Časopis Myslivost

Před bezmála sto lety naši myslivečtí předci – a předci s velkým P – založili organizaci, která nejenom, že přežila všechny kotrmelce 20. století, ale dokázala získat vysoké renomé a hodnotu, které po většinu času díky práci dalších pokračovatelů s velkým P i udržovala. Dokázala navázat na minulost, kultivovat a rozvíjet se nejen v rámci samotné spolkové činnosti, ale získat tyto kvality pro pojem daleko širší, než je pouhý spolek, pro českou (československou) myslivost. Přestože to v současné době již není (minimálně právně a bohužel) pravda, v očích nezúčastněné veřejnosti, a možná i v srdcích a myslích mnohých z nás, se stále ČMMJ rovná česká myslivost. V žádném případě zde ovšem nechci rozvíjet právní diskuse ani polemizovat s právními či sociologickými danostmi současnosti. Chci se v krátkosti zamyslet nad tím, proč i já, sportovní terminologií „srdcař“ české myslivosti, jsem v předcházejících větách napsal „po většinu času“. Je logické, že se každý živý organismus vyvíjí a přizpůsobuje okolí. Je stejně logické, že podléhá evoluci (někdy i revoluci), ale jeho téměř primární snahou by měl být zájem na přežití. Platí to i pro ČMMJ? S bolestí ve svém mysliveckém srdci musím konstatovat, že nikoliv. Co nářků a lamentací jsem vyslechl na mysliveckých akcích v posledních letech! Jak je možné, že řadoví, normální poctiví čeští myslivci rozlišují v naší organizaci my a oni? Jak je možné, že – vznešeně řečeno – tělo jedné organizace má natolik zpřetrhaná nervová vlákna a hlava je obecně vnímána jako něco, co je snad až nadbytečné? Jak jsme mohli dojít do stavu, že ona hlava přichází o jeden úd za druhým a bere to jako věc normální, snad dokonce vhodnou obhajoby? Podívejme se na statistiky počtu členů a porovnejme je s počtem vydaných loveckých lístků. Nelamentujme nad nepovinným členstvím, to je současná danost, ptejme se, proč se členská základna ČMMJ snižuje. A ptejme se, zdali se někdo, hlava, ptal. V ČMMJ vybuchla před několika týdny bomba. Ze čtyř dlouholetých „statutárů“ zbyl jeden a operativní (pokud toto slovo není pro činnost vykonávanou v posledních obdobích příliš honosné) řízení, alespoň soudě například podle stavu internetových stránek, k datu psaní těchto řádek, se zastavilo úplně. Domnívám se, a jsem z mnoha v současnosti vedených rozhovorů s kolegy myslivci přesvědčen, že náš spolek, naše ČMMJ, se dostalo na poslední křižovatku. V posledních letech nastoupený a držený „nesměr“ vede k naplnění vtipu z úvodu mého zamyšlení. (Kolikrát jsem na letošní Natuře slyšel, že pokud se něco nestane, vznikne třeba nová organizace, se snad ani nedá spočítat). Jsme-li ovšem na křižovatce, máme možnost volby a šanci stav změnit. Nedomnívám se, že také bohužel poměrně rozšířený názor, „ať si v Praze dělají, co chtějí, my tady na (dosaď konkrétní OMS dle uvážení) si myslivost udržíme“, je správná odbočka. Zanikne-li „zastřešující“ organizace určitě (hned) nezanikne česká myslivost. Jsem ale přesvědčen, že se jí bude mnohem hůř dýchat a výsledkem této evoluce již nebude česká myslivost těch pánů s velkým P, myslivost, která je zapsaná na seznamu českého nehmotného kulturního dědictví. Lidé společných zájmů se přece sdružují proto, že právě mají ten společný zájem a ve skupině je větší síla. Tedy pokud je snaha jí využít. Nikdy jsem neměl rád jen plané kritizování a lamentaci nad poměry a nedomnívám se o sobě, že jsem