Časopis Myslivost

Dovolte mi, abych mu věnoval následující řádky, jako ohlédnutí a poctu, k níž jsem se již za jeho života bohužel nedostal.

PROLOG

Bez nejmenší pochybnosti si zaslouží titul Malý velký muž. Oč menší byl postavou, o to větší byl duchem. Co mu nedopřál osud přímo, dosáhl vrozenou zarputilostí, touhou po poznání a profesionálním přístupem. Oplýval encyklopedickými znalostmi. V oborech, jimiž se zabýval, v oblasti zbraní, střeliva, balistiky, výbušnin, střelectví, v nauce o chladných zbraních, zejména o nožích, jejich historii i současnosti, dosáhl mimořádných znalostí a působil také jako soudní znalec. K jeho štíhlé postavě a chraplavému hlasu, typu neustále přemýšlejícího člověka, patřilo nepostradatelné cigárko. Nebyl výřečný, měl rád dobrý suchý humor a svá ojedinělá, leč poutavá, vyprávění pepřil aforismy. Ačkoli dokázal prosazovat své názory, nepostrádal schopnosti diplomata. Ovládal nelehké umění poučit lidi, aniž by je ponížil, a zároveň je dokázal motivovat k další činnosti. Své znalosti předával slovem mluveným i psaným. V posledních letech, v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu, se stáhl do ústraní a nepublikoval. Navzdory tomu nikdy neupadl v zapomnění lidí. S mnohými zůstával ve stálém kontaktu. Do posledních chvil měl přehled o dění ve společnosti a ve svých oborech.

ROZHOVOR

Nevím, kterými cestami by se novodobá éra československého nožířství ubírala bez přispění inženýra Zdeňka Faktora. Snad každý, koho v posledních desetiletích minulého století uchvátil pohled do nitra čepelí nožů či elegance jejich rukojetí, bojovníci, lovci, stejně jako výrobci pouzder a především všichni mečíři a nožíři vyslovují jeho jméno s hlubokou úctou. Připomínám ho nyní dříve uskutečněným rozhovorem.

„Můj otec František se vyučil nožířem v Českých Budějovicích“, začal své vyprávění. „Koncem dvacátých let minulého století, na počátku hospodářské krize však nenašel uplatnění a byl rád, že dostal místo u pošty. Tehdejší ministr pošt byl národní socialista. A to museli být zaměstnanci pošt více méně taky, takže otec vstoupil do partaje. V roce 1948, po komunistickém převratu se vše obrátilo a táta dostal místo v kotelně. Měla daleko do fešáckých kotelen, jaké zažili někteří naši současní vládci. Já jsem tímto nabyl tehdy žádoucí dělnický původ a mohl jít studovat.

Oklikou na gymnázium

Na gymnázium jsem však nechtěl a pokračoval školní docházkou na měšťanské škole. Toužil jsem jít v tátových šlépějích a vyučit se nožířem nebo puškařem. Mé plány zmařil lékař. Na řemeslo jsem neměl dobrý zdravotní stav, takže jsem na reálné gymnázium nakonec přece jen vstoupil. Ale co s ním? Samotný gympl byl k ničemu, neposloužil-li jako odrazový můstek na vysokou školu. Po maturitě jsem podal přihlášku na ČVUT, obor obráběcí stroje.

Vrtochy mocipánů

Opět a nikoli naposled se v mém životě vyskytl zádrhel. Mocipáni otevírali báňskou a vojenskou technickou akademii, kam vybírali právě jedince s dělnickým původem. Asi tušíte, že mě neopomenuli, ačkoli jsem netoužil ani po jednom. Když mi navrhli zbrojařskou školu v Lipníku nad Bečvou, svolil jsem a absolvoval přijímací zkoušky. Úspěšně.

