Myslivost - Obdiv mužům, kterým žena vládne

Červen / 2014

Obdiv mužům, kterým žena vládne

Myslivost 6/2014, str. 34 Jiří Kasina

Neznám přesné statistiky, pokud vůbec existují, v kolika městech je starostkou žena. Mnoho takových měst sice nebude, ale zase tak málo také ne. Ale vsadil bych se, že to, aby v čele známého města byla starostka a k tomu byla aktivní myslivec, je už unikát. A kdeže takový unikát najdete? Ve městě, které se obklopuje malebnými kopci Beskyd, kde centrum osvěžuje bystrý tok řeky Bečvy a kde se ve vzduchu mísí vůně dřeva, ovčích sýrů, frgálů i slivovice. Ve městě, jehož jméno je neodmyslitelně spojeno se světoznámým skanzenem. Vítejte v Rožnově pod Radhoštěm, jemuž vládne starostka a myslivkyně Bc. Markéta Blinková

Po příchodu do kanceláře s výhledem na malebné náměstí nemůže padnout jako první jiná otázka, než kde že se láska ke zvěři a přírodě v sympatické činorodé dámě vzala?

Když jsem si brala svého muže, pracoval jako hajný a samozřejmě myslivost měl jako největšího koníčka. A tak tuto lásku postupně nenápadným a nenásilným způsobem přetáhl i na mě. Vyvrcholilo to tím, že mě chtěl překvapit, takže jsem k vánocům dostala jako dárek zaplacený kurz na lovecký lístek. Asi ale manžel v tu chvíli netušil, do čeho se pustil, protože jednak jsem se tam seznámila s úžasnými kamarády, se kterými jsme na kurz jezdili, a jednak mě myslivost opravdu hodně chytla.

A to jste opravdu předtím osobní zkušenosti s myslivostí neměla?

Ale to víte, že měla, manžel mě do myslivosti vtahoval postupně už předtím. Ale já v době před kurzem chodila na naháňky jako honec spíše v rámci udržení fyzické kondice a vyčištění hlavy. Mimochodem s fyzičkou nemám problém dodnes, pohyb mám ráda a zjistila jsem, že mnohdy vidím víc zvěře než ti co stojí na štontech. Je tu zvěře ještě dost, když jsou honci dobře organizovaní a psi dobře pracují, tak se kolikrát při naháňkách střelecky daří honcům lépe než představeným střelcům.

Kde jste se po absolvování kurzu začala myslivecky vyžívat?

Díky tomu, že bydlíme na hájovně na konci Rožnova, na Dolních Pasekách, máme ideální podmínky. V podstatě hranice honitby, ve které je můj manžel hospodářem, je hned za plotem a já jsem členem v honitbě hned sousední. Jsem ráda, že nejsem u manžela ve sdružení, protože myslím, že se nemusíme vidět pořád. Někdy se z důvodu práce vídáme fakt málo, ale je asi lepší, když si do toho nemluvíme.

Takže váš manžel je hospodář ve sdružení kam ani nechodíte?

Když jsem si dělala kurz o první lovecký lístek, tak jako adept jsem byla u něj ve sdružení a zřejmě se předpokládalo, že tam i vstoupím. Ale já jsem se z pragmatických důvodů rozhodla, že požádám o členství ve vedlejším sdružení, což se mi povedlo a jsem tam už dlouho. Je to menší sdružení, manželova honitba má kolem 2000 hektarů, je to jedna z nejzazvěřenějších honiteb, která asi tady je v regionu. Naše honitba má rozlohu 1000 hektarů, není to tak souvislá plocha, je to trošku roztříštěné, je to náročnější na dopravu. Ale abych se nevymlouvala, já když vyjdu z domu a dám se doprava, tak jdu ke mně do honitby a manžel, když se dá doleva, tak jde k sobě. Vůbec to není problém.

Chápu, že jako starostka asi volného času nazbyt nemáte. Je to jistě funkce, kdy musíte být k dispozici v podstatě neustále. Kde tedy nacházíte čas na myslivost?

