Časopis Myslivost

Při vývoji jednotlivých ptačích skupin, se první příslušníci této čeledi začali v ptačí říši oddělovat již na počátku fylogenetického vývoje. Původní, první zástupci této čeledi, hnízdili buď na zemi nebo v děrách či skalních dutinách, což vedlo k tomu, že nebylo nutno naučit se stavět složitá hnízda a i vejce nebylo nutno chránit ochranným zbarvením. Tato vlastnost se geneticky zafixovala u všech příslušníků této čeledi, takže bílá vejce a neznalost výstavby kvalitních hnízd je zachováno u všech současných zástupců holubovitých. Stejně tak se geneticky zafixovalo, že samice snáší pouze dvě vajíčka a geneticky je vázán i způsob vývoje mláďat po vylíhnutí. Po dobu sezení na vejcích a odchovu mláďat se vytvářejí pevné monogamní páry, při jejich tvorbě jsou známé tzv. milostné hrátky, kdy oba partneři se navzájem dotýkají zobáky (zobáčkování), čechrají si peří na hlavě a na krku a vzájemně se obcházejí a uklánějí se. U holubovitých není patrný jasný pohlavní dimorfizmus, velikost, tvar těla i zabarvení je u obou pohlaví prakticky stejné. Při sezení na vejcích se oba rodiče pravidelně střídají, přes den často více sedí samec a v noci samička. Doba sezení (inkubace) je u nich relativně krátká, mláďata se líhnou úplně holá a slepá. Krmena jsou v prvých dnech po vylítnutí kašovitou hmotou, která se vytváří ve voleti obou rodičů. Tato sýrovitá masa je vylučována speciálními žlázami ve voleti a současně dochází k odlupování povrchu silně zduřelé sliznice volete. Tato potrava pro mláďata obsahuje velké množství bílkovin a sacharidů a je proto velmi výživná. Po dvou až třech dnech se začne tato potrava obohacovat navíc různými semeny, tzn. potravou, kterou přijímají oba rodiče. Potrava přijímaná rodiči se ve voleti natravuje a mísí se s vylučovanou sýrovitou hmotou, tak se ještě zvyšuje výživná hodnota potravy pro mláďata. Ta proto velmi rychle rostou a vyspívají, doba krmení je proti jiným krmivým ptačím druhům výrazně kratší a hlavně, mláďata v době, kdy opouštějí hnízdo, většinou dosahují vyšší hmotnosti, než mají rodiče. Tento rychlý odchov mláďat umožňuje u většiny holubovitých opakované hnízdění v průběhu roku. Jedná se o vynikající letce, většina příslušníků této čeledi je tažná a často na velké vzdálenosti. Při těchto migračních cestách se většinou stejní jedinci vrací na jaře do míst, kde se vylíhli. Při dálkových letech se řídí magnetickým polem země. V čichové oblasti zobáku se vyskytují v nervových zakončeních mikroskopická zrnka magnetitu a pomocí toho jsou schopni přesně vnímat magnetické pole země a podle polohy slunce navíc přesně odečítat úhly magnetických siločar v různých zeměpisných šířkách. Zobák holubovitých je poměrně krátký a silný, jeho kořen je uzavřen v měkké vazivové tkáni, do které ústí nosní otvory. Tento anatomický jev je u ptáků ojedinělý, a proto jsou často označováni jako měkkozobí. Proti ostatním ptákům mají také charakteristický tvar stojáčku, palec, míří kolmo dozadu a mají stejnou délku jako přední tři prsty. Ojedinělý je u nich i způsob přijímání vody. Ptáci obecně při pití naberou vodu do zobáku, zvednou hlavu a vodu nechají stéci do žaludku, U holubovitých se vytvořila schopnost aktivního pití, zobák ponoří až po ozobí do vody a vodu aktivními pohyby jazyka a jícnu nasají do žaludku. Také je zajímavé, že jejich játra nemají žlučový váček. U holubovitých v průběhu vývoje došlo ke ztrátě kostrční mazové žlázy, takže obrysové peří nemůže být promazáváno. Aby nedocházelo ke slepování obrysových per a jejich snadné smáčivosti, nahradily u holubovitých funkci mazové žlázy prachové částice. Prachové peří má keříčkovitý tvar a jednotlivá vlákénka jsou silně lomivá a snadno se rozpadají na jemné prachové částice. Také obrysová pera ve spodní části mají stejnou stavbu a přispívají tak ke tvorbě jemného prachu. Jeho přítomnost zabraňuje slepování obrysových per a snižuje výrazně jejich smáčenlivost. V naší republice se můžeme setkat s následujícími druhy této čeledi: Holub hřivnáč (Columba palumbus) Je modrošedé barvy s načervenalou hrudí, po stranách krku má bílé skvrny (límec) a na přední straně křídel bílé lemování (zrcadlo). Mladý pták po vyvedení z hnízda límec ještě nemá. Tento holub je tažný, na zimu odlétá do Středomoří, od nás převážně do Francie a Španělska. Doba odletu připadá na měsíce srpen až říjen, ojediněle při mírném podzimu a zimě až na listopad. V posledních letech při mírných zimách, jedinci adaptovaní na život