Srážka s politrukem

Vojenské učiliště v Lipníku skutečně bylo, nicméně šlo o učiliště pěchotní. Postavil jsem si hlavu a vzepřel se. Poštvali na mě nějakého zástupce pro věci politické, který mimo jiné prohlásil, že o řemeslu nic nevím a chtěje si patrně dokázat svou inteligenci, otázal se: „Víte vy například co je to bronz?“ Lépe si vybrat nemohl. Na gymnáziu jsem se v technickém kroužku, pod vedením profesora Poka, v dílně hojně pokoutně zabýval výrobou revolverů a uvažoval o odlévání jejich rámů. Kromě dalších materiálů přicházel v úvahu také bronz, který jsem měl tím pádem do detailu nastudovaný, včetně historie a chemického složení. Nic zlého netušící politruk dostal přednášku. Mě poslali domů a obratem přišla pozvánka na vojenskou technickou akademii v Brně. Mimochodem, profesor Pok měl ze zručnosti svých studentů upřímnou radost a rád se výsledky jejich prací chlubil, dokud mu někdo decentně nenaznačil, že pokoutní výroba bouchaček v gymnazijních dílnách komunistickému režimu úplně košer asi připadat nebude…

Dělostřelecká fakulta

Kupodivu šly náhle stranou i mé původně zjištěné zdravotní problémy. Vystudoval jsem dělostřeleckou fakultu, obor pěchotní zbraně, a v rámci závazku jsem měl zůstat v armádě, což mi na druhou stranu po absolvování školy zajišťovalo hodnost kapitána. V roce 1954 režim náhle zahrál pro mě. Po sesazení ministra obrany generála Čepičky závazek pozbyl platnosti. Využil jsem situace, vrátil se do civilu a dostal pracovní umístěnku do státní zkušebny zbraní a střeliva v Praze.

Ředitelem zkušebny zbraní

Nastoupil jsem rovnou na místo ředitele, ačkoli inkoust na mém inženýrském diplomu sotva oschl. Předpokládali, že práci budu rozumět. Ironií osudu jsem se od počátku musel zabývat vnější balistikou, která mě na vysoké škole příliš nezaujala, takže jsem chodil za školu a staral se především o balistiku vnitřní. Co jsem na fakultě zameškal, musel jsem v praxi rychle dohnat. V roce 1959 svolalo ministerstvo zahraničního obchodu tehdejšího Československa odbornou konferenci, neboť se rozhodlo obnovit ztracené kontakty a znovu získat zákazníky na zahraničních trzích zbraní. Konference mě pověřila, abych zjistil, zda existuje C.I.P. a čím se zabývá. Zpracoval jsem analýzu a k jedné cestě do zahraničí brzy přibyly další. Ze svých cest jsem známým vozil dárky a jednou zauvažoval, co bych mohl koupit sobě.

Cesty a návrat k nožům

Tady někde začíná můj návrat k nožům. Poté, co mi lékař zakázal řemeslo, jsem je pustil z hlavy. Hledal jsem suvenýry, které bych mohl postupně tematicky doplňovat. V jednom obchodě v Belgii mě zaujaly finské nože. Koupil jsem je a netuše tím položil základ budoucí sbírky. Zaujaly mě natolik, že jsem se brzy začal pídit po jejich určení a historii. Rychle jsem zjistil, že není nůž jako nůž, a už se od nich neodloučil. V sedmdesátých letech jsem v domácí dílně vyrobil několik funkčních vzorků nožů s vyskakovací čepelí a inovovaným mechanismem a několik klasických zavíracích nožů bez pružiny v mechanismu, obojí vlastní konstrukce.

Křižovatka

V polovině osmdesátých let čas mého šéfování státní zkušebně zbraní vypršel. Okolnosti si vynutily změnu. Zakotvil jsem na Ministerstvu všeobecného strojírenství v době, kdy se poměrně rychle střídali ministři. Změny lidí provázely změny systémů. Vysvobození přišlo koncem roku 1988, v osobě ředitele tehdejšího nakladatelství Naše vojsko, později přejmenovaného na Magnet-Press.

Šéfredaktoří léta a nožíři

Nabídli mi místo šéfredaktora časopisu Střelecká revue. Přijal jsem a v dalších letech se začal více setkávat také s československými nožíři, jejichž činnost po revoluci na podzim 1989 zvolna vyplouvala na povrch. Zrodila se pravidelná setkání a nožířské výstavy v Příbrami, Praze, Brně a Pardubicích. Poznal jsem nožíře Jaroslava Brixiho z Mohelnice, Karla Honse z Plzně a inženýra Autratu z brněnského Technického muzea. Měli snahu nožíře sdružit do jedné organizace a dát věcem řád. Snažil jsem se jim být v tomto záměru nápomocen, a když v roce 1993 vznikla Asociace nožířů Čech a Moravy Bohemia Cultellatores, zvolili mě za trest jejich předsedou. Dva roky na to, v roce 1995, se vztahy mezi redakcí Střelecké revue a vedením Magnet-Pressu vyhrotily. Do konce prosince jsme ještě pracovali v redakci Střelecké revue a již počátkem ledna 1996 vydala Pražská vydavatelská společnost první číslo nového časopisu Střelecký magazín. Základ jeho redakce utvořili právě bývalí členové Střelecké revue.

