Časopis Myslivost

Po ročních přípravách jsme se, parta kamarádů, vydali do Kanady lovit medvědy baribaly lukem. Záměrně neříkám černé medvědy, protože černé zbarvení baribalů není zdaleka jediné, o čemž jsme se mohli posléze přesvědčit. V naší šestičlenné partě byli také dva lovci kulovnicí, Zbyněk a Láďa. Zbytek tvořili lukostřelci Jirka, Míla, Honza a moje maličkost. Celá akce nepostrádala od začátku tu správnou atmosféru. Známe se spoustu let, něco jsme spolu prožili, a tak vzájemné hecování mezi lukostřelci a kulovničáři bylo vždy bráno s humorem a nadhledem. Protože bydlíme v různých koutech republiky, domluvili jsme se, že poletíme každý po vlastní ose a sejdeme se v Calgary na předem zajištěném hotelu, odkud následovně přejedeme pronajatým mikrobusem asi 600 km severně, do Saskatchewanu. Tam, v okolí jezera Ministikwan Lake, je naše cesta u cíle. Musím zdůraznit, že ubytování je na jiné úrovni, než na jakou jsme zvyklí třeba z Afriky. Podmínky jsou ryze účelové, strava v rámci možností. Střecha nad hlavou a teplo je a hlady určitě nikdo taky netrpí. Dcera majitele loveckého revíru, která se jmenuje Karla, se o nás starala, co jí síly stačily a nikdo si nemohl stěžovat na to, že by mu nechutnalo. Všichni „místňáci“ milí, přátelští a bylo vidět, že své práci rozumí. Nicméně jsme neletěli na druhý konec světa proto, abychom se váleli v luxusním hotelu, ale proto, abychom lovili medvědy. Sruby na břehu jezera jsme pojali jako něco, co do kanadské divočiny patří a vše kolem dotvářelo atmosféru opravdového kanadského lovu. Milióny komárů, kanadské husy, spousta divokých kachen a různých druhů potápek, západy slunce a neustále se měnící tvář jezera se každému musí vrýt navěky do paměti. Jarní lov medvědů je založen na čekané na újedi. Kulovničáři mají výhodu lovu, která spočívá v podstatně větší vzdálenosti od újedi. Průměrně mezi padesáti až sto metry. Luk si vyžaduje něco mezi deseti až pětadvaceti metry. To je vzdálenost, kdy lukostřelec musí doslova splynout s okolím, vyvarovat se jakýchkoliv zbytečných pohybů a být neustále připraven, neboť medvěd se může objevit kdykoliv a to jako duch. Nehnutě čekat může být otázkou třeba i šesti hodin. Ve společnosti komárů! Garantuji vám, že pokud zabijete jednoho, všichni jeho příbuzní a známí mu přiletí na pohřeb… V momentě, kdy se objeví medvěd, je nutno udržet nervy na uzdě a s natažením luku a zamířením je třeba počkat, až medvěd bude v poloze, kdy vás nemůže spatřit. Potom můžete klidně s nataženým lukem čekat i několik minut na medvědovu ideální polohu, kdy se k vám postaví na široko, s odkrytou komorou. Tato situace vyžaduje trénink a velkou fyzickou kondici. A nebo máte vteřinu na vypuštění šípu. Ta vteřina musí stačit na důkladné domíření a plynulé vypuštění šípu. Což je samozřejmě nutno podložit důkladným tréninkem a schopností bleskově vyhodnocovat situace. Já s Mílou jsme se přesouvali směr Kanada společně. Letenky jsem zajistil dostatečně dlouho dopředu, luky jsem deklaroval s tím, že budou odbaveny jako archery equipment a budou za patřičný poplatek cestovat s námi jako nadrozměrná zavazadla. Na kontrolním stanovišti mi rentgen odhalil v hygienickém balíčku zapomenutou placatku, kterou tam tahám, ani nevím proč, několik let. Plnou Staré myslivecké… „Odevzdat nebo vypít!