Populační charakteristiky zajíce polního jsou podkladem pro stanovení optimálních početních stavů s ohledem na jakostní třídu honitby – tzv. klasifikace honiteb, a to podle vyhlášky 491/2002 Sb. (Kučera; Kučerová; Havránek, 2006).
Na základě jakostních tříd jsou určovány normované jarní kmenové stavy (NJKS). Z nich se pak na základě koeficientu očekávané reprodukce (KOR) určují teoretické předpoklady pro výši lovu zvěře (Hruška, 2000).
Podle mnohých názorů [Kučera, Kučerová, Havránek (2006), Vodňanský (2001, 2002), Hruška (2000), aj.] jsou tyto koeficienty v jednotlivých bonitních stupních vysoké. Podle výše zmíněných autorů vede tento nadhodnocený koeficient také k tomu, že vyhláška díky tomu stanoví minimální normovaný stav 5 ks na 100 ha, avšak toto ustanovení ohrožuje v případě lovu samou podstatu existence druhu zajíce polního na dané lokalitě. Kritická hranice, kdy by měl být lov zajíců zcela zastaven, se podle kvality prostředí pohybuje mezi 15 až 30 kusy na 100 ha honební plochy (Kučera – Kučerová - Havránek 2006; Vodňanský 2001, 2007; Hruška 2000; Sýkora 2006; aj.).
Natalita zajíce polního je okolo dvou zajíčat na jeden vrh. V průběhu jednoho rozmnožovacího období může být zaječka vícekrát oplodněna. Počet vrhů v jednotlivých letech je však proměnlivý. Obvykle zaječky mívají 3 až 4 vrhy ročně (Kučera – Kučerová - Havránek 2006; Vodňanský 2001, 2002; Semizorová 1988; Sýkora 1994; Štrobach 2006; Rys 2004; Bukovjan - Havránek 1998; Spittler 1996). Ojediněle bylo zaznamenáno až 6 vrhů. Do dnešní doby není vypracována spolehlivá metoda určování počtu vržených mláďat od jedné zaječky během reprodukční sezóny. Tak dochází velmi často ke zkreslování výsledků plodnosti zaječí zvěře (Semizorová 1988; Kučera - Kučerová - Havránek 2006; Hackländer a kol. 2004).
Mortalitu v zimním období uvádějí Hell a Slamečka (1999) jako ztrátu 16 % podzimního stavu populace. Podle Vodňanského (2002) se zimní ztráty na populaci zajíce polního projevují 15 až 25 % z podzimních sčítaných stavů. Letní mortalitu Hell a Slamečka (1999) vypočítávají jako 25 % u dospělců a 80 % u mláďat z jarních kmenových stavů.
FAKTORY ABIOTICKÉ, PŘEDEVŠÍM VLIV ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Za životní prostředí, jako základní pozitivní podmínku pro všechny živé organismy, lze považovat především dostupnost nezbytných potravních příležitostí a pro živočichy navíc také dostatek úkrytových a klidových podmínek včetně možností rozmnožovacích a orientačních (Bartoš 2007, Odum 1977; Vondřejc 1996; Losos 1987).
Vývoj zemědělského využívání krajiny byl po celá staletí podřízen zabezpečení potravy pro obyvatelstvo. Nejen skladba, ale i plošné zastoupení pěstovaných zemědělských plodin, byly po dlouhá desetiletí velmi příznivé, nejen pro výživu obyvatel, ale také pro rozvoj drobné zvěře v čistém prostředí (Zabloudil; Korhon, 2006). Proto také při snížení početních stavů zvěře, způsobené jen abioticky extrémními vlivy, jako byly zimy v letech 1928/29, 1939/40, 1947, 1969/70, kdy průměrná sněhová pokrývka byla 50 až 60 cm, závěje byly místy až 4 m vysoké a teplota klesla až pod mínus 30°C, byly početní stavy drobné zvěře při stejném způsobu šetrného hospodaření v krajině rychle obnoveny (Velek; Semizorová, 1971; Jelínek, 2006).