ve městech, velmi často vůbec neodlétají a dokonce i v zimě hnízdí. Na jaře na hnízdiště přilétají v únoru až březnu a okamžitě jdou do toku a vytvářejí pro tento rok rodičovské monogamní páry. Hnízdí v lesích všech typů, nejraději ale ve smrčinách, vždy v blízkosti polí, a také ve větších polních remízech, větrolamech apod. V poslední době často hnízdí i ve vesnických zahradách a městských parcích. Hnízdo staví na větvích v blízkosti kmene, složeno je ze silnějších klacíků bez výstelky, takže často jsou vejce ze spodu hnízda dobře patrná. Běžně hnízdí dvakrát, při vhodném počasí i třikrát. Pro každé hnízdění si pár vybuduje nové hnízdo, samička často po vylíhnutí mláďat samce na čas opustí a na blízkém jiném hnízdě snese novou snůšku. Samec se sám postará během sezení samice o krmení prvé snůšky a po vylíhnutí druhé snůšky se o krmení starají již oba rodiče. Inkubace trvá 16 - 17 dní, mláďata hnízdo opouštějí za 4 týdny. Mladí ptáci se koncem léta shlukují do větších houfů a potom společně odlétají. Hřivnáči se živí hlavně různými semeny (obiloviny, luštěniny, bukvice, žaludy, semena plevelných rostlin), pupeny a zvláště na jaře ozobávají i čerstvou trávu a kulturní plodiny. V nepatrném množství nepohrdnou ani malými měkkýši a různým hmyzem. Slovitelnost hřivnáčů podle výkazu celostátní myslivecké statistiky (za posledních 25 let) se do konce minulého století pohybovala okolo 14 000 kusů ročně, potom stoupla a udržuje se na výši okolo 21 000 kusů ročně. Výrazně ale stouply sčítané stavy, z původních 20 000 jedinců až na 180 000 v současné době. Do 70. let minulého století byl ale roční úlovek hřivnáčů proti současnosti až více než dvojnásobný a následně v relativně krátké době prudce poklesl, pak následoval vzestup, který je patrný na připojeném grafu. Holub doupňák (Columba oenas) Na hřbetní straně je zabarven modrošedě, na hrudi do červena a na letkách má neúplné dva tmavé pruhy. Ocas je modrošedý s širší černou páskou na konci. Žije hlavně v listnatých lesích a porostech, hnízdí v dutinách stromů, které vznikly přirozeně, nebo využívá opuštěná hnízda datlů. Je monogamní a rodičovské páry jsou většinou trvalé. V naší zemi je tažný, odlétá na zimu do Středomoří, převážně do Francie, Španělska a Itálie. Populace sídlící v jižní Evropě a na britských ostrovech jsou stálé. Doupňáci od nás odlétají v září až říjnu, přilétají velmi brzy, většinou již v únoru až březnu. Okamžitě po příletu nastává tok, hnízdí také opakovaně, většinou od března do srpna, a to dvakrát až třikrát, v příznivých podmínkách může hnízdit i čtyřikrát do roka. Doba inkubace je 17 - 18 dní a mláďata opouštějí hnízdo za 25 dní. Základní potravou doupňáků jsou malá semena plevelných rostlin, hlavně merlíku, žabince, hořčice, dále řepky a luštěnin. Jak dokládá myslivecká statistika, v roce 2005 byl u nás vykázán stav 5864 jedinců a za 7 let se jeho sčítané stavy zvýšily o více než 3000 kusů. Také ornitologická pozorování prokazují zvyšující se počet hnízdních párů. Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) Jedná se výhradně o synantropní druh, vázaný na města a vesnice a blízkost lidí. Pro naši faunu se jedná o nový druh, začala se u nás objevovat od čtyřicátých let minulého století. Původně byla často nazývána podle místa svého původu - hrdlička balkánská. Zabarvena je pískově šedě a na krku má typický černý proužek, který je na spodní části krku přerušený. Ocas je delší a na spodní straně ke konci bílý, vrchní strana ocasu je po stranách bíle lemována. Tato hrdlička není tažná a hnízdí téměř celoročně, při mírných zimách i v tomto ročním období. Hnízda si staví na stromech v parcích, zahradách, ale i na římsách, telegrafních sloupech apod. Ke stavbě hnízda využívá jakýkoliv materiál, který je k dispozici (drátky, papír, proužky plastů, provázky apod). Žije v monogamním páru, na vejcích rodiče sedí 14 – 16 dní a mláďata hnízdo opouštějí za 20 dní, drží se ale i nadále v blízkosti hnízda a rodiče je ještě až 20 dní přikrmují. Živí se převážně semeny, převládají obiloviny, řepka a luštěniny, dále různými pupeny a ojediněle i hmyzem. V zimě při nedostatku semenné potravy sbírají různé odpadky apod. Nárůst stavů tohoto druhu byl pro naši republiku obrovský a souvisel především s vytvářením skladů a sušiček obilí v jednotlivých zemědělských podnicích, takže zde byl dostatek potravních nabídek. Současný systém zemědělství již tyto podmínky nenabízí a hrdličky se začínají stěhovat i mimo vesnice do zemědělské krajiny. Myslivecká statistika eviduje jejich početnost v honitbách až od roku 2005, kdy bylo sečteno přes 100 000 hrdliček, do současnosti jejich početnost vzrostla na hodnoty okolo 140 000 kusů. Výše lovu se udržuje na hodnotě okolo 4800 kusů, v posledních dvou letech úlovek poklesl o 1000 kusů. Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) Hřbet má rezavě kropenatý, hruď načervenalou, hlava a krk jsou modrošedé a po stranách krku má hrdlička typické černobílé pásky. Ačkoliv patří mezi naše nejmenší příslušníky holubovitých, je vynikající letec a její tah patří k těm nejdelším. Tah probíhá většinou individuálně, odlétají v druhé polovině srpna až začátkem září jižním a jihovýchodním směrem na Balkán a často až do tropických oblastí Afriky. Vracejí se k nám na hnízdiště v druhé polovině dubna až v květnu, vytvoří se rychle rodičovské páry a ty jdou okamžitě do toku. Hrdlička divoká nikdy nehnízdí v lesních komplexech, ale vždy v otevřené krajině s dostatkem keřovitého a nízkého stromového porostu. Hnízda, stejného charakteru jako si staví holub hřivnáč, si staví v keřích či na stromech poměrně nízko nad zemí a v průběhu roku hnízdí pouze jednou, na vejcích sedí 14 až 16 dní, mláďata hnízdo opouštějí většinou za 3 týdny. Živí se semeny různých plevelných rostlin, z kulturních plodin obilovinami, řepkou a luštěninami. V naší republice není předmětem lovu, takže myslivecká statistika její početnost neeviduje, ornitologické údaje předpokládají, že u nás hnízdilo až 100 000 párů, v současnosti jejich počet poklesl. Holub domácí (Columba livia f. domestica) Tento holub, obývající prakticky všechna města a vesnice u nás, vznikl zdivočením různých plemen domácích holubů. Všechna plemena domácích holubů na celém světě byla vyšlechtěna z holuba skalního (Columba livia), jehož domovem je středomořské skalnaté pobřeží a vnitrozemské skály na jihu a jihozápadě Evropy a severní Afriky. Prvé doklady o jeho domestikaci pocházejí z Mezopotámie, kde pro ně stavěli tamější osadníci kuželovité holubníky již 5000 až 4500 let před naším letopočtem. Divoký holub není tažný, stejně tak i jeho domácí forma. Zdivočelí domácí holubi během několika generací získají shodné zabarvení jako původní divocí předci, tj. barva hlavy, krku a přední části hrudi je tmavošedá, zbytek těla světle šedý a na letkách jsou jasně znát dva příčné černé pruhy. Zdivočelí domácí holubi (často se jim říká věžáci) žijí hromadně, hlavně v centrálních částech měst a vesnic. Dospělí jedinci každý rok vytvářejí monogamní páry, hnízda si staví na římskách, půdách, různých výklencích apod. Hnízdí pravidelně dvakrát až třikrát do roka, ale v místech s dostatkem potravy a s možností hnízdit na půdách či jiných dobře tepelně chráněných místech při mírných zimních teplotách jsou schopni hnízdit prakticky celoročně. Doba inkubace je 17 – 18 dní a mláďata hnízdo opouštěj po 3 - 4 týdnech. Jako potrava jim slouží, mimo různých druhů semen a bobulí, veškerý odpad vzniklý lidskou činností. V době zrání kulturních plodin vylétávají mimo města za touto potravou. Létají společně v obrovských hejnech (např. při sčítání holubů v okolí Prahy dosahovala početnost těchto hejn i několik stovek jedinců). Zajímavý je fakt, že holubi ve městě nejsou vůbec plaší, je možno k nim těsně přistoupit, ale u stejných holubů se jejich chování na poli výrazně změní a před člověkem zdaleka odlétají. Početnost těchto zdivočelých holubů je u nás obrovská. V současné době se předpokládá, že u nás ve městech hnízdí 800 000 až 1 600 000 párů. Při jejich obrovské reprodukční kapacitě je jejich skutečný počet těžko vyčíslitelný a stejně tak i škody, které napáchají svou činností (velmi agresivní trus) ve městech a obcích, v zemědělství, ale i možností šíření různých onemocnění. Závěr Co je možno konstatovat závěrem? Opakované hnízdění a rychlý vývoj mláďat umožňuje většině příslušníků této čeledi nejen udržovat početní stavy, ale i mírně je zvyšovat. Přispělo k tomu i to, že v jižních zemích (hlavně Itálie) byla přijata jistá omezení lovu ptactva na tahu. Stále větším problémem, a to nejen u nás, ale v celé Evropě, se stávají zdivočelí holubi domácí. Nepomáhá zákaz jejich krmení a různá stavební opatření na snížení možnosti jejich hnízdění, neúčinný je i městy organizovaný odchyt. Škody, které vznikají na památkách a fasádách domů působením jejich velmi agresivního trusu jsou obrovské a zatím tento problém se nepodařilo úspěšně řešit.