Všichni myslivci, kteří vykonali zkoušky z myslivosti, se asi výuce okrajově dotkli i těch druhů pernaté zvěře, která se v našich lesích v současnosti vyskytuje jen sporadicky. Skomírající populace tetřevů a tetřívků se na území České republiky ještě ostrůvkovitě vyskytují a je jim věnována významná pozornost, ovšem třetí z našich lesních hrabavých jeřábek lesní je tak nějak pro svoji nenápadnost opomíjen. Já sám jsem jej viděl ve svém životě čtyřikrát, a to se v českých lesích pohybuji již od dětství.
Z literatury jsou mi známy způsoby lovu tohoto lesního kura, ale ve své praxi jsem se s nimi ještě nikdy nesetkal, a proto jsem neodolal možnosti účastnit se několikadenní výpravy za tímto tajemným opeřencem. Kupodivu sousední Slovensko nabízí oficiálně možnost tohoto lovu, a tak jsem po dojednání všech nezbytných formalit první říjnový den vystupoval s kolegou z vozidla před budovou Lesní správy v Ľubochni.
Zde se nás ujal organizátor celé akce Ing. Priechodský a po vyřízení nezbytných formalit nás předal do rukou lesníkům, kteří nás měli na lovu doprovázet a jejichž úkolem bylo přivábit kohoutka jeřábka co nejblíže k lovci.
Po ubytování v lovecké chatě, která se nacházela na okraji Národního parku Velká Fatra kousek od říčky Lubochňanky se dostavili oba průvodci a ihned se s námi vydali za jeřábkem. Mně připadl jako průvodce Ing. Homola, který se jeřábky a lesními kury zabývá již od studií na lesnické škole, a to tak intenzivně, že o jejich způsobu života napsal obsáhlou práci a její obhajobou završil svoje studium.
Nastoupili jsme do auta a asi po jednom kilometru jsme vystoupili na svážnici ve svahu v nadmořské výšce asi 600 m n. m. Pod námi se rozprostíralo údolí v délce 25 km, jehož svahy byly porostlé mohutnými lesy a mezi dospělým stromovím bylo vidět zmlazení různého stáří převážně z přirozeného náletu, sem tam doplněné výsadbou.
Potichu jsme došoulali k takovémuto zmlazení a usedli ke kmeni stromu, aby byly naše postavy co nejméně patrné. Chvíli jsme čekali a tuto dobu využil průvodce na vybalení vábničky, kterou měl uloženu v malé krabičce vyložené papírem. Potichu mi sdělil, že jsme na místě, kde vidívá poměrně pravidelně kohoutka jeřábka a že se jej pokusí přivábit.
Vložil píšťalku mezi rty a zavábil. Píšťalky vydala vysokofrekvenční zvuk velmi podobný ultrazvukové píšťalce na psy a zvuk vábení by se dal popsat asi takto: „Fíííííííí Fiiu Fiiu Fiiiv“. Tento rytmus vábení byl opakován s přestávkami asi pětkrát a vždy po zavábení jsme poslouchali, zda se neozve kohoutek a nepřiletí vyhnat domnělého soka ze svého území.
Po uplynutí asi patnácti minut, když se kohoutek neozval, tak jsme se opatrně zvedli a pokračovali na další vhodnou lokalitu. Byl jsem i při vstávání ve střehu, protože mi bylo vysvětleno, že se jeřábek někdy přiblíží po zemi a teprve až při pohybu lovce se zvedne s a charakteristickým plácáním křídel odlétá do krytu.
Takto jsme postupovali po svážnici stále výš po svahu a na příhodných lokalitách se opakoval stejný postup. Potichu usednout k patě stromu, připravit zbraň ke střelbě a po chvíli zkusit zavábit, ale nedočkali jsme se žádné odpovědi. Jako příčinu daného stavu uvedl doprovod probíhající změnu počasí a hlavně dosti silný vítr, který nemají jeřábci v lásce. V podvečer jsme lov ukončili a vrátili se zpět na chatu s tím, že se druhý den ráno sejdeme a pokusíme se o lov znovu.
Ráno nás přivítalo teplotou těsně pod nulou a námrazou na autě, toto také podzimnímu tokou jeřábka neprospívá, ale protože měl následovat slunečný den, tak po prohřátí vzduchu byla naděje na úspěšný lov vysoká. Zmiňované ochlazení ale probudilo touhy u jelení zvěře.
Po téměř úplně tichém začátku říje se les rozezněl hlasy roztoužených jelenů naplno. Každou chvíli se některý ozval o podle hlasu to nebyli žádní mladíci. Vyjeli jsme znovu na lokalitu a v místě, kde jsme den předtím lov začali, jsme v něm navázali.
