Hospodaření v krajině má přímý vliv na rostlinné druhové složení, na které se váže život všech volně žijících živočišných druhů, do kterých počítáme také zvěř. Zásahy lidí do přirozených ekosystémů, lze v dlouhodobém vývoji hodnotit z několika pozitivních i negativních činností v čase a určité lokalitě. Zátěž na přírodní zdroje se zvyšuje se stále se zvyšujícím počtem lidí se současně se zvyšujícími životními nároky a potřebami. Složky přírody se nemohou bránit devastačnímu tlaku, proto je výsledek lidské činnosti a negativní důsledky znát ve většině oblastí. Z těchto příčin je nutné připomenout a seznámit se s některými negativními i pozitivními faktory s ohledem k zajištění životních potřeb pro lidskou populaci při zachování životního prostředí ostatním živým i neživým složkám v krajině.
Činnost v přírodě lze vyjádřit koloběhem jednotlivých fází vývoje v prostředí, které poskytuje dostatek podmínek k zachování života. Ekosystémy se v agrární krajině vyvíjejí trvale v časovém sledu a jsou složeny se zdokonalujících rostlinných společenstev (fytocenóz) a společenstev živočišných (zoocenóz), které v celku pak vytváří biocenózu. Biocenóza s neživým prostředím tvoří nedílný celek, který je základem ekologické soustavy tj. ekosystém. Soubor všech ekosystémů vytváří pak potřebnou biosféru.
Ekosystém je tvořen společenstvem s abiotickým prostředím, v němž žije a je základní jednotkou, v níž dochází k oběhu látek a energie. Jedná se neústrojné a ústrojné látky, producenty, konzumenty, reducenty a klimatický režim.
Ekosystém je vázán plynulým převodem energie z jedné složky na druhou. Sluneční energie je poutána autotrofy, přeměněné v energii chemických vazeb a postupně přenášena na organizmy v ekosystému, - jeden organizmus je zdrojem potravy pro druhý tak, že se vytváří potravní řetězce, které jsou typické v každém ekosystému. Velmi známé jsou dva typy potravních řetězců: pastevně kořistnický, tj. od zelených rostlin přes býložravce ke karnivorům, a pak rozkladný (detritický), začínající u mrtvých těl, jimiž se živí organičtí saprofágové (houby, hmyz apod.) - z něj zůstává jen humus.
Ekosystémy představují vázané celky tokem energie a oběhem látek, jejich obnovování, regulace i vývoj. Existuje celá řada ekosystémů, které lze rozdělit na vodní ekosystémy, tyto pak na vnitrozemské a mořské, a suchozemské ekosystémy, do kterých řadíme agrární ekosystémy, které jsou značně a jednostranně přizpůsobovány jen ve prospěch lidské populace.
Podle archeologických pramenů se u nás počátek vývoje agrárních ekosystémů vkládá do 5. století před naším letopočtem, se vstupem člověka na naše území. V té době byla celá naše oblast porostlá lesy a jen místy se vyskytovaly plochy bez stromového nebo keřového porostu. Ovlivnění krajiny lidmi bylo minimální, neboť se tehdejší lovci pohybovali na rozsáhlých územích za účelem lovu zubrů, turů, losů, divokých koní, včetně drobného zvířectva. Postupem času se lidé začali usídlovat na jednom místě delší dobu, kde uzavírali zvířata do ohrad, k zajištění svých potřeb v době nouze (mléko, maso, kůže). Na zimní období získávali píci pro zvířata z nelesních ploch, často vzniklých po požárech. K podpoře růstu vyšších porostů trávy, zavlažovali suchá místa přehrazením potůčků. Později na vhodná místa vpravovali do země také osivo k získávání zrnin nejen pro zvířata, ale i vlastní potřebu. Cestovatel Ibrahim Ibn Jakub (10.stol.) uvádí, že na našem území se vyskytuje mimo výše uváděné druhy, také kůr polní a v lesích černý velký kur zvaný „tetra“ a podobný malý kur - zřejmě jde o tetřeva a tetřívka.
Se zvyšujícím počtem lidí byla potřebná další pole, které lidé rozšiřovali na úkor lesů. Tak vznikla „ přílohová soustava hospodaření“, která byla nejdříve využívaná po dobu 2 - 4 let a dalších až 15 let byla půda ponechána ladem k obnově živin, pro pěstování žita, pšenice, ječmene, prosa a také lnu. Z těchto ploch byla spárkatá zvěř všemi prostředky vytlačována do hlubokých lesů. Lovem postupně z krajiny mizí zubr, tur, los, divocí koně a další. Pro škody na domácím zvířectvu jsou hubeny i šelmy (vlk, rys, medvěd). Rozšiřováním přílohy se zvětšily plochy bezlesí, které vytvořily vhodné podmínky k životu zajícům a koroptvím.
