Časopis Myslivost

První tetřevy jsem měl možnost sledovat v přírodě Jeseníků až do roku 1985. Od roku 1980 jsem již začal pravidelně jezdit na jarní tok na Oravu, konkrétně na Oravskou Maguru. Bylo to vždy okolo 1. května. Tím jsem předsedovi ZO KSČ způsobil mnoho vrásek, protože jsem se prvomájových průvodů pravidelně nezúčastňoval. Jak známo, tetřev hlušec občas ztrácí v době toku plachost a dost často přitom obtěžuje turisty. Napadá je a zejména dětem může být i velmi nebezpečný. Poprvé jsem mohl takového tetřeva vidět v Jeseníkách poblíž Švýcárny v roce 1966. Oldřich Novobilský, místní lesník, ho musel v zájmu bezpečnosti návštěvníků hor mnohokrát pod paží odnášet z turistického chodníku zpět na tokaniště. Nedalo se to řešit jinak, protože turisté si stěžovali, že na ně útočí. Druhého tetřeva, který ztratil plachost, jsem viděl a fotografoval v roce 1997 v lázních Korytnica v Nízkých Tatrách. Jednoho březnového dne se objevil v areálu lázní. Byl hubený a vyčerpaný. Našel se občan, který ho vzal domů a během následujícího měsíce vykurýroval. Po ukončení léčby pacienta odnesl na kraj lesa. Jenže tetřevovi se v lázních zalíbilo, zřejmě mu vyhovovala „lázeňská léčebná kůra“ . Prožil jsem v jeho blízkosti celý den. Byl to absolutní kliďas. Nikoho nenapadal, s nikým nebojoval, choval se opravdu jako ukázněný lázeňský host. Hodně odpočíval, ráno vstával teprve tehdy, až lázeňští hosté šli po místní komunikaci na snídani do budovy lázeňské jídelny. Doprovázel je, a před budovou jídelny na ně čekal. Teprve když po snídani vycházeli z budovy, požadoval po nich nějaký ten pamlsek. Pak se vydal na procházku k lesu, aby okolo poledne opět stál před jídelnou. Stejně tomu bylo i odpoledne. Po obědě sedával na největším stromě v parku, pak pokračoval procházkou k lesu a v době večeře byl opět před jídelnou. Tento denní program, jak mi potvrdili místní lékaři, pravidelně dodržoval po celý duben a květen. Místním myslivcům se toto jednání tetřeva nelíbilo a tak ho jednoho dne vyvezli do šest kilometrů vzdálené doliny. Jenže již dalšího dne ráno náš tetřev znova doprovázel hosty na jejich cestě do jídelny. Přišel konec května a náš starý známý jednoho dne odešel na svou dopolední procházku do lesa. Lázeňští hosté ho ještě zahlédli, jak vchází do lesního porostu a to bylo naposledy, co ho někdo viděl… V průběhu dalších let jsem se při návštěvách Oravy dovídal občas další zajímavé informace o tetřeví zvěři a každoročně okolo 1. května navštěvoval „svá“ tokaniště. V loňském roce jsem byl upozorněn, že v Západních Tatrách „hlídá“ ústí Račkové doliny tetřev hlušec, který neustále toká a obtěžuje turisty. Můj slovenský kamarád si byl tuto informaci osobně ověřit ještě před mým příjezdem. Bylo to ve středu, kdy zmíněného tetřeva na předmětném místě našel a pořídil snímky tohoto vzácného ptáka. S mojí ženou jsme přijeli na místo pozítří, tedy v pátek a hned jsme se do doliny jeli podívat. Ale ouha, krásný „knížepán“ tam nebyl. Až s delším časovým odstupem se můj kamarád dopátral po příčině hlušcovy absence. Dozvěděl se, že kohout téhož dne, kdy jsme ho marně hledali, napadl lesníka. Ten nelenil, a onoho pátečního dopoledne agresivního kohouta vykoupal v místní říčce. Také se dověděl, že o rok dříve tu stejný tetřev pobýval téměř měsíc. Navíc se přitom dozvěděl, že tento hlušec, který ztratil plachost, byl odsud lesníky odvezen do jiného údolí, vzdáleného od tohoto místa 10 km. Bylo to ve snaze zabránit jeho dalším útokům na turisty. Toto opatření se však nesetkalo s úspěchem. Do tří dnů byl tetřev zpátky. Po vcelku dlouhé zimě