V Myslivosti 1/2014 mě zaujal příspěvek Dr. Sýkory o úlovcích obou druhů kun a tchoře na Pardubicku. Již samotný pohled na grafy nemůže nechat lhostejným žádného ekologa. Jak je možné, že při katastrofálním úbytku drobné zvěře, ilustrovaným nejlépe snad příkladem s tchořem, je kuna skalní tak úspěšná?
Svůj názor, s nímž většina čtenářů možná nebude souhlasit, si dovolím nastínit v dalším textu.
Dvě lasicovité šelmy přibližně stejné velikosti, s relativně podobnými nároky na biotop a s dosti podobným složením potravy – ale s naprosto rozdílným trendem početnosti! V této souvislosti si často kladu otázku: Umíme správně interpretovat dopad predace a mezidruhové kompetice, resp. mezidruhové predátorské konkurence?
Fenoménem posledních desetiletí je enormní nárůst stavů divokých prasat, a to nejen u nás, ale také v okolních zemích. Tomuto jevu je věnována největší pozornost myslivecké veřejnosti, neboť nad škodami způsobených černou zvěří nejde jen tak mávnout rukou.
Ve stínu medializované spárkaté poněkud uniká pozornosti jiný všudypřítomný predátor posledních dekád – kuna skalní (skalačka). Rovněž ona své stavy zvýšila mnohonásobně oproti situaci v sedmdesátých letech. Školometský potravní ekolog by to určitě zdůvodnil zlepšenými potravními podmínkami.
Jenže dobře víme, jak se situace s drobnou zvěří ve zmíněném období vyvíjela: zažité klišé „od desíti k pěti“ by bylo ještě velmi optimistickým přirovnáním. Realita je mnohem tragičtější. Na mnoha místech můžeme konstatovat již jen nulu.
Přesto zde kuna prosperuje díky tomu, že podstatnou část jejího jídelníčku tvoří myšovití hlodavci. Dále také ptáci, jejich vejce a mláďata, dokonce i hmyz, s oblibou požírá ovoce, v urbánním prostředí i odhozené potraviny, kočičí a psí granule aj.
Jenže myši, hraboše, ptačí mláďata, žáby, ryby má v potravě i tchoř. Tak proč jsou jeho stavy na mnoha místech rovny nule!?
Domnívám se, že to není ani tak absolutním nedostatkem kořisti, jako spíše teritorialitou kuny skalní a vrozeným instinktem zabíjet slabší konkurenci, tj. menší lasicovité šelmy.
Co mě vede k takové úvaze? Mnohokrát jsem slyšel noční jekot bojujících kun, a jsem přesvědčen, že pokud kuna narazí na hranostaje nebo tchoře, nemusí jim pomoci ani odporně páchnoucí pižmo, aby se s nimi kuna vypořádala. Zdá se vám to poněkud přitažené za vlasy?
Kdo uteče, vyhraje
Rakušan a kol. (Základy myslivosti, 1979) uvádí: Kuna skalní se podobá kuně lesní, ale je o něco menší a slabší… Kuna skalní před kunou lesní, která se k ní chová nepřátelsky, prchá. Také Forst (Myslivost, 1975) píše u kuny skalní: velikostí se podobá kuně lesní, bývá menší. Fric (Světem zvířat, 1961) pro změnu píše:…“Chytil jsem silnou kunu skalní, spoutal ji provazem na bězích a přiblížil k ní na zahradě krotkou kunu lesní. Oběma se zježily chlupy na celém těle a kuna lesní vyběhla do koruny vysokého stromu. Slezla až za hodinu, když jsem kunu skalní odnesl. S živým kotětem, které jim bylo nabídnuto k snědku, si brzy velmi pěkně hrály a právě tak se štěnětem“.