Zkracováním doby úhorů až na jeden rok vzniká „soustava jednoletého úhoru“, který se na našem území udržel až do 19. století, při stálém rozšiřování plochy polí na úkor lesů i ve vyšších polohách. Počátkem 16. století se pěstování plodin rozšiřuje o brambory, kukuřici, řepu a další druhy, které jsou nejen pro spárkatou zvěř atraktivní potravou. Zvěř se na těchto plodinách shromažďuje a způsobuje značné škody. Dochází také k rozšiřování chovu bažantů, kteří jsou v nížinách známí již od počátku našeho tisíciletí na okrajích lesů a křovin, později i na otevřených polích. Do obor byli dováženi asijští jeleni, jelenci, daňci, mufloni, kteří spolu s jelení a černou zvěří, po úniku z obor se značně rozmnožili a způsobují citelné škody na zemědělských plodinách.
V důsledku změn ve společnosti, a hlavně s přibývající migrací lidí, byl u nás zaveden „norfolský osevní postup“, ve vyšších polohách „travopolní soustava“. Při střídání jednoletých plodin bylo využíváno biologického hnojení půd. Výnosy byly úměrné přirozené úživnosti půd a množství vložených živin hnojivy. Tyto systémy hospodaření byly pracovně velmi náročné, ale dostatečně respektovaly ostatní složky v krajině. Po vzoru západních států byla u nás, v druhé polovině 20. století, zavedena tzv. „zemědělská průmyslová soustava“ vedoucí k dosažení nejvyšších výnosů, při použití některých látek chemického průmyslu (hnojiv, stimulátorů růstu a ochranných prostředků).
Vývoj zemědělského hospodaření v krajině byl po celá staletí podřízen potravnímu zajištění obyvatelstva a částečně byla zvěř tolerována. Plošné a druhové zastoupení plodin prospívalo rozvoji hlavně drobné zvěři. V druhé polovině minulého století, zásahem do agrárních ekosystémů zemědělskou průmyslovou soustavou a později vlivem trhu s potravinami, se výrazně ovlivnila skladba i plošné zastoupení plodin, což má vliv nejen na život zvěře, ale také lidí. První známky nevhodného hospodaření v krajině se projevily na úbytků koroptví, později zajíců a bažantů, kteří jsou velmi citliví bio indikátoři prostředí.
Před 80 lety vlastníci hospodařící na zemědělské půdě, velmi dobře pečovali o zachování přirozené úživnosti a ochranu prostředí tím, že na méně úrodných místech vysazovali keře a stromoví, udržovali měkké cesty s travnatými porosty, meze mezi plodinami a výrazně nezasahovali do přilehlých ekosystémů. Výsadbou keřů a stromů na těchto plochách, zamezili odplavování ornice a udrželi na polích potřebnou vláhu ke zvýšení své produkce. Pro zvěř byla zachována velmi pestrá a dostupná potravní nabídka, dostatek krytu, klidu i vody ke svému rozvoji.
Využívání krajiny majiteli pozemků, kteří hospodařili na menších plochách u nás skončilo koncem II. světové války a násilným politickým tlakem v polovině minulého století. Tento tlak si vyžádal odejmutí nejen zemědělské, ale i ostatní půdy majitelům. Jen tak bylo možné provést tzv. hospodářsko-technické úpravy (HTÚP). Ke společnému hospodaření byla založena malá, družstevní hospodářství (JZD, Státní statky) s chovem odpovídajícího množství hospodářských zvířat. Tato úprava pro zvyšování rostlinné produkce se v některých oblastech projevila i na zvěři (např. na koroptvích se jejich stavy již nezvýšily). Další ekonomický tlak na malé hospodářské jednotky zapříčinil další rozšíření orné půdy na úkor ostatních přilehlých ekosystémů. Důsledkem byla další likvidace mokřadů, pramenišť, potůčků a také polních cest, mezí, stromořadí, remízů a lesíků. Pro zvyšování zemědělské produkce po sedmdesátém roku minulého století došlo ke sloučení malých zemědělských farem ve velké celky. Nové hospodářské jednotky, s působností na značných rozlohách, průmyslovým způsobem, zavedly oblastní specializace pro pěstování rostlinných produktů s navazující specializací v chovu hospodářských zvířat v budovaných živočišných velkofarmách.
