V lednu roku 2007 jsem byl přizván svým bývalým zákazníkem z Tanzanie, abych se zúčastnil jako doprovod jeho loveckého safari v Beninu. S radostí jsem tuto nabídku přijal, poněvadž západoafrický Benin není běžnou loveckou destinací, a to jak pro českou, tak ale i globální klientelu.
Benin, který možná znají někteří spíše pod bývalým jménem Dahomey, je podobně jako Česká republika maličkou zemí vmáčklou mezi daleko větší Nigérií, se kterou sousedí na východě, Togem na západní straně a Nigerem a Burkinou Faso na severní hranici. Ze zmíněných čtyř sousedních zemí stojí za zmínku s ohledem na lov snad jenom Burkina Faso, a to snad jen tím, že má více loveckých revírů. Druhové zastoupení zvěře je v obou zemích stejné.
Největší loveckou atrakcí Beninu je zde relativně hojná a cenově dostupná antilopa koňská (Hippotragus equinus), dále potom menší forma afrického buvola, tedy buvola savanového a relativně vzácná, jen v málo zemích lovitelná „schwarzfuss antilope“, neboli volně přeloženo antilopa černoběhá, zoologicky správně ugandský kob (Kob kobus kob).
Z výše jmenovaných je pravděpodobně nejatraktivnější, nejakčnější a nejdobrodružnější právě lov na zmíněné trpasličí buvoly, které zde na jednom safari můžete lovit až tři kusy na jednoho lovce. Jedná se tedy o jednu z menších forem afrického buvola, přičemž konkrétně v severním Beninu se jedná o křížence západoafrického buvola lesního (Syncerus caffer nanus) a buvola západního (Syncerus caffer brachiceros). O křížení či směsi mluvím z toho důvodu, že lesní buvoli na této populaci zanechali hlavně výrazně hnědo-oranžovou barvu deky. Velikostí a stavbou těla se však beninský buvol podobá více buvolu západnímu, který je po vzoru svých východoafrických bratranců, tedy typických buvolů kaferských, podle věku a jiných dispozic, černý či kávově šedý až světlešedý, vážící však na rozdíl od východoafrických buvolů (ve výjimečných případech až 1 tunu) maximálně polovinu této hmotnosti, v kohoutku dosahující 140 cm.
Buvolí stáda čítajíce 5 až 100 kusů se zde za pastvou a mezi napajedly pohybují relativně rychlým tempem, desítky kilometrů denně, avšak obecně jsou buvoli teritoriální a po většinu života zůstávají na teritoriu o velikosti asi 50 x 50 km.
Abych ale pouze neinformoval pragmaticky o datech a údajích, ale přiblížil čtenářům Myslivosti atmosféru lovu v Beninu, podělím se o dobrodružný zážitek z jednoho konkrétního buvolího lovu.
Je půl šesté ráno, 18. ledna 2007. V pološeru vyjíždíme do zamlžené, ranní rosou ještě zvlhlé (a proto o odstín zeleněji než později v žáru dne vypadající buše), na samém severu západoafrického Beninu. Krajina je zde lehce zvlněná, místy tvoří skupinky vyšších zaoblených vrcholků téměř malířsky poetickou scenérii.
Je osmý den našeho loveckého safari. Značně odlehčený stařičký Landrover se asi dvacetikilometrovou rychlostí šine po široko daleko jediné lesní cestě. Zahlédli jsme několik antilop koňských a buvolců Kanki, avšak ti dnes nejsou na programu lovu. Dávám znamení řidiči aby zpomalil a já mohl natočit na videozáznam pár šakalů zlatých, kteří se nám právě elegantně ,,přenesli" přes cestu. Zastavují asi 15 metrů od našeho projíždějícího auta, jakoby věděli, že jim od nás nebezpečí nehrozí, vědí, že je nemáme napsané v naší lovecké licenci.
Toto území méně než 300 km od jižní hranice Sahary je nejsevernějším místem jejich výskytu. Bylo to poprvé a naposled, co jsme je na tomto safari spatřili. Asi ve čtvrt na sedm ráno, po zhruba dvanácti ujetých kilometrech, se blížíme k malému zelenému údolí končícímu skupinou zmíněných zaoblených pahorků.
