Časopis Myslivost

V dávnověku, když ještě vydělávání kůží nebylo známo, zněla tato otázka jinak – náš dávný předek se možná ptal: Co se dá udělat, aby kůže ulovených zvířat sloužila jako ochrana proti rozmarům počasí a proti zraněním? Pokud nechal kožešiny jen tak povalovat kolem, tak v příznivém případě vyschly a ztvrdly jako prkno, ve všech ostatních případech během času nejprve za velkého zápachu pustily chlupy, pak shnily a byly sežrány všelijakou havětí. Takže se pravděpodobně nejdříve pokusil udržet kůži měkkou hnětením – a mohl mít případně úspěch. Za příznivých okolností totiž vmasíroval zvířecí tuk, který se nachází v nejspodnější vrstvě kůže, do horních vrstev. Takto změkčené kůže potom mohl nosit jako oblečení, nebo je pověsil do vchodu jeskyně jako závěsy. V obou případech pak mohla zapracovat náhoda a kouř z ohně kůži dále nepozorovaně nakonzervoval tak, že byla odolná proti vodě. Výsledek, který je zde dílem náhody, představuje nejprimitivnější způsob vydělávání kůží. Od těchto prvních pokusů se zvířecími kožešinami uběhla tisíciletí a člověk se mezitím naučil mnohé o kůži, její stavbě a o tom, co a jak udělat pro její vyčinění. Stavba kůže Kůže každého zvířete se skládá ze tří vrstev, pokožky, škáry a podkožního vaziva. Zatímco k nejdůležitějším funkcím pokožky patří tvorba chlupů, potu, mazu a zrohovatělých šupinek, podkoží je spojovacím článkem mezi ostatními vrstvami kůže a vlastním tělem zvířete. Kůže může být spojena s tělem volně, aby nebyla omezena pohyblivost kloubů, například u loktů nebo na nohách u kolen či kotníků, nebo naopak pevně jako na chodidlech, a může také vytvářet tukové polštářky. Pokožka a podkožní vazivo dohromady tvoří asi jen 15 % surové kůže, zbytek připadá na vlastní kůži, střední kožní vrstvu. Jako surová kůže se v odborném jazyce označuje kůže až do okamžiku, kdy se začne připravovat k vyčinění. Avšak znalci indiánů v 19. století označovali již částečně opracovanou kůži (např. zbavenou zbytků masa) jako surovou kůži, která však ještě nebyla vyčiněná, a používala se (i bez vyčinění) například na řemeny, bubny, tašky a podobně. Vlastní kůže, její střední vrstva, je materiálem zpracovávaným pro získání vydělané kůže; pokožku a podkoží nelze vyčinit. Abychom objasnili, co to je činění, respektive vydělávání kůží, musíme se podrobněji zabývat stavbou kůže. Střední vrstva kůže, škára, hlavní část kůže, se opět skládá ze dvou vrstev. Obě dvě jsou tvořeny pletivem jemných vláken, přičemž v horní vrstvě jsou uloženy mazové a potní žlázy, kořínky chlupů nebo vlasů a krevní žilky. Žlázy a kořínky chlupů histologicky patří k pokožce a z ní prorůstají do svrchní vrstvy škáry. Pokud má být ze zvířecí kůže vyrobena useň a nikoliv kožešina, musí se odstranit všechna pokožka včetně ochlupení. V horní vrstvě škáry zůstane po každém kořínku odstraněném společně s pokožkou malá dírka. Můžeme mluvit o „jizvě“, která vznikla zraňujícím odstraněním kořínku. V německé koželužské terminologii se proto tato horní vrstva kůže nazývá jizvová vrstva nebo krátce jizva, odborně papilární vrstva. Je to vlastně líc vyčiněné usně, kůže zbavené chlupů. Pod papilární vrstvou se nachází druhá vrstva. Neobsahuje žádné žlázy a vlasové kořínky, které by zabíraly místo, a proto je tvořena ještě hustším pletivem vláken než horní vrstva. Je to pletivo z kolagenových vláken propletených rovnoměrně ve všech směrech, odborným pojmenováním retikulární vrstva (z lat. rete = síť, retikular = síťovitý). Vlákna propletená ve všech směrech