Využívání krajiny majiteli pozemků, kteří hospodařili na menších plochách, u nás skončilo v polovině minulého století, částečně již koncem druhé světové války. Následoval přechod na velkoplošné zemědělské hospodaření v agrárních ekosystémech, kterými byla malá družstevní hospodářství (JZD, Státní statky) kde ekonomický tlak a zájem o lepší produkci plodin zapříčinil nejdříve rozšíření orné půdy na úkor ostatních přilehlých pozemků. Cílem bylo zvyšování celkové zemědělské produkce při využívání výkonných mechanizačních prostředků a také chemických prostředků. Důsledkem zemědělských technologií byla likvidace mokřadů, pramenišť, potůčků a také polních cest, mezí, stromořadí, remízů a lesíků. Tak bylo možné přejít k zavedení ekonomické velkoprodukce v zemědělství (Jelínek, 2006). Postupně se z krajiny vytratily i tzv. potravní zelené pásy (pícniny), které byly přes vegetační období také hlavním zdrojem nejen výživy a krytu, ale i částí rostlinné vody pro zvěř (Korhon, 2006).
V tomto časovém období specializované rostlinné a živočišné produkce se snížilo zastoupení rostlinných a živočišných druhů v životním prostředí včetně drobné zvěře (Vodňanský, 2002).
V současnosti jsou zemědělské subjekty již více roků pod vlivem silného cenově ekonomického tlaku evropského společenství v přebytku zemědělských produktů. Za tímto účelem jsou často dříve upravené polní celky lánů osévány jen ekonomicky výnosnými plodinami i více let po sobě (obiloviny a technické plodiny). Výsledkem této skutečnosti je velmi omezená druhová skladba současných plodin v agrárních ekosystémech (Bartoš, 2007).
V současnosti je v některých oblastech dávána zemědělská orná půda do tzv. „dočasného klidu“ (jedná se o tzv. řízené úhory na dobu minimálně tří let), za což je majitelům, respektive uživatelům, přiznána státní finanční podpora. Naproti tomu jsou v současnosti ve větší míře další zemědělské oblasti, na nichž je intenzivní využívání zemědělských pozemků (orání a osetí) včetně okrajů pevných komunikací, kde mizí travnaté porosty kolem značných rozloh monokulturních plodin.
V současné době je chov drobné zvěře v agrárních a přilehlých ekosystémech velmi náročný. A bude ještě náročnější, pokud nedojde k dohodě mezi uživateli, respektive majiteli, pozemků a uživateli honiteb (vykonavateli práva myslivosti) k určitému kompromisu podpořenému orgány státní správy ve věci všeobecné ochrany prostředí včetně zachování životních podmínek volně žijících druhů zvěře (Zabloudil; Korhon, 2006; Bartoš, 2007).
FAKTORY BIOTICKÉ, PŘEDEVŠÍM NEMOCI A PREDAČNÍ TLAK
Nemoci
Z hlediska onemocnění lze u zaječí zvěře pozorovat během roku některá kritická období, která mohou následně ovlivňovat stavy zajíců. V předjarním období, po oslabení organismu, může dojít k propuknutí některých závažných bakteriálních onemocnění, ze kterých lze uvést například pasteurelózu zajíců, pseudotuberkulózu, stafylokokózu nebo na člověka přenosnou tularemii (Bukovjan; Havránek, 1998). Jak uvádí Forejtek, Vodňanský (2002), tak výskyt původcem těchto chorob nemusí vždy znamenat následný úhyn v důsledku tohoto onemocnění. Zdravý jedinec v dobrém výživném stavu v odpovídajícím životním prostředí, velmi často dokáže primární infekční onemocnění překonat bez významnější změny zdravotního stavu. V předjaří může docházet rovněž k aktivaci plicní červivosti.