V tu chvíli jsme zahlédli za zatáčkou oblak prachu. Zbystříme a svíráme pevněji zbraně. Stopař šeptá: "Buvolové!" Náš francouzský průvodce a majitel revíru tak trochu arogantně poznamenává, že to jsou určitě sloni a nařizuje řidiči pokračovat stejným tempem. Bohužel....
Stádo buvolů, do kterého jsme za ohybem cesty vjeli, na nás z bezprostřední blízkosti několik vteřin civí, pak se však dává svižně do pohybu. Sakra!
Zastavujeme auto a v pomalu rozpouštějící se ranní mlze je také svižně následujeme. Abychom jim nadběhli, přelézáme přímo v nejvyšším bodě vrchol jednoho ze zmíněných pahorků, pokrytého řídkou vegetací a mnoha kameny lávového původu všech rozměrů. Naše buvolí stádo zatím za neustálého pasení obchází tentýž kopec po dolní straně jeho levého svahu. Vítr máme dobrý, avšak vegetace je řídká a my se nemáme kam schovat. Kvůli tomuto handicapu nás někteří jedinci ve stádě vidí a dávají se opět do poklusu. Zvěř se pohybuje skutečně rychle a i když nám zůstává v dohledu, jsme při zdolávání kamenitých kopců celí udýchaní a máme co dělat, abychom stádu stačili.
Téměř další hodinu takto stádu nadbíháme, přičemž zdoláme další dva kopce. Skutečně adrenalinová ranní rozcvička! Na třetím kopci nám konečně Diana žehná! Stádo se z nějakého důvodu pozdrželo v údolí, což nám dalo dost času dostat se nepozorovaně na vrchol třetího kopce. Pozorujeme stádo, dobře ukryti v místním porostu, jak k nám zleva pozvolna stoupá. Buvolové jsou klidnější, mylně se domnívají, že nás setřásli. Lovec Herbert se připravuje ke střelbě a stopař mu rozestavuje trojnožku svázanou z pevných rovných prutů, která poslouží jako opora pro Herbertův luxusní troják značky Krieghoff ráže .375 HH (9.3 x 74 mm). Stádo je již skutečně blízko.
V tuto chvíli, několik vteřin před výstřelem, musím objasnit zdejší, trochu atypické chování buvolí populace, kterého jsem si všiml při našich předchozích buvolích šoulačkách a opakovalo se i tentokrát. Ze své domovské Tanzánie, po stovkách podobných zkušeností, vím, že kaferští buvolové, vás k sobě nechají přišoulat na určitou vzdálenost, než se dají na útěk. Beninští buvolové reagovali stejně, ale jen na velkou vzdálenost. V situaci, kdy se nám podařilo ke stádu nepozorovaně přišoulat, či jim nadběhnout, takže k nám stádo samo přišlo na vzdálenost méně než 50 metrů, následovala jakási ignorace ze strany buvolů, jako kdyby si řekli, že jestliže jsme se dostali již tak blízko, nemůžeme být nebezpeční. Stádo pak procházelo pouze několik metrů od nás a kromě občasných letmých pohledů si nás nevšímalo, což samozřejmě poskytuje skvělou příležitost k ohodnocení trofejí a výběru odstřelového kusu.
Podobně tomu bylo i dnešní ráno. Poté, co nás první polovina stáda minula, se odstřelový býk na několik vteřin zastavil pouhých 15 metrů od Herbertových hlavní. Následoval rychlý pokyn průvodce, dobře umístěná rána na komoru, jištěná dalšími dvěma kulovnicemi ráže .458, neboť západoafričtí buvoli jsou při postřelení nechvalně známí svou agresivitou, která předčí i hněv klasických bůvolů - a to už je co říci!
Náš buvol mizí ve směsi kouře z výstřelu mísícího se s mrakem prachu zdviženým rychle unikajícím stádem. Rána byla díky malé vzdálenosti skutečně razantní a dobře umístěná, takže po několika vteřinách slyšíme buvola zhasínat necelých 50 metrů od nástřelu.
Předávám Herbertovi úlomek, dávám poslední hryz a gratuluji pozdravem Wiedmannsheil, což se při afrických lovech obvykle neděje, nicméně náš středoevropský původ a sním spojené myslivecké tradice mi tak velí učinit.