Těmito zásahy do krajiny byla ochuzena skladba rostlinných i živočišných druhů v prostředí, včetně druhového a plošného zastoupení plodin v jednotlivých oblastech. V technologii výživy hospodářských zvířat byla zavedena tzv. „jednotná krmná dávka“ pro skot, složená na bázi kukuřice s jadrnými krmivy. Z krajiny se postupně vytratily plochy tzv. „ potravního zeleného pásu“ (pícnin), který byl přes vegetační období hlavním zdrojem nejen výživy a krytu, (z části i rostlinné vody) pro zvěř. Hospodářská zvířata se na farmách vyskytují jen ojediněle.
Myslivci se často snažili o úpravy prostředí, založením potravních pásů, navrácením remízků, ale jednání s hospodářskými organizacemi bylo bezvýsledné. V tomto časovému období specializované rostlinné a živočišné produkce se snížilo zastoupení rostlinných a živočišných druhů v životním prostředí drobné zvěře. Velkoplošný způsob průmyslového využívání krajiny však zlepšil životní podmínky spárkaté zvěři (černá zvěř), vytvořením dostatku kvalitní potravy, krytu a klidu na značných plochách.
Po roce 1991, podle zákona o půdě č.229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, došlo k navrácení pozemků původním majitelům, kteří však nebyli na vlastní obdělávání půdy a hospodaření vybaveni. Většina majitelů navrácených pozemků, neměla již žádný vztah k půdě, kterou podědili po rodičích nebo prarodičích a sami v místě často nebydlí. Vlastníci pozemků většinou ani nevědí, kde jejich pozemek leží, ale mají od něj tzv. „vlastnický list“. Majitelé po nabytí půdu prodali nebo ji pronajali pokračujícím zemědělským subjektům, které za její užívání platí nájemné.
Hospodaření nájemců půdy je pod vlivem silného cenově ekonomického tlaku v přebytku zemědělských produktů. Pozemky se osévají jen ekonomicky výnosnými plodinami, i více let po sobě (obiloviny a technické plodiny). Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 ve znění pozdějších předpisů, neberou uživatelé v úvahu. Pokud myslivci požádají současného uživatele jen o malé části pozemků pro založení dočasných pastevních a krycích ploch (pásů) pro zvěř, je realizace většinou neprůchodná. Do jednání vstupují majitelé pozemku, nájemce pozemku, pozemkový fond, státní správa a organizace ochrany přírody s mnoha připomínkami.
Úpravy v krajině jsou v současnosti řešeny zákonem č. 284/1991 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech v návaznosti na další právní předpisy. Komplexní pozemkové úpravy (KPÚ) se postupně provádí v mnoha oblastech, kde by bylo možné, alespoň z části upravit prostředí i pro zvěř. Myslivci však vlastní liknavostí a nezájmem nejsou ve většině případů účastníky správního řízení, proto se často dovídají o úpravách až při realizaci zpracovaného projektu. Budují se cyklistické stezky, sportovní a rekreační plochy, ochranná místa pro vzácnější druhy rostlin a živočichy aj. Jejich provozem je zvěř ze svých životních teritorií vytlačena a nemá v nejbližším okolí možnost najít nová stanoviště, protože ostatní půda je stále obhospodařována v monokulturních blocích efektivních druhů plodin. Je více než aktuální, aby se myslivci, uživatelé honiteb, zajímali o dění ve svém okolí, přihlašovali se do správních řízení a na základě řádného zpracování podkladů vznášeli svoje připomínky. Jen tak mohou ovlivnit chod událostí, jakmile se začne se stavebními úpravami, je již pozdě. V tomto by mohly být z hlediska koordinace postupu a potřebného servisu více než nápomocny okresní myslivecké spolky.
Již několik roků je v některých oblastech dávána zemědělská orná půda do tzv. „dočasného klidu“ (uvedeno v tabulce). Tuto půdu mají majitelé - uživatelé udržovat v čistém stavu. Za tento způsob hospodaření se dostává státní finanční podpora. Některé organizace (firmy) se touto činností údržby zabývají. Nařízené první ošetření travnatých ploch je prováděno většinou mulčováním, právě v době kladení mláďat nejen drobné, ale i srnčí zvěře, která bývá usmrcována rychlými širokozáběrovými mechanizačními prostředky. Hmota je ponechána na místě, neboť není zvířat, která by ji konzumovala. Druhé podzimní sečení bylo vhodné alespoň z části ponechat pro kryt zvěři na zimní období. Jedná se však o porušení smlouvy dotačního příspěvku Ministerstva zemědělství. Pokud se tato údržba neprovede vůbec, rozmnoží se nežádoucí agresivní druhy jako je např. pcháč oset (Cirsium arvense), lopuch trstnatý (Actium tomentosum), lebeda rozkladitá (Atriplex patula), bolševník obecný (Heracleum spondylium), bez černý (Sambucus nigra), trnovník akát (Robinia pseudoacacia) a další druhy, které neslouží k potravě zvěře.