Více než kruh osudu

Někdy mě napadá, že osud svedl mou životní cestu do podivného kruhu. Co by se stalo a čím bych byl, kdyby se můj otec koncem dvacátých let nestal národním socialistou“, zamyslel se Zdeněk Faktor na závěr.

Rozhovor, který jste právě dočetli, milí přátelé v zeleném, jsem připravoval před osmi lety a od té doby jsem žil v přesvědčení, že bych jej měl doplnit dalšími otázkami. Život Ing. Faktora byl velmi zajímavý. Měl jsem v úmyslu položit mu řadu dalších otázek a přimět, aby podrobně popsal, co zažil, čím se zabýval, nad čím bádal a na jakých věcech pracoval. Jeho paměti by vydaly na zajímavou knihu. „Víte, pane Klozíku, já jsem v našem rozhovoru řekl všechno, co jsem chtěl,“ odrazoval mě pravidelně laskavým slovem a s železnou pravidelností od mého úmyslu.

CO ŽIVOT DAL

Ing. Zdeněk Faktor se narodil 16. února 1934. V letech 1953-1958 absolvoval studium na Vojenské technické akademii v Brně. V září roku 1958, nastoupil do Československé státní zkušebny zbraní a střeliva pro civilní potřebu (dnes Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva – ČÚZZS) nejprve jako asistent tehdejšího ředitele Ing. Jana Valníčka. Ředitel Valníček, vzhledem ke svému legionářskému původu, režimu nevyhovoval, takže jej zakrátko Ing. Faktor ve funkci ředitele vystřídal a na své pozici zůstal až do roku 1985, neuvěřitelných 27 let.

Během jeho působení se Československo stalo v roce 1965 členem Bruselské úmluvy z roku 1914 o jednotných pravidlech pro vzájemné uznávání značek při zkoušení palných zbraní, jejímž výkonným orgánem byla Stálá komise pro zkoušení zbraní a střeliva (Commission Internationale Permanente pour ľépreuve des armes á feu portatives – CIP), a novelizovaný text Úmluvy podepsalo Československo 9. května 1970. Pro potřeby prezentace zkušebny sepsal Ing. Faktor v roce 1966 útlou, avšak výtěžnou dvojjazyčnou brožurku s názvem 75 let zkoušení zbraní v Československu, která obsahovala řadu informací o zkoušení zbraní u nás už od doby založení zkušeben v rakousko-uherské monarchii v roce 1891.

První publikací, kterou Ing Faktor napsal, byla kniha Lovecké zbraně a střelivo, kterou poprvé vydalo tehdejší Státní zemědělské nakladatelství Praha (SZN) v roce 1972. O rok později znovu byla kniha vydána znovu. Ing. Faktor v jistém smyslu navázal na Dřímalovu knihu Lovecké střelectví, vydanou stejným nakladatelstvím v roce 1955. Lovecké střelectví již nebylo možné koupit a odborná kniha s podobným zaměřením na našem trhu scházela. Po deseti letech od prvního vydání Loveckých zbraní a střeliva vydalo SZN navazující knihu Rukověť loveckého střelectví. Měla dva autory, ale Ing. Faktor po letech vzpomínal, že podstatnou část textu napsal sám. Společně s Janem Gargelou z Kriminalistického ústavu v Praze vydali v nakladatelství Artia knihu o značkách palných zbraní s názvem Zeichen auf Handfeuerwaffen.