Ze začátku jsem byla velmi aktivní myslivec, momentálně se na práci sice nemohu vymlouvat, ale času mi ubírá opravdu hodně, času na myslivost je stále méně. Ale do lesa se snažím chodit při každé možné příležitosti, tam se skutečně provětrám a projdu, protože něco jiného je chodit na honitby a na naháňky na rovinách, a nebo tady, kde vás terén opravdu prožene, dá vám docela zabrat. Snažím se jít do lesa určitě na Štěpána, máme také tradici, že jezdíme za kamarády na zajíce a na drobnou na jižní Moravu do Hrušek.

Moc ráda jsem v myslivecké společnosti, moc ráda poslouchám historky jiných, prožívám to s nimi znovu při vyprávění. I já mám zážitky, kdy jsem třeba stále na tři metry přímo před statným kňourem na naháňce a nevím, kdo z nás dvou byl více překvapený. Zážitků mám za minulá léta dost. Ale je pravda, že jsem momentálně spíše pasivní myslivec, spíše se snažím myslivost podporovat, nejsem už tak aktivní střelec a člen sdružení, i když na brigády a schůze chodím. Ale právě teď silně zvažuji, co převáží. Zrovna zítra máme naháňku a já v hlavě přemítám, co všechno ještě musím stihnout a co můžu zvládnout. Víte, ony se vám při takové funkci některé priority na čas zcela zákonitě bohužel trošku přehodí.

Jaké je prosím vaše vzdělání?

Já jsem studovala sociologii nebo andragogiku a sociologii, ale pak jsem měla s kamarádem stolařskou firmu a navrhovala jsem nábytek a kancelářské prostory, nebo obecně interiéry. Předtím jsem byla v realitní kanceláři, a ještě předtím jsem dělala hlavního energetika v Loaně. Takže mám takový profesně docela zajímavý život. A je to docela paradox, že já, která jsem nikdy nebyla úředníkem a bránila jsem se tomu, tak jsem do úředničiny na radnici spadla doslova po hlavě. Co to obnáší, totiž člověk nezjistí, dokud na úřadu nesedí a nevyzkouší si to sám na vlastní kůži. Práci nejen starosty a místostarosty, ale vůbec obecně zastupitelů nebo radních, nemůže posuzovat, hodnotit a kritizovat člověk bez znalostí věci. A hlavně nemůže házet všechny do jednoho pytle.

Vraťme se ale k myslivosti. Na počátcích, kromě lásky k manželovi, co vás na myslivosti nejvíc přitahovalo?

Nemohu nezmínit rodinné zázemí. Manželův tatínek byl lesák z povolání a samozřejmě myslivec, on měl jiné podmínky, protože dlouho sloužil v Jeseníkách. Manželův bratr je myslivec a jeho manželka také. Takže se logicky rodinné návštěvy nebo rodinné sešlosti odehrávaly v mysliveckém duchu. Asi nedalo čekat, že by mě to nevtáhlo, protože samozřejmě ty zážitky nebo vůbec celý ten myslivecký život, když se popisuje, tak je neuvěřitelně zajímavý. Když jsem říkala, že kdo nepoznal práci na radnici, tak ji nemůže kritizovat, tak to samé platí o myslivosti. Když jsou kritizováni myslivci, tak by si to měl onen kritik nejprve také zkusit. Střelba a lov, to je to poslední, vzhledem k terénním podmínkám, co tu máme, tak ať si každý vyzkouší, co to je, když na Panský kopec musíte vynést seno, když tam jdete v metru sněhu, brodíte se po pás, to ať si ti zelení jednou taky zažijí. Oni můžou kritizovat myslivce, ale neviděla jsem jediného zeleného nebo ochránce přírody, aby si vzal pytel kaštanů na záda nebo seno a nesl to do kopce zvěři ke krmelci. Kritizovat umí každý, uvědomme si všichni, kdo opravdu pro krajinu a zvěř něco dělá. Myslím, že role myslivců je naprosto nezastupitelná. A to že, se to zlehčuje, že to jsou jen lovci a opilci, to je opravdu k smíchu. Vždyť to je kulturní dědictví a myslivost, ta má tak hluboké tradice a kořeny, porovnávat to s nějakým jinými atributy mi přijde úplně nemravné, ale bohužel společnost je taková, neváží si čistých dobrých věcí.

K lásce k myslivosti a k ženě mi chybí ale ještě lovecký pes. Trefím se, když si tipnu, že vás vzala i kynologie u srdce?