Po prvním zapískání jsme se dočkali bleskové odpovědi, bohužel nikoliv od jeřábka, ale od staršího jelena, který byl v mlazině pod námi asi ve vzdálenosti 50 metrů. Po opakovaném zapískání se ozval znovu a tak to pokračovalo po celou dobu. Zapískání na vábničku vyvolalo reakci jelena a do toho se přidal druhý mladší jelen, který začal prvního provokovat a pomalu se přibližoval k jeho stávaništi. Údolím zněl dunivý zvuk výzev a hrozeb a my jsme tak nějak na jeřábka zapomněli. Mladší jelen se blížil a starší mu odpovídal stále podrážděněji, až došlo na zuřivé zahukání a praskot v mlazině jasně označoval směr, kudy starší jelen hnal mladého vyzyvatele pryč od laní.
No nic, jdeme dál a vzápětí se kousek od nás ozvalo nezaměnitelné plácání letek, jeřábek bleskově zmizel v mladém porostu. Postupovali jsme po svahu a na vhodných lokalitách opakovali pokusy o přivábení, ale skoro vždy se nám na rušivý zvuk vábničky ozývali jeleni. Napočítal jsem jich v místě, kde jsme lovil jeřábky, asi dvacet a jeleni troubili po celý den a úspěšně tak přehlušovali případnou odpověď jeřábka. Prošoulali jsme s Františkem celou lokalitu a opakovaně se pokoušeli přivábit jeřábka, ale bezvýsledně.
Abych čtenáře zbytečně nenapínal, jeřábka jsem neulovil a ani jej neviděl, ale nádherná příroda, obětavý průvodce, který se ze všech sil snažil mě dovést k úspěšné ráně a celodenní halasná říje kterou je ve stejné intenzitě možné zaznamenat snad jen v oboře byla pro mne dostatečnou odměnou.
Nyní se vrátím k vábničce, kterou František používal. Tyto si vyrábí sám a jeho svévebytný postup je následující a stojí celý za uveřejnění: 1. Vezmi dobře vykrmenou domácí kachnu, tuto upeč do zlatova a dej si ji se zelím a s knedlíkem. 2. Poté co obereš křídlo a zůstanou ti z něj jen dlouhé duté ramenní kosti, tyto kosti důkladně omyj a odmasti. 3. Odřízni klouby a zůstane ti tenká dutá kost. Tuto zkrátíš na délku asi 6 cm a dočistíš ji jak zevnitř, tak z venku a máš připravenou kostru na vábničku. 4. Od kraje ve vzdálenosti 1,5 cm vypiluješ pilníčkem otvor jaký bývá na píšťalce a na druhém koci vábničku v délce 2 cm opiluješ do tenka a poté vytvoříš v kosti přepážku a to tokovou, jaká bývá v píšťalkách, aby pískala. 5. Poslechneš si, jak zní hlas jeřábka a potom se jej snažíš co nejpřesněji napodobit. 6. Nastuduješ si vše o životě jeřábků a v době jarního a podzimního toku, v místě, kde se mohou vyskytovat opakovaně, se pokoušíš o jejich přivábení. Jednoduché, stručné, jen ti jeřábci jsou opatrní a svoje tajemství nevydávaní nijak lacino.
Pro dokreslení lokality, kde jsme byli, uvádím, že se jedná o chráněnou oblast Velké Fatry kterou vede centrální údolí o délce 25 km, kolem kterého se zvedají stráně až do výšky 850 m n. m. Hlavní lovnou zvěří je zvěř jelení, které se zde pohybuje asi 300 kusů. Dále je zde zvěř srnčí, ale ta je málo početná, zvěř černá, která je lovena na vnadištích, a to je ze spárkaté zvěře vše. Z predátorů se v oblasti vyskytuje medvěd, vlk, rys a divoká kočka. Ze zvěře pernaté je tu tetřev, tetřívek, jeřábek a sluka. Stavy černé zvěře jsou nepočetné, protože je významně redukují vlci a medvědi.
A vzhledem k rozloze oblasti a svažitému terénu není lov nikterak jednoduchý. Příroda je ovšem nádherná a lesy stále působí dojmem pralesa s minimálním zásahem člověka.
Pro doplnění ještě uvedu postřeh, že se v lesích nevyskytovala žádná mraveniště mravenců lesních, kteří jsou významnou potravou pro mláďata lesních kurů. Příčinou jsou vysoké stavy medvědů, kteří milují mravenčí kukly, tato obliba vede k postupné likvidaci mravenišť.
A co dodat na závěr? Lov jeřábka je hodně o štěstí, což dokládá kolega, který se svým průvodcem odejel od chaty asi 800 metrů, přebrodili potůček, usedli poblíž mlaziny a průvodce poprvé zapískal. Vzápětí se z mlaziny ozvalo zapískání jako odpověď a po druhém zapískání přilétl jeřábek, který usedl 20 metrů od jejich stanoviště na zem a kolega jej vzápětí úspěšně ulovil. Celý lov i s cestou autem trval asi dvacet minut a zbytek pobytu si pak zpestřoval poslechem halasné jelení říje.
Pokud se pokusíte po přečtení článku vyzkoušet recept na výrobu vábničky na jeřábky, tak přeji všem zainteresovaným úspěchy při pokusech o vábení a případné radostné zjištění, že se v lesích, které znáte dokonale, vyskytuje ještě druh zvěře, o kterém jste si mysleli, že zde již po generace není.
Jan GALUSEK ml.