Z těchto krátkých ukázek je zřejmé, že ve velikosti kun nemají často jasno ani odborníci, stejně tak je tomu i s údajným strachem kuny skalní z kuny lesní. Poslední citovaný příklad je bližší pravdě, protože Anděra (Naši savci, 1982) uvádí u kuny skalní hmotnost 0,9 – 2,1 kg, zatímco u kuny lesní 0,8 – 1,6 kg. Velikost je tedy tím důvodem, proč kuna lesní před silnější kunou skalní prchá. O větevnici je známo, že ráda loví veverky, za kterými šplhá až na koncové větve, zatímco kuna skalní vyleze jen do nižších partií stromu. Proto větevnice skalačce unikne a nestihne ji tak osud tchoře či menších lasicovitých šelem.
V ekologii a evoluční biologii se pojmy predace a vnitrodruhová či mezidruhová kompetice používají poměrně často. Vztah dravec (predátor) – kořist je popisován na mnoha modelových příkladech. Rovněž tak vnitrodruhová kompetice projevující se zejména zabíráním a obhajováním vhodnějších potravních teritorií, tj. odhánění slabších konkurentů. Například lev obhajuje své teritorium řevem a značkováním. Se lvy bez vlastní smečky svádí krvavé bitvy a po porážce odchází zraněný dožít do ústraní. Nový vládce smečky cílevědomě zabije všechna lvíčata, aby se lvicemi zplodil vlastní potomstvo.
Pokud by levhart neměl možnost před lvem utéct na strom, lví smečka by ho zabila, stejně tak si troufnou zaútočit loupeživé hyeny. Proto se levhart na území obývaném lvy či hyenami vyskytuje jen v blízkosti stromů nebo skalních úkrytů. Geparda chrání před lvy jen rychlost, ale najdou-li zmínění predátoři ukrytá mláďata mrštných a rychlonohých koček, rychle je zbaví života. Predace lvy, levharty a hyenami je důvodem, proč jen okolo 10 % gepardích či levhartích mláďat se dožije jednoho roku.
Vlčí smečka zase obhajuje své teritorium vytím a se sousední konkurenční smečkou občas svádí boj o kus jejich území. Vlčata přivede na svět jen alfa pár, zbytek smečky se společně stará o zajištění potravy. Je zdokumentováno, že silnější smečka je schopna bránit slabší smečce v přístupu k noře, dokud vlčata nepojdou hlady.
Známé výří houkání je rovněž projevem teritoriality, kdy král noci oznamuje všem výrům v okolí, že jen on je pánem zdejší skály a jiného zde nestrpí. Útočnosti krkavcovitých ptáků a dravců k výrovi se dříve využívalo k lovu na výrovce. Tato nenávist k výrovi není sama od sebe. Výr má ve své potravě značně vysoké procento ptačích predátorů, tj. dravců, sov a krkavcovitých ptáků. Stejně tak výr loví ježky, menší lasicovité šelmy, liščata, mladé jezevce a psíky (Suchý, Zprávy MOS 1991, Kunstmuller, Crex 2000).
Toto jsou obecně známé skutečnosti a není na nich nic sporného. Co však stojí za pozornost, je fakt, že silnější predátoři jsou schopni silně omezovat početnost svých slabších konkurentů. A jak jsme v posledních desetiletích svědky – po vzácném výskytu následuje nejdříve lokální, posléze i plošné vymizení. Matematik by řekl: nula je také číslo!
Tchoř byl dříve početný predátor, ale vzhledem ke své poloviční hmotnosti oproti kuně skalní má také mnohem více nepřátel. Před liškou a kunou ho možná páchnoucí výměšek na chvíli ochrání, ale při útoku výra či orla ho ani nestihne použít. Nárůst stavů lišky, kuny, psíka aj. je způsoben jednak eliminací vztekliny, nelze ale opomenout skutečnost, že zákaz používání želez se kryje s prudkým nárůstem početnosti kuny skalní v osmdesátých a devadesátých letech. V časech domácích malochovů byla železa téměř u každého chovatele drůbeže či holubů. Na nehonebních pozemcích, tj. ve vesnické i městské zástavbě, je dnes několikanásobně větší denzita kuny skalní díky dobrým potravním podmínkám a větší toleranci člověka k její přítomnosti, než ve volné přírodě.