Trefujete dobře, ano, je to tak. A zase vzhledem k rodině to nemohlo být jinak. Všichni v rodině, kteří kdy byli myslivci, tak měli, a nebo mají lovecké psy. Můj tchán měl jezevčíka, potom se najednou v pokročilém věku zhlédnul v tehdy módním plemeni, což byl bígl, Ale protože onemocněl, tak starost s výcvikem a chovem psa přešla na nás a dopracovali jsme se k tomu, že doma máme kromě drsnosrstého jezevčíka chovatelskou stanici bíglů. Máme všechny fenky. Bígl je krásný lovecký pes a jsou to miláčci rodiny.

Takže jistě bígly využíváte lovecky…

Samozřejmě, bígl je perfektní honič, jsou úžasní, to je radost na zkouškách, opravdu to je profesor, je nádhera pozorovat bígla při práci v honitbě. Takže i láska k psům tam hraje velkou roli v mé myslivosti. Když jsme měli první štěňata, tak jsem myslela, že si musíme nechat všechna, ta nešla dát pryč. To pak člověk opravdu zvažuje, jestli zájemce, který přijede, se bude štěněti řádně věnovat, zda jde pes nebo fenka do dobrých rukou. Jiné je mít jednoho bígla a jiné je mít tři nebo čtyři, protože to je smečkový pes.

Žena myslivec je také často spojována se zvěřinou a kulinařením. Jak je to v tomto případě s vámi? Trefím se opět?

Ano, opět trefa do černého! Tím, že bydlíme na hájovně, tak logicky spousta společenských a dalších dozvuků z lovu samotného se odehrává u nás. A s lovem je spojena neodmyslitelně i zvěřina. Takže další má láska je kulinaření ze zvěřiny. Strašně ráda vařím a zvěřina je neuvěřitelná paleta všech chutí a možností, to je pro mě taky důležitý atribut myslivosti. Tím, že bydlím na kraji Dolních Pasek, tak máme i neuvěřitelnou podporu u sousedů, když je velká naháňka, tak chodí s námi jako honci, kteří jsou pak odměňováni pochoutkami ze zvěřiny. Když manžel a nebo já ulovíme, tak se dělají játra, pozveme i sousedy, to jsou naše společné zážitky kulinářské. Takže byť se to třeba tolik neprezentuje, láska lidí k myslivosti přes žaludek prochází strašně moc.

Ověřili jsme si to tu i v létě při mysliveckých slavnostech ve skanzenu. I když nás zaskočilo extrémně nepříznivé počasí, občerstvení ze zvěřiny, které nám připravila čtyři místní myslivecká sdružení, umírnilo zklamání ze špatného počasí snad u všech návštěvníků. Pochutnali si, občerstvení bylo úžasné, nebylo to jen o guláši, ale o biftečcích, byly řízky, masové směsi, špízy, neuvěřitelně pestrá nabídka, takže každý si našel, nechyběly ani zvěřinové klobásy. A co guláš, to jiná chuť, to se těžko hodnotí, protože myslivci umí guláš perfektně. Já si taky myslím, že umím lepší než manžel, ale nemůžu to říkat. Zvěřina a zvěřinová jídla je to, čím se mohou myslivci právem chlubit a prezentovat.

Kynologie, kulinaření …A co je vaší srdeční záležitostí z hlediska druhu zvěře? Jste víc na drobnou, spárkatou nebo víc na černou?

Jelikož kromě naháněk nemám s individuálními lovy spárkaté ještě tolik zkušeností a loveckých zážitků, tak mě je blízká drobná zvěř na té již zmiňované jižní Moravě. Zvlášť začátky, když jsme tam jezdili a ve třech lečích se v několika lidech ulovilo třeba 600 zajíců a 60 bažantů. A to nebyla výjimka, to nebyl jediný hon v sezóně. Vzhledem k tomu, že jsem takto měla vícekrát možnost lovit drobnou a že tam máme velmi dobré kamarády se mi to takto zatím spojilo v řekněme srdeční záležitost. Ale věřím, že i ty jiné zážitky, spojené právě se spárkatou, na mne teprve čekají, že se třeba mé priority vidění časem změní.

Takže možná někde ve skrytu duše máte touhu ulovit třeba jelena v Jeseníkách nebo možná trofejového daňka někde v oboře?