defétista. Věřím, že ČMMJ má v současné době nejenom šanci a smysl, ale i vnitřní sílu stav změnit. A protože jsem rozhodnut podat přihlášku do konkurzu na jednatele naší ČMMJ, je, myslím, poctivé nastínit ty cesty, o kterých se domnívám, že vedou k zachování a posílení ČMMJ, a které bych chtěl, budu-li vybrán, prosazovat. Obecně lze definovat tři základní oblasti budoucích úkolů: vně a dovnitř ČMMJ a ekonomika. I když je právní postavení ČMMJ takové, jaké je, jedná se o největší mysliveckou organizaci v naší republice a přiznejme si, že sociálně - mediální obraz myslivosti je tristní. Nevyužitá, či minimálně nedostatečně využitá, šance po zápisu české myslivosti na seznam nehmotného kulturního dědictví je věc, která nás může hodně mrzet. I tak je ovšem nezbytně nutné snažit se změnit náhled laické veřejnosti na nás myslivce. Změna mediálního náhledu je nutná a nezbytná a je to věc, ve které má vedení ČMMJ nezastupitelnou úlohu. Bohužel žijeme ve světě lobingu, a i když je význam tohoto slova chápán spíš v negativních intencích, nelze ho opomíjet. Vím, že řada našich členů pracuje na pozicích, které mohou ledacos ovlivnit, či alespoň otevřít dveře. Využíváme je? Vím, že řada našich členů vykonává spoustu užitečné činnosti pro obce, pro přírodu, pro mládež. Proč se ale informace o těchto událostech vytratily? Postřelený myslivec je jistě mediálně zajímavější než den dětí. Jsem ale přesvědčen, že i to lze změnit. ČMMJ nežije ve vzduchoprázdnu, kolem nás je řada organizací, se kterými máme více styčných ploch, než si přiznáváme. Přirozeně, asi těžko najdeme společnou řeč s ultramilitantními rádoby ochránci, ale to že je někdo ukřičený ještě neznamená, že je nejvýznamnější. Česká myslivost nemá v současné době, bohužel, jednotnou organizaci, ale i přes tuto, domnívám se, chybu, by měla mluvit jedním jazykem, ona totiž je jen jedna. Spolupráce s dalšími mysliveckými organizacemi je určitě nezbytná. Řada státních institucí a státem řízených organizací se určitou měrou setkává s ochranou přírody a ochrana přírody je přece neoddělitelnou součástí české myslivosti. ČMMJ jistě nemůže suplovat činnost státních orgánů, ale jistě může vykonávat onen lobing, jistě může přicházet s návrhy, podněty… Nedomnívám se, že tyto činnosti byly v poslední době vykonávány či vykonávány intenzivně. Zcela jistě je nemůže s plným nasazením vykonávat dobrovolný volený funkcionář, to je úkol placeného aparátu, který zkrátka a jednoduše musí být viděn. Chceme-li zachovat a rozvíjet českou myslivost, musíme intenzivněji jednat a spolupracovat se státem a jeho institucemi. Jsem skálopevně přesvědčen, že tento úkol bez dobře fungujícího vrcholového aparátu nelze plnit. Uvnitř ČMMJ je v současné době asi nejdůležitější navázání oněch výše zmíněných zpřetrhaných nervových vláken. „Lešanská“ musí být vnímaná ne jako „černá díra“, ale jako užitečný a funkční prvek. Jako opravdové nervové centrum, hlava organizace, která je propojena nejenom s Mysliveckou radou a odbornými komisemi, ale i s okresními mysliveckými spolky a třeba i nižšími články. Příklad: odevzdání žádostí mysliveckých dotací je letos posunuto, najděte, prosím, tuto informaci na stránkách ČMMJ. Je třeba změnit a zvrátit přesvědčení centra, že ony ty OMSy… a přesvědčení OMSů, že to v Praze, je stejně na… Jsme, a pevně věřím, že i nadále budeme, jedna organizace s jedním společným zájmem. Je logické, že počet členů v organizaci