Časopis Myslivost

Od začátku byl chován ve speciálních bažantnicích, jejichž zakládání se postupně šířilo do celé Evropy. Tento poddruh se vyznačoval tím, že neměl bílý krční obojek a byl relativně štíhlejší. Do Čech se prvně dostal v 11. století, hlavní rozmach bažantnictví nastal až v 18. století. Teprve v průběhu 19. století se do Evropy začaly dovážet i jiné poddruhy bažantů z Číny, Mongolska a Japonska, které se vesměs vyznačovaly různě velkým obojkem a mohutnější postavou. K nám jejich import do bažantnic nastal hlavně ve 20. století. Po II. světové válce, hlavně rušením bažantnic, se bažant dostal do volné přírody, ve které našel velmi dobré životní podmínky, začal se úspěšně šířit po krajině a jeho stavy se rapidně zvyšovaly. Například na Pardubicku, byli první bažanti ve volné přírodě loveni až v roce 1955, jejich přírodní reprodukce byla ale tak úspěšná, že v 70. letech minulého století slovitelnost kohoutů se pohybovala okolo 16 000 kusů ročně. Důsledně bylo dodržováno, že ve volné přírodě se lovili pouze kohouti a slepice byly hájeny. Ve druhé polovině 70. let minulého století začal byt pozorován nejprve pozvolný a potom velmi prudký pokles populační hustoty bažantů a tím i slovitelnosti kohoutů (graf č. 1). Výrazně se na této skutečnosti podepsaly změny v zemědělské činnosti, jako snižování roztroušené zeleně, zatrubňování stok, regulace menších vodních toků, scelování pozemků a tím i rušení mezí. K doplnění divokých populací bažanta se začaly budovat v jednotlivých honitbách odchovny k vypouštění voliérově odchované zvěře. Podle vybavení odchovny byly z líhňařského střediska odebírána buď vajíčka, nebo jednodenní kuřata a po dochovu vypouštěna do honiteb, většinou ke konci léta, v některých honitbách byly vybudovány i komorovací odchovny a bažanti byli vypouštěni až na jaře před tokem. Do těchto zařízení byli často odebírány z líhňařského střediska i vynesené slepice, které po zimním komorování byly vypouštěny na jaře před tokem. Z grafu č. 1 je patrné, že prakticky od roku 1980 až do konce století, bylo každoročně vypouštěno do přírody výrazně více bažantí zvěře, než bylo uloveno kohoutů. Praktiky od roku 1985 až téměř do současnosti se na okrese ročně lovilo okolo 4000 kohoutů, tj. pouze 30 % z původní slovitelnosti. Od roku 2005 se počet vypouštěné bažantí zvěře začal výrazně snižovat, až v současné době tato aktivita byla ukončena. Slovitelnost kohouta klesla na hodnoty mírně přesahující 2000 kusů ročně. Zajímalo mne, jak se na lovu a vypouštění bažanta podílejí jednotlivé typy honiteb. V polních honitbách (graf č. 2) kolísala výše ročního lovu od roku 1988 do současnosti mezi 2000 až 3500 kusy, přičemž v posledních letech můžeme pozorovat pokles až téměř na 1000 kusů. V polních honitbách se ještě v roce 1988 vypouštělo ročně až 7500 kusů bažantí zvěře, do roku 1995 pokleslo vypouštění na hodnoty okolo 3000 kusů, po roce 2004 již bylo velmi nepravidelné a od roku 2009 bylo úplně zastaveno. K poslednímu výraznějšímu snížení lovu kohoutů přispěla částečně i skutečnost, že se ukončilo vypouštění voliérově odchované zvěře, ale je nutno hledat souvislost i ve výrazném zvýšení ploch kukuřice a řepky, dále i v necitlivých přístupech zemědělců a zaměstnanců povodí k vysekávání křovin, trávy, rákosin apod. v blízkosti vodotečí, struh a větrolamů. Ve smíšených honitbách (graf č. 3) se výše lovu ve sledovaném období ustálila na hodnotách blízkých 1000 kusů ročně, v posledních