V roce 1985 odešel na Ministerstvo všeobecného strojírenství a za čátkem roku 1989 přijal nabídku ředitele časopisu Naše vojsko, aby vedl redakci časopisu Střelecká revue, která později existovala pod vydavatelstvím Magnet-Press. V důsledku finančních problémů vydavatelství odešel Ing. Faktor s podstatnou částí redakce počátkem roku 1996 pod křídla Pražské vydavatelské společnosti a stal se zakladatelem a prvním šéfredaktorem nového časopisu Střelecký magazín. V roce 2001 odešel na odpočinek, kdy cítil, že jej stále více sužují dlouhodobé zdravotní problémy, a nedovolují mu plně se věnovat práci. V letech 1993 - 1997 byl předsedou Asociace nožířů Čech a Moravy.

Na počátku 90. let vydalo nakladatelství Magnet – Press jeho knihu Tajemní nindžové. Měla obrovský úspěch a nakonec vyšla ve dvou vydáních v celkovém nákladu 30 000 výtisků, po nichž se jen zaprášilo. V roce 1992 vydalo nakladatelství Magnet-Press jeho slavnou knihu Nože a dýky, na ní navázala v roce 1994 kniha Nože pravého muže. Publikace Lovecké střelectví vyšla v roce 1993, v roce 1993 a 1995 vyšla další jeho kniha Zbraně pro sebeobranu, v roce 1995 kniha Střelné zbraně. A to zdaleka není všechno. Během svého života napsal stovky odborných článků. Po odchodu na odpočinek již nepublikoval. Říkal, že už asi napsal všechno, co chtěl, a teď je to na těch druhých.

EPILOG

Poznal jsem jej, když jsem na konci devadesátých let minulého století připravoval křest zálesáckého nože Taxmen clubu. Přijal pozvání a zhostil se úlohy čestného hosta a kmotra. Zanedlouho jsem se ho zeptal, zda bych mohl připravit nějaké články pro časopis Střelecký magazín, jehož redakci vedl. Neodmítl mě a po čase mě pověřil, abych napsal reportáž z pražského setkání nožířů. Byla to pro mě pocta. Vždyť právě propagaci nožířů, nožířského řemesla, nožům a chladným zbraním věnoval podstatný čas svého života. Mezi nožíři měl mnoho přátel a požíval zasloužené autority. Na setkáních nožířů byl častým hostem.

Po reportáži v Praze mě k mému překvapení požádal o přípravu reportáže v Příbrami. Ačkoli mě nože zajímaly dlouhá léta před naším setkáním, Ing. Faktor se postaral, abych vedle zájmu o palné zbraně propadl umění nožů a nožířů. Od té doby jsem vynechal jen málo jejich setkání a s většinou mám velmi přátelské vztahy.

Až za několik let mi mohelnický kovář a nožíř, kamarád Jaroslav Brixi, mezi řečí sdělil: „Zdeněk si tě vybral jako svého nástupce, který po něm převezme žezlo v psaní o nožích a nožířích.“ Jak jsem později zjistil, nebyl Jarda jediný, komu Ing. Faktor svěřil svůj úmysl. Při jedné návštěvě jsem se Ing. Faktora osmělil zeptat, zda je tomu tak. Pokýval hlavou, potáhl ze špičky a dodal: „A vybral jsem si dobře.“ Jenže, to jsou slova, která si v danou chvíli většinou nenahrajete.

Pokud mi to čas dovolil, navštěvoval jsem jej s přestávkami dvakrát někdy třikrát za rok. Hovořili jsme o všem možném, o palných zbraních a především o nožích a nožířích. Stal se mým učitelem a rádcem. Jak ubíhala léta, přestával jezdit na setkání nožířů. Zval jsem jej několikrát a doufal jsem, že se jednou objeví alespoň na znovu vzkříšených setkáních v Praze. Odmítl taky účast na loňské dostaveníčko v Příbrami, kam mu Pavel Formánek nabízel odvoz. Přesto jsem věřil, že ho jednou přemluvím, aby mezi nožíře, mečíře a kováře znovu přišel. Viděli by jej rádi. Stále jsem v sobě živil jiskřičku naděje, že nahrajeme velký rozhovor vzpomínek a zamýšlenou knihu přeci jen napíši. Veškeré naděje mi jednou pro vždy vzala zpráva, zvěstující jeho náhlou smrt.

Nezapomeneme

Ing. Zdeněk Faktor naposledy vydechl 25. listopadu 2009. Ještě za svého života se stal legendou. Jeho práce dodnes zůstávají v paměti a slouží jako důležitý zdroj informací.

Díky, že jste byl, pane inženýre Faktore.

Nezapomeneme...