dávají kůži její pevnost, odolnost proti roztržení a tlumí tlak a nárazy. Ať působí síla na kůži v jakémkoliv směru, vždy jsou zde vlákna, která působí proti této síle. Avšak toto silné pletivo vláken by tvořilo z kůže tuhou slupku, která omezuje každý tělesný pohyb, kdyby jednotlivá vlákna nebyla uložena ve vazivové tkáni vůči sobě navzájem pohyblivě tak, že dohromady pletivo zachovává ochrannou funkci a přesto zůstává vláčné a do jisté míry elastické. Úkolem vydělávání kůže je chránit tato kolagenová vlákna před hnilobou a udržet je navzájem pohyblivá. Čím má být kůže měkčí, tím musí být tato vlákna pohyblivější, přesto však pevně spojená. „Pravé“ a „nepravé“ činění kůží. Materiál, ze kterého se skládají jednotlivá vlákna, se nazývá kolagen (z řec. kolla = lepidlo, kollagen = tvořící lepidlo). Působením horka vzniká z kolagenu želatina. Proto kůže, která byla napařena, je pro vydělávání bezcenná. Ve studené vodě kolagen nabobtná a při dlouhém máčení se vyplaví. Pokud kůže vyschne, to znamená, že se vazivová tkáň spojí s kolagenovými vlákny, stane se to, co se stane, když zaschne lepidlo: vše ztvrdne. Tomu se snažil předejít již výše zmíněný pračlověk a dařilo se mu to tak, že vtíral tuk ze spodní vrstvy kůže do horních vrstev. Čím intenzivněji to dělal, tím důkladněji byla jednotlivá kolagenová vlákna promazána tukem, a nemohla se tedy slepit s vazivovou tkání do tvrdé slupky – a tím měkčí pak byla kožešina. Tuk kůži také konzervoval proti hnilobě, když se k tomu ještě přidal dým z ohniště, kdy vlákna pravděpodobně naimpregnoval kouřový dehet, byla kůže navíc chráněna proti vlhkosti. A tak byla tato měkká kůže trvanlivě vyčiněna. Jde o nejprimitivnější metodu vydělávání kůží a nazývá se: činění kůže tukem. Kromě činění tukem existují i další možnosti, jak proměnit surovou kůži na useň nebo kožešinu. Všechny dnes známé způsoby činění kůží lze rozdělit do pěti základních metod. - činění tukem - činění (rostlinným) tříslem - činění jirchářské (minerální) - činění syntetické (kvašením) - kombinované metody činění,libovolná kombinace všech čtyř předešlých metod Všem těmto metodám je společná snaha dosáhnout pohyblivého oddělení kolagenových molekul v kožním pletivu a jeho konzervace. Tento postup byl vědecky popsán a rozebrán takto: Vlákna, která ještě vnímáme pouhým okem, jsou vlastně svazky kolagenových vláken složené z několika set základních vláken, která jsou opět složena z několika set jemnějších vlákének, elementárních vláken čili fibril (lat. fiber = vlákno, fibrille = vlákénko), ve kterých konečně rozeznáme několik set kolagenových molekul. V koželužské chemii bylo dokázáno, že místem reakce při činění kůže jsou tyto kolagenové molekuly. Tak vznikl rozdíl mezi takzvaným „pravým“ a „nepravým“ činěním kůží: Jelikož samotné promaštění vláken nevyvolává žádnou reakci na úrovni kolagenových molekul, nejedná se podle vědeckého rozlišování u pravěkého zpracování kožešin o jejich pravé činění, nebo vydělávání (resp. jedná se o „nepravé“ činění). U „pravého“ činění dochází k přeměně kolagenových vláken pomocí chemického činidla. To, co je vědecky označováno jako „nepravé“ činění (laicky můžeme použít i pojem „měkká konzervace“), nemusí být v praxi o nic horší, než „pravé“ činění. Jde spíše o to, že slova k rozlišení různých metod byla zvolena nešťastným způsobem: Hovořit o metodě činění, která se osvědčila v průběhu tisíciletí, jako o „nepravé“ metodě, je nejenom nespravedlivé, ale pojem činění se tím omezuje jen na chemickou