Z dalších parazitárních onemocnění dochází k první vlně střevní kokciodiózy. Vzestup parazitárních invazí je znám v tomto čase i u žaludečně-střevních červů (Bukovjan; Havránek, 1998).
Následují kratší časová období, která nastávají koncem léta, v srpnu a září, kdy trávy a ostatní byliny končí svou vegetaci a převážná část vegetačních porostů zasychá nebo je již sklizena. Za těchto okolností zvěř ve svém prostoru nalézá pouze nouzové zdroje málo kvalitní potravy, která je mnohdy pouze jednostranná a fyziologické potřebě zajíce nevyhovující (Kučera; Kučerová, 2003). Předpokládá se, že omezená možnost výběru odpovídající potravy může způsobovat takové oslabení organismu umožňující invazní rozvoj parazitů a dalších onemocnění, významně se podílející na početních stavech zaječí zvěře. Při úhynech, které se ve větším rozsahu začínají projevovat v září, popřípadě v říjnu, se pak mohou projevovat ve zvýšené míře úhyny, u nichž se pitvou zjišťují typické morfologické změny na orgánech, svědčících o příčině úhynu na tzv. monodietní syndrom (Štěrba; Páv; Kučera, 1983, 1985, 1987). V této souvislosti se uvádí, že původcem vyvolávajícím uvedený jev, může být právě dlouhotrvající, jednotvárná konzumace jen jednoho druhu potravy, tj. spásání monodietní potravní nabídky (Kučera; Kučerová, 2003).
V tomto období roku nastupuje druhá, i když mírnější vlna střevní kokcidiózy, která zpravidla zdecimuje mladou zvěř. Rovněž hnojení dusíkatými hnojivy převážně k meziplodinám se projeví pomístně vzestupem subklinické formy methemoglobinémie (Nováková –Hanzl 1966; Bukovjan - Havránek, 1998).
Navíc v letech kdy dochází ke gradaci myšovitých, zejména hraboše polního, jsou zemědělci nuceni přistoupit k alternativě chemického boje proti těmto hlodavcům. Plošně se aplikuje rodenticid – chemická látka, kterou hlodavec pozře a vlivem jejích toxických účinků následně hyne (Nováková, 1972). Vlivem nedodržení předepsaných dávek rodenticidu dochází k úhynům nejen hrabošů polních, ale celé řady dalších živočichů včetně zvěře drobné (Zbořil, 2006). Toto období je pro zaječí zvěř velice kritické. Tomu odpovídají změny v některých krevních parametrech. Jsou zjišťovány změny v koncentracích celkové bílkoviny, bilirubinu, některých minerálií a zvýšená aktivita jaterních enzymů (Nováková; Hanzl, 1966).
Na zimní období se zajíci dokáží, pokud k tomu mají přirozené podmínky, dobře připravit. Díky tukovým rezervám přečkají zimu, pokud není abnormálně dlouhá a sněhová pokrývka není příliš vysoká, bez větších problémů. Zajíci začínají ukládat zásobní tuk již koncem září, i dříve. Nejvíce, zhruba 98,7 % je ho nahromaděno v břišní dutině okolo ledvin a menší množství pak mezi lopatkami a osrdečníkem na srdci. Stravování kontaminovaných tukových zásob v zimě však může zajíce současně ohrožovat. V tuku se totiž hromadí některé organické cizorodé látky, které mohou při rychlém odbourávání a vstřebávání tuku vyvolat autointoxikaci organismu (sebeotrávení) (Bukovjan; Havránek, 1998).
Predace
Působení predace na populaci zajíců a dalších živočichů, kteří jsou kořistí, je většinou vnímáno jako významné. To však nelze předem odhadnout ze dvou závažných důvodů – jedinci, kteří jsou zabiti nebývají pouze nahodilým vzorkem populace jako celku a také ti, kteří uniknou predaci, často vykazují reakce, jimiž kompenzují ztrátu těch, kteří byli zabiti (udržují populaci v „kondici“ a například mají více potomstva). Navíc predaci nejspíš podlehnou jedinci nezkušení, bez domova, nemocní a sešlí věkem, tedy ti, kteří mají nejmenší šanci přežít a rozmnožovat se (Pintíř; Šálek; Marhoul, 2000).
