Časopis Myslivost

Podle statistického vyhodnocení počtu ulovených lišek se uvádí, že v roce 2012 bylo v České republice uloveno celkem 75 768 jedinců, což je podstatně více v porovnání s předchozími lety. Například v roce 2007 to bylo 65 684 lišek. V rámci dlouhodobě prováděné depistáže výskytu tasemnice liščí v našich honitbách a sledování zdravotního stavu těchto predátorů bylo vyšetřeno celkem 478 jedinců obojího pohlaví a věku po výměně mléčného chrupu za trvalý. Vady chrupu lišky obecné ve srovnání s populací vyšetřených drsnosrstých jezevčíků. Normální trvalý zubní vzorec lišky obecné je jako u většiny psovitých šelem úplný s celkovým počtem zubů trvalého chrupu 42. V horní čelisti jsou 3 řezáky (I), 1 špičák (C), 4 předstoličky (P) a 2 stoličky (M). Ve spodní čelisti je pak vzorec 3 řezáky, 1 špičák, 4 předstoličky, 3 stoličky. Skus je nůžkový, vzácně klešťový. Ojediněle se lze u lišek setkat s vývojovými poruchami čelistí. Podobně je tomu u dalších psovitých šelem, vlků a u psů, včetně loveckých plemen. Zejména u psů je výskyt vad podstatně vyšší. Jedná se o předkus nebo podkus a o poruchy četnosti zubů, tj. chudozubost, či naopak se mohou vyvinout nadpočetné zuby trvalého chrupu. Tyto defekty mají u psovitých šelem recesivní genetický základ, přičemž postižení jedinci se označují jako recesivní homozygoti (aa). Jedinci skrytě přenášející vady jsou pak heterozygoti (Aa). Ve vysvětlení vzniku chudozubosti se někdy uvažuje o přirozené redukci zubů, tedy o posunu ve vývoji druhu v eliminaci některých „nefunkčních“ kategorií zubů např. premolárů (P1), vzácněji pak i posledních stoliček (M3). Podstatný vliv na anomálie chrupu má pak u jednotlivých plemen psů, včetně psů loveckých, i příbuzenská plemenitba (imbreeding). U lišek se tato možnost při jejich plošném rozšíření a četnosti populací jeví jako málo pravděpodobná. Proto je výskyt defektů chrupu u lišek nízký. V uvedeném souboru vyšetřených lišek byl zjištěn celkový výskyt anomálií čelistí i chrupu celkem v 1,44 %. Převládala absence zubů z kategorie P1 (0,6 %) a M3 (0,42 %). Výskyt nadpočetných zubů byl podstatně nižší (0,21 %). U defektů čelistí byl zaznamenán pouze v jednom případě mírný předkus (0,21 %). V devíti případech jsme pozorovali skus klešťový (1,88 %), který jsme však nehodnotili jako vadu v postavení čelistí. Situaci u lišek můžeme porovnat s vyhodnocením populace jezevčíků drsnosrstých standardního plemene za posledních pět let z velmi četného souboru 2144 jedinců. Tento počet vyšetřených psů pochází z jarních svodů, kde jsou posouzeni zpravidla psi narození v předchozím roce a jsou již po výměně mléčného chrupu za trvalý. Celkově byly zaznamenány vady chrupu drsnosrstých standardních jezevčíků v 10,34 %, což je v porovnání s liškami více než osminásobný výskyt. Absence zubů kategorie P1 dosáhla 1,21 %, absence M3 byla zaznamenána v 3,90 %, a chybění ostatních zubů (I, C, P2 - P4, M) pak v 1,31 %. Podkus byl zjištěn v 0,56 %, předkus v 0,93 %, nepravidelný skus v 1,40 % a vpáčené špičáky v 0,33 % vyšetřených psů. Zdvojené zuby bez rozlišení kategorií se vyskytovaly v 0,70 %. Klešťový skus byl u vyhodnocených psů zjištěn v nižším počtu (1,03 %) ve srovnání s vyhodnocenými liškami (1,88 %). Vrátíme-li se zpět k liškám, upozorňujeme na závěr pojednání o vadách chrupu lišky obecné na výbornou ilustraci výrazného předkusu a nesouměrného postavení špičáků u lišky obecné, kterou předložil J. Kudláček v krátkém sdělení s fotografickou dokumentací v Myslivosti 5/2014, strana 100. Fotografie jsme od pana Kudláčka získali a s jeho svolením a se svolením redakce časopisu jednu rovněž přikládáme (obr. 1). Jednalo se o dospělého lišáka ze Znojemska, který byl odchycen dne 16. 3. 2014. Hmotnost jedince byla slabší, odhadem 5 - 6 kg. Postižený jedinec byl usmrcen a předán pro potřebu monitorování výskytu vztekliny na regionální Státní veterinární ústav. Z toho důvodu není k dispozici lebka se spodní čelistí, a tudíž chybí detailnější fotodokumentace chrupu i příslušná kraniometrická měření. Nádorová onemocnění lišky obecné zachycené v naší sestavě. V případě našeho vyhodnocení a popisu nádorů se jednalo o soubor lišek jak uhynulých, tak lišek, které byly dodány k vyšetření po ulovení. Celkově se uvádí výskyt nádorových onemocnění v populaci lišek 1,046 % (Bukovjan a kol., 2011). Jedná se o relativně nízké číslo, ale je třeba si uvědomit skutečnost, že převaha vyšetřovaných lišek pocházela z odlovů v honitbách, nikoliv ze spontánních úhynů nalezených v přírodě, kdy bychom očekávali výskyt nádorových onemocnění vyšší. V onkologické problematice jsme nejčastěji zjistili novotvary lokalizované v mléčné žláze, v játrech, vzácně