Formování větších skupin loveckých psů a jednotlivých plemen se odvíjí od několika daností, jimž jsou především klimatické a geografické podmínky, na nich závisející druhy lovené zvěře, a souběžně zdokonalování lovecké techniky. Zbraně používané pro lov ve starověku a středověku byly zpravidla tytéž, jaké se užívaly ve válečnictví, tedy luky a šípy, kuše, oštěpy a meče. Kuše byly zaváděny v době kolem první křížové výpravy (1100 n. l.), ale až do druhé poloviny 15. století nebyly příliš rozšířené pro lov. Palné zbraně pak v průběhu 16. století přinesly zásadní změnu tradičního lovu.
Nejstarší známý popis různých způsobů lovu jednotlivých druhů zvěře a typů loveckých psů podal již ve 4. století př. n. l. antický autor Xenofon (430 - 353 př. n. l.) v díle Kynegetikos - o honbě. Později je převzal do svého stejnojmenného díla Arriános (žil v letech 95 - 175 n. l.). Výraznější specializace loveckých psů se pojí s přeměnou lovu v umění zvané myslivost, od středověku.
Jelen
„Na kance a jelena štvou psi, kteří zvěř buď hraním anebo kousáním staví, co zatím páni přikvapivše buď tesákem aneb kulkou z pušky ji zabijou.“ Bohuslav Balbín, Miscelane Bohemica
Jelen vždy byl pro evropské lovce králem zvěře, nejcennější trofejí. J. V. Černý o něm na konci 19. stol. ve své Myslivosti píše: „On jest okrasou českých lesů ... Lehkým, důstojným krokem prochází lesy a háje, v říji pronásleduje soka zuřivě a s ním se potýká ve krutém boji až po tuhém zápasu vítězí. Překvapen-li nepřítelem, svižné běhy v bezpečnou houšť jej donášejí; zaslechne-li honců ryk, hřímot střelby, hlášení psů, tu uděšen prchá přes hory a doly a stráně s větry o závod – ubíhá, že mu v rychlém cvalu ani nejrychlejší komoň nestačí.“
Vedle medvěda byl jelen ve většině zemí Evropy největším loveným zvířetem. Vstupoval proto do nejstarších loveckých mýtů a legend. Už 13 tisíc let před naším letopočtem byl na stěnu jeskyně v Les Trois-Fréres na jihu Francie nakreslen pravěký šaman, přestrojený za jelena.
Lov jelena patřil k nejdříve ritualizovaným a postupně k formálně nejpropracovanějším způsobům lovu. Soudě podle lesního zákona z roku 1066 byli v Anglii k lovu jelenů používaní vedle chrtů – greyhoundů, i mastifové. Aby byla zajištěna královská výsada lovu jelenů, byly také mastifům ve vlastnictví farmářů a lidí žijících poblíže lesa utínány drápy na jedné přední tlapě: psi tak nemohli běžet rychleji než jelen.
Lov jelena byl také jedním z prvních, při němž pracovali specializovaní lovečtí psi několika typů, a to s rozdílnými úkoly. Již ve středověku se začal pro tento druh lovu používat francouzský termín par force de chiens doslova „silou psů“. Největší sláva a obliba parforsních honů – většinou již nikoli na jelena, ale na lišku – nastala ale až ve druhé polovině 17. stol., kdy se z Anglie a Francie rozšířily spolu se smečkami specializovaných honicích psů po celé Evropě.
Lov jelena u nás poprvé zmiňuje Dalimil v Kronice české, a to v souvislosti s Přemyslem Otakarem I. (vládl od roku 1192): „Dřív se přeli páni nejednou o tom, jak svou zemi pozvednou a jen zřídka v dálnou končinu zajeli si k svému lovčímu najeleny nebo na srnce.“
Český autor Bartoloměj z Chlumce (asi 1320– 1370) píše o „malém psíku“, který je naučený speciálně k lovu jelenů; když je kus postřelen, „jde po šlaku krvavém, honíce ho, dokud jelen nebude nalezen mrtvý od postřelení neb od ubodení.“
Vodicí psi používaní k lovu jelenů jsou zaznamenáni také v době českého panovníka Václava IV. (1361-1419). Chov zvěře v oborách přinesl také uzavřený, plachtový lov, který přetrval jako spektakulární zábava až do 2. pol. 18. stol.