Vliv predace může být tedy omezen kompenzačními reakcemi těch nejkvalitnějších přežívajících jedinců, kteří jsou zvýhodněni omezenou vnitrodruhovou konkurencí, jak prokázali např. Murton et al (1974). Z toho plyne, že negativní vliv predace na populaci zajíců nemusí být takový, jaký bychom mohli očekávat (Begon; Harper; Townsend, 1997). Z přírodního hlediska jde o nezbytný vztah pro správné fungování každého společenstva organismů (Pintíř; Šálek; Marhoul, 2000).
Za nebezpečné predátory lze ve vztahu k zaječí zvěři považovat v našich podmínkách psovité, kočkovité a lasicovité šelmy, z pernaté zvěře pak především jestřába lesního, výra velkého a některé krkavcovité ptáky (Bukovjan; Havránek, 1998).
Kučera, Kučerová, Havránek (2006) uvádějí, že dospělý zajíc nemá v naší kulturní krajině mezi predátory mnoho vážných nepřátel. Pro predátory je ulovení dospělého zajíce spojeno s neúnosně vysokým výdajem energie. V jiné situaci jsou však mláďata, která mají daleko více nepřátel. Prakticky se stávají snadnou kořistí všech druhů šelem i celé řady dravých a havranovitých ptáků.
Velikost predace lišky obecné je do velké míry ovlivněna její vysokou početností. Důvody současných velmi vysokých stavů spočívají v potravní nabídce, dostatku bezpečných úkrytů umožňujících vyvádění mláďat a pravděpodobně také v prováděné orální vakcinaci lišek proti vzteklině (Begon – Harper – Townsend, 1997; Bartoš 2007, Jelínek 2007).
Bukovjan, Havránek (1998); Bartoš 2007 ukazují zvýšené početní stavy lišek na statistice jejího lovu, kdy v roce 1933 bylo v Čechách uloveno 8158 lišek a v posledních letech je u nás loveno 60 000 a více kusů. Polské výzkumy (Jezierski, 1968) ukazují, že v květnu se zajíc vyskytoval v potravě lišky ve 42,9 % případů. V červenci již jen v 11 % a na podzim se zajíci nacházeli ve 28 % vzorků potravy lišek. V zimě se výskyt zajíce v potravě lišky zvýšil na 52,8 % vyšetřených kusů.
V potravě jezevce se zajíc vyskytuje asi ve 3 % a v potravě kuny pak 5,5 % (Bukovjan; Havránek, 1998).
V potravě rysa ostrovida, jak uvádí Koubek, Červený, Bufka, Fejková (2001) se zajíc polní vyskytuje v 1,04 %.
Za padesát let jsme svědky populační exploze zvěře černé, která se opět dostala do našich polí a lesů koncem poslední války, kdy byly ploty mnohých obor rozbořeny. Rozmnožovací období se prodloužilo na celou vegetační periodu (Figala, 2001), rozpad věkové struktury populace černé zvěře, narušení sociálních vazeb v populaci a trvalé zmlazování populace (Babička; Diviš, 2000). Zvěř černá je všežravcem a její vysoká populační hustota působí značně negativně na stavy drobné zvěře, především sběrem mladé zvěře zaječí i srnčí a vajec zvěře pernaté hnízdící na zemi (bažant, koroptev). V mnohých polních kulturách ozimé řepky a kukuřice je v období vegetace vyšší koncentrace zvěře černé, než zvěře drobné (Štrobach, 2006; Figala, 2001).
Dalšími, neméně významnými predátory zajíce polního v České republice je psík mývalovitý a norek.
