Vážení čeští myslivečtí přátelé, nejprve mi dovolte, abych se představil. Jsem Alberto Silvosa, v současnosti president a zakladatel mladého Klubu chovatelů německého jagdteriéra ve Španělsku AEDJT (2007), který má již více než 140 členů. V „civilu“ pracuji jako ředitel technické obsluhy velké papírny TISSU na severu Španělska. Je mi 34 let a od útlého mládí, spíše dětství, jsem ve stálém kontaktu s přírodou, myslivostí a se psy. Jsem členem Civilní myslivecké stráže.
Máme už dva myslivečky ve věku 1 a 4 roky, beru je do honitby a myslím, že nepadnou daleko od stromu. Když jsem byl mladší, žili jsme na venkovské usedlosti, kde byli koně, krávy a dobří psi, kteří sloužili především chovu dobytka a myslivosti. Žijeme v Baskicku, kde se stále ještě chovají některá původní pracovní a lovecká plemena sloužící především k chytání divokého dobytka a lovu černé zvěře.
Když mi bylo osm, dostal tatínek od jednoho známého párek foxteriérů. Je to zajímavá historie. Baskičtí rybáři, kteří se plavili k anglickým břehům, je při vykládce a nakládce ryb propašovali do podpalubí, a tak se tito veselí a sympatičtí čtveráci s kupírovanými proutky dostali do Baskicka. Dnes, i po letech, mohu říci, že jsem se už nikdy nesetkal u těchto malých bílých psíků s takovými loveckými vlohami, jako měli ti dva. Myslivci u nás s nimi lovili za nocí jezevce a vyháněli lišky z nor. Bylo mi deset, když mě začali brát s sebou. S našimi čtyřmi psy jsme chodili na prasata. V šestnácti jsem si postavil první umělou noru. Sháněl jsem a četl myslivecké a kynologické časopisy. Francisco Ochovo, zanícený průkopník norování, v jednom ze svých článků pojednával o zkušenostech a kultuře norování s jagdteriéry v České republice. Měl psy od chovatele, který se jmenoval Karel (příjmení nevím) a byl od Olomouce. A to byl začátek mojí „nemoci“ která mne nikdy neopustila a léty sílila.
V mé mladé hlavě mysliveckého učedníka se začala utvrzovat stále se vracející myšlenka, která tam vrtala jako červíček a říkala, že jagdteriéři z Čech jsou ti praví a že jsou tam chovatelé doslova aristokratičtí a v duši jsem měl představu o pravém chovatelském ráji. Mohu to nyní potvrdit a mohu po zkušenostech říci, že mi z paměti nevymizí ani jeden pes, kterého jsem z vaší země dosud měl.
Když mi to později finanční situace dovolila a měl jsem příležitost, koupil jsem jedno štěně – fenečku – která byla dcerou po Gapo Quilinski importovaném z Čech do Itálie a později do Španělska. U nás po něm bylo mnoho štěňat.
Lovili jsme především v honitbách, které obhospodařovaly společnosti Civilní myslivecké stráže. Její členové obeznávali během týdne nory a o sobotách a nedělích jsme s brokovnicemi a zkušenými jagdteriéry a foxteriéry lovili. V oněch letech bylo běžné, že jsme v jedné honitbě ročně ulovili 60 lišek. Nechali jsme doma naše drahé polovičky a byli takoví blázni, že jsme jeli 200 kilometrů daleko, abychom ukojili svoji loveckou vášeň. Tehdy jsme byli úspěšní především u stohů s balíky slámy. Bylo běžné, že jsme za pomoci našich „atletických svalů“ a psů vyhnali dvě, tři, ale i třeba pět i více lišek z jejich teplých pelechů, kde je nic nerušilo. Začínali jsme střílet dvanáctkami brokovnicemi a silnými náboji Magnum. Měli jsme ukazováčky od zpětného rázu doslova od lučíků „omlácené“. Potom, když bylo v místě hodně lišek, jsme je stříleli remingtony .222. A byli mezi námi i takoví „přeborníci“, kteří lišky stříleli i „v luftu“, když skákaly se stohu dolů.
