V poslední době se dost často setkávám, ať už na mysliveckých internetových diskusích, tak přímo při osobním jednání, s hroznou zkostnatělostí vnímání tvorby, ale hlavně používání plánů chovu a lovu. Plán chovu a lovu je stále vnímán jako dogma, které musí posvětit státní správa myslivosti.
Někdy mám pocit, že spousta myslivců ještě nezaznamenala, že zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů byl zrušen a nahrazen zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. Hodně myslivců, a to i funkcionářů mysliveckých sdružení, netuší, že plán chovu a lovu je zásadním ujednáním mezi držitelem a uživatelem honitby. Je to vzájemné ujednání o tom, že v honitbě budou stavy v rozmezí minimálních a normovaných stavů, které udává rozhodnutí o honitbě, a to takové, aby to ekosystém unesl bez větších následků a škod.
Schválně píši bez větších následků a škod, protože z pohledu vlastníka honebních pozemků vždy nějaké následky a škody budou. Proto je třeba sladit zájmy zvěře, myslivosti a vlastníků. A k tomu slouží plán chovu a lovu, jako základní dokument určující stavy zvěře v honitbě.
Tento plán dostane státní správa myslivosti pouze na vědomí. Její role začíná v případě, pokud nedojde k souhlasu při provedeném sčítání, tak orgán státní správy nařídí nové sčítání (§ 36 odst. 1 zákona o myslivosti). Také pokud nedojde k dohodě o plánu mezi držitelem a uživatelem honitby, určí plán státní správa myslivosti (§ 36 odst. 3). Ale to jsou extrémní případy, které zatím většina držitelů a uživatelů honiteb neřeší.
Dále je státní správa oprávněna kontrolovat plnění plánu formou hlášení (§ 36 odst. 4 zákona o myslivosti). Tento plán a tato hlášení jsou zakládána státní správou myslivosti z důvodu, že kdyby došlo ze strany držitele a uživatele ke sporu, tak je možno doložit kdy a jak se původně dohodli a co a jak bylo loveno. Pro státní správu myslivosti nic víc, nic míň.
Mnoho držitelů a uživatelů honiteb žije v domnění, že po odevzdání plánů již nic nemohou změnit a musí vše důsledně dodržet, protože jsou přesvědčeni, že změna je možná jen podle § 37 zákona o myslivosti. Ale tento § 37 slouží pouze k tomu, aby státní správa myslivosti v případě nutnosti mohla rozhodnout o snížení stavů zvěře v honitbě nebo zrušení některého druhu zvěře v honitbě, případně o povolení lovu zvěře v době hájení.
Ono celé to plánování je, tak jak je nyní postaveno, fantasmagorie a pouhá hra čísel. Přesuny věkových tříd, předpokládaný koeficient přírůstu, předpokládaný stav – tužka a papír snese vše.
Kdyby si někdo dal tu práci a analyzoval hlášení o lovu, tak by zjistil zajímavé věci. Kolik se najednou střílí holé zvěře, protože se samci začnou vykazovat jako samice.
Zajímavé také je, že poslední měsíc odstřelu určitého druhu zvěře, tento začne páchat hromadné sebevraždy na silnicích, protože najednou je v hlášení nárůst sražené zvěře a pohlaví se doplní podle potřeby, jen aby seděla tabulka v Mysl/1.
Že to takto je nastavené, víme všichni. Ale dokud platí zákon č. 553/2004 Sb., Vyhláška o podmínkách, vzoru a bližších pokynech vypracování plánu mysliveckého hospodaření v honitbě, je nutno z tohoto vycházet a používat tento zákon, ale i svoji vlastní hlavu a „selský rozum“.
Tvrdím, že kde držitel a uživatel honitby najdou společnou řeč, je možno zvěř dobře chovat i lovit. Ale to s sebou nese také to, že plán chovu a lovu Mysl/1 bude během období, na které se vztahuje, minimálně třikrát, ale spíše vícekrát opraven podle aktuálních a skutečných stavů zvěře v honitbě. Není přece dost dobře možné, že v únoru sečteme zvěř, vypracujeme tabulkově plán chovu a lovu a ten bude odpovídat realitě v květnu, srpnu, říjnu, prosinci. Vždyť vůbec v době tvorby plánu nevíme, jaké bude jaro, kolik mladé zvěře přežije. Nevíme také, jak kvalitní ta zvěř bude. To vše budeme zjišťovat postupně. A až podle vývoje skutečných stavů v daný okamžik můžeme zodpovědně určit kolik, čeho a v jakém složení lovit.
Když je příznivý rok a máme kvalitní mladou zvěř, tak ji přece kvůli tomu, aby seděla tabulka věkových tříd, nevystřílíme a vystřílíme horší zvěř v jiných věkových třídách. Že to nebude poté sedět na plán - tak plán opravíme, podepíše držitel i uživatel honitby, a dáme na vědomí státní správě. Ta si opravený plán založí a život běží dál.
Pokud máme v honitbě více druhů zvěře, tak takovéto opravy provedeme během období vícekrát. Věřím, že tam, kde sedí na státní správě myslivosti odborník, budou tyto opravy plánu kvitovány a podporovány. Tam, kde sedí pouhý úředník, může být problém.
Pokud někde bude mít státní správa myslivosti proti takovémuto postupu námitky, tak ať vydá rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Jsem moc zvědav, na základě jakého paragrafu zákona o myslivosti by toto rozhodnutí vydala a hlavně na jakém základě by postavila výrok rozhodnutí. A odůvodnění to by byla zřejmě perla. Podle § 2 písm. a) zákona o myslivosti se myslivostí rozumí soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému ... atd. A oprava plánu chovu a lovu podle aktuálního početního, zdravotního či poměrného stavu pohlaví zvěře a ekosystému je přece to nejlepší, co mohu udělat pro zvěř i ekosystém.
Proto, nebojte se opravovat plány chovu a lovu. Uvědomte si, že to je jen pro dobro zvěře a honitby. Nebojte se postavit státní správě myslivosti, pokud by dělala potíže. Za stav honitby je zodpovědný držitel a uživatel honitby, ne státní správa myslivosti.
František DUŠÁK
frantisek.dusak@seznam.cz