letech naopak se lov kohoutů mírně zvýšil. Počty ročně vypouštěné voliérově odchované zvěře se od konce 80. let minulého století, kdy se pohybovaly na hodnotách okolo 2500 kusů, postupně snižovaly, až od roku 2009 bylo vypouštění ukončeno. V lesních honitbách (graf č. 4) byla slovitelnost kohoutů nejvyšší na konci osmdesátých let minulého století, pak došlo ke snížení lovu a od roku 2000 se loví kohouti v jednotlivých honitbách jen ojediněle. Co se týká vypouštění voliérově odchované zvěře, nejvyšší hodnoty vypouštění byly v roce 1990, pak nastal prudký útlum a od roku 2001 se voliérově odchovaná bažantí zvěř v lesních honitbách nevypouštěla. Od roku 1988 do současnosti se podíl vypuštěné bažantí zvěře a ulovených kohoutů z celkem ulovené a vypuštěné zvěře na Pardubicku v jednotlivých typech honiteb příliš neměnil. V polních honitbách se lovilo okolo 70 % kohoutů z celkem ulovených na Pardubicku a i vypouštění voliérově odchované bažantí zvěře se pohybovalo okolo 80 % ze zvěře celkem vypuštěné. Podobně i ve smíšených honitbách kolísala slovitelnost kohoutů v jednotlivých letech mezi 25 – 30 % z celkem ulovených na Pardubicku, pouze v posledních pěti letech je možno pozorovat mírný vzestup podílu na celkovém lovu. Také podíl vypuštěné zvěře v jednotlivých letech kolísal okolo 28 %. Nepatrné zastoupení v lovu i vypouštění vykazují lesní honitby, u kterých podíl z celkových počtů se pohybuje mezi 1 % až 2,5 %. I když v polních honitbách jsou kohouti loveni prakticky ve všech honitbách (průměr je 98 % honiteb), procento honiteb ve kterých byla bažantí zvěř vypouštěna od roku 1988 se neustále snižoval a za celé sledované období se na vypouštění v průměru podílelo jen 42 % honiteb. Téměř shodný průběh lze sledovat i u smíšených honiteb, kohouti byli loveni v 85 % honiteb a na vypouštění bažantů se stejně jako v polních honitbách podílelo v průměru 43 % honiteb. V honitbách lesního typu byl lov kohoutů zaznamenán u 25 % honiteb, ale na vypouštění se do roku 2000 podílelo jen 10 % honiteb, pak již žádné. Přepočítáme-li lov bažantů v jednotlivých typech honiteb na 100 ha plochy, na které byl loven (graf č. 5), zjistíme, že od roku 1990 až do současnosti v polních a smíšených honitbách shodně se slovitelnost kohoutů na 100 ha pohybovala ročně mezi 5 až 10 kusy. V osmdesátých letech minulého století slovitelnost kohoutů na 100 ha se pohybovala v polních honitbách okolo 25 kusů a ve smíšených mezi 10 až 15 kusy /100 ha. V lesních honitbách se lovilo po roce 1990 okolo 2 kohoutů / 100 ha a v osmdesátých letech okolo 10 kusů / 100 ha. Jak vypouštění voliérově odchované bažantí zvěře s nedostatkem obranných instinktů ovlivnilo biologii predátorů, je možno ilustrovat na příkladu jedné polní honitby (Moravany-Slepotice). Již dříve (Myslivost 1/2010) jsem popsal změny ve slovitelnosti lišek, u kterých byl patrný vzestup lovu v polních honitbách na úkor lesních. Jen za posledních deset let bylo 60 % lišek na Pardubicku uloveno v polních honitbách, 28 % ve smíšených a pouze 12 % v lesních. Jak je patrno z grafu č. 6. (na příkladu této honitby), je možno dokumentovat, že právě vypouštění voliérově odchované bažantí zvěře vedlo k tomu, že prakticky hned v prvém roce vypouštění nastal v této honitbě prudký vzestup slovitelnosti lišek. Do roku 1982 se v dané honitbě lovily ročně maximálně 1 - 2 lišky. Vypouštění bažantů probíhalo každoročně od toku 1982 do roku 1996 a během tohoto období narostla roční