Já jsem v tomto docela skromná a navíc vím, co ve mně je a co si můžu dovolit. Takže pro mě je skutečně podstatné začít od začátku, tak jak každý mladý myslivec, tak abych si prošla vším od srnčího, těch prvních věkovek, od holé, která se musí odstřílet, protože tady škody zvěře jsou poměrně vysoké, až třeba někdy k trofejovým kusům. Zatím to tady u nás hodně stojí na tom, zda se odstřílí vše, co je naplánováno. Až budu mít čas, tak si chci prožít všechny druhy lovu úplně od začátku. Možnosti tu u nás jsou, já si chci myslivost užít tady, zvlášť když jsme na deset let získali zase honitby, takže je reálné, že se do myslivosti znova naplno pustím.Nevím, jestli je to správně, ale myslím, že ano. Znám se se spoustou lidí, nejen díky funkci, mohla bych využít různých pozvání k lovu, ale to není téma, které bych rozvíjela. Máme spoustu známých, mohla bych jet do Jeseníků, kde máme rodinu. Nedávno jsme byli s manželem na západě Čech, lovil tam siku, já s ním čas trávila v Konstantinových lázních, protože jsem si potřebovala odpočinout.

Jako starostka takového známého a krásného města se při své každodenní práci setkáváte se spoustou lidí. Kolikrát jsou to zrovna myslivci a nebo dojde i na téma myslivosti?

Rožnov má bezmála 17000 obyvatel. Už tím, že město má zhruba 1100 hektarů městských lesů a má zřízenou svoji společnost Městské lesy, kde jsem členem valné hromady, tak kromě základní činnosti, jakou je péče o les je součástí práce zaměstnanců Městských lesů péče o zvěř a výkon práva myslivosti. Takže je to i v podstatě součást i mé pracovní náplně, 1100 hektarů není až tak málo, navíc je to skutečně zajímavá honitba, jen asi výkony z hlediska odstřelů nejsou takové, jako v klasických honitbách v okolních vesnicích. Vysoké se střílí asi šest kusů, srnčího o něco více, je to součást normální běžné práce.

Máte ale i možnost myslivost propagovat z pozice starostky?

Samozřejmě se snažíme v rámci podpory ve školách myslivost propagovat a předávat pomyslné žezlo mladším, organizují se různé přednášky, je to často ve spolupráci okolních sdružení nebo ochránců přírody nebo dalších organizací. Loni jsem byla velmi ráda, že jsme se s Hanou Křenkovou shodli na myšlence myslivost opravdu představit široké veřejnosti, která myslivost nezná. Právě proto nás napadlo Valašské muzeum, což je ideální spojení, uspořádali jsme v září ve skanzenu první ročník mysliveckých slavností. I přes extrémní nepřízeň počasí byl ohlas na akci ohromný, byla tam spousta lidí, podívali se na psy, ochutnali zvěřinu, slyšeli myslivecké troubení, něco z mysliveckých tradic a kultury, vábení zvěře, měli možnost si koupit i oblečení a doplňky. Ono to možná není úplně hned vidět, ale já si myslím, že i taková akce je nejlepší formou propagace myslivosti a získání podpory a pochopení z řad nemyslivecké veřejnosti.

Myslíte si z pohledu starostky, že myslivci v obecném podvědomí, ať už přímo v Rožnově nebo širším regionu, získávají nebo ztrácejí za poslední léta?

Já jsem přesvědčená o tom, že Valach je sice takový tvrdý, někdy možná i natvrdlejší, ale je ryzí a cítí srdcem. Tady, když se lidé znají, tak nevěří všem těm mediálním zprávám a dezinformacím. Tady na vesnicích má téměř každý myslivce za souseda nebo za kamaráda, tady se myslivost ctí. Nemám k dispozici žádnou oficiální statistiku, ale myslím, že kdyby se udělalo nějaké statistické šetření, tak Valašsko je kraj, kde myslivost má své postavení, váhu a renomé. A je to myslím právě tím, že Valach jako takový je velmi spjat s přírodou, bez toho nemůžete být. Jsme tu obklopeni horami, stromy, lesy, tady to jinak nejde, proto kdo se o zvěř stará a kdo i pečuje o les, tak myslím, že musí být ostatními hodnocen jen kladně. Já jsem ze strany občanů, kolegů a známých, kritiku na to, jak se provozuje myslivost tady, nikde neslyšela. Stanou se samozřejmě případy nešťastné, které jsou patřičně medializovány, ale ve kterém oboru nejsou. Proč se neřekne, co dobrého myslivci udělají, proč se medializuje nešťastná náhoda, nemyslím si, že by někdy byl prokázán zlý úmysl, opravdu to většinou bývá neopatrnost, špatné zacházení se zbraní a pro mě to je nešťastná náhoda.