Přichází nezbytné focení u trofeje ze všech stran a pozic, po kterém buvola porcujeme a maso věšíme na okolní tenké stromy, aby se k němu nedostali lvi či jiná zvěř. Bude se muset odnést postupně, protože autem se až k tomuto místu nedostaneme. Zpět k autu bereme pouze hlavu, v jejímž nesení se vzhledem k její hmotnosti střídáme.
Zmínku si určitě zaslouží i vegetace navštíveného revíru, která na rozdíl od východo či jihoafrické vegetace není až tolik zastoupena různými druhy akácií, nýbrž se zde na kráse místní krajiny daleko více podílejí různé druhy většinou neostnatých listnáčů v podobě grévií, albízií, terminálií a euforbií a nezbytné africké „větrákové“ palmy (african fan palm, lat. Borassus aethyopium). Na vlhčích místech pak bylo možno zahlédnout majestátně se tyčící občasný baobab africký (Adansonia digitata), pro Afriku tak typický strom.
Informace pro potenciální lovce
Naši cestu organizovala německá lovecká cestovní kancelář S & B z Kolína nad Rýnem, se kterou mimochodem blízce spolupracuje naše nově založená lovecká cestovní kancelář SAFAREX. Zákazník, se kterým letím, pochází rovněž z Kolína nad Rýnem. Naše společná cesta do Beninu tedy začíná setkáním v Paříži, kam já letím z Prahy a Herbert z Kolína. Víza si obstaráváme na beninském konzulátu v německém Saarbrückenu, avšak později s překvapením zjišťuji, že konzulární oddělení této méně známé africké země existuje i zde v Praze.
Jelikož Cotonou, hlavní ekonomické město Beninu, není ve skutečnosti tak vzdáleno od Paříže či Evropy, přistáváme po několikahodinovém bezproblémovém letu s Air France na severním pobřeží západoafrického Guinejského zálivu.
Na letišti v Cotonou nás vítá usměvavý zástupce společnosti a doprovází nás do místního Novotelu, hotel patřící do luxusního mezinárodního řetězce hotelů leží přímo na pláži. Jelikož jsem po dvaceti letech v Africe zvyklý na ledacos, nepřekvapuje mě, že v takto luxusním hotelu nefunguje klimatizace. Recepční mě samozřejmě tak vehementně ujišťuje, že hned ráno bude vše v pořádku, až usínám ve strachu, že mne brzo ráno vzbudí horlivý opravář klimatizací! (Toto prosím berte jako ironickou poznámku autora).
Po dobré, vydatné snídani vyrážíme do našeho revíru. Čeká nás vlastně překonání celé země, což je asi 700 km, protože jediný v Beninu se nacházející revír, leží až na samé severní hranici země a zároveň na hranici jednoho z národních parků pojmenovaného Pendjari po místní řece. Asfaltky ve vnitrozemí jsou víceméně v pořádku, takže bez problémů překonáváme většinu cesty a dorážíme do posledního většího městečka, kde nás vyzvedává majitel revíru, francouzský profesionální lovec.
Nakládá nás do svého úplně nového džípu BMW. Fungující klimatizace a hudba z CD přehrávače nám zpříjemňuje poslední a zároveň nejkrásnější část cesty. Začínáme se nořit hlouběji a hlouběji do opravdové buše. I hliněných chatrčí výrazně ubývá. Po projetí brány národního parku již vjíždíme do samotného revíru, který od tohoto rezervátu dělí jen nepříliš široká řeka.
Přítomnost zvýšeného výskytu zvěře je zjevná. Okamžitě vidíme skupinku několika silných býků místního druhu buvolce a vzápětí sloní rodinku. Čím hlouběji pronikáme do lovecké oblasti, tím více přibývá pohledů na v místních končinách hojnou antilopu koňskou a další zvěř.
Lovecký kemp, do kterého vjíždíme již za slábnoucího světla. Jelikož jsme asi na půli vzdálenosti mezi Prahou a rovníkem, stmívá se zde na africké poměry o něco později než například v Keni, která leží přímo na rovníku. Relativně brzké svítání nastává celoročně přibližně ve stejnou dobu. Kemp leží na druhé polovině maličké africké vesničky. Zděné dvoulůžkové chatky jsou postaveny ve stylu nízkých kulatých chatrčí se střechou vyrobenou z místních travin. Chatky jsou vzdušné, mají oddělenou sprchu a splachovací záchod. Problémy s vodou tu nejsou. Jelikož se nacházíme v buši jen pár set kilometrů od jižní hranice Sahary, všudypřítomný prach je snad jedinou drobnou realitou, která by se dala označit za nepříjemnou. Avšak je stejně neřešitelná, takže jí nevnímáme a věnujeme se tomu hlavnímu, kvůli čemu jsme přijeli, tedy lovu a studiu místní úžasné přírody.