“ zaznělo nekompromisně z úst dámy, která to odhalila. „Vypít“, odpověděl jsem bez váhání. „Mílo, pocem a pij“ hodil jsem zbaběle břemeno na kamaráda a nemohl si nevšimnout skrývaného úsměvu celní úřednice. Na palubu letadla není radno přenášet žádné jídlo ani nápoje. Pozor na různé gely, tekutiny a spreje, které jsou často součástí hygienického vybavení. Do Frankfurtu jsme přilétli bez větších problémů. Při „boardingu“ do letadla směřujícímu do Calgary si nás důkladně proklepli kanadští imigrační úředníci, aby vyloučili možnost, že bychom snad v Kanadě chtěli zůstat. To je malá daň, za zrušení víz, kterou jsme rádi zaplatili. Přišly nám vhod doklady jako zvací dopisy, rezervace zpátečních letenek, faktura za lovecké licence a samozřejmě platné cestovní doklady. Opověděli jsme na několik „záludných“ otázek typu co tam budeme dělat, jak dlouho tam budeme a s přáním hodně štěstí při lovu, nás nechali nastoupit. V letadle jsme ještě vyplnili deklarační papír, který se odevzdává při odbavování po přistání. Konečně jsme na místě. Obrovské jezero, srub na břehu, milióny komárů a my konečně vybalujeme luky, které hodláme taky hned překontrolovat, zda přežily cestu a taky chceme malinko potrénovat. Paul mně vysvětluje, kde najdu lukostřelnici. Hledám hledám a nacházím. Stromový posed kousek za srubem a asi 20 metrů od něj hromada rozbitého polystyrénu. Jeden kontrolní výstřel ze země mě ujišťuje, že luk je v pořádku. Pak lezu na strom a pouštím tři šípy na tmavou skvrnu o průměru pěti centimetrů. „Kéž bych tak vždy zasahoval na závodech“ pomyslel jsem si. Jsem spokojen a můžu vyrazit. Lov byl v plánu až od druhého dne, ale Paulovu nabídku vyrazit už dnes prostě nemůžu odmítnout. Bleskově stojím na značkách v plné polní a terénním pickupem s naloženou čtyřkolkou vyrážíme. Na místo lovu mě odváží Bary. Újeď je evidentně navštěvovaná medvědy, takže mé lovecké dobrodružství začíná. Bary odjel a já si vychutnávám pocit být sám s lukem uprostřed kanadské divočiny. Ten den jsem se medvěda nedočkal, stejně jako další dva dny. Pocit zklamání jsem však nezažíval. Vždy do posledních minut před setměním jsem intenzivně vnímal šanci, že medvěd přijde. Každý další odchod na lov ve mně vzbuzoval nové naděje a očekávání. Až pak jednou… Je čtvrt na osm večer. Každý zvuk z lesa napíná mé smysly, až najednou zaslechnu něco, co mně do stereotypu zvuků nějak nezapadá. A pak to přijde. Asi sto metrů přede mnou zahlédnu černou skvrnu. Srdce se mi rozbuší jako o závod. Velký černý medvěd. A míří si to rovnou ke mně. Tak rychle, jak to jenom jde, ale zároveň tak pomalu, aby medvěd nic nezpozoroval, sahám pro luk visící na větvi. Síla okamžiku, kdy přichází můj životní úlovek, mě naplňuje až k prasknutí. Nesmím udělat žádnou chybu. Hlavou mně probíhá období příprav, kde jsem se rozhodně nešetřil, od manipulace s lukem při lovu, přes střeleckou přípravu až po fyzický trénink. Věřím si, chce to jen trochu toho nezbytného štěstí, přízeň Diany a Velkého Manittoua. A neudělat žádnou školáckou chybu! Medvěd napínal mé nervy přesně hodinu, během které několikrát odskočil do houštiny, kdy jsem myslel, že je nenávratně zrazen. Pak se opět nečekaně zjevil jako duch a začal mě obcházet ve velkém kruhu. Do paměti jsem si předem vryl všechny orientační body, které představovaly hranici vzdálenosti pětadvaceti metrů ode mne. Byl jsem předem rozhodnut, že na větší vzdálenost nevystřelím. Pak to přišlo. Medvěd nabral přímý směr za mými zády. Vnímal jsem jej už jen poslechem, jakýkoliv pohyb hlavou by mohl být osudný. Pak jsem jej periferně zahlédl přes mé levé rameno. Vzdálenost byla dvacet metrů. Medvěd se neustále blížil. Vyčkal jsem, až jeho hlava zmizela v zákrytu za stromem, abych ten okamžik využil k natažení luku. Medvěd se posunul o další krok, záměrný bod přenáším na jeho pravý bok a čekám, až vykročí pravým během, aby si úplně odkryl komoru. Střílím. Šíp zasáhl přesně a prošel medvědem skrz. Zůstává zapíchnutý v zemi a medvěd vyskakuje snad do metrové výšky. Vyráží směrem do houštiny, ale jeho běh, ačkoliv velmi rychlý, je nekoordinovaný, běží jakoby mimochodem a vráží do překážek. Dobré znamení. Mizí v houštině a já napjatě naslouchám, jak začíná lámání na jednom místě, ukončené řevem, na který už nikdy v životě nezapomenu. V tom řevu jsem slyšel vztek, zklamání, bolest a snad loučení s kanadskou divočinou, která byla jeho domovem. Pak jen