přišlo konečně i letos jaro. Jeho nástup byl tentokrát sice poněkud nesmělý, ale bylo tu a s ním i doba tetřevích námluv. Období kolem 1. května mne již tradičně zastihlo na mé milované Oravě. Opět jsem se chtěl pokusit udělat záběr tetřeva v toku na některém ze stromů, který mu pro tento účel vyhovuje. Po tři rána za sebou jsme vstávali již ve dvě hodiny po půlnoci, abychom s potřebnou časovou rezervou zvládli následný krkolomný výstup na nám známé tokaniště. Pokaždé jsme se však vraceli bez zážitků, zato však urousáni, zmoklí a tak trochu i nahněvaní, že se letos nedaří. Teprve čtvrté ráno bylo úspěšné. Přiskákali jsme až ke stromu, na němž tetřev tokal a natočili aspoň kousíček jeho jarní písně lásky. Roztoužený kohout přitom hřadoval na hustě obrostlé větvi smrku a svým zpěvem dával okolnímu světu na vědomí svoji zamilovanost. Když jsme se vrátili z tokaniště, čekala nás SMS zpráva: “Račkova dolina, hlucháň toká, priďte!“. Na nic jsme nečekali, uklidili loveckou chatu, vrátili klíče, poděkovali a za čtyři hodiny jsme již byli na místě. Náš tetřev stál na okraji lesa s roztaženou tatrčí a tokal. Před ním velká louka, na jejím okraji lesní cesta, okolo les. Vytáhli jsme kameru, fotoaparáty a zaznamenávali jeho krásu na digitální karty. Vše probíhalo bez problému, tetřev nás přitom ostře sledoval svými světly. Vzdálenost mezi mnou a hlušcem se rapidně zmenšovala, začal jsem mít obavu, aby nedošlo ke střetu. Pro jistotu jsem zvedl ze země na obranu kus větve. Zřejmě jsem to neměl dělat. Kohouta větev v mých rukou rozhněvala natolik, že než jsem se vzpamatoval, uštědřil mi lekci. Z brady mi začala téct krev. Naštěstí přikročil můj slovenský kamarád a tetřevovi již nedovolil, aby zaútočil podruhé. Nebýt jeho, nevím, jak bych dopadl. Na vlastní kůži jsem se mohl přesvědčit, jakou má kohout obrovskou sílu. Kamarád se ujal funkce mého ochránce, a tak jsem díky němu získal pár dobrých fotografií a moje žena téměř plnou kazetu natočených záběrů na videokameru. My dva po získané zkušenosti jsme klacky do rukou nevzali a tetřev si nás přestal hlídat. Věnoval se jen našemu kamarádovi, který s klackem v ruce stáhl na sebe pozornost. A protože nechtěl s černým rytířem svádět souboje, musel často před útočníkem prchat. Po celou dobu našeho pobytu se krasavec nenechal vylákat na okraj lesa. Na straně, kde hranici louky tvořila lesní cesta, tuto směrem k lesu nepřekročil. Domníváme se, že tato účelová komunikace byla hranicí jeho tokaniště nebo i teritoria. Na celém tomto povídání je zajímavý fakt, že zmíněný tetřev na této lokalitě, poblíž ústí Račkové doliny, ztrácí plachost již třetím rokem po sobě… Uděláme-li si malé resumé, pak v prvním roce se vrátil z jiného údolí TANAPu, kam ho lesníci vyvezli. V dalším roce byl nechtěně „vykoupán“. Po cestě lemující zmíněnou louku prochází denně poměrně dost turistů. A přesto je tu další rok opět, již třetí sezónu… Jeho temperament zaujal vedoucího odchovny tetřevů nedaleko Wisly, který se rozhodl, že se pokusí pro tohoto tetřeva něco udělat. Zkusí mu přivést tetřevice ze své odchovny. Je totiž toho názoru, že ztráta plachosti je způsobena nedostatkem sexuálního vybití, způsobeného nedostatkem tetřevic. Kdo poznal krásu tetřevího toku v poetické atmosféře rozbřesku jarního lesa, ten pochopí, že předseda ZO KSČ mne svým tehdejším partajním rozhodnutím vlastně obdaroval… Měl bych mu vlastně poděkovat, že mi před lety odmítl dát souhlas k nošení zbraně. Jako bezflinťák mohu lovit kdekoliv, protože omezení daná hranicemi násilně vytvořených honiteb se na mne nevztahují… Jiří PECHÁČEK