reakci. Původní pojem vydělávání („Zubereiten“ / chystání, připravování), staroněmecké „gar machen“ (připravit, uvařit) a pozdější „Gerben“ (činění), se svými mnohem obecnějšími významy představuje další nevyslovené otázky. Z toho důvodu zde klademe přívlastky „pravý“ a „nepravý“, které rozlišují dvě různé metody, do uvozovek, avšak pro jejich všeobecnou srozumitelnost tyto pojmy dále používáme. Vlastnosti kůže různých druhů zvířat Vlastnosti kůže závisí nejen na samotném činění, ale také na zvířeti, ze kterého kůže pochází, jelikož žádná vydělaná kůže nemůže být lepší, než byla kůže žijícího zvířete. Kůže starších zvířat není už tak dobrá, jako kůže mladých, nebo právě odrostlých jedinců stejného druhu; kůže mláďat (například jehňat) je velmi jemná, ale nestabilní. Nejodolnější jsou kůže mladých samic. Kromě věku zvířete je třeba dále zohlednit plemeno, způsob života a v neposlední řadě také místo na těle, ze kterého se má kůže vydělat. Nejpevnější a nejsilnější je kůže na zádech. Už pravěcí plazi byli na tomto místě velmi dobře chráněni. Stejně jako oni mají i současní savci nejsilnější kůži na zádech. Naopak na slabinách je struktura kůže obzvlášť jemná. Kůže ze slabin je proto měkčí, ale také choulostivější, než z jiných částí těla. Ani nezkušeného laika, který nikdy neviděl žádnou staženou kůži, by vážně nenapadlo vyrábět podrážky bot z myších kožíšků. Významná je tedy také přirozená tloušťka dané kůže, to znamená druh zvířete, ze kterého pochází. Z našich domácích zvířat má nejtlustší kůži hovězí dobytek. Z hověziny lze proto zhotovit kvalitní podrážky bot, a to zejména z hověziny, protože kromě své přirozené tloušťky patří také k nejpevnějším kůžím vůbec. Její jednotlivá kolagenová vlákna jsou obzvlášť výhodně navzájem propletena. Pevnost kůže totiž nezávisí pouze na její přirozené tloušťce, ale také na struktuře pletiva kolagenových vláken. Obě tyto vlastnosti jsou podmíněny především druhem zvířete, tedy jsou dědičné, avšak jsou ovlivněny rovněž způsobem života zvířete a jeho životním prostředím. Nejpevnější jsou kůže divoce žijících zvířat, protože divoké zvíře žere to, co je pro něj přirozené, hodně se pohybuje a na jeho kůži a srst působí povětrnostní podmínky. Srst zvířete chovaného v chráněné stáji místo ve volné přírodě zřídne, a naopak zhoustne, když se ze stáje dostane na delší dobu do venkovního prostředí. Kromě toho zvířata, která žerou hodně zeleného krmiva, mají měkčí a současně pevnější kůže než zvířata, která žerou seno, nebo dokonce výhradně seno a krmné směsi. Posledně jmenovaná, pokud nemají vhodnou kompenzaci, zleniví a ztloustnou. Jejich kůže nemohou tím pádem mít žádné jiné vlastnosti, než mají sama zvířata, ze kterých kůže pocházejí, tedy jsou-li to krmná a užitková zvířata, všeobecně netrénovaná a slabá. Navíc se ukázalo, že kůže a srst se navzájem přizpůsobují. V klimaticky rovnocenných oblastech existují jak druhy zvířat s hustším ochlupením, tak s řidším ochlupením. Máme na mysli například prase a ovci. Řidší ochlupení je zpravidla doprovázeno silnější kůží, která přebírá chybějící tepelně izolační funkci řídkého ochlupení, stejně jako hustá srst přispívá k tlumící funkci kůže a chrání ji před nárazy a tržnými ranami. Takže zvíře s hustým kožichem si může dovolit tenčí kůži a řídké ochlupení nutí kůži, aby ztloustla. Jde to dokonce tak daleko, že poměrně tenká a slabá kůže pod hustou ovčí kožešinou ztloustne a zesílí, jakmile je zvíře ostříháno. Můžeme tedy předpokládat, i bez podrobnějších histologických