Po zavedení palných zbraní a křesadlového zámku počátkem 17. století se objevuje nový typ lovu (nejen) jelení zvěře, naháňka. Při ní honci nahnali v leči zvěř proti řadě střelců, kteří byli schopni díky zdokonaleným ručnicím střelit jelena i v běhu. Štvaní jelenů za pomoci smeček honicích psů nastupuje u nás až s příchodem parforsních honů, francouzské štvanice, od konce 17. stol.
Středověké, renesanční i barokní obrazy ukazují, že pro tentýž druh lovu, štvanici, byly používány různé typy honicích psů, od těžkých „štvaničů“ dogovitého typu až k honičům chrtovitým, lovečtí španělé, nebo dokonce psi typu původních evropských ovčáků.
Středověký lov jelena, předcházející pozdějšímu parforsu, byl rozdělen na několik přesně vymezených fází, které velmi přesně popsal Gaston Phoebus v knize La livre de la chasse (1387) a následně Edward, Duke of York v knize Master of Game. První fází bylo samotné vyhledání, vystopování jelena v revíru (angl. quest); v české myslivecké mluvě tzv. „obeznávání“. Druhou fází bylo shromáždění lovců (assembly), třetí vlastní hon (chase), čtvrtou zastavení kusu a smrt (baying and death). Následovalo bourání uloveného kusu (unmaking), a konečně tzv. curée, odměna psům.
Obeznání
a určení vhodného jelena k ulovení bylo úkolem místa znalých lovců, kteří vyráželi ještě před úsvitem. Každý byl doprovázen loveckým psem, zvaným anglicky lymer, francouzsky limier, v německy mluvících zemích leithund. V Čechách byl používán termín vodič na řemeni. Pes s mimořádně vyvinutým čichem byl cvičen k tiché, nízké práci na vodítku.
Když lovec s lymerem vystopovali vhodného jelena a místo jeho lože, označili je zálomkem. Obeznání jelena spočívalo i v odhadu jeho věku a velikosti, a to podle řady znaků – stop, úrovně polámaných větviček, velikosti lože, především však podle charakteristicky utvářeného trusu, posouzením jeho velikosti, tvaru a konzistence.
Shromáždění
Setkání lovců před lovem bylo jakousi společenskou, pracovní snídaní, na níž se domlouvaly poslední detaily nadcházejícího lovu, zejména výsledky obeznávání zvěře. Jednotliví „obeznávači“ přinášeli s rozedněním v záhybech haleny vzorky trusu zpět na shromáždění lovců, a ti se pak dohadovali, za kterým z jelenů se vydají. V přípravě na lov bylo také určeno, na která místa předpokládaného pohybu jelena mají být rozmístěni lovci s jednotlivými smečkami honičů. Na lov za jelenem zvednutým z lože totiž nevyráželi všichni psi pohromadě, ale k výchozí smečce se postupně připojovali další odpočatí psi, aby zvýšili tempo a svou chtivostí a elánem dodali ostatním psům kuráž.
Hon
Na stopu jelena navedl lovce s hlavní smečkou honičů psovod s vodičem od místa označeného zálomkem a ověřil, že psi zachytili stopu správného zvířete. Odhadl také, před jakou dobou opustil jelen své lože a jaký má náskok. Pak dal lesním rohem signál k vypuštění psů. Smečka vyrazila za kořistí se vzrušeným štěkotem – vydáváním. Sledování kusu nemuselo být vždy přímočaré. Chytrý jelen své pronásledovatele často školil různými a doslovnými úskoky, kdy například určitý úsek běžel v opačném směru podél své vlastní stopy, vlastně proti psům, pak odskočil stranou nebo se vydal přes vodu.
