Jedná se o druhově nejpočetnější skupinu hlístic u volně žijících přežvýkavců s lokalizací ve slezu, tenkém i tlustém a slepém střevě. Tyto hlístice jsou celosvětově značně rozšířeny, většina druhů cizopasí i u domácích přežvýkavců a v některých zemích způsobují nejzávažnější ekonomické ztráty, vyvolané parazitózami a to u skotu, ovcí a koz. Značné nebezpečí také představuje jejich mezidruhový přenos, který je možný prakticky u většiny dále uvedených druhů.
Podobně jako v předcházejících dvou kapitolách popsané velké a malé plicní hlístice, patří také většina druhů hlístic, cizopasících v trávicím traktu spárkaté zvěře systematicky do řádu Strongyloidea, a proto se dříve toto onemocnění označovalo jako strongylóza. Nicméně není správné již tento termín používat, protože uvedený řád sestává z řady nižších jednotek (čeledí a rodů), které jsou rozhodující pro správné členění původců a které se striktně dodržuje v odborné literatuře.
Z hlediska početnosti druhů a jejich rozšíření tvoří nejzávažnější skupinu zástupci čeledi Trichostrongylidae s nejvýznačnějšími rody:
RodHaemonchus má u nás jediného zástupce, kterým je Haemonchus contortus- vlasovka slezová, lokalizující se pouze ve slezu. Jsou to nitkovití červi, velikosti 12 – 15 mm, narůžovělé barvy od nasáté krve a patří proto k nejpatogennějším druhům.
Rod Ostertagia s vůbec nejčastěji a nejpočetněji se vyskytujícím druhem u spárkaté zvěře a sice Ostertagia leptospicularis a dále i druhy z rodů Spiculopteragia a Skrjabinagia. Jsou to drobní, vláskovití červi, velikosti od 5 -12 mm s lokalizací převážně ve slezu a dále i v přední části tenkého střeva.
Rody Trichostrongylus a Cooperia mají rovněž více druhů, představují nejmenší, pouze 5 – 8 mm dlouhé, vysloveně vláskovité červy s lokalizací v tenkém střevě.
Zástupci rodu Nematodirus jsou červi rovněž růžového zbarvení od nasáté krve, nitkovití, velikosti od 10 – 25 mm a lokalizují se v tenkém střevě.
Onemocnění vyvolané výše jmenovanými druhy nazýváme obecně trichostrongylidózou, která je prakticky nejrozšířenější helmintózou u naší spárkaté zvěře. U srnčat, muflončat a kamzíčat je její výskyt prakticky stoprocentní, vysoká promořenost je i u mláďat ostatních druhů a v řadě oblastí i u dospělých kusů této zvěře.
V tlustém střevě spárkaté zvěře je nejčastějším druhem parazitujících hlístic Chabertia ovina – zubovka ovčí, 20 - 25 mm dlouhá, nitkovitého tvaru. Přední část těla je opatřena typickou hlubokou, pohárkovitou ústní kapsulou, obklopenou věncem chitinových trnů (obr. 1).
Stejně častý je i výskyt dalších dvou zubovek, patřících do rodu Oesophagostomum. Svojí velikostí odpovídají předcházejícímu druhu, mají však válcovitou ústní kapsulu opatřenou vpředu rovněž límcem chitinových ostnů (obr. 2). Takto uzpůsobené ústní ústrojí umožňuje těmto druhům doslova vnikat a do hloubky poraňovat sliznici tlustého střeva, pevně se fixovat a odsávat krev, tělesné tekutiny a živiny svému hostiteli.
Vývojový cyklus je u všech druhů trichostrongylidů, chabertií a ezofagostomat přímý (viz schéma na obr. 3). Vajíčka jsou kladena samičkami v trávicím traktu a odchází spolu s trusem do vnějšího prostředí. Zde začíná ihned tzv. rýhování, což je v podstatě vývoj larvy, který je za optimálních podmínek, tj. teploty 20 – 25 °C a dostatečné vlhkosti, ukončen již za 24 – 36 hodin. Po této době larvy opouštějí vajíčka, během 4 – 7 dnů se dvakrát svlékají a mění se na larvy III. stadia, které jsou již infekční. Výjimku tvoří vajíčka rodu Nematodirus, u nichž probíhá celý vývoj larev až do infekčního stadia ve vajíčcích a trvá 4 – 6 týdnů. Podobně jako u velkých plicnivek se vývoj larev při nižších teplotách (na jaře a na podzim) prodlužuje a při teplotách pod 10 °C zcela zastavuje. Infekční larvy všech druhů jsou ve vnějším prostředí velmi odolné jak vůči vysokým, tak i nízkým teplotám, např. pod sněhovou pokrývkou přežívají celé zimní období a v zaschlém trusu vydrží až 1 rok. Za vlhka migrují po travinách a umožňují tak spasení definitivními hostiteli. Největším nebezpečím pro larvy na porostech je hlavně přímé sluneční světlo, udává se, že sluneční paprsky ničí až 50 % larev.