V Beninu je možné lovit na bázi 1 zákazník - 1 průvodce za 7000 EUR na 7 dní a 8250 EUR za 10 dní, nebo na bázi 2 lovců s jedním průvodcem za 5500 EUR na 7 dní a 7000 EUR na 10 dní. Nelovecký doprovod (manželka, kolega) je zpoplatněn částkou 2000 EUR za osobu na 7 dní a 2500 EUR na 10 dní za celou dobu safari. Zájemce o lov bude jistě také zajímat ceník lovných druhů zvěře v Beninu: hroch - 1700 EUR, lev - 2500 EUR, buvol - 700 EUR, antilopa koňská - 900 EUR, buvolec kanki - 500 EUR, voduška ugandská (schwarzfussantilope) - 350 EUR, voduška de Fassa - 700 EUR, oribi - 200 EUR, bahnivec horský - 400 EUR, pavián - 200 EUR, hyena - 200 EUR.
Hned první ráno ještě za tmy vyrážíme na lov. Zvěř vidíme okamžitě. Necháváme si přejít přes cestu několik druhů, až se soustředíme na ten nejdobrodružnější, pro nás hlavní lovnou zvěř, místní savanové buvoly. Máme štěstí, již okolo deváté ráno narážíme na první stádo. Je asi 300 metrů od nás v relativně rovném a nepříliš krytém terénu. Vylézáme z auta a vydáváme se za ním. Dostáváme se asi na 100 metrů, avšak máme špatný vítr a zvěř se dává do poklusu. Terén je vegetací relativně dobře kryt a tak se po čase dostáváme stádu opět na dostřel, nicméně silné odstřelové kusy jsou právě na opačné, tedy návětrné straně stáda roztroušeného mezitím ležérně na relativně velké ploše, takže bez výstřelu ustupujeme, vracíme se k vozu a pokračujeme do jiné části revíru. Zde narážíme na skupinku pěti „brigadýrů“, tedy v africké hantýrce starých buvolích býků. I po několika pokusech se přiblížit, přičemž v jednu chvíli jsme ve vysoké trávě jen asi deset metrů od nich, se nám ani toto nedaří a vydáváme se pro dnešek na lov jiných druhů.
Během asi jedné hodiny vidíme kromě jiných zvířat dvě stáda antilop koňských a jednoho osamělého samce, o kterém se rozhodujeme, že je lovný a s dobrou trofejí. Ihned se za ním vydáváme. Po asi deseti minutách opatrného přibližování se v podřepu mezi nižšími keříky a travou ho máme v otevřeném prostoru v ideální pozici. Dobře umístěná rána na komoru z asi 50 metrů z volné ruky zakončuje náš první úspěšný „pirsch“ našeho prvního loveckého dne! Naše safari tedy začalo dobře!
Snad jako poslední informaci v tomto článku mne napadá zmínit se o kulinářských schopnostech kempového šéfkuchaře. Již jsem v průběhu svých afrických aktivit seděl u stovek prostřených tabulí, v nejrůznějších zemích, lodžích i safari kempech a pojídal ty nejrůznější a nejrůzněji připravené druhy africké zvěřiny. Bifteky ze svíčkové antilopy koňské, naložené v červeném víně připravené právě tímto člověkem jsou prozatím ale doslova absolutní jedničkou!
Jako skutečnou tečkou, onou pomyslnou třešinkou na dortu, za naším safari byla skutečnost, že na nás navazující lovecká skupina, se kterou jsme se v kempu střídali a trávili tedy společně poslední večeři, se skládala ze čtyř vinařů z Bordeaux, kteří pochopitelně přijeli dostatečně vybaveni zásobou vlastních vín. Co víc si lovec v Africe může po úspěšném přát!
Erik BRENNER,
profesionální safari průvodce
safariboy@swiftkenya.com