké mluvy, dodržování myslivecké etiky, konání výřadů a výloží, pasování, lovecké troubení, myslivecké svatby a křtiny aj.
Není bez zajímavosti, že ve většině z šesti tisíc obcí v ČR, jsou právě myslivci hlavními nositeli kultury, kteří zajišťují kulturní aktivity na venkově formou mysliveckých plesů, výstav, slavností, posvícení, dnů dětí, Hubertských zábav a jiných společenských akcí.
Kromě kulturního přínosu myslivci v dnešní době věnují spoustu času a úsilí péči o přírodu při uklízení nepořádku v honitbě, při likvidaci skládek, údržbě remízků, políček a při nápravách ekologických škod, které způsobili ostatní. Přitom většina mysliveckých sdružení živoří na hranici přežití bez podpory nebo s mizivou finanční podporou státu a to ještě s velkou administrativní zátěží.
Naproti tomu solární byznys zabírá zemědělskou půdu a ještě dostává z našich kapes stovky miliard, stejně jako biopalivový řepkový byznys, který nejen půdu vysává, ale ještě v širých lánech rychlé traktory se širokým záběrem rozsekají vše živé. Kdyby se zlomek této částky investoval do skutečně účinné ochrany životního prostředí, příroda by se tetelila blahem. Kdyby se jen zlomek této částky poskytnul těm, co po staletí žijí v souladu s přírodou a historicky se osvědčili jako dobří hospodáři s přírodními zdroji, tak by stát udělal lépe.
Nová doba environmentalismu
Zatímco celé minulé tisíciletí bylo v českých zemích pro myslivost příznivé, od začátku nového tisíciletí čelíme velmi nebezpečnému legislativnímu a mediálnímu tlaku. Nastala totiž nová doba tzv. environmentalismu. Typické pro každou ortodoxně pojatou ideologii je, že výsledek jde nakonec proti tomu, co hlásá.
Zatímco ve feudalismu se „ve jménu Boha“ páchala zvěrstva proti božím stvořením - lidem, komunismus „ve jménu lidu“ vyhlazoval a šikanoval celé komunity lidí a fašismus „ve jménu čisté rasy“ málem vyhladil nejeden národ, tak fundamentální environmentalismus je „ve jménu přírody“ moderním účinným nástrojem k vyhlazení tradičních odvětví (udržitelně hospodařících tisíce let v krajině), což v konečném důsledku přírodu samotnou poškozuje.
Příslušné lobbistické skupině jde převážně o uchopení rozhodovací moci za účelem dosažení zisku z „ekoprůmyslu“. Scénář je vždy v podstatě stejný, vybere se oblast a vymyslí se tzv. „ekobyznys“, média se nakrmí katastrofickým scénářem (např. globální oteplování, jedovatost olova, hrozící zánik druhů apod.). Za peníze daňových poplatníků se nechají zpracovat „vědecké studie“ (aby se našla záminka a vybraly se umělé argumenty k regulaci).
Dále se za účelem získání alibi zinscenuje tzv. „veřejné projednání“ s odbornou veřejností (aniž by se braly v úvahu nehodící se připomínky), a až nastane vhodná chvíle, tak „ve jménu přírody“ a veřejného blaha se schválí nová legislativa vedoucí k dotacím nebo naopak k regulaci, byrokratickému omezení či rovnou k zákazu. Tímto se uměle nažene byznys do náruče firmám či institucím, které ekolobby předem předpřipravily a které by jinak na trhu neměly šanci uspět.
Typickým rysem pro proces zavádění ekobyznysu je salámová metoda tzv. inkrementalismus, jehož princip se spojuje s podobenstvím toho „jak uvařit žábu“. Pokud je žába vhozena do horké vody, tak hned vyskočí, pokud však bude vložena do studené vody a ta bude postupně přiváděna k varu, žába se uvaří.
Jak vidno, tato metoda funguje dobře i na lidi, kteří si bez velkých protestů nechali postupně zakazovat jeden z největších vynálezů lidstva - žárovku: napřed 100 W, pak 75 W a nakonec i slabší žárovky pod 60 W. Nakonec jsou nuceni kupovat drahé „úsporné“ zdroje.
Bylo by však nespravedlivé všechno a všechny házet do jednoho pytle. Výše uvedené charakterizuje špičku environmentální pyramidy, které ve skutečnosti nejde o ochranu přírody, ale o byznys. Špička zneužívá ke svým záměrům jako krycí křoví základnu pyramidy, ve které se nachází mnoho upřímných ochránců přírody, kteří s nadšením neváhají věnovat čas, úsilí i svoje peníze pro opravdový prospěch přírody.
Do deseti let hrozí zákaz „nepůvodních“ bažantů, veškerého olověného střeliva a zpřísnění držení zbraní!
