Parazitofauna prasete divokého je téměř shodná s parazotifaunou prasete domácího. Základním rozdílem v extenzitě a intenzitě výskytu jednotlivých druhů parazitů jsou životní podmínky, ve kterých prasata žijí a také denzita populací. U prasete domácího je výskyt parazitů v moderních odchovných technologiích bez venkovních výběhů minimální, zatímco u extenzivně chovaných prasat v klasických výbězích či na pastvinách může být výskyt parazitů důležitým faktorem, ovlivňujícím efektivitu chovu.
U divokých prasat ve volnosti je výskyt hlístic trávicího traktu nízký a především intenzita infekcí významněji neovlivňuje celkový zdravotní stav hostitele. Se zvyšující se denzitou volně žijících populací černé zvěře se však stále častěji zjišťují nálezy výrazných parazitárních infekcí i u volně žijící populace, a to především u selat a lončáků. Prokazatelně vyšší intenzitu parazitárních infekcí lze dokladovat u pozdě narozených selat (letní vrhy).
Zcela jiná je situace v oborních chovech černé zvěře. Nízká přirozená úživnost většiny obor s černou zvěří a vysoká populační hustota chované zvěře jsou hlavními příčinami vysoké intenzity parazitárních infekcí, které mohou být limitující příčinou úspěšného odchovu mladé zvěře. Hlístice trávicího traktu patří vedle kokcídií a plicnivek (viz předcházející čísla časopisu Myslivost) k velmi závažným původcům parazitárních onemocnění a znalost této problematiky společně s pravidelnými preventivními, případně léčebnými opatřeními jsou základními požadavky pro zajištění prosperujícího oborního chovu černé zvěře.
Jednotlivé druhy hlistic trávicího traktu parazitují v různých částech trávicí soustavy. V následujícím přehledu jsou nejprve uvedeny žaludeční hlístice, dále hlístice tenkého střeva a jako poslední skupina jsou uvedeny hlístice tlustého a slepého střeva prasete divokého.
Hyostrongylus rubidus – vlasovka prasečí označovaná také jako červený žaludeční červ, parazituje na sliznici žaludku domácích a divokých prasat, sporadicky byl nalezený také u ovcí a zajíců. Vyskytuje se především v oborních chovech černé zvěře, kde byl zjištěn až u 15 % vyšetřených zvířat. Drobný, vláskovitý červ, červeně zbarvený od nasáté krve, samci jsou dlouzí pouze 4 - 7 mm, samice 5 – 11 mm. Vývoj je přímý, z vajíček, která odcházejí s trusem, se ve vnějším prostředí vyvíjejí larvy, které postupně prodělávají další vývoj (svlékání) a během 2 – 4 týdnů z nich vznikají infekční larvy, které mohou na vlhkých místech přežívat až 10 měsíců a jsou schopné přečkat i mírné zimní podmínky. Mráz a vyschnutí larvy ničí během několika dní. Po pozření infekční larvy hostitelem probíhá další vývoj již ve sliznici žaludku, kde se během 14 dní z larev vyvíjejí dospělí jedinci, kteří jsou pevně přichyceni na žaludeční sliznici a živí se sáním krve. Klinickými příznaky onemocnění je ztráta hmotnosti, průjmy a chudokrevnost.
Ascarops strongylina a Physocephalus sexalatus jsou hlístice, vyskytující se především u divokých prasat, ve kterých dospělci parazitují na sliznici žaludku. Samci mají délku 6 – 15 mm a samice 15 – 30 mm. Vývoj je nepřímý, mezihostitelem jsou různé druhy koprofágních brouků, v jejichž těle dochází k vývoji infekční larvy. Pokud je brouk s infekční larvou pozřený ptákem či drobnými savci, mohou larvy těchto hlístic v jejich těle přežívat a být stále infekční. Prasata se nakazí pozřením infikovaného mezihostitele. Silné infekce těmito hlísticemi vyvolávají katarální až krvavé záněty žaludku
Ascaris suum – škrkavka prasečí patří k nejčastějším parazitům prasete domácího a také u prasete divokého představuje významného parazita trávicího aparátu. Výskyt škrkavek je nejvyšší v oborních chovech, ve volných honitbách je nález těchto parazitů méně častý. Samice škrkavky prasečí je největší hlísticí divokých prasat, dosahuje délky 20 – 30 cm a tloušťky 5 – 6 mm, samec je menší a měří na délku 15 – 24 cm a tloušťka je 3 – 4 mm. Dospělé škrkavky žijí v tenkém střevě a samice jsou schopné vylučovat denně několik set tisíc až milion vajíček s typických silnou, na povrchu zvrásněnou stěnou.