S českými jagdteriéry jsem se seznámil díky internetu. Jeden známý jel služebně do České republiky, a tak jsem ho poprosil, aby mi odtud přivezl nějaký myslivecký časopis. Přivezl Myslivost. Usilovně jsem v ní listoval, ale žádnou fotografii jaga jsem v něm nenašel. Možná, že tam bylo o něm něco psáno, ale bohužel neumím česky. Na konci jsem ale objevil web časopisu, a tak jsem ještě v noci do redakce napsal. Bylo to koncem roku 1999. Tenkrát jsem si neuvědomoval, že je to začátek uskutečňování mých představ. Napsal jsem dopis, že bych rád navázal kontakt s českými chovateli jagdteriérů. Za neuvěřitelně krátkou dobu přišel ve španělštině mail: „Vážený pane Silvoso, jmenuji se Ladislav Šabatka a externě spolupracuji s redakcí českého časopisu Myslivost. Pan šéfredaktor Jiří Kasina Vám sděluje, že Váš zájem o navázání kontaktů s našimi chovateli jagdteriérů vítá a oznámení uveřejní. Zároveň mě pověřil, neboť nehovoří španělsky, abych zůstal s Vámi v kontaktu a …..“
Pánové, doslova se mi rozklepala kolena. Trochu jsem váhal, jestli mi někdo odpoví! Ale že to bude tak brzo a španělsky, to jsem ani v duchu nečekal. Mám nyní kontakt se vzdálenou zemí, která se mi posléze stala tak blízkou a kde jsou jagdteriéři něčím jako je emblém na národní vlajce. Měl jsem první kontakt a všechno co poté následovalo, významně ovlivnilo můj život, moje principy. Našel jsem mnoho, nyní velmi blízkých mysliveckých přátel a také famózní české pivo! Spolu s panem Ladislavem jsme připravili návštěvy u českých chovatelů, které se ještě roku 2000 uskutečnily. Také jsme navštívili presidenta českého klubu chovatelů jagdteriérů Josefa Soukupa, který je nyní mým váženým přítelem a u nás uznávaným odborníkem. Díky jemu jsem vezl do Španělska párek štěňat. Josef mne požádal, zda by bylo možné dovézt ze Španělska štěně, které by v budoucnosti, bude-li dobré, mohlo sloužit v Čechách jako chovný pes. Tak se také stalo. Vztahy obou klubů jsou velmi korektní, přátelské a založené především na nezištném společném zájmu – pomoci tomu nejlepšímu, co jagům a našim myslivostem poslouží! Ani by člověk nevěřil, že to všechno začalo už před deseti lety!
Jaká je u nás situace nyní. Nejprve trochu historie. Foxteriér byl ve Španělsku využíván téměř výhradně k norování. Hodně lišek bylo především v honitbách s vysokými stavydrobné zvěře. Především koroptví a králíků. Jediné zákonné nástroje, kterými je u nás povoleno tlumit škodnou, je její lov se psy. A právě tady se foxteriéři plně uplatnili. Mělo to ale jednu velkou nevýhodu. Bylo velmi málo jejich chovatelů. A tak je pomalu začali na noře nahrazovat jagové. Ale bez klubu, který by se zabýval jejich obecnými loveckými vlohovými vlastnostmi se brzy stali takovými psy, kteří výhradně sloužili na noře. Ti, kteří nebyli tvrdí a útoční, byli vyřazováni. Jednou za rok bylo organizováno norování na celostátní úrovni a účastnili se ho ti nejlepší norníci. Cesta, jak vytvořit kvalitní a náročné podmínky pro chov jagdteriérů vedla přes založení klubu. To se s velkým úsilím a se vší rozhodností, za pomoci českých patronů a našich velmi dobrých přátel, podařilo.
Dnes, jak už jsem se zmínil, máme přes 140 členů. Přece jenom bychom potřebovali, aby nás bylo více. Jagdteriér by byl tím pádem známější. V současnosti pracujeme na chovatelských a pracovních řádech tak, jak je to ve světě obvyklé a tak, aby byl jagdteriér mnohostrannějším psem. Rámec těchto pravidel by měl mimo jiné zahrnovat: noru umělou i přírodní, pobarvenou stopu, lov černé, vodu, hlasitost, chování po výstřelu, aport, atd.
Španělsko je velká země a bylo ji proto nutno pro potřeby klubu rozdělit na pět oblastí – delegací - a každá má svého „styčného důstojníka“. V každé oblasti už se rozjíždějí zkoušky z výkonu.
Ještě jednou vám, naši čeští přátelé, děkuji za pomoc při založení klubu, při výcviku a posuzování, za nezištnou spolupráci a vřelé přátelství!
LOVU ZDAR! VIVA LA CAZA !
Váš Alberto SILVOSA
President Španělského klubu chovatelů jagdteriéra AEDJT
www.aedjt.com