Několika postřehy bych si dovolil navázat na článek Karla Zvářala z Myslivosti 5/2014. Synantropizace hřivnáče k nám zcela určitě musela „dospět“. Prvního „městského“ hřivnáče jsem spatřil v roce 1982 v německém městě Halle, kde jsme krátce odpočívali při zájezdu rockové skupiny (která ovšem byla nefalšovaným českým bigbítem).
V roce 1989 jsem pak s údivem pozoroval „domácí hřivnáče“ mezi rekreačními objekty v pobaltském polském městečku Jaroslawiec.
Oboje setkání bylo, pro čerstvého absolventa mysliveckých zkoušek, něčím nepředstavitelným. Poté už se modrošedí krasavci šířili i do českých parků a zahrad. Má to svoji logiku – absence predátorů, hnízdní příležitosti, snazší přístup k potravě. A tak se v posledních letech stává, že v honitbě holuba hřivnáče zkrátka nepotkám, zato v okolí mého domu hnízdí několik párů.
Nemohu zatím potvrdit, že hřivnáčů by ubývalo. Spíše si myslím, že z níže položených lokalit odtahují krátce po ukončení místních žní, a to většinou před dobou lovu, tedy 1. srpnem. Tudíž, v mnoha lokalitách již patrně nepoletují stohlavá hejna holubů hřivnáčů, tak, jak to popisovala myslivecká beletrie a jak to nakonec pamatuje ta dříve narozená část myslivecké populace.
Velkým otazníkem je tzv. lovecký tlak na hřivnáče. Pro generaci našich otců byla zajisté velkou inspirací literární díla F. Frice, popisující podmanivou krásu lovů na hřivnáče. Posoudím-li snahy generace následující (tzn. dnes asi šedesátníků) a mladší, mohu konstatovat jakýsi „odklon“ od lovu hřivnáčů.
Zcela jistě to bude způsobeno tím, že nákup kulové zbraně již není nijak omezován a je zde prakticky celoroční nabídka lovů černé zvěře. Pomíjím prosím konstatování o „masné výtěžnosti“, zde bezpochyby patří černé zvěři též prvenství. Další příčinou nechuti k lovu hřivnáčů může být (podotýkám, může být) nechuť drahých poloviček, a nebo i samotných lovců – kulinářů, k poměrně náročnému „kuchyňskému opracování“ úlovku, jakým je holub hřivnáč. Nevím, možná se ještě někde vyskytnou jedinci, kteří se vracejí z lovu hřivnáčů ověšeni bohatým úlovkem, ale patrně jich valem ubývá.
Podstatně horší je pro hřivnáče situace na západ od našich hranic. Ono líčení podpyrenejských a pyrenejských „lovů“ je zcela pravdivé a s myslivostí nemá vůbec nic společného. Jako nemá nic společného lov bahňáků na čekané pomocí atrap (čejky, vodouši, kolihy, ústřičník, jiné druhy kulíků), lov táhnoucích drozdů (cvrčala, kvíčala, brávník), lov skřivanů, lov táhnoucích sluk (lesní, bekasína, slučka malá), lov křepelek a chřástalů. Všechny tyto metody se podařilo vměstnat pod nálepku „národní tradice“ a přes to prostě vlak nejede. Tudíž – na ochranu tažných ptáků (jakými jsou i hřivnáči) bych doporučoval několik řešení.
Sjednotit evropskou legislativu (v podstatě přizpůsobit ji naší), což by ovšem vyvolalo značnou nevoli u západoevropských „lovců“.
Nadále zachovat současný stav s tím, že by byly zavedeny pro lov tažných ptáků určité limity, týkající se možného počtu úlovků či dnů lovu v týdnu (i zde by patrně nastala nevole, ale třeba by byla přijatelnější),
V našich podmínkách apelovat na množství úlovků holubů hřivnáčů pro jednoho lovce (popř. se snažit nějaký limit uzákonit), povolit lov sluky lesní na podzimních naháňkách (stavům sluk tento lov určitě neublíží tak, jako lov při jarním toku, úlovky tak jako tak nebudou nikdy markantní). Nechci, aby tento názor byl brán jako jakási touha po „bouchalství“, ale v porovnání s péčí o přírodu a loveckými možnostmi se cítím, v porovnání s běžným francouzským tatíkem - lovcem, slušně řečeno, „upozaděn“,
V neposlední řadě jako dost důležitou část ochrany naší myslivosti bych považoval snahu o její zařazení do kulturního dědictví UNESCO, což by ji uchránilo před určitými výplody evropského parlamentu, který zcela nepokrytě „nadržuje“ a naslouchá lovecké veřejnosti z té západnější části našeho kontinentu. Může se zdát, že tato snaha příliš nesouvisí s osudem našich hřivnáčů, ale myslím si, že jako nositelé určitých kulturních tradic bychom byli bráni i tak trochu vážněji, než je tomu doposud.
Zdeněk HLAVÁČ