hrobové ticho, které narušuje jen můj, těžko kontrolovatelný dech. Jsem si jist, že král lesa vydechl naposled. Začínám pociťovat loveckou horečku. Obrovskou radost střídá lítost. Oči mám plné slz. Nevím, jestli od radosti ze životního úlovku nebo z lítosti nad ukončením života tohoto nádherného tvora. Prožívám extrémně smíšené pocity. Je skoro půl deváté, začíná se stmívat a já musím začít uvažovat pragmaticky. Vše nechávám na stromě, s loveckým tesákem v ruce ověřuji nástřel a upaluji pro Baryho, který mě očekává na asi čtyři kilometry vzdálené cestě. Chovám se velmi hlučně, nerad bych se dostal nečekaně do blízkosti medvědice s medvíďaty. Tesák mám v ruce, ale přeji si, abych s ním odháněl jen všudypřítomné komáry. Budím Baryho, který nevěřícně mžourá očima a se čtyřkolkou jako o závod letíme na nástřel. Barvy je všude dost, ale já jdu na jistotu směrem, kde jsem medvěda slyšel naposled. Bary ale dál sleduje barvu, abychom se měli čeho chytit, pokud bych medvěda nenašel. Po sedmdesáti metrech od nástřelu medvěda nacházím. Obrovské projevy radosti, vzdání pocty medvědovi a focení jsou dílem okamžiku. Je téměř tma a my někde uprostřed Kanady. Všechno pak dostává rychlý spád. Do kempu dorážíme v noci. Prvního potkávám Mílu, který má upřímnou radost z mého úlovku. Během ošetřování medvěda donekonečna vyprávím kamarádům celý příběh. Nic víc si nepřeju, než aby ostatní zažili úspěšný lov, stejně jako já. Jsme tady všichni na jedné lodi a pocit jakési pospolitosti je velmi silný. Ale tak to u lovců má být. Byť většina z nás tady jsme lukostřelci, přejeme i Láďovi a Zbyňkovi, aby s kulovnicemi dosáhli splnění si svých loveckých snů. Zbyněk Pavézka, mezi lovci zvaný Grizzly, pro jeho nepřehlédnutelnou figuru (při útoku postřeleného buvola se dá za něj v pohodě schovat…) je navíc nejen můj kamarád, ale také parťák a kolega. Spolu organizujeme lovecké akce, kdy právě Zbyněk obstarává průběh lovu jako takového a já se prioritně starám od ošetření trofejí po lovu, přes transport až po následnou preparaci. Společně se snažíme zajistit maximální servis pro naše lovce. Tentokrát však lovíme sami za sebe, lov prožíváme trochu jinak a snažíme se si vychutnat svobodu, která nám při poplatkových lovech tak trochu chybí. To ale k této práci patří, odměnou nám bývá spokojený klient. Celá expedice skončila velmi úspěšně. Ulovili jsme šest medvědů a čtyři bobry. Dva z nich ulovil Zbyněk kulovnicí, jednoho Jirka a jednoho bobra jsem ulovil lukem já. Žádná zvěř nezůstala nedohledána. Možná by čtenáře zajímalo, že všichni medvědi, které jsme ulovili lukem, zhasli do třiceti vteřin od zásahu. Tyhle jevy velmi pozorně sledujeme. Stažené kůže jsme převezli do koželužny, která mě mile překvapila svojí čistotou, pořádkem a systémem. S majitelem jsem dohodnul další náležitosti, probrali jsme další úpravu kůží, vyřízení veškerých formalit a nyní se už jen těšíme, až kůže medvědů a bobrů dorazí do naší republiky a budeme moci v naší preparátorské dílně zhotovit trvalé památky na tento nezapomenutelný lov. Naši loveckou výpravu provázela řada zážitků, které nevynechaly jediného z nás. Počínaje Honzou, který v představě pohodlné a komfortní cesty letěl v „byznys třídě“, netuše však, že jeho spolucestujícími budou členové arabské rodinky zvíci střední mateřské školky, která jej svojí všudypřítomností a chováním fotbalových fanoušků oblažovala celý let, až po celodramatický lov Jirky, který lukem ulovil posledního medvěda výpravy, a to úplně poslední večer. Všichni jsme smekli před jeho vytrvalostí a odhodláním. A nebo Láďa, lovecký kmet v nejlepších letech, jehož vrstevníci se zmůžou maximálně na sborový zpěv písně Pohádka mládí, nám byl a je příkladem touhy lovit, poznávat nové krajiny a být perfektním parťákem při lovu, který nezkazí žádnou legraci. O tom ale někdy příště. Text a snímky Alexandr VRÁGA