hraje významnou roli. Ono ani tak neubývá myslivců, jako nám ubývají členové. Máme šanci je získat, získat zpět? Pokud nebude mít myslivec pocit, že „to má smysl“, tak nikoliv. A jsem přesvědčen, že peníze za členství, pojištění, nehrají rozhodující roli. Ten, kdo si myslí, že zaplatí 800 Kč, bude pojištěn a ještě na vánoce dostane dárek za 500 Kč, ten se opravdu nevrátí. Ten, kdo si spočítá, že se mu to „nerentuje“, ten nikdy ani do ČMMJ nevstoupí. Ona se totiž žádná zájmová činnost nerentuje, jinak by to nebyla činnost zájmová. A česká myslivost jako VIP spolek? Děkuji, nechci. Členy naopak jistě přitáhne organizace důsledně se snažící plnit své poslání. Jako každá organizace, i ČMMJ, musí mít jasné, právně jednoznačné a funkční stanovy. V nastávajícím období to bude jeden ze stěžejních úkolů. Tvorba a promýšlení těchto stanov musí být transparentní, se zapojením co nejširší členské základny. Z hlediska fungování státu a naší nutné koexistence s ním je, domnívám se, nezbytně nutné vytvoření organizačního prvku na úrovni kraje nebo třeba krajů (ROP). Peníze jsou až na prvním místě, proto jsem si je ponechal na závěr. Ekonomika a možnost financování je skoro vždy alfou a omegou činností a projektů. Prvním a základním předpokladem pro financování organizace, jako je ČMMJ, je transparentnost. Co v největší míře je nutné nezavdávat příčiny k fámám typu, ten má tolik a tolik, ten dostává to, ten ono. Přirozeně, zvlášť v ČR, se této národní kratochvíli nelze zcela vyhnout, ale určitě ji lze omezit, právě onou transparentností. Jsem přesvědčen, že finanční prostředky jsou pro nejrůznější aktivity spojené s myslivostí a pro myslivost samotnou alokovány v podstatně větší míře, než jsou využívány. V této oblasti opět spatřuji nezastupitelnou úlohu placeného aparátu ČMMJ ve vyhledávání těchto příležitostí, ano případně i v jejich vytváření, a v přenosu informací o těchto možnostech. Jsou programy, například v oblasti vzdělávání či práce s mládeží, které ani nevyžadují kofinancování. Tyto příležitosti a možnosti musí ČMMJ v daleko větší míře využívat. Podaří-li se měnit obraz myslivosti a bude-li ČMMJ působit jednotným kompaktním způsobem, lze oprávněně předpokládat, že se podaří zvýšit i benefity pro členy ČMMJ, což jsou přirozeně synergické efekty například s růstem počtu členů. Body, které jsem se zde pokusil nastínit, jsou přirozeně jen ty nejzákladnější a každý z nich by šel rozvést do samostatné kapitoly. Každý z nich také představuje pořádnou fůru práce a činností. Můj názor je ovšem takový, že jinou smysluplnou cestu nemáme. Ničit či demolovat je činnost povětšinou nenáročná, časově krátká a možná pro někoho i svým způsobem tvůrčí. Nevylučuji, že se mezi šedesáti tisíci členy ČMMJ, nenajde „kolega“ s tímto přístupem. Rozhodně ale odmítám připustit, že by takovýchto byla většina, že bychom opravdu chtěli zahodit to, co generace před námi budovaly a co jim sloužilo. Bezesporu se stala v minulosti spousta ne příliš dobrých věcí, v létech vzdálenějších i nedávno minulých, určitě přetrvávají nejrůznější osobní animozity, záště. Nic z toho, ale nestojí za cenu, kterou by česká myslivost zaplatila v případě svého pádu do propasti. Pevně věřím a doufám, že ať již výběrová komise vybere kohokoliv, bude to takový kolega, který nás bude denně dobře a zodpovědně reprezentovat, pro kterého bude česká myslivost poslání a ne „kšeft“. Ing. Jiří MEZENSKÝ