znalostí, že poměrně krátkosrstá srnčí zvěř bude mít tlustší kůži, než huňatá ovce. Když porovnáme různé druhy kožešin tak také zjistíme, že mnohé zvířecí druhy mají rovnoměrně hustou srst, zatímco srst jiných druhů vykazuje, kromě rovnoměrného ochlupení, místy obzvlášť dlouhé chlupy. Jde zejména o srst na hřbetě některých samců. Takové obzvlášť dlouhé chlupy, tzv. pesíky, mají také velmi hluboko zarostlé kořínky. Tento jev ubírá prostor pro stabilizující pletivo kolagenových vláken, takže má kůže v těchto místech slabší strukturu. Kůže získá na robustnosti také každodenním pohybem zvířete. Čím více zvíře běhá, kluše, skáče, tím trénovanější jsou jednak součásti jeho kůže, tedy kolagenová vlákna a svaly, a na druhou stranu tím méně se v kožní tkáni ukládá tuk a tím méně je struktura kožní tkáně houbovitá. Zvěř jelení, srnčí a daňčí Zatímco předpoklady pro vlastnosti kůže nebo kožešiny u jelení, srnčí a daňčí zvěře se zhruba podobají tomu, jak je to u koz, diskuze o jejich „správném“ chovu nebere konce. Neděje se tak neprávem, když uvážíme, že způsob života zvířete je na prvním místě ze tří faktorů, kromě druhu zvířete a způsobu vyčinění – které určují kvalitu kůže jako výrobku. Otázka, zda je pro kvalitu kůže lepší zvěřinu lovit, nebo chovat na uzavřených pastvinách, je špatně položená. Nehledě na životní nároky jednotlivého zvířete se jako špatný nebo dobrý jeví pouze příslušné důsledky daného způsobu chovu. Takže když volně žijící zvíře vede přirozenější způsob života, než zvíře ochočené, bude také jeho kůže asi zdravější. Přičemž „zdravější“ znamená na jedné straně měkkou, pevnou kůži, na druhé straně však taková kůže může nést stopy po poraněních a parazitech, kterých se lze při dobré péči u zvířete chovaného v zajetí vyvarovat. Kůže volně žijících zvířat mohou být znehodnoceny zejména střelnými zraněními. Nehledě na to má kůže jelení, srnčí a daňčí zvěře vynikající kvalitu a hodí se nejlépe jako oděvní materiál. Zatímco poměr mezi plochou kůže a hmotností je stejně výhodný jako u kozy, dosahují jelení, srnčí a daňčí kůže mnohem větší pevnosti než kozí kůže. Jelikož pro jeleny a srnčí zvěř je přirozené rychle běhat a pružně skákat, je jejich kůže přizpůsobena těmto pohybům, způsob života se na ní odráží. Srst je v poměru k její tloušťce překvapivě teplá. Chová se však stejně jako kozí kůže, mechanickému namáhání odolává méně, než jiné druhy srsti, které mají jemnější strukturu, například ovčí. Ukázka z nově vydané publikace Vydělávání kůží a kožešin (Helmut Ottiger, Ursula Reeb), kterou v nedávné době v překladu z německého originálu vydalo vydavatelství Grada v Praze. Kniha přináší souhrn informací pro amatérské koželuhy, kteří si chtějí zkusit vydělat kůži vlastníma rukama, pro myslivce, kteří si chtějí ještě lépe zužitkovat úlovek. Celý proces zpracování kůží je a kožešin je v publikaci podrobně popsán a obsahuje vše, co potřebujete pro dosažení úspěchu. Čtenář zjistí, co vše bude potřebovat, co má připravit před samotným vyděláváním (sušení, napnutí, namáčení, praní), dozví se podrobnosti o modření, loužení a kvašení. Poté se naučí pět základních způsobů činění a kombinování těchto metod. Na závěr se dozví potřebné informace o dokončovacích pracích a o mechanickém změkčování kůží. Celkem 106 stran, formát 165 x 230 mm, lepená vazba s barevnou obálkou, ilustrační snímky, kresby a nákresy. Kat.č. 1/790, cena 275 Kč. Ke koupi i k objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3 nebo elektronicky na www.myslivost.cz