I tak, byť jste v regionu, kde i já vnímám, že tu má myslivost lepší postavení než v jiných částech republiky, co myslíte, že by měli myslivci zlepšit v té své propagaci nebo obhajobě myslivosti, co našim myslivcům schází momentálně asi nejvíce?

Možná se některých dotknu, ale mám pocit, že u některých neproběhlo těch 22 let, tak jak to fungovalo dřív, tak jsou zvyklí, na režim, na to všechno, co bylo samozřejmé, pořád žijí v dobách minulých, ale ono to tak není. Změnilo se všechno, včetně nových komunikačních technologií, tam si myslím, že je velká chyba, že se nevyužívají. Dneska najdete na internetu všechno, ale podívejte se, kolik lidí mladých chodí na myslivecké stránky nebo odkazy. Je velmi špatně podchycena mediální prezentace myslivosti pro mládež, když nebudeme mít hodně mládeže, tak se neposuneme dál. Protože ty děti to slyší z opačné strany, že myslivci jsou ti zlí, kteří zabíjejí zvířátka a ochránci přírody jsou ti, kteří se starají o zvířátka, což vůbec není pravda. Já úplně rostu z některých argumentací z protimysliveckých organizací, my jsme navíc v CHKO, setkáváme se s některými ochranářskými spolky a organizacemi, některé jsou téměř teroristické organizace.

Předpokládám, že jste člen ČMMJ, jak postavení a činnost hodnotíte z pohledu okresního a z pohledu celostátního?

Pořád to málo, co se dělalo vždycky a to, co já chci, aby se dělalo, tak to si dělají myslivecká sdružení. Na okresních spolcích vyberou členské příspěvky, uspořádají okresní výstavu trofejí, vždycky je vypsán kurz pro adepty myslivosti. Ale tím to mnohde končí. Chybí mi to, že myslivost neumí prezentovat a medializovat, znám akce, které běží standardně ve sdruženích, ale to normální myslivec z jiného sdružení ani nepostřehne. Řadový myslivec dostane maximálně informaci, která mu přijde poštou, kdy je výstava trofejí, kdy proběhne medikace, vakcinace, jen základní informace, ale nic víc k tomu. Není informován o akcích na druhém konci okresu, o akcích celorepublikových ani nemluvě, nejsou myslivci v rámci jednotné organizace vedeni k pospolitosti a dlouhodobě vychováváni a udržování v pocitu vzájemné spolupráce a sounáležitosti a s tím spojené hrdosti a cti, že mohu být členem takové organizace.

Pro obhajobu práce a společenského postavení myslivců se v podstatě moc nedělá...

Ne, myslivecká sdružení, to jsou samostatné životy, ta sdružení jednak žijí uvnitř, a jednak navenek, ale jen pro své nejbližší okolí, to určitě ano, ale myslím, že tu není systémově vyřešena prezentace myslivosti z pohledu okresů, krajů a regionů.

Takže se shodneme, že se k tomu ani nevychovávají?

Ne, když absolvujete kurz, tak děláte zkoušky ze všeho, co se dělalo před dvaceti lety, pouze jsou novinky v zákonech a novinky u zbraní. Mě tam chybí nějaký podpůrný náboj, společnost se strašně posunula, podívejte se, jak se medializuje práce některých jiných zájmových skupin, a myslivci nic, přitom to je zodpovědná a společensky potřebná činnost. Není prostě o myslivcích slyšet a není je ani vidět a já nevím kolik máte náklad teď na časopis, ale to je snad jediná fungující forma, kde se myslivci a myslivost mohou prezentovat. A to je málo.

Takže se asi nebudete divit, že někteří předsedové a jednatelé okresních mysliveckých spolků Myslivost ani neberou.