Mezi pernaté predátory zajíce polního patří mimo jiné také náš dosti hojný dravec, káně lesní, které však zejména loví hraboše polní (Kučera - Kučerová - Havránek, 2006; Pintíř - Šálek - Marhoul, 2000). Z výsledků sledování Voříška (1997); Sládka (1961); Ševčíka (1981); Paterové-Liškové (1987), Glutze 1989, aj vyplývá, že podíl drobné zvěře v potravě nepřesáhl 7 % [Bukovjan, Havránek (1998) uvádějí 5 až 6 %] a konstatují, že riziko škod způsobených kání lesní na zvěři je zanedbatelná.
Pro malé zajíčky představují značné nebezpečí také pytlačící psi a kočky (Kučera; Kučerová; Havránek, 2006; Fragugliane 1974, 1975). Szederjei a Studinka (1958) publikovali, že v Maďarsku pytlačící psi zabíjí ročně přibližně 50 000 zajíců a pytlačící kočky 57 000 zajíčků.
Výše zmíněná vyšší početnost některých predátorů projevující se na jejich populační dynamice, může sledovat spíše cykly zajíce, než aby vytvářela cykly vlastní, tj. zvyšující se populace kořisti iniciuje vyšší početnost predátorů. Zmíněná cykličnost je pravděpodobně ještě zvýrazněna vysokým poměrem počtu predátorů k počtu zajíců v době kdy populace klesá, a rovněž tak nízkým poměrem predátorů k zajícům v době, kdy zajíci překonali početní pokles. Početní stavy zajíci se zotavují dříve než jejich predátoři (Keith, 1983). Tyto studie populační dynamiky byly provedeny na populaci amerického zajíce měnivého (Lepus americanus). Jedná se samozřejmě o jiný druh než je zajíc polní, s odlišnou biologií, osidlující odlišný biotop, ovšem vzhledem k vzájemné příbuznosti se dá předpokládat obecné schéma vztahu predátor - kořist (Pintíř; Šálek; Marhoul, 2000).
ANTROPICKÉ FAKTORY
Antropické faktory lze považovat za nejdůležitější vzhledem k rozšíření, početním stavům, věkovému a sociálnímu složení zaječích populací (Bukovjan; Havránek, 1998).
Silniční motorová doprava je jedním z činitelů ovlivňujících přirozenou populaci zajíce polního. Z celkového podílu dopravních nehod v ČR, je zaznamenáváno okolo 4 % všech střetů zvěře s motorovými vozidly, na kterých se podílela zvěř (to je však ukazatel pouze oficiální – záznamy Policie ČR).
Do skupiny faktorů, kterými člověk přímo ovlivňuje vývoj populace zvěře však patří i lov a ten mohou myslivci sami ovlivnit – regulovat. Jedná se o dodržování, eventuálně změnu zařazení honiteb do tříd pro chov zaječí zvěře a důsledné udržování kmenových stavů (Bukovjan; Havránek, 1998). Zajíce je možné lovit pouze tehdy, pokud je v honitbě zajištěn jak jejich dostatečný populační základ, tak i odpovídající přírůstek (Vodňanský, 2004).
Jiným problémem zůstává otázka určování výše normovaných jarních kmenových stavů, jejichž způsob Vodňanský (2004), Hruška (2000), aj. označují jako naprosto nevhodný pro sestavování plánu lovu a předpokládaného koeficientu očekávané reprodukce. Namísto toho navrhují pracovat pouze s termíny „jarní stavy“ a „letní stavy“ před lovem a případný odlov určovat jako procento z nasčítaného aktuálního podzimního stavu. Například podle způsobů uváděných v publikaci Hella a Slamečky (1999).
Mnohdy opomíjeným antropickým faktorem je zatížení krajiny mimoprodukčními aktivitami obyvatelstva, které mají výrazný vliv na trvalý pohyb zvěře v honitbách, čímž dochází velmi často k jejímu stresu, který má vliv na nervovou soustavu, fyzický a zdravotní stav zvěře (Korhon - Zabloudil, 2007; Čížek, 1994).