V předchozím čísle časopisu Myslivost - Stráž myslivosti jsme se věnovali záchytu a diagnostice oboustranného zhoubného nádoru vaječníků (karcinomu) u šestileté samice jezevce z oblasti Vysočiny.
Druhým případem, s jehož nálezem se chceme s čtenářskou obcí podělit, byl jezevec - samec, na kterého nás upozornili kolegové myslivci provozující loveckou praxi z oblasti jižních Čech. Jednalo se o úhyn dospělého samce věku čtyř let o hmotnosti nevyvrženého kusu 7,10 kg na konci léta. Hodnocení trofeje ukázalo délku lebky 14,20 cm a šířku 7,90 cm. Celková bodová hodnota tak podle metody CIC dosáhla 22,10 bodů, tj. na spodní hranici hodnoty pro přidělení „bronzové medaile“ (Klusák, 2002).
U tohoto samce jsme pozorovali rozsáhlý nádor v tělesném prostoru označovaném jako retroperitoneum. Retroperitoneum je oblast „za peritoneem – tedy za břišní dutinou“ a z pohledu na břicho zepředu ji ohraničuje výstelka dutiny břišní (nástěnné peritoneum) a vzadu, kolem páteře je hranicí kosterní svalovina. V retroperitoneu vyplněném převážně tukovou tkání jsou uloženy velké cévy (srdečnice, dolní dutá žíla), ledviny s močovody, nadledviny a nervové pleteně. Již při otevření dutiny břišní jsme u jezevce pozorovali zvětšený objem vyklenující se nádorové masy v retroperitoneu. Útvar rostl relativně ohraničeně, ale neměl vlastní pouzdro a postihoval prakticky celou polovinu retroperitonea. Konsistence nádoru byla měkká, rosolovitá.
Podobně jako v předchozím popsaném případě samice jezevce, jsme z patologicky změněné tkáně odebrali vzorky, fixovali je ve 4% vodném roztoku formaldehydu a tkáň jsme zpracovali rutinní histologickou metodou po zalití fixované tkáně do parafínu.
V mikroskopickém obrazu jsme nalezli hlenovitou (tzv. myxoidní) středně buněčnou tkáň s neúplně diferencovanými tukovými buňkami, které nazýváme lipoblasty. Na obrázku č. 1 je patrná buněčná část nádoru s větvenými cévami, která se střídá se světlými bezbuněčnými místy, která představují tzv. jezírka hlenu. Kromě těchto úseků byla přítomna ložiska s nekompletně diferencovanými buňkami tukové tkáně - lipoblasty.
Obrázek č. 2 ukazuje větší detail nádoru s lipoblasty, z nich četné obsahují mnohotné tukové vakuoly (pro snažší orientaci jsme dvě buňky označili šipkami). Drobné a vícečetné kapénky tuku jsou znakem nezralosti tukových buněk (adipocytů) a jsou typické právě pro nádorové buňky diferencující se v tukovou tkáň. Normální zralé adipocyty mají jednu velkou vakuolu a jádro buňky tvoří jen neznatelný prstenec na periferii buňky. Četné cévy byly místy charakteristicky pletencovitě (plexiformně) uspořádané. Některé z nich jsme v obrázku č. 2 označili písmeny „c“.
Hodnocení nádoru bylo opět možné ve vztahu k příkladům z lidské patologie. Nádor jsme diagnostikovali jako myxoidní liposarkom. Označení nádoru je odvozeno od zhoubného novotvaru vznikajícího z buněk mezenchymového původu, tedy odpovídá sarkomu. Název sarkom vznikl z řeckého základu sarcs – maso, masitost, protože tyto nádory připomínají svou konsistencí a vzhledem rybí maso.
Pod pojmem „mezenchymová tkáň“ se rozumí například svalovina, vazivo a tuková tkáň. Protože v námi vyšetřeném nádoru byla patrná diferenciace nádorových buněk v lipoblasty, nazýváme takový sarkom liposarkomem. Termín myxoidní je zaveden do klasifikace onemocnění proto, že nádor má již při prostém pohledu a pohmatu nápadně rosolovitou konsistenci.
