Vztahy mezi kořistí a predátory se vyvíjely miliony let. Některá zvířata v průběhu evoluce ustoupila konkurenčním druhům, jiným přestalo vyhovovat prostředí, ta pomalá a nápadná zřejmě podlehla svým nepřátelům. Ale třeba hmyz nebo hlodavci jsou příkladem vitality a nezničitelnosti. Svou plodností, přizpůsobivostí a skrytým způsobem života jsou schopni odolávat velkému predačnímu tlaku. Jsou však toho schopna všechna zvířata vždy a všude? Jsem přesvědčen, že nikoliv, a zejména z tohoto důvodu vznikl tento příspěvek.
Velká část veřejnosti se domnívá, že lovec svou kořist vyhubit nemůže, protože je na ní závislý a nebude si přece pod sebou podřezávat větev. Při nízkém stavu potravních zdrojů nastoupí autoregulační mechanismy, predátor se přestane rozmnožovat, nebo také dochází ke kanibalismu, kdy vítězí silnější a větší jedinci.
Takto to obecně funguje, ale při bližším pohledu zjistíme, že část vzácných a vymizelých druhů je ohrožena ani ne tak nedostatkem vhodných biotopů s přirozenou potravou, jako spíše nevhodnou rozmnožovací strategií. Pozemní hnízda jsou snadno dostupná, pískající mláďata rychle nalezitelná, dutiny se stávají pastmi i pro dospělce.
Další mýtus, který se o predátorech traduje, je staví do světla zdravotní hlídky, která loví jen slabé a nemocné. Viděli jste někdy záběry delfínů a žraloků útočících na kouli sardinek? Nezůstane jediná. Zavlečení potkani na tichomořských ostrovech způsobili úplné vymizení ptáků hnízdících na zemi nebo v zemních norách. V Austrálii introdukované lišky a kočky vyhubily nebo přivedly na pokraj vyhubení řadu živočišných druhů. A nakonec i člověk svou neuvážeností způsobil v minulosti vyhubení spousty zvířat. Domníváte se, že v dnešní době se u nás nic podobného neděje a dít ani nemůže? Pokusím se vám načrtnout svůj pohled na věc.
Nenápadné kuny
Zabývám se hnízdní ekologií dutinových ptáků, které sleduji prostřednictvím budkové populace. Budky jsou obecně chápány jako bezpečný úkryt nebo hnízdiště pro určitý druh. To jsem si myslel také, než mi kuna vyplenila celou linii budek pro sýkory. Nevynechala jedinou příležitost, nepřežilo jediné mládě a také část inkubujících samic. Od té doby mají všechny moje sýkorníky hranolek za otvorem nebo před ním, přes který kuna do hnízda nedosáhne.
U budek pro sovy se situace vyvinula následovně: v polovině osmdesátých let bylo pleněno kunou 25 - 30 % budek, které jsem v tu dobu ještě nezabezpečoval, protože ztráty jsem považoval za přirozené a přiměřené. Vloni i letos byla patrná aktivita kun již u 80 % budek, tj. škrábance na kůře a na budce. Naivně jsem se domníval, že sněžná zima alespoň trochu sníží jejich počty. Jen díky tomu, že dřevěné budky jsou již oplechované a většina sovníků je vyrobena z plastových kanystrů, došlo k predaci jen v 11 % případů. Pokud kuna do budky vnikne, nenechá naživu žádné mládě, někdy překvapí i podřimující pevně inkubující samici. Tato šelmička mě udivuje svou vynalézavostí, silou a odvahou, protože v souboji se samicí puštíka může přijít o nejdůležitější smyslový orgán. Zdánlivě nedobytná budka je pro některé velké kuny směšnou překážkou. Využije své délky a natáhne se jak had z kmene přímo do vletového otvoru.
Proč o tom píšu? Kuna přece patří do naší přírody! O tom není sporu, jedná se jen a pouze o její početnost. Když jsem jako desetiletý hoch poprvé objevil na sněhu kuní stopu, byl to pro mě ohromný zážitek. A to už jsem měl za sebou spoustu zimních výprav. Za „starých časů“ totiž bývalo prestižní záležitostí nemít na svém úseku žádnou lišku nebo kunu, každý se rád potom pochlubil pěknými stavy zvěře. Dnes, po více než čtyřech desetiletích, již za kunou do lesa chodit nemusím. Nechává občas svůj pozdrav s peckami přímo u vchodových dveří činžáku.