Nedávno připravili úředníci Evropské komise novou legislativu nazývanou „Invasive alien species“ (Invazivní nepůvodní druhy), která si klade za cíl omezení, zákaz a odstranění nepůvodních druhů rostlin a živočichů z přírody včetně kříženců. Legislativní návrh právě teď leží v Europarlamentu a ochranářská lobby se jej bude snažit protlačit na poslední chvíli ještě před květnovými eurovolbami, protože Europarlament v novém složení by mohl hlasovat proti.
Problém této legislativy je, že se vlastně neví, co je původní a co nepůvodní a co je invazivní (škodlivé) a co není. Řada biologů správně tvrdí, že původního z hlediska vývoje není vlastně nic, vše záleží jen na úhlu pohledu. Kdo rozhodne, jestli nepůvodní je už pšenice pocházející z Mezopotámie, která se používá v Evropě tisíce let nebo brambory pocházející z Ameriky, které se používají teprve stovky let, nebo šlechtěné druhy plodin, které se používají jen desítky let? A kdo rozhodne, co je užitečné – „hodné“ a co je škodlivé – „zlé“?
No samozřejmě vševědoucí úředník z bruselského paneláku, a tím získá neskutečnou moc a vznikne prostor pro nový ekobyznys. Úředníci tvrdí, že nepůvodní druhy způsobují ročně škody za 12 miliard EUR, takže je jasné, že z tohoto koláče si ekobyznys bude chtít ukousnout. Zpočátku to budou „jen“ desítky miliónů EUR (aby se nikdo nezaleknul nákladů), dám ale ruku do ohně, že později to přijde na miliardy EUR na projekty pro odstraňování „zlých“ rostlin a živočichů z přírody. Když si představím jen jediný druh - třeba odstraňování akátu, tak to bude za dotace z EU nekonečně fungující ekobyznys snů.
Pro naši myslivost by však byl nejničivější zákaz chovu bažanta či rovnou jeho odstranění z přírody, a z rostlin bude bolestivý zákaz topinambur (na Slovensku už zákaz platí). Jistě, že to nebude zítra, v první fázi chce salámovou metodou Evropská komise zakázat na seznamu jen 50 druhů, přičemž některé z nich opravdu v naší přírodě škodí a my myslivci bychom rádi viděli možnost je plošně a bez omezení redukovat (např. norka amerického, psíka mývalovitého či mývala severního).
Myslivci v celé Evropě mají však reálnou obavu, že do 10 let se na seznam může dostat i bažant původem z Asie, kterého sice v Evropě jíme o stovky let déle než brambory, ale k naší smůle zájmová skupina 7 miliónů evropských myslivců není tak velká, jako skupina 500 miliónů obyvatel konzumujících brambory. Jakmile totiž jednou legislativa projde Europarlamentem, pro úředníky už bude velmi snadné postupně rozšiřovat obsah přílohy se seznamem „zlých“ nežádoucích druhů.
Dalším veřejným nepřítelem v EU je dlouhodobě olovo. Bylo již zakázáno v benzínu, v pájkách pro elektroprůmysl, a zatím zůstává v akumulátorech a střelivu. Ale jak dlouho? V hlavě bruselského úředního šimla se rodí legislativní nápady na úplný plošný zákaz olověného střeliva a navíc je to korunované snahou o značení každé jednotlivé střely!
Pokud toto nastane, povede to k výraznému zdražení střeliva a naopak snížení ranivosti zvěře, která bude na hraně či za hranou lovecké myslivecké etiky (jak už jsme poznali v případě lovu kachen ocelovými broky).
Dlouhodobým tématem v EU je i zpřísnění držení zbraní na základě mediální poptávky evropských občanů. Média každou chvíli propírají počet trestných činů způsobených střelnými zbraněmi. Pravda, v naprosté většině se jedná o zbraně krátké a nelegální, ale bohužel myslivci - legální držitelé dlouhých loveckých zbraní na vlnu populismu doplatí taky. Přitom statistiky ukazují, že např. Švýcarsko, které je v držení zbraní benevolentní, nemá větší kriminalitu se zbraněmi než přísné Německo. Je totiž pravděpodobné, že počet trestných činů souvisí spíše s kvalitou psychiatrické péče v dané zemi, než s přísností držení legálních střelných zbraní.
Toto byl jen malý výčet aktuálních nebezpečí, které naší myslivosti hrozí. Zdaleka největším nebezpečím je však tendence proti dlouhodobou praxí ověřenému principu trvale udržitelného hospodaření v krajině, ve prospěch tzv. principu předběžné opatrnosti. Tento princip je nebezpečnou a přitom ničím neověřenou teorií environmentalistů spočívající v jednoduché krátkozraké logice, že v případě pouhého podezření na škodlivost přírodě, se toto musí omezit nebo zakázat bez ohledu na to, že ekosystémy se složitě dlouhodobě vyvíjejí do rovnovážného stavu, a že sebelépe míněný zásah může přinést opačný negativní efekt.