Pro slabší není místo
Oba druhy tchořů byly zařazeny mezi ohrožené druhy po prudkém poklesu v průběhu patnácti let. V roce 1970 bylo v Česku uloveno 19 400 tchořů, v roce 1979 již 10 156 kusů a v roce 1984 jen 7487 (Baruš a kol., Červená kniha 2, 1989).
U tchoře světlého se pokles vysvětluje vymizením sysla obecného, který tvořil významnou část jeho jídelníčku. V témže období ale vyhynul vlivem myxomatózy i králík divoký, jenž z hlediska biomasy představoval v pahorkatině významnější potravní zdroj. Pozoruhodné je, že ve stejném „hubeném“ období kuna skalní zaznamenávala silný nárůst početnosti! Podle dostupné statistiky se v Zlínském kraji v letech 2002 – 2012 ulovilo ročně 1335 – 1677 kun, tedy vcelku vyrovnaný počet bez viditelných výkyvů, i když ke konci je patrný mírný pokles. Přitom další stovky kun zahynou na komunikacích, když pátrají po jiných obětech dopravy, nebo když za jízdy opustí prostor motoru, kde často přespávají.
Například lišky se ulovilo ve stejném období 2686 – 3797 kusů ročně. Jen pro dokreslení enormního predačního tlaku – lov všežravého prasete v kraji vzrostl mezi lety 2005 – 2012 z 3096 na 8021 kusů – tedy téměř trojnásobně!
Složení potravy lišky se od kuny nebo tchoře nijak významně neliší. Proto se domnívám, že vysvětlovat pokles početnosti druhu toliko úbytkem potravních zdrojů je nedostatečné, zavádějící, chybné! Do úvahy je třeba vzít zmiňovanou mezidruhovou kompetici, kdy silnější liška či kuna nad menšími lasicovitými šelmami vítězí. Často na celé čáře, tj. zcela ovládnou společenství šelem.
Nejhojnější lasicovitou šelmu mého dětství – hbitou lasici kolčavu, jsem nezahlédl již spoustu let. Nedávno jednoho jediného hranostaje, také po dlouhé době. Zato s dříve vzácnou liškou se setkávám téměř při každé vycházce, její značky nejdou přehlédnout, noční skolení se stává pravidelným koloritem městské periferie.
Kuna skalní, podle mého názoru, může za vymizení stromových kolonií kavky, či za podobný osud dříve hojného sýčka.
Predační tlak na potravní konkurenty bývá někdy až drtivý. Když potom slyším naivní rádoby ekologické teorie o dynamické rovnováze a o tom, že „příroda si se vším poradí sama“, musím se trpce pousmát: žádná rovnováha dávno není! Pokud člověk v tomto směru nesjedná nápravu, tedy pokud lovu přemnožených dominantních predátorů se nebude věnovat patřičná pozornost, bude naše příroda ochuzena o řadu nedávno hojných druhů.
Je ale nutné, aby se do této činnosti zapojilo více myslivců. Některé totiž náramně pobaví můj obligátní dotaz, kolik že má do sklopce odchycených kun: „Né hehehe, to už dneska nikdo nedělá hahaha!“ Rád bych se smál také, a ani bych nemusel být poslední. Bohužel mám ohledně stavu naší přírody zcela jiné pocity.
Karel ZVÁŘAL
Redakční poznámka: Ve zmíněném článku v Myslivosti 1/2014 bohužel zaúřadoval redakční šotek a došlo k prohození popisků obrázků kuny skalní a lesní. Všem čtenářům se omlouváme za neúmyslnou chybu způsobenou nepozorností při zlomu článku.