V šedesátých letech bývalo k vidění pro změnu hodně sýčků. Soviček, které jsem tehdy považoval za tak obyčejné a nezajímavé, až se za svůj přezíravý pohled stydím. Dnes bych dal za to bůhvíco, kdybych zahlédl alespoň jednu poklonkující siluetu. Možná již tušíte, kam tím mířím. Dávám do přímé souvislosti prudký pokles početnosti sýčka se strmým nárůstem početnosti kuny. Zcela vymizela populace sýčka hnízdící ve stromových dutinách, poslední zbytky nachází ornitologové v relativně bezpečných místech na budovách. A vyhubení stromové populace se pravděpodobně netýká jen sýčka, ale rovněž jiných dutinových ptáků, jako je kavka, dudek nebo mandelík.
První viditelný pokles početnosti sýčka byl zaznamenán ve 40. letech minulého století, kdy dobové události zasáhly do osudů mnoha lidí, kteří měli jiné starosti, než se věnovat kontrole počtu kun. Pozdější zavedení umělých kožešin přispělo zákonitě k nižší poptávce po původní surovině. Kuna se tak nenápadně začala objevovat v místech, kde dříve nebyla trpěná. Dnes je to všudypřítomný přizpůsobivý predátor, jehož pozornosti neujde žádný zvuk, pach nebo vhodná skrýš. Většina menších savců a ptáků zná její lovecké schopnosti, neboť významným způsobem promlouvá do jejich početnosti.
Zajímala by mě rovněž tak odpověď na otázku, zda souvisí nárůst početnosti kun s absencí tchoře nebo divokého králíka. Datli černí si tesají dutiny strategicky vysoko na hladkých kmenech buků, kam za nimi kuna nemůže. Tam jsou v bezpečí také doupňáci a sýci rousní, kteří v dutinách po datlech hnízdí. Strakapoudi a žluny jsou menší, proto se jejich těsnou dutinou kuna neprotáhne, takže je můžeme nalézt na jiných dřevinách s drsnou kůrou, někdy jen pár metrů nad zemí. Tyto menší dutiny potom obsazují špačci, jejichž halasná mláďata by v prostorné dutině hlavaté vrby dlouho nevydržela.
Statistika uvádí celorepublikový výskyt asi 76 tisíc kun, tj. přibližně 1 kuna na 100 ha. Jednou jsem při kroužkování kalousů přivábil minimálně čtyři kuny, protože ve větrolamech napravo i nalevo bojovaly současně dvě dvojice vřískajících kun. Proto se domnívám, že jejich počty mohou být i vyšší. Optimální stav by přitom byl někde mezi 500 - 1000 ha pro jednu kunu, podobně jako například u lišky. Kuna skalní na rozdíl od ní obývá zhusta zástavbu, neboť většina domácích chovů drůbeže byla zrušena a dnes již nikomu vlastně neškodí. Pryč jsou časy, kdy každý kurník hlídal ostrý pes nebo natažená železa.
Kunu přitom není snadné jen tak odchytit. Je třeba zvolit dobré místo, typ zátvoru, vhodnou návnadu a nechat nějakou dobu past neaktivní, aby si zvířata na prolézání zvykla. Psí granule pokládáme již od léta nejdříve před zátvor a postupně také dovnitř. Na podzim je potom možné během několika dnů chytit 2 i 3 kuny, jejichž teritoria se překrývají. Pokud je kuna v zátvoru delší dobu, nechá tam stresový trus, jehož pach další šelmy vnímají jako varování. Je proto dobré po každém použití dno omýt nebo alespoň otřít slámou. Většina zátvorů bývá umísťována ve volné přírodě, přičemž do záhumenek, sadů a zahrad se stahují na zimu koroptve, bažanti a zajíci. Každý správný myslivec by tedy měl hlídat na půdě nebo v kůlně natažený sklopec. Aby se zbytečně nechytaly kočky nebo ježci, stačí vyříznout otvor 7x7 cm do půlmetrové výšky, kterým se robustnější kočka do kůlny neprotáhne. Dalšími vhodnými místy pro odchyt kuny jsou například sklady sena, chatky nebo kazatelny. Jako návnada v nouzi postačí nevymytá plechovka od sardinek nebo zmuchlaný mastný papír od makrely.