Tak to je opravdu smutné a nechápu takové myslivce. Přitom každý by se měl vzdělávat, být v obraze z hlediska aktuálního dění, být strašně hrdý na tradice. Když se podíváte, kolik starých myslivců se nestydí chodit v uniformě nebo v zeleném normálně, nejen jako při mysliveckých příležitostech, kdy mají jít na naháňku nebo když jdou krmit, ale oni jdou do hospody, jdou k sousedovi, u nich to je v srdci, ale v mladých to mnohdy není, oni neví, proč mají mít to srdce. Oni udělají lovecký lístek, protože to mají v rodině nebo je přemluvil kamarád, ale to srdce a hrdost jim chybí.

On je taky problém, že na řadě míst si honitbu pronajme někdo třeba 100 km daleko a místní chlapi sedí v chalupě koukají na honitbu, kam dříve chodili. I to je realita

Jasně, máte pravdu, já to znám, to se stalo teď našim příbuzným v Jeseníkách, chodili do honitby třicet let a najednou o ní přišli, prostě je nějaký bohatý nájemce přeplatil, nesmyslně vyšponoval nájem.

Když přijedete do Bavorska, kde místní sedláci jsou většinou zároveň myslivci, je pro ně čest, že v obci mohou být myslivci, na běžné akce používají své trubače a jsou hrdí na to, že jsou fungující a respektovanou společenskou skupinou, patří ke koloritu vesnice, to u nás se trošku vytratilo.

Určitě, to mohu jen potvrdit. A ještě mě napadla jedna věc, protože manželův tatínek pracoval jako lesák, tak jsem si uvědomila, že tím jak se změnily podmínky ekonomické, tak je úbytek uplatnění absolventů lesnických středních škol a vysokých škol a tam myslivost byla vždy součástí výuky, takže i tam se vztah k myslivosti tvořil a budoval. Ale i to se dneska vytrácí. Když k nám přijedou trubači z Hranic, tak se jich na to ptám, oni ani dneska nemají po škole moc možností k uplatnění.

Máte manžela lesáka, nezdá se vám, že se taky oddělila myslivost a lesařina, jak to vidíte vy?

To přesně vnímám i u naší společnosti Městských lesů. Dřív bylo běžné, když byl hajný, tak byl současně myslivec. Dneska je to o něčem jiném, kupují se štípací centra do společností, jsou tam čistí lesáci a myslivci se teď často rekrutují z lidí, kteří buď na to mají peníze a koupí si vše co chtějí, je to boom nebo je to někde prestižní záležitost v určitých společenských kruzích. A nebo se vztah k myslivosti podědí v rodině. Ale aby byla provázána myslivost a lesařina, to bohužel ne. Já znám spoustu dobrých lesáků, kteří si nikdy nevzali flintu do ruky, ale v lese se umí pohybovat. Ale přitom péče o les je neoddělitelná s péčí o zvěř. Když chci les pěstovat, tak musím vědět, jak se tam chová zvěř, jaká zvěř tam je, kolik by jí tam mělo být. Měla bych třeba vědět, že když chce sdružení postavit někam krmelec, jestli je to dobré i pro les a naopak. Můj muž, když jde, protože je lesák i myslivec, tak mu to myslí souběžně, ale dneska je bohužel u mnoha lesáků takové myšlení oddělené. Já nevím, jestli mám pravdu, já to tak jen vnímám, protože mám spoustu známých lesáků, mám spoustu známých myslivců, ale jen velmi málo mám lesáků a myslivců zároveň.

Jaký je podle vás pohled lidí z města na starostku, když jistě o vás řada lidí ví, že jste myslivec, že to je vaše láska.? Jak na vás koukají jako na ženu myslivce a jaký je váš názor na postavení ženy v myslivosti?