Po příjmu infekčních larev s potravou, příp. i s vodou do hostitele se tyto usídlují podle místa druhové lokalizace ve sliznici trávicího traktu. Zde pak prodělávají další dvě svlékání na larvy IV. a V. stádia a dospívají v rozmezí od 2 až do 4 týdnů. Podobně jako u velkých plicnivek, infekční larvy většiny druhů trichostrongylidů, které jsou v podzimních měsících (září, říjen) vystaveny po delší dobu nižším teplotám (5 – 15 °C) prodělávají po vniknutí do hostitele pouze jedno svlékání a jako larvy IV. stadia přetrvávají ve sliznici trávicího traktu až 6 měsíců, tedy prakticky celé zimní období. Mluvíme o tzv. stadiu hypobiózy, kdy minimální metabolizmus larev umožňuje takovéto přežívání. K jejich dospívání dochází potom až v jarních měsících a zajišťují tak přežívání parazita přes zimní období, tedy v době nepříznivých podmínek pro vývoj ve vnějším prostředí.
Příznaky onemocnění trichostrongylidózou se projevují především u mláďat, nejčastěji u srnčat, muflončat a kamzíčat. Za nejpatogennější druh se považuje Haemonchus contortus, dále druhy z rodů Ostertagia a Nematodirus, u nichž je dominujícím příznakem chudokrevnost v důsledku vysokých ztrát krve (např. jeden červ H. contortus vysaje až 0,05 ml krve denně, což představuje při běžné infekci asi 200 těchto červů ztrátu až 10 ml krve). Hlístice z rodů Trichostrongylus a Cooperia, u nichž silné infekce představují tisíce až desetitisíce červů, způsobují těžké poruchy trávení v tenkém střevě a především u mláďat vyvolávají úporné a dlouhodobé průjmy. Z hlediska epizootologického se jeví i velmi nebezpečná vysoká produkce vajíček těmito druhy, zejména v jarním a letním období, jejichž počet při kvantitativním vyhodnocení vyšetřovaných vzorků dosahuje několika set až tisíce vajíček v 1 g trusu. Takto intenzivní vylučování vajíček zajišťuje trvalou a vysokou možnost reinfekcí a vede k zintenzivnění klinických příznaků. Ty se projevují především chudokrevností, poruchami trávení a postupným hubnutím, které vede až ke kachexii a příp. i k úhynu.
Při chabertióze a ezofagostomóze dochází v tlustém střevě k trvalému a hlubokému poraňování sliznice, krvácení a tvorbě uzlíků, které jsou reakcí na přítomnost červů a mohou pokrývat značnou část sliznice. V případech sekundární bakteriální infekce může docházet až ke zvředovatění střevní sliznice. Onemocnění přechází většinou do chronického stadia a projevuje se poruchami trávení, střídavými průjmy a zácpami a celkovým oslabením jak u mláďat, tak i u dospělé zvěře.
Strongyloidóza, jejímž původcem je Strongyloides papillosus (hádě dobytčí) se vyskytuje hlavně u srnčat a muflončat, tento druh však může cizopasit i u zajíců a králíků divokých. Má odlišný vývoj, kdy vznikají dvě generace a sice generace parazitická, která je zastoupena samičkami, velikosti pouze 6 – 8 mm, které se lokalizují v tenkém střevě. Zde kladou vajíčka, z nichž se ihned po odchodu trusem do vnějšího prostředí líhnou larvy. Ty se po dvojím svlékání mění na larvy, které jsou diferencované a sice tak, že část může ihned infikovat další hostitele a druhá, větší část larev dorůstá ve vnějším prostředí v samčí a samičí jedince tzv. volně žijící generace, měřící pouze asi 1,5 mm. Po kopulaci kladou samičky obrovské množství vajíček a z nich se opět vyvíjí larvy diferencované na obě výše uvedené generace. Tento způsob vývoje umožňuje mimořádně silné namnožení parazita a to zejména v podmínkách vysoké koncentrace zvěře (obůrky, obory aj.). Další zvláštností je, že infekční larvy tohoto druhu mohou pronikat do hostitele i přes neporušenou kůži a mláďata se mohou infikovat i mlezivem matek, které rovněž obsahuje larvy. Typickým příznakem strongyloidózy jsou úporné průjmy u mláďat, poškození plic v důsledku migrace larev z kožních infekcí krevním oběhem a konečně i ekzémy, příp. vypadávání srsti po vnikání larev.