Prase je výkonný predátor
Ačkoliv je prase všežravec, v jehož potravě dominuje rostlinná složka, vždy mě udivuje svou silou a apetitem na libovou svalovinu. Myšice lesní s jejich hnízdy a zásobami, na které liška, kuna, puštík ani káně nemůžou, vyryje během chvilky. Převrací pařezy, trhá kořeny silné jak palec, vyhazuje balvany, aby se dostalo k soustíčku masa. Zemní hnízda ptáků, malá mláďata zvířat, na která narazí při rytí hrabanky nebo na louce, určitě nenechá bez povšimnutí. Výrazným podílem myšovitých hlodavců v potravě prase konkuruje lišce a kuně, kteréžto jsou potom nuceny orientovat se na jinou kořist.
Proč o tom píši? To jsou přece známé věci, navíc divočáci patří do naší přírody! O tom není sporu, jedná se zase jen a pouze o jejich početnost. V šedesátých a sedmdesátých letech se dařilo stavy prasat držet na přijatelné úrovni. Od té doby vzrostly více než desetinásobně. A nemyslím si, že je to způsobeno jen pěstováním kukuřice. I tehdy se dobytek krmil siláží. Problém vidím jinde. Prozaicky řečeno: venkov se přiblížil městu. Dříve celá vesnice byla životně závislá na svých políčkách a nikdo si nemohl dovolit sadit brambory dvakrát. Proto každý dobrý hospodář šel rád v zimě dělat honce, pokud se nějaký divočák objevil.
Znám osobně mistry svého oboru, kteří uloví 20 i více prasat za rok, zatímco druzí nemají nic. Chápu, je jiná doba, není čas, v televizi dávají fotbal… Na druhou stranu je třeba uznat, že lov prasat je často zkouškou umu, odolnosti a vytrvalosti, což není každému člověku dáno. A nemá cenu někoho nutit, když se na to z různých důvodů necítí. Ale když se jen trochu chce, výsledek se určitě dostaví.
Jako pravidelný návštěvník lesa nemám nouzi se s černou zvěří potkat za bílého dne, je prakticky všude. Při nočních kontrolách budek mě často nechává bez hnutí přejít, a pokud odchází, tak většinou v klidu, jako by věděla, že nemám zbraň. Ale při zlostném odfouknutí a lomozném lámání větví jen trnu, jestli nejde po mně a hledám nejbližší strom. Zatím se nikdy nic nestalo, ale ten adrenalin je nepopsatelný.
Ačkoliv to jsou dobrodružné chvíle, klidně se bez nich obejdu. Zde bych rád znovu apeloval na členy Českomoravské myslivecké jednoty, zda by se nemohli přiblížit úrovni generací svých předchůdců. V dětství jsem potkával i tři myslivce denně, někdy mě kontrolovali, zda nemám prak. Tehdy mě to rozčilovalo, až později jsem pochopil, že to byli ti správní hospodáři a správci honitby. Dnes se s většinou místních myslivců neznám, protože autem zajíždějí k posedu až za šera, kdy již hovořit je nevhodné.
Prasata jsou inteligentní zvířata, proto místům, kde se po nich střílí, se nějaký čas vyhýbají, nebo je navštěvují v pozdní noční hodinu či nad ránem. Jsem jednoznačně pro používání infradalekohledů a infrapuškohledů, a to nejen kvůli přesnosti střelby, ale především kvůli bezpečnosti a možné záměně s čímkoliv. Nevyužít moderní prostředky k zefektivnění práce je přinejmenším nelogické. Pomalá chůze na sněhové pokrývce s dobrou optikou dává šanci na úspěch i za bezměsíčné noci, protože tlupa na sebe upozorní svými hlasovými projevy.
Když více znamená méně
V šedesátých a sedmdesátých letech bylo daleko více ptactva, včetně bažantů a koroptví. Jejich příjemné čiřikání se neslo z několika směrů, stejně jako vytrvalý zpěv skřivanů. Zato vidět pochopa byl pro mě sváteční zážitek. Právem byl tehdy zařazen do Červené knihy.