Ve vnějším prostředí se asi během 14 dnů vyvíjí infekceschopná larva, která zůstává ve vajíčku a ve vnějším prostředí přežívá až řadu měsíců. Po pozření takto dozrálých vajíček prasetem dochází ve střevě hostitele k uvolnění larev, které provrtávají střevní stěnu a lymfatickými cévami se dostávají do jater, kde jejich vývoj pokračuje dalším svlékáním. Po migraci larev škrkavek zůstávají na jaterní tkáni patrné tzv. „mléčné skvrny“.
V průběhu dalšího vývoje se larvy škrkavek dostávají do plic, odtud jsou vykašlávány do dutiny ústní a po polknutí se dostávají zpět do tenkého střeva, kde dokončují svůj vývoj.
Většina infekcí škrkavkami probíhá u postižených jedinců bez výrazných změn zdravotního stavu. Postižená zvířata – téměř výhradě selata a lončáci – zaostávají ve vývoji, mají svěšené břicho a typický je nepoměr mezi velikostí hlavy a tělem (velká hlava). Při masivních infekcích dochází v době migrace larev do plic k příznakům zhoršeného dýchání, objevuje se kašel a může docházet ke zvýšení tělesné teploty. V této době dochází často k bakteriálním infekcím plic, které výrazným způsobem ovlivňují zdravotní stav postiženého jedince.
Strongyloides ransomi - je drobná, vlasovitá hlístice, u které parazitární generaci představují pouze samičky, které se lokalizují v tenkém střevě domácích a divokých prasat. Vývoj těchto hlístic je přímý, takže z vyloučených vajíček se ve vnějším prostředí postupně vyvíjí volně žijící populace samců a samiček. Tyto volně žijící samičky produkují vajíčka, ze kterých se vyvíjejí infekční larvy. Ty pronikají do těla hostitele (prasete) přes kůži či přes sliznici dutiny ústní a cestou krevních a mízních cév se dostávají do plic, odkud jsou vykašlány do dutiny ústní a zde jsou polknuty a trvale se usazují v předních částech tenkého střeva. Část larev se také může usídlit v mléčné žláze a být příčinou infekce sajících selat. Migrující larvy, především u silných infekcí, poškozují plicní tkáň a tyto změny jsou vstupní branou pro virové a bakteriální infekce. Poškození struktury a funkčnosti sliznice tenkého střeva vede ke snížení schopnosti vstřebávat živiny a v důsledku vzniku vodnatých průjmů ke ztrátám bílkovin a dehydrataci. Selata zaostávají ve vývoji, při silných infekcích může docházet k úhynu až 75 % jedinců ve vrhu.
Globocephalus urosubulatus (longemucronatus)patří k nejčastějším parazitům prasete divokého a je podle lokalit zjišťován až u 70 % vyšetřených jedinců. Sameček má rozměry 4,5 – 5,5 mm a samička 5,5 – 7,5 mm. Vývoj je přímý, z vajíček ve vnějším prostředí vznikají infekční larvy, které se dostávají do hostitele především příjmem infikované potravy, možná je také infekce přes kůži. Dospělci se usídlují ve sliznici tenkého střeva a při silných infekcích mohou vyvolávat krvavé záněty a poruchy funkce trávicího aparátu.
Oesophagostomum dentatum a Oesophagostomum quadrispinulatum jsou nejčastěji se vyskytující hlístice tlustého střeva divokých prasat. Dospělé hlístice měří 7 – 16 mm, žijí v tlustém a slepém střevě a mají přímý vývoj, který trvá ve vnějším prostředí za vhodných teplotních podmínek 4 – 6 dní. Larvy přežívají ve vnějším prostředí až jeden rok. Vysušení a déle trvající mráz je ničí. Do hostitele se infekční larvy dostávají s infikovanou potravou a svůj vývoj dokončují ve sliznici tlustého střeva, kde se při opakovaných infekcích vytváří typické uzlíčky velikosti špendlíkové hlavičky až hrášku.
Infekce jsou nebezpečné především pro nejmladší selata, u kterých může docházet k úhynům v důsledku těžkých zánětu střevní sliznice, u starších selat a lončáků dochází ke zhoršení celkové kondice postižených kusů. U bachyní mohou být silné infekce příčinou snížení počtu metaných selat a poklesu jejich porodní hmotnosti.