Trichurióza je způsobovánatenkohlavci rodu Trichuris, kteří dosahují 4 – 6 cm délky, z čehož přední 2/3 těla jsou zcela vláskovité a konec těla je silný a nese všechny orgány (obr. 4 a 5). Lokalizují se v tlustém a slepém střevě. Jejich vajíčka jsou typická svým citronovitým tvarem a silnou stěnou a jsou proto ve vnějším prostředí velmi odolná, mohou přežívat až tři roky. K infekci dochází pouze vajíčky, protože infekční larvy se vyvíjí přímo ve vajíčcích, které nikdy neopouští. Silné infekce vyvolávají na sliznici tlustého a slepého střeva krváceniny z narušených kapilár při sání červů, záněty a v případech bakteriální infekce až vředovité změny.
Setarióza, jejímž původcem jsou hlístice Setaria cervi a S. tundra, se vyskytuje u 15 až 20 % srnčí a jelení zvěře. Jsou to nitkovití červi, délka těla dosahuje 8 až 12 cm a lokalizují se především v dutině břišní a hrudní a při vyvrhování zvěře jsou zde běžně nalézány (obr. 5.). U jelenů však mohou vnikat i do páteřního kanálu, mezi pleny mozkové a do komory oční. Mohou být tak příčinou těžkých pohybových poruch (vrávoravá chůze, zaostávání za tlupou, celková slabost) a případně i ochrnutí.
Diagnostika hlístic trávicího traktu se provádí na základě mikroskopického vyšetření trusu a nálezu vajíček. Vzhledem k tomu, že většina vajíček těchto druhů je tenkostěnná (vyjma Nematodirus a Trichuris), prodělávají rychlé zrání a uvolňování larev. Proto je nutné provádět vyšetřování pouze z čerstvého trusu. U staršího trusu je diagnostika velmi složitá, protože je nutné provádět dlouhodobou kultivaci, získávání a determinaci infekčních larev. Skutečnost, jak silné nálezy vajíček je možno zjišťovat např. v trusu srnčí zvěře, dokládá obr. 6. Diagnostiku na základě nálezů dospělých červů je možno provádět pouze helmintologickou pitvou po otevření trávicího traktu, pečlivou prohlídkou sliznice a promýváním obsahu slezu a střev. Druhové, resp. rodové určování nalezených hlístic představuje složitý postup a vyžaduje odborné zkušenosti.
Terapie hlístic trávicího traktu je obdobná jako u plicních hlístic. Vysoce účinným anthelmintikem je ivermektin v přípravku CERMIX. Dobře účinná u spárkaté zvěře jsou i anthelmintika na bázi tzv. imidazolových sloučenin jako je fenbendazol a albendazol, která se aplikují dva po sobě následující dny v dávkách 7,5 mg na 1 kg ž.hm., pečlivě zamíchaná do krmné směsi. U těchto prostředků je však v současné době prakticky ve všech zemích, kde se dlouhodobě používají, prokázána vysoká rezistence u domácích přežvýkavců. Proto je nutné jejich účinnost u zvěře trvale ověřovat, vzhledem k možnému nebezpečí přenosu rezistentních kmenů z domácích přežvýkavců na zvěř. V oblastech s výskytem motoličnatosti lze rovně použít preparát RAFENDAZOL premix, u nějž je účinnou látkou proti gastrointestinálním hlísticím mebendazol. Pro použití všech těchto prostředků platí nařízení Státní veterinární správy, že je možno je aplikovat pouze na základě pozitivního laboratorního vyšetření z dostatečného počtu vzorků trusu a podle pokynů veterinárního lékaře. Obecně platí i zásada, že léčbě musí předcházet 5 – 7denní návyková dávka krmivem stejného složení jako má krmivo medikované.
Pro prevenci parazitóz, způsobených gastrointestinálními druhy hlístic, platí stejná pravidla, jako byla popsána u plicních hlístic.
Prof. MVDr. Karel Chroust, DrSc., MVDr. Pavel Forejtek, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře, Brno-Wien-Nitra