pak v očním víčku a v jednom případě o nádor vycházející ze zubního základu – odontogenní nádor (řec. odous, odontos zub). Posledně uváděný nádor jsme hodnotili jako odontom. Jedná se o nezhoubný nádor zubních tkání komplexního uspořádání, čímž se rozumí, že jej tvoří prakticky všechny zubní tkáně. Jedná se o nádor poměrně vzácný, zpravidla dobře ohraničený, vznikající přímo v kosti horní nebo dolní čelisti, případně z okolí vnější povrchové části kostí (periostu). Někteří autoři považují odontom za vývojovou odchylku (hamarcii) tvorby a uspořádání zárodečných základů zubů či jejich jednotlivých částí. Odontom byl diagnostikován u dospělé lišky obecné samčího pohlaví, věk tři roky (podle laboratorní metody). Jedinec pocházel z lokality Zbraslav. Jednalo se o lišáka v dobrém stavu výživy o hmotnosti 7,6 kg. Délka lebky činila 15,30 cm, šířka lebky 8,50 cm, což představuje výslednou hodnotu 23,80 bodů C.I.C. Hodnocení podle C.I.C. ukazuje, že tato lebka je pod hranicí pro přidělení bronzové medaile (Klusák, 2002). Vlastní nádor byl lokalizován v dásni levé horní čelisti a měl vztah k periostu čelistní kosti. Jednalo se o přibližně kulovitý útvar o největším průměru 1,7 cm. V rámci histopatologického vyšetření byly zjištěny prakticky všechny zubní tkáně kromě skloviny. Od normálně vyvinutého ektopicky lokalizovaného zubu se však nález lišil tím, že jednotlivé základy tkání zubu neměly dokonalé organoidní členění zubu a nádor vznikl ve tkáni mimo zárodečnou lištu embryonálního základu zubů. Nádor byl na povrchu kryt dlaždicobuněčným nerohovějícím epitelem dásně. V centrální části obsahoval nezralou embryonální řídce buněčnou a prakticky bezcévnou tkáň. Byl zde přítomen zubní cement a směrem k periferii byl lem odontoblastů, buněk produkujících dentin (obr. 2, odontoblasty „OB“, nezralý dentin – predentin „PD“, dentin „D“). Kromě toho zde byly v nedokonale uspořádané tkáni zastoupeny buňky zodpovědné za produkci skloviny, ameloblasty, i když sklovinu nádor neprodukoval (obr. 3, ameloblasty označeny „A“, osteodentin „OD“). Na tuto vrstvu navazovaly hvězdicovité síťovitě uspořádané buňky (retikulárně uspořádané, obr. 3, „R“). Histologický nález jsme hodnotili jako odontom horní čelisti. Odontogenní nádory jsou u zvěře nepochybně vzácné, i když jejich přítomnost může snadno uniknout pozornosti, protože prohlídka dutiny ústní je bez preparace čelisti jen málokdy provedena. I u člověka jsou tyto nádory podstatně méně časté až vzácné v porovnání s nádory jiných lokalizací. Patří k nádorům čelisti, které se diferencují směrem k vývoji některé z komponent zubního základu, případně jsou komplexního složení a obsahují nejen buněčné tkáně, ale také cement, dentin a někdy i části skloviny. Pak jsou označovány jako odontomy. V naprosté většině případů jsou odontomy benigní, tedy nezhoubné, i když svou lokalizací mohou vyvolávat místní komplikace. Mohou postihovat jak čelistní kosti, tak se mohou vyskytovat v dásni jako u našeho případu samce lišky obecné. V lidské patologii existují tři varianty odontomu. Komplexní odontom, složený odontom a ameloblastický odontom. Komplexní odontom je charakterizovaný chaotickou tvorbou skloviny, dentinu nebo cementu. Vyskytuje se nejčastěji v oblasti stoliček. Obvykle se diagnostikuje náhodně, např. při rentgenování zubů z jiných důvodů. Složený odontom je nádor s komplexnějším stupněm organizace než komplexní odontom. Lze si jej představit jako shluky několika malých nedokonale tvarově a velikostně vyvinutých zoubků (dentikulů) uložených v řídkém vazivu. U člověka se vyskytuje častěji v předních částech čelistí, více v horní čelisti než v dolní. Ameloblastický odontom je solidní (kompaktní) nebo cystický útvar a převažují v něm složky epitelové, i když je zastoupena sklovina a dentin. Je považován za formu nezralého komplexního odontomu. Popsaný nádor měl právě tyto charakteristiky. Odontom u lišky obecné patří k velmi neobvyklým pozorováním. Nádor byl diagnostikován náhodně, nebyly zde projevy zánětu nebo jiné komplikace. Je nutné zdůraznit, že nádorová onemocnění obecně u zvěře patří stále k málo prozkoumané kapitole onemocnění zvěře. Proto je vhodné upozornit na každý případ, který by mohl být vyšetřen a řádně klasifikován. Doc. MVDr. Karel BUKOVJAn, CSc., Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta životního prostředí, Praha 6 - Suchdol e-mail: bukovjan.karel@seznam.cz Prof. MUDr. Roman KODET, CSc., Ústav patologie a molekulární medicíny, 2. lékařská fakulta UK a Fakultní nemocnice v Motole, Praha 5 e-mail: roman.kodet@fnmotol.cz Barbora SPALOVÁ, Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská, Praha 6 - Suchdol e-mail: bara.spalova@seznam.cz