¨
Trichuris sui s- tenkohlavec prasečíje častým parazitem divokých prasat. Tato hlístice má typický tvar, kdy téměř 70 % délky těla tvoří vlasově tenký přední konec, kde se nacházejí ústa a navazující jícen, většina ostatních orgánů je uložena v silné zadní části těla. Celková délka tenkohlavců je 35 – 70 mm, žijí v tlustém a slepém střevě a mají přímý vývoj, který však i ve vnějším prostředí probíhá uvnitř vajíčka. Po pozření vajíčka s infekční larvou dochází k dalšímu vývoji až ve sliznici tlustého či slepého střeva, kde se larva, uvolněná z vajíčka nejprve vyvíjí v hlubších vrstvách sliznice a posléze se vrací na povrch sliznice a zde dospívá. Vajíčka tenkohlavců jsou ve vhodném vnějším prostředí velmi odolná a mohou být infekce schopná až 11 let. Vysušení a sluneční paprsky je však rychle devitalizují.
Hlístice mohou způsobovat chudokrevnost jednak sáním krve, významnější je však porušení celistvosti sliznice a následné krvácení. Dochází k zánětům sliznice tlustého a slepého střeva, postižená zvířata jsou anemická, mají páchnoucí trus, který je obalený hlenem či může být až krvavý. Poškození sliznice usnadňuje infekce jinými patogenními organizmy.
Capillaria sp. (C. garfiai, C. gastrosuis, C. plathyspicula) jsou hlístice, jejichž výskyt je u divokých prasat poměrně častý, ale prakticky nezpůsobují významné poruchy zdravotního stavu hostitelů.
Diagnostika helmintóz prasete divokého je u živých zvířat založena na koprologickém vyšetření trusu s nálezem typických vajíček, resp. na diagnostice z vajíček uvolněných larev. Vyšetření ulovené, resp. uhynulé zvěře je založené na nálezu larev či dospělých parazitů na sliznici žaludku, resp. střeva při parazitologické pitvě.
Terapie parazitárních infekcí u prasat ve volných honitbách není většinou potřebná a vzhledem k migračním schopnostem černé zvěře ani není možné dodržet dávky léčiv a aplikační dobu. Naopak v oborních chovech prasete divokého je systém prevence a terapie parazitárních infekcí základním požadavkem pro udržení dobré kondice a požadované reprodukce černé zvěře.
Preventivní opatření, zvyšující možnosti účinného boje proti parazitárním infekcím v oborních chovech černé zvěře spočívají především v dodržování pro dané prostředí únosných stavů zvěře, v důsledné celoroční eliminaci všech nemocných, z onemocnění podezřelých či ve vývoji zaostávajících jedinců a v dodržování všech základních zoohygienických požadavků na oborní chov (asanace vývrhů a uhynulých kusů, hygienické skladování a předkládání krmiv, asanace krmelišť).
Terapie parazitárních infekcí prasete divokého v oborních chovech je založena na aplikaci širokospektrálních antiparazitik, která působí kromě hlístic trávicího traktu také na plícnivky, resp. i na vnější parazity. V současné době je možné použít preparáty Fenbion 2,5% plv.ad u.v. (účinná látka fenbendazol) v dávce 20g přípravku na 100 kg živé hmotnosti prasat po dobu 3 dnů či Flubenol 5% plv.ad u.v. (účinná látka flubendazol) v dávce 600 g přípravku na 1 tunu krmiva po dobu 5 - 7 dnů (při infekcích hlísticí Trichuris suis aplikova 10 dnů). Vysoce účinný je preparát Cermix plv. ad u.v.(účinná látka ivermectin), který se podává v dávce 5 kg přípravku na 325 kg krmiva po dobu 5 dnů. Vzhledem k vysokému zatížení prostředí obor pro černou zvěř vajíčky, resp. larvami či mezihostiteli parazitů, je nutné provádět pravidelná vyšetření trusu černé zvěře, resp. všech uhynulých jedinců a na základě těchto vyšetření přistupovat k plošnému odčervení oborní zvěře. V praxi je nutné počítat v oborách s intenzivním chovem černé zvěře minimálně s jarní a podzimní aplikací antiparazitik.
Použití všech výše uvedených preparátů je vázané na předpis veterinárního lékaře, který kromě předepsání léčiva doporučí také způsob přípravy krmné směsi, dobu aplikace a upozorní na bezpodmínečné dodržení tzv. ochranné lhůty, po kterou není možné konzumovat zvěřinu ošetřených zvířat.