Pohled na mě jako starostku ženu a jako na myslivce ženu je skoro stejný, pořád je to ještě něco jiného, než je normální a běžné. Takže já to mám dvakrát. Vůbec mi takové pohledy nevadí, protože si nemyslím, že by neměly být ženy v politice, naopak myslím, že je jich málo a mělo by jich být víc. A stejně tak si myslím, že žen, které by provozovaly myslivost, by mělo být víc. Obojí má ale svá úskalí. V dnešní době jít do politiky je poměrně velká odvaha, protože to, co si může každý k vám dovolit, bez toho, aby byl jakkoli postižen, byť se prokáže, že nemluví pravdu, nebo vás pošpiní tak, že jdete na pranýř. Skoro každý den každé vaše rozhodnutí je pitváno a je to docela odvaha, ale naučíte se to, zocelíte se. U žen myslivců je primárně hendikepem nedostatek času, protože u chlapa přece jen, to si nebudeme namlouvat, je časový prostor úplně jiný, on když řekne, že to je to, co chce dělat on a je to jeho priorita, tak on prostě jde. Myslím si, že nikdo by nevyhledával kolizní situace v rodinách, kde jsou malé děti, kdyby manželka řekla, já jdu na prasata a přijdu ve tři ráno, to nejde. Proto si myslím, že žen v myslivosti je málo, ze začátku děvčata, když jsou ze po matiště a nebo po promoci ze škol, navíc když mají přítele myslivce, tak se k myslivosti dostanou jako já, ale potom přijde rodina a musíte myslivost omezit a životní priority přehodnotit. Zase když vám děti odrostou, tak se prostor zvětší, kdežto u chlapa je zájem o myslivost většinou kontinuální. Tam nemusí dojít k žádnému výkyvu, pokud nejsou zdravotní problémy, když se rozhodne, že bude myslivcem, tak může pokračovat a dojde, kam až bude chtít. U žen je to limitováno možnostmi časovými.

A jak se na mě dívají? Mám výhodu v tom, že jsem převážně pracovala v mužských kolektivech a mám jednání spíše přímé chlapské než to ženské zákulisní a záškodnické. Myslím, že mezi chlapy je to více na rovinu a je to běžná záležitost, nejsem určitě sama, kdo to tak hodnotí, proto se ve společnosti myslivců cítím dobře a nemám tam žádné zábrany. Jsem srozuměna s tím, že když jsem na poslední leči, že tam padne nejedno tvrdší slovo. Stejně tak na radnici, sice úřednický kolektiv je převážně tvořen ženami, ale mám dva místostarosty, je nás sedm radních, já jsem tam jediná žena. Jsem ve valných hromadách jako jediná žena, nemám s tím problém, jestli mě někdo vnímá nějak jinak, to je jeho problém, já se vnímám pořád stejně.

Myslíte, že v myslivosti je zapotřebí, aby se tvořily nějaké ženské spolky? Je to pro tu myslivost potřeba?

Pokud si ty ženy myslí, že by měly mít svůj samostatný spolek a mají pro to nějaké argumenty, ať si je utváří, ale já jsem přesvědčená o tom, že společný zájem nebo koníček je právě v tom tak krásný, že každý přinese něco svého, když jsou tam muži i ženy, tak se ke každému názoru střetává jiný pohled mužský a jiný ženský, a to je dobře. Já říkám, já se cítím jako ryba ve vodě v komunitě myslivců. Mám dvě nebo tři kolegyně myslivkyně a Hanku Křenkovou znám několik let a nemyslím si, že bychom si chtěly utvořit svůj ženský spolek, myslím, že je nám dobře mezi chlapama. Mě se líbí konfrontace názorů, já miluju dohady, když se hodnotí různé lovecké situace, přeme se o určení věku zvěře a nebo bodovou hodnotu paroží, o vhodnosti či nevhodnosti průběrného odlovu nemluvě. Strašně mě baví poslouchat ty nekonečné debaty, když k nám přijde soused, manželův kolega lesák a můj myslivecký hospodář. A představte si, že většinou mám pravdu já! Ženské k myslivosti patří a přinesou takové to koření, znám to třeba na schůzích, když třeba končil pronájem, byly emoce kdo nás koupí, budeme mít na to, jak to bude probíhat? To se pak začnou názory docela hrotit a mám pocit, že ženská tu hladinu zklidní. Minimálně, když se ta ženská postaví, tak aspoň ztichnou.

Myslivost byla zapsána do seznamu národního nehmotného kulturního dědictví. Ať už z pohledu myslivce nebo starostky, jak si myslíte, že by se to dalo využít? Myslíte si, že myslivci dostali do ruky ocenění, které mohu nějak využít a jak?