Jako dlouholetý aktivní myslivec a sokolník se snažím 15 let u nás i v zahraničí hájit myslivce, sokolníky a princip rozumného využívání přírodních zdrojů. Před pár lety jsem si však uvědomil, že nelze pořád bojovat proti „větrným mlýnům“ jen prázdnýma rukama. Ačkoliv mám slušné zaměstnání v zahraniční firmě, už se nemohu dívat na chování bruselských „vševědoucích“ úředníků.
Rozhodl jsem se tedy kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 23. až 24. května 2014. Věřím, že mě dostatečná část myslivecké veřejnosti podpoří v úsilí, a že zájem českých a moravských myslivců mít svého zástupce v nově zvoleném Evropském parlamentu převáží nad politickými preferencemi.Stačí jediné – jít k volbám a na hlasovacím lístku zakroužkovat moje jméno!
Dostaňme myslivost pod ochranu UNESCO
Ve své předchozí funkci viceprezidenta Mezinárodní asociace pro sokolnictví (IAF) pro Evropu, Afriku, Asii a Oceánii i nyní ve funkci předsedy výboru této celosvětové organizace sdružující 92 organizací z 67 zemí celého světa (včetně našeho Klubu sokolníků ČMMJ), se denně zabývám nejen nejrůznějšími mezinárodními aspekty legislativy životního prostředí a zemědělství, ale specializuji se i na kulturní dědictví.
Měl jsem tu čest zásadním způsobem se podílet na největší mezinárodní nominaci v historii UNESCO, kterou se v roce 2010 starověké umění sokolnictví zapsalo na seznam světového kulturního dědictví UNESCO (podrobnosti najdete v Myslivosti 12/2011).
Získané zkušenosti jsme pak následně využili při velmi náročném procesu prohlášení české myslivosti národní nemateriální kulturní památkou ČR v roce 2011 (podrobnosti jsou v Myslivosti a mimořádné příloze 3/2012). Jsme první zemí na světě, ve které se tak dostalo naší stotisícové komunitě českých a moravských myslivců uznání jakožto nositel kultury na venkově.
Na zasedání Sboru zástupců ČMMJ dne 14. 3. 2014 v Neveklově jsem dostal možnost jako host vystoupit před 84 zástupci všech okresů a klubů ČMMJ a přednesl jsem návrh na „povýšení“ české myslivosti z národního kulturního dědictví na mezinárodní kulturní dědictví UNESCO, což se setkalo s velmi pozitivní odezvou. Zdůraznil jsem, že ač mám jako akreditovaný poradce UNESCO přístup na zasedání komise, ač mám spoustu zkušeností s dřívější nominací sokolnictví, tak to bude ještě delší a ještě náročnější proces než u sokolnictví.
Je třeba si uvědomit, že po světě nejezdí nějací náboráři, kteří by snad přemlouvali místní vlády či nějaké zájmové skupiny, aby dovolily jejich nemateriální kulturní statek milostivě zapsat na seznam UNESCO. Je třeba napřed splnit řadu podmínek, získat od státu garanci, že naši myslivost bude podporovat, a pak tvrdě pracovat na sepsání náročné nominace. Ta musí být zcela perfektní nejen po věcné, ale i technické stránce a musí obsahovat důkazy pro naprosté ujištění komise UNESCO, že zápis je opodstatněný.
Zatímco sokolnictví má výhodu, že je v mezinárodních kulturních kruzích spojováno s romantikou z dob rytířů a gentlemanů, tak myslivost bohužel zatím někteří vnímají jako „krvavý sport a zabíjení zvířátek“ než jako ucelené kulturní dědictví se svými historickými tradicemi.
Protože společná nominace více zemí má daleko větší šanci na úspěch než nominace jedné země, několik let již hledám při zahraničních cestách možnosti, jestli by se kulturně blízké země (Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Německo) připojily k případné mezinárodní nominaci středoevropské myslivosti na seznam UNESCO tak, aby po vzoru českého sokolnictví i celá česká myslivost získala mezinárodní právní ochranu, uznání a dotační argument. Nejdůležitější je, že z právního hlediska má mezinárodní úmluva vyšší právní sílu než národní zákony a vyhlášky. Proto by pak nebylo možné myslivost národním zákonem jen tak zakázat a neměly by se ani zhoršovat její podmínky, protože stát je vázaný úmluvou UNESCO k ochraně kulturního dědictví.
Hlavním cílem nominace jistě není získání peněz, ale zmíněná právní ochrana a pozitivní mediální publicita tisíciletého kulturního dědictví - myslivosti. Nicméně nárok na dotace od Ministerstva zemědělství, jako garanta myslivosti, by pak byly jistě příjemnou třešničkou na dortu k podpoře naší činnosti.
Je zájmem každého z nás i společným zájmem, abychom naši tradiční myslivost jako udržitelné obhospodařování zvěře a jejího prostředí zachovali v novém tisíciletí i pro další generace!