V polovině června jsem jel navštívit svého kamaráda na Hanou. Popojížděl jsem pomaličku na skútru po polních cestách a kochal se širými lány. Na asi 50 kilometrech trasy jsem napočítal 43 pochopů. Koroptvičku jsem zvedl jen jednu, ukrývala se mezi objekty místního zemědělského družstva. Dříve hojná čejka, která v blahé paměti obývala každý hnoják, mě se svým varováním letěla naproti jen na třech místech. A když jsem vypnul motor, musel jsem moc napínat uši, abych vůbec zaslechl nějakého skřivana nebo strnada… Má toto být onen kýžený obraz přírodní rovnováhy? To raději sním svůj klobouk, než abych s tím souhlasil!
Ani ve snu by mě před lety nenapadlo, že se dožiji situace, kdy dravců napočítám více než jejich potenciální kořisti. A to jsem přitom obdivovatel jejich krásy a elegance, takže by mně to tak ani velice vadit nemuselo. Ale protože mám rád všechna zvířata, nemohu preferovat jedny na úkor druhých. Na názory typu, že pochop loví téměř výhradně hraboše, opáčím následující - jednou jsem hledal budku ve větrolamu, přičemž asi 150 m ode mne samice pochopa kolébavě kopírovala porost ozimé pšenice. Najednou se ozvalo z toho směru pronikavé zapištění. Čekal jsem několik minut, než se pochop z obilí zvedl. Možná tam má hnízdo, pomyslel jsem si, při neúspěšném útoku by odletěl okamžitě. Šel jsem se podívat, odkud vzlétl, a v kolejovém řádku jsem našel mladého zajíce o hmotnosti asi 1,5- 2 kg. Nechtělo se mi věřit, že pochop je schopen ulovit tak velkou kořist, se kterou se ani nevznese, leč čerstvé vpichy na hlavě, krku a hřbetu zajíce vypovídaly o něčem jiném. Pak taková ani ne půlkilová koroptev či ještě menší křepelka nebo chřástal nemají nejmenší šanci uniknout ze sevření. A to jsou ptáci také z Červené knihy.
Sepsání tohoto kompendia, Červené knihy ohrožených živočichů, bylo ve své době záslužným počinem, který pomohl ochraně nepočetných druhů. Situace se však v průběhu dvou desetiletí významně změnila. Kormorány při přeletech nejde ani spočítat, krkavci svou početností převyšují vrány, pochop je místy početnější než koroptev nebo čejka. A s tím by se mělo něco dělat. Nechávat vše na přírodě, že si s tím poradí sama, tak s touto filosofií bychom nakonec mohli upustit od trávení potkanů, hubení komárů nebo štěnic. Díky člověku donedávna řada druhů byla běžnou součástí naší přírody. Rovnováhu, kterou po staletí vytvářel, lze snadno během krátké doby rozvrátit. Někdo rád hovoří o nezastupitelné roli predátorů. Já jsem léty dospěl k sousloví o nezastupitelné roli člověka v dnešní velmi pozměněné krajině s málem původních fungujících vazeb.
Věřím, že upozorněním na nezdravou situaci nevyvolám „protidravčí“ kampaň. Je však třeba začít seriozně se zabývat nastolenou otázkou. Na opovržení od rigidních ochranářských dogmatiků ke své osobě jsem již uvykl a i teď se s jejich reakcí vyrovnám. Ale pokud oslovuji členy Hubertova cechu, aby radikálně snížili stavy prasat, kun a lišek, je v zájmu spravedlivého posouzení vlivu predátorů v ekosystému nutné zahrnout i ony druhy, které již do seznamu ohrožených a vzácných fakticky nepatří. Bude již na kompetentních odbornících, aby stanovili optimální hranici početnosti, kdy ten který druh přispívá k vytvoření normálních vazeb, a kdy naopak je jeho početnost nadlimitní a svým způsobem destruktivní. O vyskytujících se jedincích je třeba vést přesnou statistiku, na jejímž základě by bylo možno udělit patřičnou výjimku. Kontrola stavů přemnožených predátorů by podle mého přesvědčení mohla přispět alespoň k částečnému návratu dříve hojných druhů, které dnes znám jen ze vzpomínek nebo z literatury. Neumím si ani představit, jak by se změnila naše fauna, kdyby prase divoké, kuna skalní a liška se dostaly do Červené knihy. Kvůli tomuto bláznivému nápadu jsem ochoten se i vsadit, poněvadž je velmi, ale velmi nerealistický. Pokud prohraji, s radostí sním dva cizí klobouky!