Myslivost má co ukázat lidem. Jsme zbytečně skromní v tomto, co umíme a potenciál, který máme, je příliš utlumený. Když jezdím do Rakouska, tak tam vidím hrdost jinou, prezentování mysliveckých vazeb vidíte všude. Mají parohy ve štítě, chodí se v zeleném a mluví se o myslivosti hodně a je součástí normálního běžného života a oni jsou na to hrdí. Jsme možná zbytečně skromní. Oni mají lepší legislativu. My máme legislativu, jakou naši nejvyšší představitelé dokáží prosadit. Myslivecká jednota je asi po hasičích jedna z největší spolkových organizací. Kdyby se myslivci jednotně postavili za program, já nechci aby mluvili do zákona o zadávání veřejných zakázek, aby mluvili do sociálních dávek a podobných věcí, ale kdyby myslivci měli alespoň jednotný názor na začlenění myslivosti a na vztahy se zemědělci, lesáky a ochránci přírody a dokázali jednotně prosadit zákon o myslivosti, určitě by se postavení myslivců jen zlepšilo. O myslivosti by měli rozhodovat myslivci a neměli by tam být žádné privátní zájmy a mělo by to vycházet z tradic myslivosti. Lesy bez myslivců by vypadaly úplně jinak, vím, kolik platíme tady škody zvěře, myslivci v rámci brigád vysazují, zakládají biopásy, podílí se na krajinotvrobě. To neovlivníme my myslivci dole, ale můžou to jen prosadit ti nahoře, které si tam ale mi zdola delegujeme.

Na závěr se ještě vraťme k mysliveckým slavnostem ve skanzenu. Budou se letos opakovat? A kdy a v jaké podobě?

Musí v prvé řadě dojít k pochopení celé myšlenky na obou stranách. Na jedné straně, kdo umožní myslivecké dny pořádat, a to je Valašské muzeum, které tím získalo novou cílovou skupinu návštěvníků, nový pohled na tradice, zvyky, historii. Pokud to Valašské muzeum uchopí a já věřím, že v osobě pana ředitele, který je člověk na správném místě, je určitě záruka, že se to povede. Tak muzeum opravdu může toho ohromného potenciálu, který má, využít nejen v Dřevěném městečku, ale i na Valašské dědině, z jednoho dne udělat třeba dvoudenní slavnosti, protože to, co myslivost nabízí, je tak široké spektrum, že vmačkat vše do jednoho dne je složité.

Na druhé straně se ale musí uchopit nabídky a příležitosti myslivci. Chceme-li například zaujmout děti, tak se musíme zaměřit na jinou programovou nabídku, než když chceme akci jen pro aktivní myslivce a pro širokou veřejnost. Takže dvoudenní myslivecké dny by obsáhly strašně moc aktivit, které musí muzeum chtít, aby tam byly. Je to výzva pro myslivce, aby veřejnosti a muzeu dokázali nabídnout takové věci, které nikdo jiný nenabídne, pak muzeum pochopí, že to je přesně to, co tam chtějí mít, na čem budou trvat a každý rok budou myslivce nutit, aby program znovu zařadili a obohatili. Poslední myslivecká akce tu byla před 15 lety, od té doby se v muzeu nic co se týče myslivosti neodehrálo, ledy se hnuly až s loňskými slavnostmi.

A já jsem přesvědčena o tom, že myslivost je jedna z těch studnic, ryzích tradic, zvyků, které by se tímto způsobem mohly předávat dál. Je to výzva pro obě strany, pro toho, kdo umožní na svém území akci uspořádat, i pro toho, kdo na toto území přijde, aby přesvědčil o tom, že to je krok správným směrem. Spojení celého areálu s myslivci v uniformách je něco jiného než běžný návštěvník vídá a k sobě to neuvěřitelně patří. Myslím, že je málo lepších spojení než toto, které se nám povedlo druhým rokem do kalendáře akcí Valašského muzea prosadit.

Přesný termín slavností ještě není stanoven, je snaha akci přesunout na konec srpna, kdy tu u nás ještě jsou turisté a je období letních prázdnin, snad nám to i přinese lepší počasí. O termínu, detailech a programu akce jistě budete na stránkách Myslivosti informovat s dostatečným předstihem, protože jsem ráda, že se navázala spolupráce valašského muzea, okresního mysliveckého spolku, Klubu autorů a vaší redakce.

Časopis Myslivost

Červen / 2014

Obdiv mužům, kterým žena vládne

Přílohy

Příručka první pomoci pro myslivce