Za psy koňmo postupující lovci se řídili štěkotem psů a signály lesního rohu, který oznamoval, jak daleko je smečka od jelena.
Zastavení a usmrcení jelena
Když psi jelena dostihli, jejich úkolem bylo obklíčit jej a štěkáním zastavit. Na řadě loveckých výjevů Ridingera, Snyderse nebo Paul de Vose však také vidíme, jak štvanicí rozrušení psi jelena v lítém zápase strhávají, přičemž mnozí z nich schytávají i smrtelná zranění. Lesními rohy jsou pak svoláni všichni lovci, aby se shromáždili u kořisti a vyčkali zde do příjezdu „lorda“, hlavní osoby honu. Jeho výsadou bylo usmrtit jelena mečem. Před tím byly někdy kvůli snížení rizika přeťaty jelenovi kolenní šlachy. Smrt jelena ohlásily opět lesní rohy.
Curée - kořist
Pro psy bylo završením lovu curée, formální odměnění kusy částečně staženého, vyvrženého a ořezaného jelena. Psi tak byli utvrzeni v tom, že jelen byl jejich opravdovou kořistí. Krev jelena byla smíšena s chlebem a doplněna rozřezaným bachorem a menšími střevy, předem vyprázděnými a vypranými v tekoucí vodě. Někdy psi dostali i srdce, plíce a játra. Výjimečně, byla-li smečka početná nebo za dobrý výkon, dostali psi i svalovinu z krku a plecí, ovšem na úkor lovčího personálu. Před odměnou byli psi znova rozkuráženi a vybuzeni proti mrtvému jelenovi. Na některých pozdějších výjevech, například v díle hraběte de Fouiloux (1561), se psi obsluhují u otevřené břišní dutiny jelena sami. Lymer, nejdůležitější pes honu, byl odměněn odděleně a směl dokonce za povzbuzování psovodem ohryzat maso z hlavy uloveného jelena. Kus byl pak zpravidla odvážen na voze taženém koňmi, ale již v lese byly odřezány a na vidlici napíchnuty vybrané kousky pro „lorda“ a urozené lovce: šourek a varlata, jazyk, malé svaly z krku a plecí, tlusté střevo (!), a další kousky vnitřností.
Gaston Phoebus doporučoval krmit honící psy v době mimo vlastní hon výhradně chlebem, protože tak si spojí maso výhradně s vrcholem lovu, curée, a budou lovit daleko dychtivěji. Ze stejného důvodu dostávali psi odměnu přímo na lovu, po zabití jelena, nikoli v psinci. Psi někdy také dostávali (ovčí) krev, zpravidla v polévce, zvláště když byli nemocní nebo bez chuti k lovu.
Smečka a jelení psi
Středověká smečka honičů nebyla jako v pozdějších časech vyumělkovaného parforsu zcela jednotná. Zařazováni do ní byli psi různé velikosti i zbarvení. V Anglii byl základem honič zvaný rache, zpravidla menší, používaný v početných smečkách ke sledování stopy, dostižení a případně stržení jelena; navazoval na práci lymera, vodiče na řemeni. Zvláště na kontinentě byli do smeček zařazováni i chrti a z nich odvození chrtovití honiči, známí do 18. století u nás z výjevů Ridingerových. Zdrojem evropských honičů byli zejména psi z Itálie, Švýcarska, Francie či Belgie, psi Sv. Ludvíka, psi Sv. Huberta, šedí honiči krále - chiens gris du roi, bílí honiči – chiens blanc, greffiers, segugiové a mnozí další, vytvářející nespočet regionálních variet a následně plemen. V Anglii se honiči určení k honu na jeleny nazývali staghounds („jelení psi“), sleuthounds (stopaři) a southernhounds, ve Skotsku byl k lovu jelenů používán hrubosrstý chrt – skotský jelení pes (deerhound), v Irsku gadhar.