Pro porovnání uvádíme, že myxoidní liposarkom se vyskytuje v lidské patologii. Patří mezi relativně časté sarkomy. U člověka je z několika typů liposarkomů zastoupen přibližně v jedné pětině případů. Postihuje dospělé osoby, především ve čtvrtém a pátém decéniu.
Typicky vzniká ve velkých skupinách svalů, nejčastěji ve stehně, vzácněji se vyskytuje v retroperitoneu, obdobně jako v našem případě jezevce. Nádor dosahuje velkých rozměrů, u člověka nezřídka přes 10 cm. Je to tím, že je skryt hluboko ve tkáni a jeho pozvolný a nebolestivý růst nevzbuzuje pozornost.
Nádory v retroperitoneu jsou ještě zrádnější než nádory ve velkých svalových skupinách, protože jsou ještě více skryty a dlouho trvá, než vyvolají příznaky. Tím mohou dorůst extrémních rozměrů. Pro usnadnění představy čtenáře lze uvést, že v retroperitoneu se setkáváme s nádory u člověka přesahujícími i 30 centimetrů.
Nádor přibližně u třetiny nemocných zakládá krevní cestou dceřiná ložiska - metastázy. Metastazuje na rozdíl od jiných nádorů do atypických lokalizací, například do jiných mezenchymových tkání těla. V praxi humánní patologie měl jeden z našich nemocných metastázy primárního myxoidního liposarkomu stehna do svaloviny ramene na druhé straně těla a následně do srdce, což bychom u jiných nádorů považovali za naprosto neobvyklé až vyloučené. Krevní cestou myxoidní liposarkom metastazuje také do plic.
Vrátíme-li se k našemu případu jezevce, byl nádor rovněž rozměrný, zaujímal celou polovinu retroperitonea a vyklenoval se do dutiny břišní, ale neprokázali jsme jeho šíření dále po těle. Nicméně takto velký nádor vedl k rozvoji nádorové sešlosti - kachexie a nakonec ke spontánnímu úhynu.
Příčina vzniku tohoto nádoru není známa. U člověka se obvykle prokáží specifické změny na chromozomech a v určitých genech. Zjednodušeně řečeno se geny zodpovědné za regulaci růstu a diferenciace buněk zlomí a následně se naváží na jiné geny (de facto se patologicky prokříží). Na základě tohoto jevu vznikají nové vlastnosti genů a v důsledku toho i proteinů, které jsou mutovanými geny kódované. Patologické proteiny pak mají vliv na vznik a růst sarkomu. Pro odlišnosti chromozomální výbavy jezevce a člověka jsme však změny na úrovni chromozomů a genů u popsaného jezevce nevyšetřovali.
Dvěma případy zhoubných nádorů u jezevců (první z nich byl již zveřejněn v květnovém čísle časopisu Myslivost) jsme chtěli v jednoduché formě upozornit na problematiku výskytu zcela rozličných zhoubných nádorů u jednoho z plošně rozšířených druhů naší zvěře. U jednoho případu šlo o karcinom - nádor epitelového původu, u druhého o sarkom – nádor mezenchymového původu z tukové tkáně. Každý z těchto nádorů měl jiné zařazení při histopatologickém vyšetření a biologické chování těchto nádorů bylo také odlišné.
Pokud by se vnímavý čtenář zabývající se výkonem práva myslivosti ve své praxi setkal u zvěře s neobvyklým nálezem, který by vzbuzoval podezření na nádorové onemocnění, byli bychom rádi, kdyby uvedené články byly stimulem k žádosti o vyšetření.
Prof. MUDr. Roman KODET, CSc.,
Ústav patologie a molekulární medicíny,
2. lékařská fakulta UK a Fakultní nemocnice v Motole
roman.kodet@fnmotol.cz
Doc. MVDr. Karel BUKOVJAN, CSc.,
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i.
Strnady - Jíloviště
bukovjan.karel@seznam.cz