Naproti tomu jsou v současnosti další zemědělské oblasti, kde je intenzivní využívání zemědělských pozemků (orání a osetí) včetně okrajů pevných komunikací, kde není k vidění kousek travnatého porostu kolem značných rozloh monokulturních plodin (obiloviny, technické plodiny). Tito obhospodařovatelé orné půdy mají zvěř často za škůdce, který je příčinou ekonomického snížení výnosů. Často hledají cesty k vymáhání náhrady za škody způsobené zvěří na plodinách, které však mohou být způsobeny jejich nedostatečným obhospodařováním (pozdní osetí nebo sklizeň, špatná ochranná opatření a hlavně koncentrované umístění jedné plodiny atd.).
Skladba současných plodin v agrárních ekosystémech je velmi omezená, jak uvádí Český statistický úřad - viz. připojená tabulka o vývoji hospodaření v agrární krajině od roku 1960 do roku 2008.
Jednou z příčin malé reprodukce drobné zvěře v agrárních ekosystémech je také nedostatek klidu a krytu v životním prostředí, zaviněné činností lidí. Také volný vstup na lesní a zemědělské pozemky má vliv život zvěře. Již od jara lidé rekreačně procházejí honitby, sbírají lesní plodiny, rozmáhá se cykloturistika a jízdy na koních volným terénem, doslova morem je móda terénních motorek a čtyřkolek, v honitbách se pořádají sportovní a turistické akce, kulturní festivaly a soutěže a jiné pro zvěř negativní aktivity. V létě začnou dětské tábory a později procházejí skupiny sběračů lesních plodů a hub křovinami, lesy a zbytky remízů. Tento sběr pokračuje až do napadnutí prvního sněhu. To již nastupují vyznavači zimních sportů, kteří často odhání zvěř od zásypů a krmelců. Krosové jízdy na kolech, upravených motoprostředcích a sněžných skútrech vyhání zvěř z celých oblastí na dlouhou dobu. Lidé si prostě navykli využívat sobecky přírodu ke svým aktivitám bez ohledu na okolí a přírodu samotnou.
Negativní vliv na zvěř má také rozšiřující se výstavba v extravilánech (občanská, průmyslová, výstavba inženýrských a dopravních sítí). Zvěř často opouští potravně a klidově nevhodná stanoviště, na jiných místech se soustřeďuje a tím vznikají škody na porostech a v chovu zvěře tak i ke snadnému přenosu onemocnění. Dopravních prostředků je u nás více jak 5 milionů, které se pohybují na rychlostních komunikacích a na ostatních neoplocených dopravních tepnách vysokou rychlostí a tím dochází k vysokým ztrátám většiny druhů zvěře.
V současné době je chov zvěře v agrárních a přilehlých ekosystémech velmi náročný. Jedná se o následující problémy a skutečnosti:
* nedostatek potravních příležitostí zvěři v důsledku pěstování monokulturních plodin na značných plochách – vzniká monodieta,
* nedostatek doplňkové potravy po odstranění bylinných a keřových porostů,
* nedostatek vody v prostředí vzniklé po dřívějších melioračních úpravách,
* nedostatek klidu v prostředí během vegetačního i mimo vegetačního období plošnou turistikou se zvířaty, mototuristikou, sběrači plodin po celých honitbách,
* nedostatek klidových pásem v reprodukční době zvěře,
* není možnost tlumení predátorů při jejich zvýšených počtech (právní ochrana),
* nedostatečné potravní zajištění zvěře na zimní období,
* odlov zvěře nevhodnými způsoby – nedodržením jarních kmenových stavů,
* nedostatečná osvětová činnost veřejnost pro ochranu zvěře.
Je na nás myslivcích, abychom nesložili ruce v klín pouhým konstatováním, ale snažili se pozitivně ovlivnit ty skutečnosti, které se ovlivnit dají, využít těch prostředků, které máme k dispozici. Zkusme vstoupit do jednání i s ostatními subjekty v přírodě podnikajícími a fungujícími, zkusme spojit síly, zkusme najít větší vyjednávací a jednací sílu ve spojení jak sami mezi sebou (například myslivecká sdružení v rámci okresu), tak ve spojení s ochranáři, rybáři, rozumnými turisty, sportovci a dalšími, kterým není osud přírody lhostejný. Vytvořme patřičný tlak na příslušné rozhodující orgány. A při všech těchto jednáních je vhodné diplomaticky a pragmaticky uvažovat ze širšího pohledu na věc, není možno vidět pouze zájmy chovu a lovu zvěře užitkové, ale zájmy přírody jako celku. Protože pokud pomůžeme přírodě obecně, jistě v celém komplexu najdeme i momenty pomoci zvěři.