slovitelnost lišek na 20 až 25 kusů (rekordní úlovek byl v roce 1994 - 54 lišek). Je podstatné, že i po ukončení vypouštění bažantí zvěře se výše lovu lišek nesnížila, protože v honitbě se vytvořila samostatná, velmi silná a prosperující liščí populace. Roční slovitelnost lišek se nyní pohybuje mezi 15 až 40 kusy. Během 14 let, kdy byla bažantí zvěř vysazována, bylo v této honitbě do přírody vypuštěno více než 5000 voliérově odchovaných bažantů a slovitelnost kohoutů z vypuštěné zvěře byla padesátiprocentní. Po roce 1990 také prakticky ve všech polních a smíšených honitbách došlo k výraznému zvýšení lovu obou druhů kun (Slovitelnost kun a tchoře. Myslivost 1/2014), se současným snížením jejich lovu v honitbách lesních. Opět na příkladu této honitby (graf č. 6) je možno dokumentovat nárůst slovitelnosti obou kun během období vypouštění voliérově odchovaných bažantů s tím, že i po ukončení této akce, jejich zvýšená populace zůstala zachována. Za celé sledované období ve více než 85 % byla ulovena kuna skalní. Jaké závěry je možno vytvořit z předložených faktů. Pro volný chov bažanta mimo bažantnice je nutné zajištění co nejvhodnějších podmínek pro jeho přežití. Jedná se hlavně o dostatek keřových porostů s travním podrostem, snadný přístup k vodě (nejlépe struhy či menší vodní toky) s hustě zarostlými břehy travinami, rákosím apod. Takovéto plochy jsou pro přírodní chov bažantů základním požadavkem a jejich rozloha je faktorem, určujícím hustotu přírodní populace. Je to patrné i z toho, že v období vypouštění voliérově odchované zvěře, se na Pardubicku slovitelnost kohoutů pohybovala každoročně na přibližně stejné úrovni. Limitujícím faktorem pro udržení a odchov bažantů v přírodě byla rozloha optimálních podmínek prostředí pro bažantí zvěř. Potvrzuje to i fakt, že i když početnost vypouštěné zvěře klesala, slovitelnost kohoutů se příliš neměnila. Teprve až po ukončení vypouštění došlo k mírnému snížení slovitelnosti kohoutů. Současný pokles přírodních stavů bažantí zvěře je nutno přikládat opět hlavně na vrub snižování vhodných přírodních podmínek pro chov bažanta. Dochází k necitlivému vysekávání křovin okolo větrolamů, remízů, struh a menších vodotečí a současně i k likvidaci travních a rákosových porostů. Navíc tyto akce probíhají v nejnevhodnější době, tj. v letních měsících. Prvá bažantí zvěř, která se dostala do volné přírody, měla ještě zakotven instinkt nočního hřadování (hlavně ve větrolamech a stromových remízcích), bohužel tento instinkt u voliérově odchované zvěře byl ztracen, takže pro její přežití jsou právě potřebné husté porosty na zemi, ve kterých se může skrývat. Na příkladu jedné honitby je dokumentována skutečnost, že voliérově vypuštěná bažantí zvěř se stala velkým lákadlem pro predátory, takže okamžitě se zvýšila přítomnost lišek v honitbě a tím i jejich slovitelnost. Lišky zde našly výhodnou potravní nabídku, v polích obsadily nejdříve nevyužívané meliorační a zavlažovací kanály, následně si vybudovaly vlastní odchovné nory a vytvořily zde velmi úspěšnou populaci polní liščí zvěře. Došlo také k nárůstu populace hlavně kuny skalní, takže predační tlak v polních oblastech, při současném snižování stavů nejen drobné zvěře, ale i polních hrabošů, v důsledku zemědělské činnosti, založené na pěstován pouze vybraných a finančně zajímavých plodin, jejich pěstování na obrovských plochách, ztrátě živočišné výroby a tím i zelených ploch, je velmi vysoký. RNDr. Ivo SÝKORA, CSc.